ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4960.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4960/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce PharmDr. V. S. , zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143/II, proti žalované Nemocnici Plzeňského kraje se sídlem v Klatovech, Plzeňská 172/I, IČO: 00574791, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, o zaplacení smluvní pokuty vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 1/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2008, č. j. 25 Co 419/2007-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2008, č. j. 25 Co 419/2007-248, jakož i rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. března 2007, č. j. 9 C 1/2005-176, se v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č. j. 9 C 1/2005-69, zamítl žalobu o zaplacení částky 983.364,90 Kč představující smluvní pokutu z opožděně zaplacených faktur č. 203/00, 204/00, 205/00, 206/00, 243/00, 244/00, 245/00 a 246/00.
Usnesení ze dne 20. ledna 2006, č. j. 25 Co 363/2005-96, Krajský soud v Plzni shora uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Zavázal jej právním názorem, že i když žalobce provozující nestátní zdravotnické zařízení není podnikatelem podle §2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na právní vztah účastníků řízení dopadá §261 odst. 2 obch. zák., neboť dodávky léků souvisejí se zajišťováním veřejných potřeb, přičemž žalovaná v okamžiku vzniku tohoto vztahu byla státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem byl Okresní úřad Klatovy.
Usnesením vyhlášeným při jednání dne 23. října 2006 spojil Okresní soud v Klatovech ke společnému řízení věci týchž účastníků vedené u něj pod sp. zn. 9 C 1/2005, 8 C 172/2005, 6 C 223/2005 a 10 C 60/2005 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 9 C 1/2005 (viz čl. 131 spisu).
Rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 9 C 1/2005-176, Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z blíže specifikovaných částek (výroky I., II., III. a IV.), uložil žalované zaplatit žalobci 6,5% roční úrok z prodlení z částky 1.480,- Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002, z částky 1,094.099,96 Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002, z částky 35.513,76 Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002, z částky 54.762, 91 Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002 a z částky 1.545,- Kč od 9. 4. 2002 do 22. 11. 2002 (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Vyšel ze zjištění, že dne 10. 5. 1993 uzavřel žalobce provozující nestátní zdravotnické zařízení - lékárnu 03-04-01 v Klatovech, Plánická 208, a právní předchůdkyně žalované Nemocnice s poliklinikou Klatovy, IČ: 00574791, kupní smlouvu o prodeji léčiv, kterou se žalobce zavázal dodávat v jednotlivých případech dohodnutá léčiva a právní předchůdkyně žalované se zavázala platit za ně kupní cenu (dále též „smlouva“). Bylo nesporné, že žalobce vystavil faktury, které byly druhou smluvní stranou uhrazeny opožděně, přičemž nejmenší délka prodlení představovala 68 dní a nejdelší 533 dnů po splatnosti. V důsledku prodlení požadoval žalobce zaplacení úroků z prodlení, které mimo úroky přiznané výrokem V. rozsudku soudu prvního stupně byly mimosoudně zaplaceny. Pro případ pozdní úhrady vystavených faktur si účastníci pod bodem 6. smlouvy dohodli, že kupující zaplatí smluvní pokutu odstupňovanou podle počtu dnů po datu splatnosti tak, že při prodlení 1 – 15 dnů bude představovat 0,1% z fakturované částky za kalendářní den, při prodlení 16 – 30 dnů bude představovat 0,5% z fakturované částky za kalendářní den, při prodlení 31 – 60 dnů bude představovat 1,0% z fakturované částky za kalendářní den, při prodlení 61 – 90 dnů bude představovat 2,0% z fakturované částky za kalendářní den, a při prodlení od 91 den bude představovat 3,0% z fakturované částky za kalendářní den. Na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vycházeje z §544 a §545 obč. zák. a z §300 až 302 obch. zák., vázán dříve vysloveným názorem odvolacího soudu na charakter právního vztahu mezi účastníky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že i v obchodněprávních vztazích musí být výkon práv a povinností v souladu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. totiž reguluje v obecné rovině meze a způsob výkonu subjektivních práv a lze je aplikovat na vztah účastníků řízení, který podléhá režimu §261 odst. 2 obch. zák. Neztotožnil se s názorem žalobce, že v obchodněprávních vztazích korektiv dobrých mravů nelze v případě smluvní pokuty použít, jelikož ustanovení §301 obch. zák. předvídá možnost sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Shora uvedeným způsobem sjednanou smluvní pokutu posoudil jako nepřiměřenou, vybočující z rámce dobrých mravů, a za této situaci ji prohlásil podle §39 obč. zák. za neplatnou. Přihlédl přitom ke sjednané výši smluvní pokuty, ke „specifickému právnímu postavení“ žalované, která jako příspěvková organizace je zcela odkázána na přísun finančních prostředků ze strany zřizovatele, k jejímu základnímu úkolu, jímž je zajišťování péče o zdraví obyvatel i v situaci nedostatku finančních prostředků. Při uzavírání rámcové kupní smlouvy byl žalobce „zcela jistě“ seznámen se systémem financování zdravotnictví a musel proto „do určité míry“ počítat s možným prodlením s úhradou vyfakturovaných částek. Zdůraznil, že uzavřená smlouva představovala pro žalobce „nezpochybnitelnou výhodu“ spočívající v pravidelném odběru léčiv žalovanou a „jistotu úhrad za dodávky léků, byť případně s určitým prodlením.“ Uzavřel, že za těchto okolností se ustanovení o smluvní pokutě jeví jako ustanovení pro žalovanou prakticky likvidační, pokud by nastaly problémy s přísunem finančních prostředků od zřizovatele.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 25 Co 419/2007-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV a VI.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Opíraje se o ustanovení §39 obč. zák. se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě ze dne 10. 5. 1993 odporuje dobrým mravům. Při minimálním prodlení smluvní pokuta dosahuje výše 36,5% ročně z fakturované částky, při prodlení do 90 dnů jde již o 730% ročně, a při prodlení delším než tři měsíce jde o 1.095% ročně. V souzené věci šlo o prodlení s fakturami, kde smluvní pokuta činila 2% a 3%. Ujednání o smluvní pokutě - uzavřel odvolací soud - je právním úkonem, který odporuje obecně uznávaným pravidlům slušnosti a poctivého jednání. Současně zopakoval argumentaci soudu prvního stupně o okolnostech, z nichž (mimo výše smluvní pokuty) plyne rozpor s dobrými mravy.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při označení dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s hmotným právem shledal neplatnou dohodu o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předložil žalobce dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle §39 obč. zák., jelikož odporuje dobrým mravům.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil právní otázku, na které je jeho rozhodnutí založeno, v rozporu s hmotným právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době uzavření kupní smlouvy a k tomu, že šlo o obchodní závazkový vztah (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), je pro další úvahy Nejvyššího soudu o platnosti smluvní pokuty rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 10. 5. 1993 a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k 10. 5 1993.
Ustanovení §544 obč. zák. určuje, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2).
Podle §545 obč. zák., nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení (odstavec 1). Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto (odstavec 2). Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (odstavec 3).
Pro obchodní závazkové vztahy jsou ustanovení občanského zákoníku o smluvní pokutě modifikována úpravou obsaženou v §300 až §302 obch. zák.
Ustanovení §301 obch. zák. přiznává soudu právo snížit (moderovat) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož lze ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, neobstojí.
Zatímco podle právní úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
V době po rozhodnutí odvolacího soudu velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sjednotil do té doby rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu v řešení uvedené otázky, a to rozsudkem ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, když takovou situaci řeší ustanovení §301 obch. zák. upravující moderační oprávnění soudu.
To, že právní předchůdkyně žalované byla v době uzavírání kupní smlouvy dne 10. 5. 1993 příspěvkovou organizací, jejímž základním úkolem bylo zajišťování péče o zdraví i v situaci nedostatku finančních prostředků, že předmětná kupní smlouva byla pro žalobce výhodná, neboť mu zajišťovala pravidelný odběr léčiv žalovanou a jistotu úhrady za dodávky léků, byť s určitým prodlením, že žalobce znal systém financování zdravotnictví a musel proto počítat s možným prodlením s úhradou vyfakturovaných částek, stejně jako závěr, že ustanovení o smluvní pokutě je likvidační v situaci, kdy dojde k problémům s přísunem finančních prostředků od zřizovatele, nemohou být argumentem pro závěr o neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy, neboť se účelově snaží zastřít jediný důvod neplatnosti, tj. nepřiměřenou výši smluvní pokuty. Bylo a je v obchodněprávních vztazích obvyklé zajišťovat splnění smluvních povinností prostřednictvím právních instrumentů a sjednávat si pro případ porušení závazků jedné ze smluvních stran různé druhy sankcí. K zajištění splnění smluvní povinnosti žalované včas zaplatit cenu dodaných léků žalobce využil zákonný institut smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalované, neboť protikladem její povinnosti zaplatit cenu dodaného zboží stojí povinnost žalobce léky dodávat. Účelem a smyslem dohodnuté smluvní pokuty bylo vést žalovanou k tomu, aby splnila svůj závazek ze smlouvy (zaplatit cenu dodaného zboží včas) a bezdůvodně jej neporušila. Pohrůžka majetkovou sankcí – jak se ukázalo v této souzené věci – nebyla právě z důvodů stojících na straně žalované bezdůvodná.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje výše uvedeným závěrům, přijatým v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které je tříčlenný senát Nejvyššího soudu povinen respektovat, nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i v rozsahu zamítavých výroků na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčených částech i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soud nepomine zabývat se otázkou použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák., podle něhož nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může snížit; proces aplikace citovaného ustanovení je výsledkem rozhodovacího procesu, který zahrnuje tři postupné fáze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením C 3213/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1826/2008).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu