ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4434.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4434/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. K., CSc. , zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2/74, o zaplacení 15.591,33 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 71/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 11 Co 482/2006-187, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 11 Co 482/2006-187, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 30 C 71/2001-113, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2002, č. j. 30 C 71/2001-54, zastavil řízení o zaplacení částky 7.006 DEM, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 15.591,33 EUR (odpovídající hodnotě 30.494 DEM) s blíže specifikovaným příslušenstvím, neboť dospěl k závěru, že ji žalobci dluží z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. 6. 1998, přesto, že uvedeného dne žalobce žalovanému spornou částku neposkytl. Předmětem „půjčky“ tak byl dluh podle smlouvy o půjčce z roku 1994.
Usnesením ze dne 22. května 2003, č. j. 17 Co 288/2003-67, Městský soud v Praze zrušil shora citovaný rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Důvodem kasačního usnesení byl nesprávný závěr o platnosti smlouvy o půjčce ze dne 18. 6. 1998 v situaci, kdy „k takové smlouvě nedošlo“. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tím, zda ujednání ze dne 18. 6. 1998 nezastíralo jiný právní úkon, např. smlouvu o novaci závazku, jímž si smluvní strany dohodly nové podmínky plnění podle smlouvy o půjčce z roku 1994. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále opět jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 30 C 71/2001-113, žalobu o zaplacení částky 15.591,33 EUR s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že smlouva ze dne 18. 6. 1998 není platnou smlouvou o půjčce ani (z důvodu neurčitosti) platnou smlouvou o novaci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 11 Co 482/2006-187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Na základě jeho skutkových zjištění, zejména že smlouva ze dne 18. 6. 1998 navazovala na smlouvu o půjčce ze 14. 7. 1994, že žalovaný „do té doby v určité výši dle smlouvy z r. 1994 plnil“, že peníze byly poskytnuty z prostředků matky žalobce a na její účet bylo částečně spláceno, se ztotožnil se závěrem, že smlouvou z 18. 6. 1998 měl být zastřen jiný právní úkon, neboť uvedeného dne nedošlo k předání sporné částky 46.000,- DEM. Tvrdil-li žalobce, že zastřeným právním úkonem měla být kumulativní novace podle §516 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pak neunesl důkazní břemeno o dohodě o změně závazku ze smlouvy ze dne 14. 7. 1994.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. .ř.“), odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká nesprávné právní posouzení věci. Obsah smlouvy ze dne 18. 6. 1998 chybně vyložil. Jejím účelem bylo zamezit promlčení dluhu žalovaného ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 7. 1994, který byl splatný 14. 7. 1995, avšak žalovaný dluh zcela nesplatil. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou interpretaci §41a obč. zák. ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák. Smlouva ze dne 18. 6. 1998 měnila původní smlouvu ze dne 14. 7. 1994; nešlo tedy o disimulovaný právní úkon, nýbrž o dohodu o nové splatnosti půjčky. Na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, má zato, že při posuzování právního úkonu nelze hodnotit jen jeho formální stránku, ale je potřeba zohlednit i vůli účastníků právního vztahu a předvídatelnost nepříznivých následků, jestliže se podle svých projevů nebudou chovat. Právní úkon ze dne 18. 6. 1998 měly soudy posuzovat nikoliv podle jeho názvu, nýbrž podle obsahu. Neměli přitom přehlédnout, že žalovaný poskytl žalobci částečné plnění, což dokládá, že i on chápal listinu z 18. 6. 1998 jako dohodu o „odložení splatnosti původního dluhu“. Za této situace není srozuměn se závěrem, že neprokázal dohodu o novaci závazku. Přes shora řečené se nadále domnívá, že smlouva ze dne 18. 6. 1998 je platnou smlouvou o půjčce. V době jejího uzavření již měl žalovaný částku 46.000,- DEM k dispozici, přičemž se zavázal ji vrátit v dohodnutých splátkách. Dovolatel namítá, že se mu nedostalo poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. S tímto odůvodněním navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobce ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah dohody ze dne 18. 6. 1998, označované jako nesouhlas s právním posouzením věci, ve skutečnosti jako uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., byť v sobě samozřejmě zahrnují námitku nesprávného použití §35 odst. 2 obč. zák.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Skutkový závěr, že nebyla prokázána existence dohody o změně závazku podle smlouvy ze dne 14. 7. 1994, odvolací soud čerpal z listiny ze dne 18. 6. 1998. Pominul však účastnickou výpověď žalobce u jednání dne 3. 5. 2002, z níž vyplynulo, že podle smlouvy z roku 1994 žalovaný „splatil pouze 2.500,- DEM, a proto, že splatnost této půjčky se blížila ke konci, uzavřeli (…) v roce 1998 novou smlouvu o půjčce, jejímž předmětem se stal dluh z prvé půjčky. (…) Při uzavírání této nové smlouvy o půjčce, při které již fakticky žádné peníze předány nebyly, byl dohodnut další splátkový kalendář…“. S touto výpovědí žalobce pak koresponduje výpověď žalovaného, že pokud splácel „až po uzavření této druhé smlouvy, bylo to stále na vrub smlouvy skutečně té první“.
Odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalobce (viz podání ze dne 23. 5. 2002), že jelikož žalovaný řádně neplnil smlouvu z roku 1994, „dohodli se účastníci v roce 1998 na zcela nových podmínkách“; taktéž nepřihlédl k tvrzení žalovaného přednesené u jednání dne 3. 5. 2002, že podle smlouvy ze dne 18. 6. 1998 „peníze žádné neobdržel a nebylo to ani záměrem této smlouvy“; žalobce u téhož jednání potvrdil, že „novou smlouvu o půjčce uzavřel se žalovaným proto, aby o své peníze nepřišel“.
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. (§34 obč. zák.). Sama okolnost, jak je právní úkon označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Projev vůle musí být vykládán podle interpretačních pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Následné chování účastníka právního úkonu je relevantní při výkladu projevu jeho vůle [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004].
Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že podle smlouvy ze dne 14. 7. 1994 půjčil žalobce žalovanému finanční prostředky, které měly být vráceny do 14. 7. 1995. Z obavy, aby nedošlo k promlčení dosud nesplněné části dluhu žalovaného, byla dne 18. 6. 1998 sepsána listina označená jako „smlouva o půjčce“, jejímž obsahem je prohlášení, že účastníci této smlouvy činí nesporným, že dnešního dne půjčil Ing. J. K., CSc., M. D. částku 46.000,- DEM (čl. I.). S přihlédnutím ke shora učiněným zjištěním je nepochybné, že částka 46.000,- DEM nebyla žalovanému předána. Jestliže právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 1998 sp. zn. 2 Cdon 736/97), pak účel sledovaný žalobcem, který byl žalovanému nepochybně znám, směřoval k tomu, aby nedošlo k promlčení jeho práva na vrácení půjčky podle smlouvy ze dne 14. 7. 1994. Z tohoto pohledu je potřeba vyložit ujednání v čl. I. smlouvy ze dne 18. 6. 1998 nikoliv jako proklamaci skutečnosti, že uvedeného dne žalobce předal žalovanému částku 46.000,- DEM, ale že k tomuto dni má vůči němu pohledávku v uvedené výši; výpovědi obou účastníků řízení jsou shodné v tom, že ekonomickým účelem (kauzou) smlouvy ze dne 18. 6. 1998 nebyla půjčka peněz žalovanému. Nejde pak o otázku simulace či disimulace právního úkonu (§41a odst. 1 a 2 obč. zák.), nýbrž o výklad projevu vůle účastníků smlouvy, u něhož pochybnosti o jeho obsahu lze odstranit za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Účastníci smlouvy nehodlali zastírat smlouvou ze dne 18. 6. 1998 smlouvu jiného typu, chtěli kapitalizovat výši dosud nesplněného závazku žalovaného, dohodnout nové termíny splatnosti (viz čl. II.) a zajištění zástavním právem (čl. III.) tak, aby nedošlo k promlčení práva žalobce na vrácení půjčky podle smlouvy z 14. 7. 1994. Na újmu žalobci nemůže být skutečnost, že listinu ze dne 18. 6. 1998 dosti neobratně formulovala osoba s právnickým vzděláním.
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul podstatné skutečnosti. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobci podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Protože zbývající výhrady dovolatele byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich podstatou se dovolací soud nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu