ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1145.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1145/2010-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2010 o dovolání, které podal obviněný M. W. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 5 To 563/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 3 T 12/2006, byl obviněný M. W. uznán vinným trestným činem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §118a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se společně s obviněnou V. L. dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněnému M. W. uložen podle §118a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné V. L.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. L. a M. W. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 5 To 563/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud rozhodl znovu tak, že obviněného M. W. uznal vinným pomocí k trestnému činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §10 odst. 1 písm. c) a §118a odst. 1 tr. zák., které se obviněný dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za to byl obviněný M. W. odsouzen podle §118a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné V. L.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. W. dne 30. 7. 2010 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, přičemž podle jeho názoru se odvolací soud nezabýval vznesenými námitkami a řádně nepřezkoumal odvolání obviněného. Jak dále obviněný zdůraznil, dosud provedené důkazy nemohou vést k závěru, že posuzovaným skutkem naplnil objektivní a subjektivní stránku pomoci k trestnému činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §10 odst. 1 písm. c) a §118a odst. 1 tr. zák. Obviněný je rovněž přesvědčen, že zákon nevymezuje definici výherního hracího přístroje a že mu ani ve správním řízení nebyla uložena sankce v souvislosti s provozováním hracích přístrojů.
Závěrem svého dovolání obviněný M. W. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 5 To 563/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 3 T 12/2006, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc posledně uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. W. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se námitky obviněného týkají jen hodnocení důkazů, a tedy nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. W. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. W. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. W. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením provedených důkazů. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by byl oprávněn přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. W., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. W. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pomoci k trestnému činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §10 odst. 1 písm. c) a §118a odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný M. W. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného M. W., v jejímž rámci v podstatě zpochybnil použitou právní kvalifikaci podle §10 odst. 1 písm. c) a §118a odst. 1 tr. zák. tvrzením, podle něhož soudy nižších stupňů údajně nesprávně vyložily pojem „výherní hrací přístroj“. V další námitce obviněný těmto soudům vytýká pochybení, pokud nevzaly v úvahu, že ve správním řízení nebylo rozhodnuto o uložení sankce za nesprávné provozování hracích přístrojů.
K tomu Nejvyšší soud připomíná legální definici výherního hracího přístroje, která je uvedena v §17 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Podle citovaného ustanovení se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. Jak přitom vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný M. W. zajišťoval instalaci a výběr tržeb z upravených výherních hracích přístrojů, které sice obviněná V. L. označila za nevýherní, ačkoli ve skutečnosti výhru z těchto hracích přístrojů vyplácela výherci obsluha příslušné provozovny, v níž se předmětné výherní hrací přístroje nacházely. Z písemností zařazených zejména na č. l. 118 až 121, resp. z č. l. 162 až 164, a č. l. 209 trestního spisu je přitom patrné, že předmětné hrací přístroje byly původně standardními výherními hracími přístroji, a teprve v důsledku vnějšího zásahu do jejich technického vybavení již nebylo možné na nich docílit přímé výplaty výhry. Případnou výhru však bylo možné získat u obsluhy příslušné provozovny, takže tyto hrací přístroje i nadále zaručovaly získání a vyplacení výhry. Není zde totiž podstatné, jakým způsobem byla výhra vyplácena, ale rozhodující je okolnost, že po uskutečněné hře, v níž bylo dosaženo výhry, došlo k její faktické výplatě u obsluhujícího personálu. Proto uvedené hrací přístroje splňovaly legální definici výherního hracího přístroje ve smyslu §17 odst. 1 citovaného zákona, která není vázána na konkrétní způsob vyplacení výhry. V této souvislosti nemohla obstát ani námitka obviněného, podle níž předmětné hrací přístroje údajně nebyly podrobeny zkoumání, neboť především z výše uvedených spisových podkladů nepochybně vyplývá, že soudy nižších stupňů si v tomto směru opatřily dostatečné důkazy.
Trestní odpovědnost obviněného M. W. za pomoc k trestnému činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §10 odst. 1 písm. c) a §118a odst. 1 tr. zák., jejímž spácháním byl uznán vinným, nemůže být zpochybněna ani námitkou obviněného poukazující na neexistenci postihu ve správním řízení za jednání uskutečněné v souvislosti s popsaným provozováním výherních hracích přístrojů. Naopak, kdyby došlo k takovému postihu za správní delikt, mohlo by to založit překážku „ne bis in idem“ a nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 písm. j) tr. řádu a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Navíc otázku, zda obviněný poskytl obviněné V. L. pomoc k neoprávněnému provozování loterie a podobné sázkové hry, by stejně musely soudy či další orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně, nezávisle na výsledku správního řízení, protože jde o předběžnou otázku, která se týká posouzení viny obviněného (§9 odst. 1 tr. řádu). Zmíněné námitky obviněného proto Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. W. podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které sice zčásti vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání částečně jen opakoval námitky, s nimiž se už zabývaly a vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 10. 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y