ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3780.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3780/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce V. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, Ph. D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti žalované PML Protein.Mléko.Laktóza, a. s. se sídlem v Novém Bydžově, Smetanova 1332, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zaplacení částky 706.109,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 133/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2008, č. j. 25 Co 608/2007-116, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2008, č. j. 25 Co 608/2007-116, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2007, č. j. 16 C 133/2006-79, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 706.109,- Kč, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2008, č. j. 25 Co 608/2007-116, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2007, č. j. 16 C 133/2006-79, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 408.959,- Kč ve výši 8,75% ročně od 9. 10. 2005 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5% od 1. 1. 2008 do 2. 4. 2008 a dále od 3. 4. 2008 po dobu trvání prodlení žalované ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů a platné první den příslušného kalendářního pololetí, v němž bude prodlení žalované trvat, dále tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,05% za každý den prodlení z částky 408.959,- Kč od 9. 10. 2005 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 16 C 133/2006-79, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1,115.068,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 408.959,- Kč od 9. 10. 2005 do zaplacení, a to ve výši 8,75% p. a. ode dne prodlení do 31. 12. 2005, ve výši 9% p. a. od 1. 1. 2006 do vydání platebního rozkazu a dále po dobu trvání prodlení žalované ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů a platné první den příslušného kalendářního pololetí, v němž bude prodlení žalované trvat, jakož i žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05% za každý den prodlení z částky 408.959,- Kč od 9. 10. 2005 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl nákladech řízení (výrok II. a IV.). Vyšel ze zjištění, že dne 9. 1. 2004 uzavřeli účastníci smlouvu, podle níž žalobce půjčil žalované 5,000.000,- Kč. Dodatkem č. 1 ze dne 28. 12. 2004 byl nově stanoven termín vrácení půjčené částky na den 30. 6. 2005. Žalovaná až dne 6. 10. 2005 vrátila žalobci 3,000.000,- Kč a dne 7. 10. 2005 částku 2,000.000,- Kč. Další smlouvou ze dne 11. 2. 2005 půjčil žalobce žalované částku 3,000.000,- Kč se splatností do 30. 7. 2005; tuto částku žalovaná vrátila až dne 30. 9. 2005. V obou smlouvách si účastníci dohodli roční úrok z půjčených částek ve výši 11%, právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení a smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti vrátit půjčené částky řádně a včas v případě půjčky ve výši 5,000.000,- Kč ve výši 0,05% a v případě půjčky ve výši 3,000.000,- Kč ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení. V souvislosti s pozdní úhradou prvé půjčky žalobce vyúčtoval žalované 11% úrok z částky 3,000.000,- Kč za dobu od 9. 1. 2005 do 6. 10. 2005 ve výši 245.014,- Kč a z částky 2,000.000,- Kč za dobu od 9. 1. 2005 do 7. 10. 2005 ve výši 163.945,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli platné smlouvy o půjčkách a že v dohodnutých dnech splatnosti žalovaná půjčky nevrátila. Vznikla jí tak povinnost zaplatit dohodnuté úroky v sumarizované výši 408.959,- Kč. Mimo těchto smluvených úroků má žalobce právo na úroky z prodlení z částky 3,000.000,- Kč za dobu od 1. 7. 2005 do 6. 10. 2005, tj. za 98 dnů prodlení při 8,75% úroku z prodlení ve výši 70.749,50 Kč, dále z částky 2,000.000,- Kč za dobu od 1. 7. 2005 do 7. 10. 2005, tj. za 99 dnů prodlení při 8,75% úroku z prodlení ve výši 47.465,50 Kč. Platným shledal soud prvního stupně ujednání o smluvních pokutách, a proto žalobci přiznal 147.000,- Kč na smluvní pokutě z částky 3,000.000,- Kč a 99.000,- Kč z částky 2,000.000,- Kč při stejném počtu dní prodlení a dohodnuté denní sazbě. V případě půjčky ve výši 3,000.000,- Kč při prodlení od 1. 7. 2005 do 30. 9. 2005, tj. 92 dnů prodlení, a při 8,75% úroku z prodlení náleží žalobci 66.164,- Kč. Smluvní pokuta z této včas nesplacené půjčky představuje 276.000,- Kč. Pokud soud prvního stupně žalobu zamítl v rozsahu dalšího příslušenství a smluvní pokuty za dobu od 9. 10. 2005 do zaplacení z částky 408.959,- Kč, učinil tak na základě závěru, že nelze přiznat úroky z prodlení ze smluvních úroků a že smluvní pokuta nebyla pro případ prodlení se zaplacením smluvených úroků sjednána.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 706.109,- Kč (výrok I.), v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 408.595,- Kč ve výši 8,75% ročně od 9. 10. 2005 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75% od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5% od 1. 1. 2008 do 2. 4. 2008 a dále od 3. 4. 2008 po dobu trvání prodlení žalované ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodu a platné první den příslušného kalendářního pololetí, v němž bude prodlení žalovaného trvat, a dále zavázal žalovanou zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,05% za každý den prodlení z částky 408.959,- Kč od 9. 10. 2005 do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III., IV. a V.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl – výkladem obsahu písemně zachyceného textu obou smluv o půjčce - ke skutkovému závěru, že smluvené úroky (jako odměna za půjčení peněz) se staly součástí jistiny a nejsou příslušenstvím podle §121 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nesplacené úroky z půjček peněz se tak staly dluhem podle §517 odst. 2 obč. zák. a žalobci vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zároveň odvolací soud dovodil, že v případě obou smluv závazek vrátit půjčky řádně a včas zajišťovala smluvní pokuta, jež dopadá i na porušení povinnosti zaplatit odměnu za půjčení peněz, tj. na pozdní úhradu smluvených úroků.
V dovolání, směřujícímu proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) namítá, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah smluv o půjčkách a listin ze dne 6. 10. 2005 a ze dne 7. 10. 2005, a že nepřihlédl k tvrzení, že po 7. 10. 2005 již neměl žalobce právo požadovat úroky z prodlení z nezaplacených smluvních úroků ani smluvní pokutu, neboť se tohoto práva vzdal. Obsah listin označených za „vyúčtování úroků z půjčky firmě PML Protein.Mléko.Laktóza, a. s., Nový Bydžov“, je potřeba interpretovat jako dohodu účastníků o vyúčtování veškerých nároků žalobce spojených s uzavřenými smlouvami o půjčkách, tj. jistiny, odměny za půjčení peněz, a „sankčního a zajišťovacího příslušenství“. Žalobci tak měla zaplatit jen smluvené úroky z půjčky ze dne 9. 1. 2004; jiný úmysl nebyl v textu listin vyjádřen. Prosazuje názor, že částky 245.014,- Kč a 163.945,- Kč uvedené ve vyúčtováních představují „splatnou pohledávku s běžným (zákonným) úrokem anebo eventuelně nároky (…) z předchozích jednání“ a je vyloučeno je úročit. Dovolatelka vznáší výhrady vůči požadavku na zaplacení smluvní pokuty z nezaplacených smluvních úroků. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Dovoláním napadla žalovaná dva výroky ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, lze o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvažovat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu pro posouzení přípustnosti dovolání směřujícímu proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tudíž výhrada žalované vůči zjištěním, která učinil odvolací soud z obsahu smluv o půjčkách a listin ze dne 6. 10. 2005 a ze dne 7. 10. 2005. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Jak již totiž Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl Nejvyšší soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl [§243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná vymezila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalovaná zpochybnila jednak skutkový závěr odvolacího soudu, že listinami ze dne 6. 10. 2005 a ze dne 7. 10. 2005 nedošlo k vypořádání všech nároků žalobce zahrnujících i požadavek na zaplacení úroků z prodlení a smluvní pokuty za pozdní úhradu půjčených částek a dále závěr, že smluvní pokuta byla účastníky sjednána rovněž pro případ prodlení se zaplacením smluvených úroků z půjčky, které se měly stát součástí nesplacené jistiny.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Podle odst. I.1. smlouvy ze dne 9. 1. 2004 si účastníci dohodli, že žalobce půjčí žalované částku 5,000.000,- Kč, a žalovaná se zavázala (podle odst. I.3. smlouvy) vrátit úročenou půjčku (…) v libovolných splátkách, ne však později než do 8. ledna 2005 (dodatkem ze dne 28. 12. 2004 byl termín splatnosti posunut na 30. 6. 2005) . Podle odst. I.4 smlouvy půjčka se sjednává s ročním úrokem 11%. Vedle nároku na úrok, sjednaného podle bodu I.4, má věřitel i nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (odst. I.5.). Pokud by, lhostejno z jakých důvodů, dlužník nesplatil dluh v článku I. této smlouvy v dohodnutém termínu a výši, počínaje dnem prodlení má vedle zákonného úroku z prodlení dle bodu I.5 této smlouvy věřitel právo požadovat na dlužníkovi smluvní pokutu ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení s placením (odst. II.1.).
Podle dodatku č.1 ze dne 28. 12. 2004 se článek I.4 nahrazuje tímto novým textem: „půjčka se sjednává s ročním úrokem 11% a takto k 9. lednu 2005 vypočtený úrok z půjčené částky zaplatí dlužník věřiteli nejpozději 9. ledna 2005.
Z listiny označené jako „vyúčtování úroků z půjčky firmě PML Protein.Mléko.Laktóza, a. s. Nový Bydžov“ ze dne 6. 10. 2005 vyplývá, že uvedeného dne byla na účet žalobce připsána částka 3,000.000,- Kč, představující částečnou úhradu dluhu z titulu smlouvy o půjčce ze dne 9. 1. 2004. Zároveň tato listina obsahuje sdělení, že sjednaný úrok 11% p. a. činí 245.014,- Kč (11% p. a. z 3,000.000,- Kč za období 9. 1. 2005 – 6. 10. 2005, tj. 271 dnů) a závazek, že úrok bude dlužníkem neprodleně uhrazen na účet věřitele (…). K listině je pod otiskem razítka a podpisem žalobce připojen otisk razítka žalované a dovětek převzal dne 7. 10. 2005 a podpis.
Z listiny označené jako „vyúčtování úroků z půjčky firmě PML Protein.Mléko.Laktóza, a. s. Nový Bydžov“ ze dne 7. 10. 2005 vyplývá, že uvedeného dne byla na účet žalobce připsána částka 2,000.000,- Kč, představující doplatek dluhu z titulu smlouvy o půjčce ze dne 9. 1. 2004. Zároveň tato listina obsahuje sdělení, že sjednaný úrok 11% p. a. činí 163.945,- Kč (11% p. a. z 2,000.000,- Kč za období 9. 1. 2005 – 7. 10. 2005, tj. 272 dnů) a závazek, že úrok bude dlužníkem neprodleně uhrazen na účet věřitele (…). K listině je pod otiskem razítka a podpisem žalobce připojen otisk razítka žalované a dovětek převzal dne 7. 10. 2005 a podpis.
Skutkový závěr, že vyúčtováními ze dne 6. 10. 2005 a ze dne 7. 10. 2005 došlo pouze k výpočtu a k uplatnění práva na zaplacení sjednaného 11 % úroku z půjčené částky 5,000.000,- Kč a že o ostatních nárocích žalobce (o úrocích z prodlení a smluvní pokutě) nebylo dosaženo dohody, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – ze smlouvy o půjčce ze dne 9. 1. 2004, jejího dodatku ze dne 28. 12. 2004 a z vyúčtování ze dne 6. 10. 2005 a ze dne 7. 10. 2005; náležitě a zcela logicky přitom svůj závěr zdůvodnil. Z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. odvolací soud pro toto své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, a žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul.
Shora vylíčeným způsobem dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Uplatnění téhož dovolacího důvodu představuje i výhrada žalované, že smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ prodlení s placením smluvených úroků.
Pro učinění závěru, zda smluvní pokuta podle odst. II.1 smlouvy ze dne 9. 1. 2004 ve znění dodatku ze dne 28. 12. 2004 byla sjednána jako zajišťovací prostředek pro splnění povinnosti zaplatit smluvní úroky (tj. odměnu za poskytnutí půjčky), je rozhodující zjištění obsahu dotčeného odstavce smlouvy v návaznosti na odstavec I.
Jestliže v původním textu smlouvy ze dne 9. 1. 2004 (nikoliv ve znění dodatku č. 1) je uvedeno, že pokud by, lhostejno z jakých důvodů, dlužník nesplatil dluh v článku I. této smlouvy v dohodnutém termínu a výši, je nutno vztáhnout porušení povinnosti vrátit dluh včas ( v dohodnutém termínu ) a řádně ( výši ) jen k závazku, který byl ve smlouvě definován konkrétní výší a splatností. Tak je tomu pouze u částky představující půjčku, neboť ta je určena výší (5,000.000,- Kč) a splatností (do 8. ledna 2005). Ani uvedený dodatek na tomto závěru nemohl nic změnit. Nové znění odst. I.4. smlouvy opakuje původně dohodnutou výši smluvního úroku a stanovuje splatnost tohoto úroku naběhlého do 9. 1. 2005. Jelikož o splatnosti smluvených úroků (v tomto případě částky 408.959,- Kč) po datu 9. 1. 2005 smlouva nic nehovoří a s ohledem na to, že ani logicky vzato nemohla, neboť nebylo jisté, zda žalovaná po splatnosti jistiny a smluvených úroků bude v prodlení, nelze než dospět k závěru, že smluvní pokuta nebyla pro případ prodlení s úhradou dalších smluvených úroků mimo úroků splatných do 9. 1. 2005 sjednána.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl žalovanou v tomto směru uplatněn opodstatněně.Výhradou, že odvolací soud chybně přiznal žalobci úrok z prodlení ze smluvených úroků, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Již v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2006, velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijal a odůvodnil závěr, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Dodal, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou podle §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v §488 obč. zák. a jeho obecné chápání v právní teorii rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením) dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Ani obchodní, ani občanský zákoník přitom nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru – srov. §497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení.
Z textu smlouvy ze dne 9. 1. 2004 ve znění jejího dodatku ze dne 28. 12. 2004 nevyplývá (a nelze to dovodit ani výkladem), že si účastníci dohodli, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny; dohoda o tom, že půjčka bude úročena ročním úrokem 11%, který je povinna žalovaná zaplatit nejpozději do 9. 1. 2005 v sobě expressis verbis nezahrnuje dohodu o „přirůstání smluvených úroků k jistině“.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou užit opodstatněně.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve výše vymezeném rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. září 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu