ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3989.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3989/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , proti žalovaným 1) L. V. a 2) J. V. , zastoupeným advokátkou, o příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 4 C 222/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č.j. 17 Co 200/2007-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, č.j. 17 Co 200/2007-56, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 1. 2007, č.j. 4 C 222/2006-31, v zamítavém výroku co do 10 % úroků z prodlení z 127.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 18. 4. 2004 a 8 % úroků z prodlení z této částky od 19. 4. 2004 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 1. 2007, č.j. 4 C 222/2006-31, v zamítavém výroku co do 10 % úroků z prodlení z částky 127.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 18. 4. 2004 a 8 % úroků z prodlení z této částky od 19. 4. 2004 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, č.j. 4 C 222/2006-31, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 127.000,- Kč s 2 % úroky z prodlení od 19. 4. 2004 do zaplacení a ve zbytku příslušenství, tj. co do 10 % úroků z prodlení ze 127.000,- Kč za období od 21. 7. 2000 do 18. 4. 2004 a 8 % úroků z prodlení z téže částky za období od 19. 4. 2004 do zaplacení, žalobu zamítl; žalovaným uložil nahradit žalobkyni náklady řízení a na účet soudu prvního stupně zaplatit soudní poplatek.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 6. 2008, č.j. 17 Co 200/2007-56, rozhodnutí soudu prvního stupně (k odvolání obou stran) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 20. 6. 1990 s Okresním národním výborem ve Z. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům a o omezení převodu nemovitosti (č. 313/90) podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990 (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), ve výši 127.000,- Kč. Žalovaní se v článku 4 smlouvy zavázali výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy. V článku 6 smlouvy si smluvní strany sjednaly povinnost stavebníků oznámit neprodleně národnímu výboru skutečnost, že nedodrželi některou z podmínek uvedených ve smlouvě a příspěvek do třiceti dnů poté národnímu výboru vrátit. Stavba nebyla ve stanovené lhůtě zkolaudována. Žalobkyně dopisem ze dne 8. 3. 2004 vyzvala žalované, aby vrátili 127.000,- Kč ve lhůtě do 18. 4. 2004. Žalovaní příspěvek nevrátili. Článek 6 smlouvy soudy vyložily tak, že v něm nebyla lhůta k vrácení poskytnutého příspěvku pro případ porušení povinnosti stanovené v článku 4 řádně sjednána. Tato lhůta nebyla stanovena ani právním předpisem nebo určena v rozhodnutí. Odvolací soud nato ve shodě se soudem prvního stupně zejména uzavřel, že žalovaní byli proto povinni splnit dluh prvního dne poté, co byli o plnění věřitelem požádáni (§563 zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), takže splatnost částky 127.000,- Kč nastala 18. 4. 2004, do kdy ji měli žalovaní podle výzvy žalobkyně vrátit. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení je proto důvodný pouze za dobu od 19. 4. 2004 do zaplacení, a to ve výši 2 % ročně, což odpovídá dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení, tj. k 19. 4. 2004 (§517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o úrocích z prodlení, dovoláním, v němž ohlašuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Namítá zejména nesprávnou interpretaci obsahu smlouvy, přičemž prosazuje, že v článku 6 byla náležitě sjednána splatnost závazku stavebníka vrátit poskytnutý státní příspěvek tak, že dnem splatnosti je den porušení některé z podmínek smlouvy plus třicet dnů poté. Podle dovolatelky proto nebyl prostor pro aplikaci ustanovení §563 obč. zák., ale prvním dnem prodlení byl den 21. 7. 2000. V návaznosti na nesprávně určený počátek prodlení pak byla chybně stanovena i výše úroků z prodlení, která k 21. 7. 2000 činila 10 % (dvojnásobek diskontní sazby 5%). Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že odvolací soud posoudil otázku doby prodlení a výše úroků z prodlení v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro posouzení počátku prodlení žalovaných a na to navazující výše úroků z prodlení je zásadní vyřešení otázky splatnosti závazku žalovaných vrátit poskytnutý státní příspěvek. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o „podmíněně nenávratné finanční prostředky“ poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou bylo případné vrácení příspěvku vázáno, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku.
V souzené věci tedy žalobkyni vzniklo právo na vrácení poskytnutého příspěvku dne 21. 6. 2000, a ode dne 22. 6. 2000 pak byli žalovaní v prodlení se splněním tohoto dluhu. Vycházel-li odvolací soud z toho, že žalobkyni právo na vrácení poskytnutého příspěvku vzniklo podle §563 obč. zák. až na základě výzvy žalobkyně uplynutím k tomu určené lhůty, tj. k 19. 4. 2004, stanovil počátek prodlení žalované v rozporu s §36 odst. 1 a 2, větou první, §122 odst. 2 a §517 odst. 1, větou první, obč. zák. Jelikož odvolací soud chybně určil počátek prodlení žalovaných, není správné jeho rozhodnutí ani v otázce výše úroků z prodlení. Podle §517 odst. 2, části věty za středníkem, obč. zák. a podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005 (čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb.) činila ke dni 22. 6. 2000 jejich výše 10 % (dvojnásobek diskontní sazby 5 %).
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnila dovolatelka po právu, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek i toto rozhodnutí a (v tomto rozsahu) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu