Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2010, sp. zn. 4 Tz 33/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.33.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.33.2010.1
sp. zn. 4 Tz 33/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. září 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného R. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007, a podle §268 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu rozhodl takto: Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á . Odůvodnění: Obviněný R. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 tr. zákona a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, za což mu byl podle §219 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle rozsudku soudu prvního stupně skutkové podstaty uvedených trestných činů naplnil tím, že „v přesněji nezjištěný den v období od konce ledna do počátku února 1975 v nočních hodinách po předchozí dohodě s odsouzeným K. K., J. B. a O. P. na přepadení občana E. a. r. N. E. K. M., odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení, odsouzený O. P. vylákal poškozeného z hotelu O. v P. pod příslibem výměny valut do vozidla obviněného R. R., který vozidlo řídil, v S. ulici v P. odsouzený P. vystoupil a obviněný R. v B. ulici v P. do vozidla přibral odsouzené K. K. a J. B., kteří poškozeného za jízdy ve vozidle fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hrudníku, vzali mu peněženku s přesně nezjištěnou částkou ve výši nejméně 10.000,- Kč, kterou ihned předali obviněnému R., který jim z ní později část peněz předal, obviněný dojel ke Š. mostu přes L. v katastru obce O., okres M., kde on a odsouzení K. a B. poškozeného několikráte udeřili přesně nezjištěnou zbraní, pravděpodobně montážní pákou, kterou jim předal obviněný R., do hrudníku a hlavy, poté mu k tělu přivázali závaží od automatických železničních závor, které za tímto účelem obviněný R. opatřil, a shodili poškozeného z mostu do řeky L., zatímco odsouzený B. na kraji mostu hlídal, následkem čehož došlo u poškozeného ke smrti v důsledku udušení z utopení“. Obviněný R. R. podal v zákonné osmidenní lhůtě proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 5. 2. 2008. Usnesením z téhož data sp. zn. 7 To 118/2007, podané odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1 tr. řádu proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jejího názoru byl zákon tímto usnesením a řízením, které mu předcházelo, porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného R. R. Především konstatovala, že přezkoumáním předmětné trestní věci dospěla k opačným závěrům než soudy obou stupňů, neboť tyto soudy nesplnily svou povinnost řádně zjistit skutkový stav a jejich právní závěry jsou proto předčasné. Jednotlivé stížnostní námitky byly uplatněny takto: 1. Svědek J. B. v hlavním líčení uvedl, že obviněného nezná a nejde tak o osobu, která se dopustila trestného činu. Přes toto prohlášení vycházel nalézací soud z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a z řízení před soudem v procesu z roku 1985. Svědek na místě samém, kde došlo k usmrcení, nebyl, vše pozoroval z povzdálí a nadto uváděl, že to byl O. P., který celou záležitost zorganizoval a řekl, že A. se přepadne, obere a zlikviduje. Pokud soudy hodnotily výpověď svědka jako věrohodnou, s takovýmto hodnocením stěžovatelka nesouhlasí a podle jejího názoru svědek obviněného z ničeho neusvědčuje 2. Svědek JUDr. P. F. byl sice soudem vyslechnut ke způsobu vyšetřování a uvedl, že vyšetřování probíhalo standardně, nicméně spisový materiál, který byl soudem vyžádán, nebyl předložen z důvodů skartace. Jeho případné ovlivňování ze strany operativy tak nebylo možno ze spisu prověřit a jednoznačně vyloučit. 3. Svědek K. K. mladší, bratranec odsouzeného K. K. uvedl, že jeho strýc měl před smrtí v nemocnici v M. prohlásit, že poškozeného zavraždil on a taxikář čekal opodál. Tomuto prohlášení měla být přítomna lékařka, která nebyla vyslechnuta. Nelze totiž vyloučit, že odsouzený K. chtěl před smrtí ulehčit svému svědomí. 4. Svědkyně V. J., původně T., nebyla v novém řízení osobně vyslechnuta s odůvodněním, že se zdržuje neznámo kde v zahraničí, přičemž nalézací soud neučinil ani pokus vypátrat pobyt této svědkyně. Tato svědkyně dříve žila se spoluobviněným P. a ten se jí měl o oloupení a násilí spáchaným obviněným na poškozeném svěřit. 5. Nelze přehlédnout, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - soudního lékařství nebyla příčina smrti poškozeného jednoznačně stanovena, smrt udušením z utopení byla připuštěna pouze jako pravděpodobná. 6. Pochybnosti existují i o identitě mrtvoly zavražděného, neboť nebylo bezpečně prokázáno, že se jedná o tuto osobu. Znalec vycházel při vypracování posudku z údajů svědka Ing. S., u něhož existovaly rozdíly mezi původní výpovědí z přípravného řízení a výpovědí, kterou učinil v nynějším hlavním líčení. Navíc nelze vyloučit, že se svědek již v původním řízení mýlil. 7. Ze znaleckého posudku znalců psychiatrů a psychologa lze vyvodit, že nepodporují závěr soudu o tom, že se obviněný dopustil brutálního násilí vůči poškozenému. Stěžovatelka uvedla, že „lze jen stěží předpokládat, že člověk s tak vysokým intelektem by spoléhal na to, že jeho komplicové zejména J. B. a K. K., které si měl k vraždě poškozeného najmout, s ohledem na jejich osobnostní profily a způsob života, o činu pomlčí, když právě s ohledem na jejich kriminální minulost přinejmenším musel počítat s tím, že jej při první příležitosti prozradí a budou se podílet na jejich odhalení“. 8. Za vadu řízení považuje stěžovatelka i to, že nebyly vyžádány zprávy z bezpečnostních úřadů v tom smyslu, zda původní řízení nebylo nějakým způsobem ovlivněno, pokud ano, do jaké míry, a to pracovníky státní bezpečnosti či zpravodajské služby. 9. Ministryně spravedlnosti poukázala na judikát R 51/1972 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a dovozuje, že trestný čin vraždy podle §219 tr. zákona nemohl být spáchán v jednočinném souběhu s trestným činem loupeže též dle odst. 3 §234 tr. zákona, ale pouze s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, proto je užitá právní kvalifikace činu v napadeném rozhodnutí nesprávná. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. zákona vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu toto rozhodnutí zrušil, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté navrhla procesní postup podle §270 odst. 1 tr. řádu. Ke stížnosti pro porušení zákona se dne 23. 6. 2010 písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podanou stížnost pro porušení zákona považuje za nedůvodnou. Především striktně odmítl tvrzení, že trestní řízení je důsledkem činnosti tajných služeb. Byť v této souvislosti nebyly skutečně provedeny všechny důkazy, které byly obhajobou navrhovány - zřejmě pro nízkou relevanci k celé věci -, z provedených důkazů je zřejmé, že motivem činu nebyly vyšší mocenské či politické zájmy, ale prostá touha přisvojit si peníze, kterými poškozený disponoval a kterými se netajil. Ostatně ani v původních podnětech obviněného a jeho sestry z let 2000 a 2001 nebylo o „politických souvislostech“ nic naznačováno. Obviněný nebyl spolupracovníkem žádné tajné služby, ale řidičem Komunálních služeb v B., později řidičem taxislužby a příležitostným ilegálním směnárníkem, nadto pachatelem další majetkové trestné činnosti. Za akceptovatelnou lze v této souvislosti považovat jen možnost, že obviněný měl u sebe při emigraci vojenské dokumenty, které se do jeho dispozice dostaly, jak sám uvedl ve své výpovědi, tak, že v době základní vojenské služby je v autě, jež obviněný řídil, zapomněl nějaký vojenský činitel. Obviněný si je ponechal a později vyvezl do zahraničí. Tato skutečnost, stejně jako možnost, že byl v R. po emigraci kontaktován a přesvědčován k návratu, však na skutek, který je předmětem řízení, nemá žádný vliv. Pokud jde o průběh řízení, konstatuje státní zástupce, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem, zejména s ohledem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy provedly dostatečně široké dokazování, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Provedené důkazy poté odpovídajícím způsobem hodnotily a dovodily skutkové závěry, které řádně hmotně právně kvalifikovaly. Soudní řízení bylo v podstatě provedeno dvakrát, poprvé pod sp. zn. 2 T 25/84, bez přítomnosti obviněného, podruhé v důsledku postupu podle §388 odst. 3 písm. b) tr. řádu pod sp. zn. 2 T 80/2006, vždy u Krajského soudu v Praze. V rámci druhého řízení byly opětovně provedeny všechny stěžejní a současně dostupné důkazy. Zde státní zástupce zdůrazňuje, že byť předchozí řízení, na něž bylo v určitém rozsahu odkazováno, bylo provedeno za jiného politického režimu, bylo vedeno pro ziskuchtivě motivovaný násilný trestný čin. Takováto jednání přitom byla potírána jak zmíněným režimem předchozím, tak současným, tudíž v procesu vedeném pod původní sp. zn. 2 T 25/84, nelze spatřovat žádné cílené poškozování obviněného či jiných osob, když tato kauza neobsahovala žádný zásadní politický či obdobný kontext. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků J. B., O. P., V. J., příp. K. K., P. S., V. V. a P. N. je skutkový děj, především účast na něm ze strany obviněného, zřejmá. Byly rovněž provedeny všechny důkazy směřující ke zjištění totožnosti poškozeného a byl slyšen i soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ke způsobu smrti poškozeného. V rámci celého řízení bylo postupováno v souladu se stanovenými zásadami, zejména pokud jde o zásadu presumpce neviny a zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Z relevantních důkazů nevyplývají žádné náznaky, z nichž by bylo možno dovodit případné ovlivňování svědků či nějakou nezákonnou manipulaci s řízením. Státní zástupce tak považuje soudem učiněná skutková zjištění za úplná, správná a plně dostačující k vydání spravedlivého rozsudku. Doplnění dokazování, jehož se stěžovatelka domáhá, tak pokládá za zcela nadbytečné. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu přísluší to výlučně nezávislému soudu a stížnost pro porušení zákona by mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by hodnocení důkazů bylo v rozporu se zásadami formální logiky. Nic takového však v postupu soudu zjištěno nebylo. Odvolací soud tak plně postupoval v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu a toto zákonné ustanovení neporušil. Pokud jde o námitku nesprávnosti právní kvalifikace činu podle §234 odst. 3 tr. zákona, pak leží zcela mimo stížnostní důvody, které jsou ve stížnosti pro porušení zákona uplatněny. Nadto otázkou právní kvalifikace skutku se již Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1044/2008. Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, a aby tak podle §274 poslední věta tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. Za obviněného podala vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona jeho obhájkyně, která poukázala na to, že ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona takřka úplně absorbovala námitky, které byly obsahem podnětu obviněného k podání stížnosti pro porušení zákona, nicméně nezahrnula do ní vše, co obviněný namítal, takže obhájkyně akcentovala zejména další poznámky, připomínky a výtky obviněného k původně vedeným řízením před soudy prvního a druhého stupně, k nimž by měl dle jejího názoru Nejvyšší soud České republiky přihlédnout. Vzhledem k výše řečenému se obviněný s námitkami ministryně spravedlnosti obsaženými v podaném mimořádném opravném prostředku plně ztotožnil, nadto uvedl, že nebylo, a to zejména nalézacím soudem, respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebyla rovněž respektována zásada „v pochybnostech ve prospěch„ (in dubio pro reo), rozhodnutí zejména soudu prvního stupně je založeno na nepodložených domněnkách a úvahách. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl plně v intencích petitu písemně vypracované stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud především zkoumal, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná v intencích ustanovení §266 odst. 1 tr. řádu s přihlédnutím k ustanovení §265n tr. řádu, dále pak podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům. Nejvyšší soud konstatuje, že trestní věc obviněného již byla předmětem řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž bylo dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007. Řízení před Nejvyšším soudem bylo vedeno ve věci pod sp. zn. 8 Tdo 1044/2008. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e), g), l ) tr. řádu. Nejvyšší soud po přezkoumání věci a jednotlivých dovolacích důvodů dospěl k závěru, že obviněným uplatněný mimořádný opravný prostředek je zjevně neopodstatněný a usnesením ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, ho zamítl. Proti citovanému dovolacímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně směřovala ústavní stížnost obviněného domáhající se zrušení všech těchto rozhodnutí, nadto pak obviněný navrhl zrušení ustanovení §306a odst. 1, 2 tr. řádu pro rozpor s čl. 10 Ústavy České republiky, s čl. 36 odst. 1, 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, s čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání ve znění 2. dodatku protokolu k této úmluvě a s čl. 14 odst. 2, 3 písm. b), e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 639/09, ústavní stížnost obviněného a návrh s ní spojený odmítl. Ustanovení §265n tr. řádu stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Znamená to, že dovolání je rozhodnutím, které nelze napadnout řádným ani mimořádným opravným prostředkem, s výjimkou obnovy řízení (§278 tr. řádu). Obnova řízení jako jeden ze tří mimořádných opravných prostředků zde však přichází v úvahu jen v omezeném rozsahu, a to prakticky pouze za předpokladu, že Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí učinil ve věci podle §265m odst. 1 tr. řádu sám takové nové rozhodnutí, proti němuž je podle §277 tr. řádu obnova řízení přípustná a vyšly-li najevo nové skutečnosti nebo důkazy uvedené v ustanovení §278 odst. 1, 2 tr. řádu nebo je dán důvod podle §278 odst. 3 tr. řádu. Tato situace však v souvislosti s řízením ve věci sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, nenastala. Citované zákonné ustanovení a výklad k němu podává Nejvyšší soud proto, že jedna z námitek stěžovatelky, jež je ve stížnosti pro porušení zákona uplatněna (ad 9 – o nesprávnosti užité právní kvalifikace skutku), musela být podrobena zkoumání z těchto hledisek. Obviněný zcela shodnou námitku uplatnil již v řízení o dovolání ve věci sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, dovolací soud se touto námitkou zabýval a vyčerpávajícím způsobem vypořádal, jak je patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí na str. 17 – 19, přičemž ji neshledal důvodnou. Pokud obviněný učinil stejnou námitku i obsahem ústavní stížnosti, je třeba konstatovat, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 639/09, ze dne 25. 1. 2010 v posledním odstavci bodu VI. výslovně uvedl, že „dovolací soud se zabýval námitkami vztahujícími se k právnímu posouzení stěžovatele. Přezkoumatelným způsobem odůvodnil přiléhavost právní kvalifikace zvolené nalézacím soudem a potvrzené soudem odvolacím s tím, že jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byly naplněny všechny formální i materiální znaky trestných činů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným. Tyto trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu, takže nebylo možné rozlišovat část, kdy jednáním stěžovatele a spoluobviněných byly naplňovány zákonné znaky jednoho trestného činu a část, kdy byly naplňovány znaky druhého, neboť oba trestné činy byly spáchány jediným jednáním. Vypořádal se taktéž s užitím zákona účinného ke dni 10. 2. 1975“. Pokud tedy stěžovatelka opětovně brojí proti nesprávně užité právní kvalifikaci činu, trestní řád ji opětovné uplatnění stejné námitky ve stížnosti pro porušení zákona vzhledem k citovanému ustanovení §265n tr. řádu nedovoluje, čehož si stěžovatelka musí být vědoma, a tuto námitku nelze hodnotit jinak než jako vědomé obcházení zákona. V této části je proto stížnost pro porušení zákona nepřípustná. Ve vztahu k stížnostním námitkám uvedeným výše ad 1 - 8) Nejvyšší soud uvádí následující: Základem uvedených námitek je jednak poukaz na neúplně zjištěný skutkový stav věci s návrhem v jakém směru má být řízení doplněno, aby bylo možno vyvodit adekvátní právní závěry, jednak stanovisko, že již provedené důkazy by stěžovatelka hodnotila jinak než dosud činily soudy obou stupňů a sama proto takovéto hodnocení důkazů pokládá za nedostačující, nepřesvědčivé a nelogické. Doplnění dokazování v rozsahu jí navrženém by nalézacímu soudu již dovolovalo zhodnocení důkazů v rozsahu zákonných požadavků stanovených v §2 odst. 6 tr. řádu. Podle základních zásad, na nichž je trestní řízení založeno, leží těžiště dokazování zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který sám důkazy nejen provádí, ale i hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího vytvářet sám odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto závěry se opírají i o existující konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. R 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně nutno připomenout, že při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musí Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Z této zásady plyne, že soudy obou stupňů jsou oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), které neodporují zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemůže dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě nemá důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na jejich podkladě učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon. Nazíráno na námitky ministryně spravedlnosti z pohledu výše uvedených premis majících oporu v teoretické rovně, zákonné právní úpravě a konstantní judikatuře, je třeba konstatovat, že názor stěžovatelky, „že s hodnocením důkazů, které soudy provedly nesouhlasí a sama důkazy hodnotí jinak“ je irelevantní, neboť k přehodnocování soudem hodnocených důkazů není oprávněna. Pouze v případě, že by poukázala na zřetelný logický rozpor v hodnocení důkazů, příčící se zásadám formální i výrokové logiky, by mohlo být namítáno porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, což se však v daném případě nestalo. Jak již výše uvedeno, obviněný využil možnosti podat mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž o jeho dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 1044/2008. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e) g), l ) tr. řádu. V usnesení ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, Nejvyšší soud podrobně rozvedl argumentaci ve vztahu k dovolacím důvodům podřazeným pod ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e), l ) tr. řádu, jimiž odmítl a vyvrátil relevantnost dovolacích námitek v těchto bodech, přičemž z hlediska úvah týkajících se nyní posuzované trestní věci, jež je napadena stížností pro porušení zákona, není podstatné tyto části podrobněji rozebírat. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud sice přezkoumával jen vady právní a nebyl oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je však mimo pochybnost, že při hodnocení existence či neexistence tohoto dovolacího důvodu musel vzít v úvahu a zohlednit zda právní závěry soudu jsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, k čemuž také ve věci sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, skutečně došlo. Nejvyšší soud konstatoval, že výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně má oporu v provedených důkazech, soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování. Z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně plyne, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, když prokázané skutečnosti posuzoval podle příslušných ustanovení zákona. Pokud by Nejvyšší soud v této souvislosti zjistil tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry , anebo zjistil skutečnost, že z provedených skutkových zjištění v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí takovéto právní závěry nevyplývají ( srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04), nemohly by závěry soudů obou stupňů obstát, neboť by byla dotčena práva obviněného zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Takovýto nesoulad po přezkoumání věci Nejvyšší soud v projednávané věci nekonstatoval. Tento závěr je proto nutno interpretovat tak, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu, který byl nezbytný pro posuzované rozhodnutí, není ani pochyb o komplexnosti provedených důkazů a jejich zákonnosti, ani o způsobu hodnocení důkazů, která není svévolný ani neodporuje zásadám formální logiky. Výsledným závěrem činnosti Nejvyššího soudu v tomto směru byl výrok učiněný v intencích ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jímž bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tyto závěry Nejvyššího soudu ostatně plně akceptoval i Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 639/2009. Citované rozhodnutí ve výčtu námitek uplatněných obviněným v podané ústavní stížnosti uvádí v části ad III/b – námitky proti rozsahu skutkových zjištění a právní kvalifikaci činu, ad III/d – námitky proti způsobu provádění důkazů v obnoveném soudním řízení, ad III/e – námitky proti hodnocení provedených důkazů soudy, výhrady s hodnocením výpovědí svědků, kteří byli původně spoluobviněnými, důkazy opatřené před 20 - 30 lety neměly být čteny a v důkazní nouzi mělo být postupováno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, ad III/f – nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování, že „byl vtažen do zpravodajské hry tehdejších tajných služeb a jednalo se o vykonstruovanou mstu“, ad III/i – Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 1044/2008 dospěl mylně k závěru, že v dané věci neexistoval tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V části VII. citovaného rozhodnutí Ústavní soud ČR konstatuje, že „se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se zákonným způsobem soudy odvolací a dovolací již vypořádaly a své závěry v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu zdůvodnily. Vrchní soud v Praze se vypořádal s námitkami uvedenými pod bodem III/d str. 5 jeho usnesení, ad III/e) na str. 5 – 8, ad III/f na str. 5, 7, Nejvyšší soud s námitkami III/b na str. 12, 16 – 19 svého rozhodnutí, ad III/d str. 14, ad III/i na str. 13. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami podrobně zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí odvolacího, dovolacího soudu se ztotožňuje a na tyto odkazuje“. Nad rámec tohoto odkazu Ústavní soud ČR k námitce ad III/e uvedl, že „hodnocení důkazů věnoval nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku mimořádnou pozornost a s námitkami týkajícími se důkazního řízení se soud odvolací i dovolací přezkoumatelným způsobem vypořádaly. Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, na niž stěžovatel poukazoval, tato vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádření v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakékoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznět ve prospěch obviněného. V posuzovaném případě však obecné soudy takové pochybnosti o vině stěžovatele neměly, nelze jim proto vytýkat, že dle zásady in dubio pro reo nepostupovaly“. Obdobně pak k námitce ad III/f je v odůvodnění usnesení uvedeno, že „Ústavní soud je nucen odkázat na svoji ustálenou judikaturu, kdy opakovaně konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům ( čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jím nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti obecné soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně ve svém rozsudku velmi podrobně odůvodnil neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů (str. 20, 22 – 24 rozsudku), učinil tak i odvolací soud a tento postup akceptoval i Nejvyšší soud. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly opomenuty“. Konečně pak k námitce ad III/i uvedl, že „Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu, že v předmětné věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, který by zcela výjimečně zásah dovolacího soudu do zjištěného skutkového stavu opravňoval“. Pro úplnost je pak třeba připomenout i závěr učiněný Ústavním soudem v části ad VIII, kde uvedl: „ Ústavní soud proto konstatuje, že námitky uplatnění stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Obecné soudy v posuzované věci dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry založily na rozboru jednotlivých ve věci provedených důkazů, skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy mimořádnou pozornost. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek.“ Jak již uvedeno výše, Ústavní soud ústavní stížnost obviněného a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z rekapitulace důvodů, pro něž byla ministryní spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona, a důvodů, pro něž podal obviněný odvolání, dovolání a posléze i ústavní stížnost, je patrno, že jde o neustálé opakování týchž již uplatněných námitek, jimiž se soudy nalézací, odvolací, Nejvyšší i Ústavní opakovaně zabývaly a neshledaly je důvodnými. Pokud stěžovatelka při znalosti všech těchto závěrů opakovaně uplatnila totožné námitky ve stížnosti pro porušení zákona, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že se tak snaží přimět Nejvyšší soud nejen k revizi rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale v konečném důsledku i k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není Nejvyšší soud vzhledem k citovanému ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky oprávněn. Nejvyšší soud za tohoto stavu věci uzavírá, že skutková zjištění v posuzované trestní věci byla provedena v rozsahu umožňujícím učinit jednoznačný závěr o vině obviněného, rozsah a způsob dokazování měly oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu, důsledně bylo respektování právo obviněného na obhajobu, řízení bylo vedeno v intencích požadavků na „fair proces“, rovněž nedošlo k porušení základní zásady trestního řízení – „in dubio pro reo“. Tuto zásadu nebylo nutno aplikovat vzhledem k tomu, že důvodné pochybnosti a skutkových zjištěních a vině obviněného nevznikly. Na těchto závěrech by nemohlo nic změnit ani provádění důkazů v rozsahu, který navrhla ministryně spravedlnosti pod body 1 – 8). Nutno zdůraznit, že v případě požadavku ad 1) byla výpověď svědka B. řádně soudy obou stupňů vyhodnocena samostatně i v kontextu dalších důkazů, a závěry, které z ní byly vyvozeny, nemůže zpochybnit osobní názor stěžovatelky, že ona sama by tento důkaz hodnotila jinak. K bodu 2) nad rámec již uplatněných argumentů Nejvyšší soud dodává, že není zřejmé jaký další „spisový materiál“ mimo základních procesních spisů, jež jsou k dispozici, měl být opatřen a jakým způsobem z něj mělo být potvrzováno „případné ovlivňování ze strany operativy“. Jde o spekulativní úvahu ničím nepotvrzovanou, naopak výpovědí svědka F. a konkrétním obsahem procesního spisu zcela vyvrácenou. Stejný spekulativní charakter má i návrh uvedený ad 4) o tom, co by případně mohla dosvědčit lékařka o výrocích odsouzeného K. v nemocnici, když mimo pochybnost by šlo o tzv. svědectví z druhé ruky se zahrnutím osobního názoru svědkyně a její interpretací slyšeného. Zcela mimo reálný rámec seriozně podaného návrhu na doplnění dokazování v tomto směru stojí další spekulativní úvaha stěžovatelky, že „K. chtěl před smrtí ulehčit svému svědomí“, čímž dokumentuje validitu údajného prohlášení tohoto spoluobviněného o podílu vlastní viny na trestném činu. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že s výpovědí svědka K. K. mladšího se soud náležitě vypořádal. Obdobně je nutno nahlížet i na další dedukci ministryně spravedlnosti vyjádřené v námitce pod bodem 7) – jaké úvahy lze nebo naopak nelze předpokládat u obviněného ve vztahu k jeho osobnímu hodnocení spolehlivosti a míry kolegiality spoluobviněných B. a K. – zda ti do budoucna o společné trestné činnosti pomlčí nebo ji naopak prozradí. Zmíněný náhled stěžovatelky na možné vyhodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychiatrie a psychologie je výlučně její osobní interpretací tohoto důkazu, neboť znalecký posudek jako celek (důkaz) ve spojení s dalšími provedenými a relevantními důkazy skýtal především podklad k závěru o příčetnosti obviněného v době činu. Příčetnost pachatele je jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti pachatele a o té žádné v případě obviněného pochybnosti nevznikly. Pokud jde o námitky směřující k určení příčiny smrti a totožnosti mrtvoly zavražděného Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto směru pochybnosti nevznikly a soudy obou stupňů tyto okolnosti mimořádně pečlivě a podrobně objasňovaly, jak ostatně konstatoval již citovaný Ústavní soud. Konečně pak názor, že by k zásadnímu zvratu mohla přispět výpověď svědkyně V. J. – T., je opět akcentací podružného důkazu zaměřeného na osobní interpretaci informace získané z „druhé ruky“. Ani v tomto případě nejde o zásadní a opomenutý důkaz a jeho neprovedení vzhledem k důkazní hodnotě není zkrácením práva obviněného na obhajobu. Vzhledem ke všem výše uvedeným argumentům shledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona v části, v níž ministryně spravedlnosti brojí proti právní kvalifikaci skutku (ad 9) z důvodů výše uvedených nepřípustnou a v ostatních částech nedůvodnou, proto ji podle §268 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. září 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§2 odst. 5,6 tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/30/2010
Spisová značka:4 Tz 33/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.33.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§268 odst. 1 bod a,c tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10