ECLI:CZ:NS:2010:4.ND.287.2010.1
2
3
sp. zn. 4 Nd 287/2010-935
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl jako soud společně nejblíže nadřízený v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobce: Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti žalovaným: 1) JUDr. E. S. , a 2) B. L. , oběma zastoupenými Mgr. Romanem Hanusem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 17, Praha 5, o 5 024 682,- Kč s příslušenstvím, vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93, o návrhu první žalované na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93
se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
První žalovaná navrhla přikázání věci z důvodu vhodnosti nejprve Městskému soudu v Brně, přičemž svůj návrh později změnila na Obvodní soud
pro Prahu 1, v jehož obvodu má bydliště druhý žalovaný i vedlejší účastník, přičemž v Praze rovněž sídlí právní zástupce první žalované i vedlejšího účastníka. První žalovaná dále uvedla, že důvodem jejího návrhu na delegaci je nezákonný postup Okresního soudu v Ostravě, jenž obchází smysl restitučního zákona, když jednal a rozhodoval o žalobě určovací, kdežto k projednávání restituční žaloby se nedostal vůbec. Tím, že Okresní soud v Ostravě podivnými změnami v osobách soudkyň a díky průtahům v řízení v projednávané věci nerozhodl o věci se stejnou razancí a rychlostí jako v jiné věci senátu sp. zn. 36 C 144/93, neumožnil první žalované využít legitimní ochrany svých práv, jenž jí poskytuje restituční zákon. Pokud by bylo soudem důsledně postupováno podle restitučního zákona, bylo by vlastnické právo první žalované potvrzeno výslovně, neboť restituční zákon legalizuje přechod majetku na stát v období komunistického režimu, a to i za předpokladu, že stát tento majetek nabyl bez právního důvodu, přičemž restituční zákon legalizuje i další převody tohoto majetku, a to až do dne vydání věci.
Dále došlo podle první žalované ve věci k porušení zásady zákonného soudce, a proto je nutné tento protiprávní stav odstranit. Věc byla původně přidělena senátu 36 C a k vyřízení soudkyni JUDr. Radmile Baďurové, která byla shledána podjatou. V prosinci 1993 byla věc přidělena senátu 22 C JUDr. Zuzaně Tauferové (poté Ihnátové). Tímto krokem bylo podle názoru první žalované porušeno její právo na zákonného soudce. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že úkony ve věci činily i jiné soudkyně jako JUDr. Murzynová, JUDr. Kliková a nyní Mgr. Teterová ovšem bez toho, že by o přidělení této věci jinému soudci nebo jinému senátu bylo předsedou soudu rozhodnuto. Byla - li věc přidělena senátu 22 C a tento senát stále existuje, pak má ve věci rozhodovat tento senát a nikoliv Mgr. Teterová, která má podle rozvrhu práce přidělen senát 25 C. Tím je podle názoru první žalované porušen postup při přidělování soudní agendy podle zák. č. 6/2002 Sb., resp. rozvrh práce, jenž je součástí práva na zákonného soudce. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeném v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2029/08 je nahrazování soudců senátu, jimž je věc řádně přidělena, možné jen při jejich legitimní nepřítomnosti. Nahrazování nepřítomných soudců musí být předvídatelné a řídit se tedy předem stanovenými pravidly v rozvrhu práce. V projednávané věci však nebylo o přidělení věci jinému soudci nebo jinému senátu než senátu 22 C předsedou soudu rozhodnuto. Pokud jde o rozhodnutí o přidělení věci z prosince 1993, nebyl pro ně důvod, protože soudkyně JUDr. Dvořáková dříve Murzynová i JUDr. Kliková jsou stále soudkyněmi Okresního soudu v Ostravě a senát 22 C stále existuje. Nenastala tedy situace, kdy by výjimečně mohl věc řešit jiný soudce. Pokud navíc jde o JUDr. Tauferovou, ta v době, kdy byla soudkyní Okresního soudu v Ostravě, činila úkony i v senátech 36 C a 21 C.
Podle první žalované Okresní soud v Ostravě zcela nestandardně postupoval při rozhodování o jednotlivých nárocích uplatněných původní žalobkyní proti první žalované a vedlejšímu účastníkovi, když určovací žaloba sp. zn. 36 C 144/93 a žaloba o náhradu škody sp. zn. 36 C 264/93 byly přiděleny senátu 36 C a restituční žaloba pak senátu 21 C pod sp. zn. 21 C 133/92. Soudkyně Tauferová, nyní Ihnátová, neprodleně rozhodla o určovací žalobě ve věci 36 C 144/93 a zajistila tak původní žalobkyni obejití restitučních předpisů a naopak žalobu o náhradu škody nechala ležet. Proto první žalovaná zpochybňuje, že by podle tehdy platného rozvrhu práce byly obdobné věci ve stejné době mezi stejnými účastníky přiděleny různým senátům a má zato, že bylo a je porušováno její právo na zákonného soudce i z tohoto důvodu.
První žalovaná vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby byl neprodleně odstraněn uvedený protiústavní stav a ve věci rozhodoval soudce v souladu s ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny. V této souvislosti první žalovaná navrhla, aby byl proveden důkaz spisem sp. zn. 36 C 264/93 o tom, že v této věci nerozhodoval předseda soudu v souladu s platným rozvrhem práce ani o nahrazení nepřítomného člena senátu. Dále první žalovaná navrhla, aby byl proveden důkaz rozvrhy práce Okresního soudu v Ostravě z období let 1992 doposud k tomu, že stále existuje senát 22 C a že JUDr. Dvořáková, dříve Murzynová, i JUDr. Kliková jsou stále soudkyněmi Okresního soudu v Ostravě a jaký senát byl svěřen JUDr. Tauferové, nyní Ihnátové, od roku 1993 do doby jejího odchodu z Okresního soudu v Ostravě.
Okresnímu soudu v Ostravě bylo dále doručeno doplnění návrhu první žalované na delegaci vhodnou, kde první žalovaná zdůraznila, že nejprve byla podána k Okresnímu soudu v Ostravě restituční žaloba sp. zn. 21 C 133/92, rok poté určovací žaloba sp. zn. 36 C 144/93 a ve stejnou dobu žaloba sp. zn. 36 C 264/93. Ve věci určovací žaloby rozhodl jmenovaný soud s nebývalou rychlostí, kdežto u restituční žaloby postupoval pomalu, přičemž nakonec k jejímu projednání vůbec nedošlo, protože byla vzata zpět, a první žalované tak nebylo umožněno využít ochrany jakou jí poskytoval restituční zákon. Věc sp. zn. 36 C 264/93 pak bývala mohla být rozhodnuta stejně razantně jako věc sp. zn. 36 C 144/93, a to zamítavým rozhodnutím pro předčasnost, ale místo toho se řízení reálně táhne cca 17 let.
Dále první žalovaná v doplnění návrhu na delegaci připomněla, že je zde dán důvod delegace k jinému soudu z důvodu vhodnosti, protože Okresní soud v Ostravě umožňoval a umožňuje, aby ve věci rozhodoval jiný než zákonný soudce, když ze spisu není patrno, zda byla věc přidělena senátu 22 C JUDr. Tauferové v souladu s tehdy platným zákonem o soudech a soudcích, tedy zda JUDr. Tauferová byla rozvrhem práce určena k rozhodování věcí v senátě 22 C a zda byl tento senát rozvrhem práce určen k zastoupení podjaté soudkyně senátu 36 C. Ze spisu rovněž nevyplývá, na základě čeho činily ve věci úkony soudkyně JUDr. Murzynová a JUDr. Kliková. Od roku 2003 je ve věci činná Mgr. Teterová, jenž má ovšem podle rozvrhu práce přidělen senát 25 C, aniž je ze spisu zřejmé, co ji k tomu opravňuje, když senát 22 C stále existuje a JUDr. Dvořáková, dříve Murzynová, a JUDr. Kliková jsou stále soudkyněmi Okresního soudu v Ostravě. Pochybnosti pak vyvolává rovněž skutečnost, že původně ve věci sp. zn. 36 C 264/93 činná JUDr. Tauferová, dříve Ihnátová, působila také ve věci sp. zn. 36 C 144/93 a sp. zn. 21 C 133/92, v nichž byla účastníkem první žalovaná.
Žalobce s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí. Druhý žalovaný se k věci fakticky nevyjádřil, nicméně ve smyslu ustanovení §101 odst. 4 o. s. ř. se má zato, že s návrhem první žalované souhlasí.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že ve věci již proběhlo několik jednání, aniž bylo vyhlášeno meritorní rozhodnutí. Naposledy bylo jednáno dne 19. 4. 2010, kdy soud do protokolu konstatoval, že je zcela nepochybné, že od počátku řízení se na straně druhého žalovaného účastní B. L., byť byl v žalobě a následujících podáních označen nesprávným datem narození. (Soud tak reagoval na návrh druhého žalovaného čl. 829 spisu, kde požadoval podle §93 o. s. ř. připuštění vstupu své osoby do řízení jako vedlejšího účastníka na straně první žalované.)
Okresní soud v Ostravě předložil návrh první žalované na delegaci věci z důvodu vhodnosti spolu se spisem k rozhodnutí Nejvyššímu soudu jako soudu nejblíže společně nadřízenému příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh projednal a dospěl k závěru, že je nedůvodný.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Účastníci mají právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě odst. 2 též k důvodu, pro který by měla být věc přikázána (§12 odst. 3 o. s. ř.).
Důvody vhodnosti mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků a jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000). K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by proto mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ust. zák. č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí tedy být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Důvodem, aby byla věc přikázána soudu, v jehož obvodu bydlí druhý žalovaný a sídlí právní zástupci, nemůže být bez dalšího fakt tohoto bydliště účastníka či sídel právních zástupců. Důvodem delegace vhodné pak není ani skutečnost, že věc je na jinak místně příslušném Okresním soudě v Ostravě projednávána soudkyní, které údajně podle rozvrhu práce věc projednávat nepřísluší, a ani že v minulosti byly ve věci činné soudkyně, u nichž není zcela zřejmé, co je k tomu opravňovalo. Důvodem delegace vhodné pak nemohou být ani okolnosti spočívající v postupu soudu v jiných věcech týchž účastníků. Je tomu tak proto, že důvody delegace uváděné první žalovanou nejsou takové povahy, aby z nich šlo spolehlivě dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána hospodárněji a rychleji a po skutkové stránce spolehlivěji a důkladněji.
Navíc je zde nutno přihlédnout k tomu, že žalobce s přikázáním předmětné věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 zásadně nesouhlasí a delegací věci by proto mohl být navozen stav pro žalobce nepříznivý.
Lze tedy uzavřít, že pro přikázání věci podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nebyly v konkrétním případě shledány důvody, které přikázání věci jinému soudu odůvodňují. Nejvyšší soud proto návrhu první žalované na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c