ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1094.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1094/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. září 2010 dovolání, které podala obviněná I. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 9 To 15/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 28/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné I. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 7 T 28/2009, byla obviněná I. A., roz. S., uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, kterého se dopustila tím, že jako vedoucí finančního odboru Městského úřadu Kralupy nad Vltavou, sídlem U C., Kralupy nad Vltavou, v období let 1994 – 2007 v úmyslu si přisvojit finanční prostředky Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, které měla z titulu své funkce svěřené, bezdůvodně vybrala v hotovosti po neoprávněném vystavení šeků, které podepsala spolku s další pracovnicí finančního odboru
I.
z bankovního účtu označeného jako depozitní účet, vedeného Komerční bankou a.s., pobočka Kralupy nad Vltavou, P. n. pro Městský úřad Kralupy nad Vltavou jednotlivými výběry ve výroku individuálně specifikovanými různé finanční částky a takto získané finanční prostředky v celkové výši 31.345.896,- Kč si ponechala pro vlastní potřebu,
II.
z bankovního účtu, označeném jako sociální fond, vedeného Komerční bankou a.s. pobočka Kralupy nad Vltavou, P. n. pro Městský úřad Kralupy nad Vltavou jednotlivými výběry ve výroku individuálně specifikovanými různé finanční částky a takto získané finanční prostředky v celkové výši 2.049.405,- Kč si ponechala pro vlastní potřebu,
čímž si neoprávněně přisvojila finanční prostředky Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, které jí byly svěřeny a způsobila tak na majetku Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou škodu v celkové výši 33.395.301,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná podle §248 odst. 4 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou. Podle §51 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen trest propadnutí majetku. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce hmotně odpovědného pracovníka v trvání deseti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému Městu Kralupy nad Vltavou, U C. ve výši 33.395.301,- Kč s úrokem 10,5% od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25% od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 a 8,5% od 1. 7. 2009.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podala obviněná v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. 9 To 15/2010, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při stejném popisu skutku obviněnou uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen trestní zákoník), za který ji podle §206 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Podle §66 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí majetku, a to veškerého majetku s výjimkou nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, na obviněnou I. A. pro kat. území O., okr. K., obec O., uvedených na listu vlastnictví, sestávající z obytného domu na stavební parcele a z pozemků, a dále movitých věcí představujících bytové a jiné zařízení obytného domu v O. a jeho příslušenství nacházející se na pozemcích. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byla obviněná dále odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání spojených s hmotnou odpovědností na dobu deseti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému Městu Kralupy nad Vltavou, U C., Kralupy nad Vltavou škodu ve výši 33.385.301,- Kč s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž bude prodlení obžalované trvat, zvýšené o 7% bodů z uvedené částky, počínaje dnem 1. 7. 2009 do zaplacení.
Prostřednictvím své obhájkyně podala obviněná proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání, ve kterém napadla skutková zjištění odvolacího soudu, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vznesla námitku proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, dle kterého zpronevěřila též prostředky, které byly vybrány z účtu poškozeného v části roku 2002 a v období předcházejícím roku 1997, u nichž se nedochovaly doklady o tom, kdo předmětné výběry z uvedeného účtu provedl. Dovolatelka uvedla že se sice jedná o skutkové námitky, které obecně nejsou v řízení o dovolání přípustné, odkázala však v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 669/05 a další) dle které je v případech extrémního nesouladu skutkových zjištění a dostupných důkazů povinen i dovolací soud se zabývat skutkovými závěry. Odvolací soud se s jejími námitkami v této souvislosti vypořádal nedostatečně, když nezjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a sama skutečnost, že obviněná nějakou účetní operaci zaúčtovala, ještě neznamená, že převzala peněžní prostředky z této účetní operace. Jestliže tato skutečnost nebyla jednoznačně prokázána, nemohl být podle názoru dovolatelky naplněn znak skutkové podstaty zpronevěry, a to přisvojení si cizí věci, v daném případě finančních prostředků.
V petitu svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněnou uzná vinnou zločinem zpronevěry pouze v období, kde se dochovaly doklady o výběrech učiněných obviněnou, a za to uložil obviněné trest, přičemž ve zbývajících útocích by měla být zproštěna obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto vyjádření konstatoval, že ohledně námitek dovolatelky, shodných s její předchozí obhajobou, je argumentace odvolacího soudu i pokud jde o vypořádání se s těmito námitkami obviněné, logická a přesvědčivá a že ani absence předmětných výplatních šeků nevede k pochybnostem o tom, že i dovolatelkou zpochybňované výběry v části roku 2002 a v období předcházející roku 1997 učinila ona, a tedy neexistuje žádný rozpor, natož extrémní, mezi skutkovým stavem zvolenou právní kvalifikací. Státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Obviněná rovněž je osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatelka sice formálně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž však sama konstatovala, že její námitky směřují proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, když se domáhala zásahu dovolacího soudu do těchto skutkových zjištění (jejich revize) s odkazem na část judikatury Ústavního soudu, dle které je takový zásah přípustný v případě extrémního nesouladu skutkových zjištění s jejich právní kvalifikací. Znamená to, že dovolatelka nezaložila svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamovala, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhala přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě není ani odkaz dovolatelky na existenci extrémního nesouladu právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními případný. Soud prvního stupně ve věci dovolatelky založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Vypořádal se s obhajobou obviněné, kterou uplatnila v přípravném řízení, neboť v hlavním líčení využila svého práva nevypovídat, přičemž nepominul její doznání k trestné činnosti, byť neuvedla celkovou částku, kterou si přisvojila. Toto přiznání potvrzují také vyslechnutí svědkové, spolupracovníci obviněné. Zcela jednoznačným důkazem, byl také znalecký posudek z oboru účetní evidence, z něhož mimo pochybnost plyne, že obviněná prováděla od roku 1996 neodůvodněné převody mezi účty. Nalézací soud provedl rozbor provedených důkazů způsobem, který je předvídán zákonným ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a vyvodil z něj adekvátní právní závěry. Odvolací soud se poté podrobně zabýval uplatněnými odvolacími námitkami obviněné, zejména pokud poukazovala na útoky, jimiž byla uznána vinnou, které však nejsou doloženy účetními doklady. Zpochybňovala také způsob, jímž se krajský soud vypořádal s existencí dvou protichůdných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když akcentoval znalecké závěry znalců, kteří posudek podali v přípravném řízení a naopak neuvěřil závěrům znalců, kteří vypracovali posudek na zadání obhajoby. Odvolací soud podrobně rozebral tu část obhajoby obviněné, v níž je zpochybňován počet výběrů, tuto námitku neshledal relevantní a v tomto směru velmi podrobně a logicky své závěry odůvodnil ( str. 10, 13 rozsudku). Zákonným způsobem se také vypořádal s námitkou obviněné ve vztahu k hodnocení znaleckých závěrů vztahujících se k její příčetnosti (str. 11, 12 rozsudku). Nejvyšší soud konstatuje, že odvolacímu soudu nelze vytknout logický nesoulad skutkových zjištění a užitých právních závěrů, jeho argumentace v odůvodnění jeho rozsudku je jasná a srozumitelná, vyčerpávajícím způsobem se vypořádal s uplatněnou obhajobou obviněné a proto nelze dovodit žádnou pochybnost o správnosti učiněných skutkových zjištění a ve vazbě na ně i o správnosti právní kvalifikace skutku. Tento závěr pak již vůbec neumožňuje úvahu o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné I. A. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á