Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010, sp. zn. 5 Tdo 1325/2010 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1325.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1325.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1325/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. C. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 To 285/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 262/2009, takto: Z podnětu dovolání obviněného Ing. L. C. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu též ohledně obviněného B. D., částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 To 285/2010, a to ve výroku pod bodem II., kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestech těchto obviněných. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Obviněný Ing. L. C. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 3 T 262/2009, uznán vinným pokračujícím přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozhodnutí. Naproti tomu ohledně části žalovaných skutků byl obviněný podle §226 písm. e) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. Zt 106/2008. Za uvedený přečin byl obviněnému Ing. L. C. uložen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Postupem podle §229 odst. 1, 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu spoluobviněného B. D. Z podnětu odvolání obviněných Ing. L. C. a B. D. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 To 285/2010, podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal oba obviněné vinnými pokračujícím přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se obvinění dopustili tím, že jako jednatelé obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., neplnili zákonnou povinnost v podobě odvodu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistného na zdravotní pojištění za zaměstnance jmenované obchodní společnosti, ačkoli zmíněné odvody byly jejím zaměstnancům sraženy ze mzdy a společnost měla k dispozici dostatek finančních prostředků k jejich úhradě, a v důsledku tohoto jednání obviněných vznikl na stanovených odvodech dluh, a to za období 1. od 1. 3. 2003 do 16. 5. 2005, kdy byli obvinění Ing. L. C. a B. D. jednateli obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., ve výši 151 091,- Kč, přičemž výše jednotlivých dlužných částek a označení jejich příjemců je podrobně uvedeno ve výroku o vině v citovaném rozsudku, 2. od 3. 5. 2006 do 31. 10. 2006, kdy byl Ing. L. C. jednatelem obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., ve výši 47 207,- Kč, přičemž výše jednotlivých dlužných částek a označení jejich příjemců je podrobně uvedeno ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to s tím, že konkrétní dlužné částky představují rozdíl mezi předpisy povinného odvodu na jedné straně a platbami provedenými (třeba i dodatečně) ve prospěch jednotlivých oprávněných příjemců na druhé straně. Platby pojistného na všeobecné zdravotní pojištění byly bez ohledu na ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nejprve započítány na celkový dluh vzniklý na příslušném odvodu a teprve ve zbytku se platba zohlednila na tu část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, kterou ve smyslu §9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, měl hradit sám zaměstnavatel. Za uvedený přečin byl obviněný Ing. L. C. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Naproti tomu odvolací soud podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. Zt 106/2008, ohledně dalších skutků, neboť nebylo prokázáno, že se tyto skutky staly. Postupem podle §229 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně odvolací soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného B. D. V ostatních částech pak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Dne 30. 8. 2010 podal obviněný Ing. L. C. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především vytýká odvolacímu soudu, že bez provedení důkazů ve veřejném zasedání rozhodl ve věci způsobem odchylným od rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ho sice zprostil obžaloby, pokud jde o dílčí útoky spáchané v měsících lednu, únoru a dubnu 2003, resp. v měsících listopadu 2006 až květnu 2007, ale odvolací soud tím neodstranil všechny nedostatky, které obviněný vytýkal rozsudku soudu prvního stupně. V popsaném postupu odvolacího soudu obviněný spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, protože vytýká řadu pochybení při dokazování a nedostatečné prověření své obhajoby. Dále obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je třeba v rámci posouzení povinnosti k odvodům plateb pojistného na zdravotní pojištění vycházet z pořadí určeného podle §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru obviněného se ustanovení §241 tr. zákoníku nevztahuje na tu část odvodové povinnosti, která zatěžuje přímo zaměstnavatele, a nepostihuje ani neplnění jednotlivých dlužných částek, které jsou uvedeny v §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy odvolací soud obviněnému vytýkal, že neuhradil dlužné částky, jejichž neodvedení trestní zákoník nepostihuje, nepřípustně tím rozšířil trestní odpovědnost za přečin podle §241 tr. zákoníku. Jak dále obviněný zdůraznil, obchodní společnost DC PORFIN, s. r. o., neměla dostatek svých vlastních peněžních prostředků na úhradu plateb vyplývajících z povinných odvodů, přičemž v některých kalendářních měsících plnil své odvodové povinnosti i ve větším rozsahu, než jak mu to ukládal zákon. Takové jednání svědčí podle názoru obviněného o nedostatku jeho úmyslného zavinění. Navíc je přesvědčen, že pokračování ve ztrátovém podnikání nenaplňuje subjektivní stránku posuzovaného přečinu. Proto ani neukončení ztrátového podnikání nemůže vést k trestní odpovědnosti, neboť odpovědná osoba objektivně nedisponuje prostředky potřebnými na úhradu povinných odvodů. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. L. C. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně se do dne vydání tohoto usnesení nijak nevyjádřila k dovolání obviněného. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. L. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu). Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného Ing. L. C. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v rozsahu námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. L. C. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný Ing. L. C. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, nebo namítá jiné procesní vady, zejména pokud popírá některé rozhodné okolnosti obsažené v popisech skutků, zpochybňuje způsob provádění důkazů a vytýká nesprávný procesní postup soudů obou stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z údajných procesních vad a z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (resp. odlišné či neúplné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže tytéž důkazy hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. L. C., navíc znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. L. C. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsané zejména ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a provádění či hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. L. C., jimiž zpochybnil především naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Takové námitky obviněného sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné. K subjektivní stránce přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud obecně připomíná, že k jeho spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jak přitom vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se způsobením škodlivého následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 171). Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které odvolací soud vyjádřil u dílčího útoku pokračujícího přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku, svědčí o existenci zavinění obviněného Ing. L. C. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval odvolací soud (viz str. 10 a 11 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v označené skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a vyjádřeného zejména formulací, podle které obviněný „… neplnil zákonnou povinnost v podobě odvodu ... a to přesto, že tyto odvody byly zaměstnancům dané společnosti v souladu s příslušnými předpisy sraženy ze mzdy ...“. Z uvedeného popisu a z odůvodnění na něj navazujícího je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s neplněním zákonné povinnost odvést za zaměstnance obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., v níž v období od 1. 3. 2003 do 16. 5. 2005 působil (společně se spoluobviněným B. D.) jako jednatel, daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistné na zdravotní pojištění. Ostatně obviněný Ing. L. C. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu spáchaného skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině v odsuzující části napadeného rozsudku odvolacího soudu. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. L. C. popsaného v uvedené skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (viz bod 1. výroku o vině), ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném odvádění povinných plateb, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného Ing. L. C., že průběžně uhrazoval povinné platby vybraným oprávněným subjektům. Jak totiž odvolací soud přesvědčivě vysvětlil (viz str. 12 napadeného rozsudku), neodvedení povinné platby – byť jen jedinému z více oprávněných příjemců – je třeba považovat za dílčí útok trestného činu podle §241 tr. zákoníku. Zmíněný názor je též v souladu s dosavadní a nadále použitelnou judikaturou Nejvyššího soudu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/2006-I. Sb. rozh. tr.), podle které přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku může být pokračujícím trestným činem ve smyslu §116 tr. zákoníku a může se skládat z jednotlivých dílčích útoků, za které je třeba v takovém případě považovat neodvedení povinných plateb v jednotlivých stanovených obdobích, byť i různým subjektům. Jestliže tedy obviněný odvedl platby pouze těm oprávněným příjemcům, které si v příslušném kalendářním měsíci sám určil, zůstaly neuspokojeny nároky ostatních příjemců plateb, vůči nimž měl stejnou povinnost. Takové jednání pak svědčí o úmyslu obviněného neodvádět řádně platby všem oprávněným příjemcům, přičemž si musel být přinejmenším vědom toho, že popsaným postupem porušuje své zákonné povinnosti. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obviněného Ing. L. C., podle níž hospodaření obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., bylo závislé na zdrojích jiného podnikatelského subjektu, přičemž v důsledku toho nemohl plnit své zákonné povinnosti k odvádění plateb. Uvedené tvrzení totiž nemá podklad v rozhodných skutkových zjištěních a navíc jmenovaná obchodní společnost byla samostatnou účetní jednotkou, která měla vlastní majetek a vlastní právní subjektivitu. V tomto směru tedy šlo o hospodářsky i právně zcela samostatnou právnickou osobu, která byla povinna odpovědně přistupovat k plnění všech zákonných povinností. Přitom ani případná existence takového hospodářského propojení podnikatelů, o němž se zmiňuje obviněný ve své námitce, nevylučuje trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkovou podstatu tohoto přečinu totiž lze naplnit i tehdy, jestliže povinný subjekt, za který pachatel jednal, jinak vystupoval v rámci nějakého podnikatelského seskupení, protože za rozhodující hledisko se zde považuje to, aby šlo o osobu, která má jako plátce zákonnou povinnost odvádět za jiného příslušné platby, tj. mimo jiné zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistné na zdravotní pojištění. Proto podnikatel, který není schopen změnit své ztrátové podnikání a plnit své splatné závazky, resp. který nepřijme opatření (organizační, technické či personální povahy) s cílem zvrátit tento nepříznivý stav, je též povinen k tomu, aby řešil úpadkový stav a případně i zcela ukončil takové podnikání. Námitky obviněného zpochybňující uvedené závěry jsou tedy nedůvodné. Totéž platí za situace, kdy podnikatel v rámci svého podnikání nevytvořil dostatečnou finanční rezervu na provádění odvodů zákonem stanovených plateb za své zaměstnance. Přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku sice lze spáchat typicky zejména tehdy, když pachatel disponoval peněžními prostředky, které srazil z mezd (platů) zaměstnanců jako zálohy na daň z příjmů a pojistné na zdravotní pojištění a z různých důvodů je neodvedl oprávněným příjemcům, ale užil je k jinému účelu, popřípadě si je ponechal ve své dispozici. Citované ustanovení však postihuje i takové jednání pachatele, který v rámci svého podnikání úmyslně opomíjí povinnost zajistit dostatečné peněžní prostředky na odvody zákonem stanovených plateb, tedy pokud podnikatel provozuje své podnikání bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu mu vznikla povinnost k odvodu příslušných plateb. V nyní posuzované trestní věci ovšem rozhodné skutkové okolnosti svědčí o tom, že – pokud jde o skutek pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu – obviněný Ing. L. C. (resp. obchodní společnost DC PORFIN, s. r. o., jejímž jménem jednal v době spáchání přečinu) měl přinejmenším do konce roku 2005 dostatek peněžních prostředků na odvody zákonem stanovených plateb za své zaměstnance. Obviněný Ing. L. C. tedy nebyl odsouzen jen za to, že neukončil ztrátové podnikání obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., jejímž jednatelem byl v rozhodné době. Jak totiž bylo v nyní projednávané věci jednoznačně prokázáno, skutečně došlo ke sražení příslušných plateb za zaměstnance jmenované obchodní společnosti a obviněný pak ve vztahu k jednotlivým oprávněným příjemcům tyto platby neodvedl. Přitom odvolací soud se zabýval hospodařením zmíněné obchodní společnosti a konstatoval (viz str. 11 rozsudku), že v rozhodném období vymezeném od 1. 3. 2003 do 16. 5. 2005 (viz bod 1. výroku o vině) měla na svém účtu dostatek disponibilních prostředků k provedení odvodu povinných plateb. Tento skutkový závěr nelze v rámci posuzování existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nijak zpochybňovat. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nevznikají žádné pochybnosti v uvedeném směru ohledně dílčího útoku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neboť obviněný Ing. L. C. (a spolu s ním obviněný B. D.) mohl bez zřejmých obtíží dostát své zákonné povinnosti. Proto na posuzovanou věc nedopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikovaný pod č. T 297. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikované pod č. T 458. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, z nichž vychází i zmíněná námitka obviněného a podle kterých je podnikatel povinen přizpůsobit své podnikání tomu, aby měl dostatek finančních prostředků i na odvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění a aby v případě dlouhodobě špatné hospodářské situace ukončil ztrátovou podnikatelskou činnost. U obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., však byla hospodářská situace přinejmenším do konce roku 2005 jiná, takže se zde nemohou uplatnit výše uvedené argumenty. Tento závěr pak není v nějakém zjevném rozporu s konstatováním odvolacího soudu uvedeným na str. 11 napadeného rozsudku, podle kterého bylo hospodaření jmenované obchodní společnosti ztrátové pouze v měsících březen, květen a červen 2005. Šlo totiž o přechodné období, na které navazovala další období, v nichž obchodní společnost, jejímž jménem obviněný jednal, již měla dostatek peněžních prostředků na odvody povinných plateb a tato situace trvala nejpozději do konce roku 2005, kdy u jmenované obchodní společnosti nastal stav insolvence. Přitom právě v době, kdy znalec konstatoval existenci tohoto úpadkového stavu, bylo povinností obviněného řešit ztrátové podnikání, ovšem nikoli na úkor věřitelů. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného Ing. L. C., jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o dílčí útok téhož přečinu uvedený pod bodem 3. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, zde je situace poněkud jiná. Jak totiž vyplývá ze znaleckého posudku (viz zejména č. l. 82 trestního spisu), obchodní společnost DC PORFIN, s. r. o., jejímž jménem obviněný Ing. L. C. v rozhodném období jednal, se nejpozději ke dni 31. 12. 2005 ocitla ve stavu platební neschopnosti (insolvence), což má podstatný význam zejména z hlediska možnosti obviněného odvádět příslušné platby oprávněným příjemcům. Pro stav platební neschopnosti je přitom charakteristické právě to, že insolventní dlužník nemá žádné anebo má jen nedostatečné finanční prostředky k uspokojení pohledávek svých věřitelů. Taková situace pak neumožňuje dovodit u obviněného jeho úmyslné zavinění za nesplnění povinnosti odvádět stanovené platby, byť ho nezbavuje odpovědnosti za řešení zmíněného úpadkového stavu v souladu se zájmy všech věřitelů jmenované obchodní společnosti. Odvolací soud se ovšem v napadeném rozsudku náležitě nevypořádal s otázkou, jestli obviněný v období od 3. 5. 2006 do 18. 5. 2007 navzdory zmíněnému stavu platební neschopnosti obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., vůbec měl a mohl odvádět zálohy na daň z příjmů a pojistné na zdravotní pojištění za její zaměstnance a zda to mohl učinit nikoli na úkor ostatních věřitelů jmenované obchodní společnosti. Nejvyšší soud shledal důvodnou i další námitku obviněného Ing. L. C. týkající se obou dílčích útoků posuzovaného přečinu, podle které odvolací soud nesprávně posoudil rozsah jeho nesplněné povinnosti k odvodu příslušných plateb, protože důsledně nerozlišil tu část zákonem stanovených a odvedených plateb pojistného na zdravotní pojištění, kterou byl zaměstnavatel jako plátce povinen odvádět za své zaměstnance, a ostatní platby, jejichž pořadí je uvedeno v §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je možná jen za situace, když pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně z platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., které je použitelné i za účinnosti nového trestního zákoníku). Přitom trestní odpovědnost za neodvedení plateb pojistného na všeobecné zdravotní pojištění se týká jen té části zmíněného pojistného, kterou má hradit zaměstnanec (poplatník) sám a kterou je povinen za něj odvést jeho zaměstnavatel (plátce), a nikoli té části pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, kterou má hradit zaměstnavatel sám za sebe (viz §9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Nejde o trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže plátce daně nebo pojistného v určitém období skutečně srazil poplatníkovi daň nebo pojistné a v tomto období také odvedl uvedené platby příslušnému příjemci (správci daně, správě sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovně). Případná okolnost, že příjemce započetl přijatou platbu na úhradu staršího, dříve vzniklého dluhu plátce (poplatníka) a účetně mu vykazuje dluh za období, v němž daň nebo pojistné skutečně srazil a odvedl, nemá žádný význam a není důvodem trestnosti plátce ve vztahu k tomuto období (viz rozhodnutí publikované pod č. 20/2005 Sb. rozh. tr.). Krajský soud v Českých Budějovicích zde dospěl k poněkud rozporným závěrům, které vyvolávají pochybnosti o respektování citované judikatury, pokud jde o rozsah pojistného na zdravotní pojištění, jehož neodvedení je kladeno za vinu obviněnému Ing. L. C. Ve výroku napadeného rozsudku totiž odvolací soud tvrdí, že započítal odvedené platby pojistného na všeobecné zdravotní pojištění bez ohledu na ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nejprve na celkový dluh vzniklý na odvodu této platby do příslušného data a teprve ve zbytku zohlednil platbu na tu část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, kterou má hradit sám zaměstnavatel. Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho str. 9), podle názoru odvolacího soudu není třeba respektovat pořadí plateb uvedené v §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jen v případě, jestliže již bylo zahájeno trestní stíhání konkrétního obviněného. Na podkladě této úvahy odvolacího soudu lze započítávat všechny platby uvedené v citovaném ustanovení na odvody za zaměstnance obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o., jen ve vztahu k využití institutu účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, tedy až po zahájení trestního stíhání, ale platby pojistného na všeobecné zdravotní pojištění odvedené do zahájení trestního stíhání se údajně z hlediska trestní odpovědnosti započítávají podle pořadí vymezeného ustanovením §15 odst. 2 citovaného zákona. Proto je podle názoru Nejvyššího soudu výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu týkající se uvedené otázky v rozporu se závěry obsaženými v jeho odůvodnění. Za této situace totiž není zřejmé, zda odvolací soud skutečně započítal všechny platby pojistného na zdravotní pojištění, které obviněný Ing. L. C. odvedl – třeba i dodatečně – v rozhodných obdobích (od 1. 3. 2003 do 16. 5. 2005 a od 3. 5. 2006 do 31. 10. 2006) za obchodní společnost DC PORFIN, s. r. o., důsledně jako platby za zaměstnance této obchodní společnosti, a to bez ohledu na pořadí stanovené v §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, či nikoli. Jinými slovy, není dostatečně patrné, jestli zde odvolací soud respektoval právní názor vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod č. 20/2005 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout ani další nedostatek, jehož se v posuzované věci dopustil odvolací soud a který se týká dílčího útoku přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku popsaného pod bodem 3. ve výroku o vině, byť obviněný Ing. L. C. tuto vadu nenamítá. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností, zmíněný dílčí útok měl obviněný spáchat v období od 3. 5. 2006 do 31. 10. 2006. To je téměř jeden rok po ukončení páchání prvního dílčího útoku téhož přečinu, k němuž došlo v období od 1. 3. 2003 do 16. 5. 2005. Přestože jde o poměrně dlouhou dobu, která uplynula mezi spácháním obou dílčích útoků, odvolací soud je bez bližšího odůvodnění považoval za jeden pokračující přečin, aniž vysvětlil, proč je mezi nimi „blízká časová souvislost“ ve smyslu §116 tr. zákoníku. Přitom dílčí útok popsaný pod bodem 3. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu by jako samostatný skutek nenaplňoval všechny zákonné znaky posuzovaného přečinu, protože s ohledem na celkovou výši neodvedených plateb (47 207,- Kč) by nebyl spáchán „ve větším rozsahu“ ve smyslu §241 odst. 1 tr. zákoníku. Po zjištění, že dovolání obviněného Ing. L. C. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu též ohledně spoluobviněného B. D. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 To 285/2010, a to ve výroku, kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestech těchto obviněných. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Českých Budějovicích tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc obviněného Ing. L. C. a důsledně odstraní vady vytknuté v dovolacím řízení. Ve vztahu k dílčímu útoku přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v odsuzující části napadeného rozsudku, jehož se měl obviněný Ing. L. C. (společně s obviněným B. D.) dopustit v období od 1. 3. 2003 do 16. 5. 2005, si odvolací soud ujasní, v jakém rozsahu se oba obvinění dopustili posuzované trestné činnosti, a tyto závěry přesvědčivě a jednoznačně vyjádří v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále odvolací soud konkretizuje skutková zjištění týkající se dílčího útoku obsaženého pod bodem 3. ve výroku o vině v odsuzující části napadeného rozsudku tak, aby bylo nepochybné, zda obviněný mohl splnit svou zákonnou povinnost i v období od 3. 5. 2006 do 31. 10. 2006 za situace, kdy obchodní společnost DC PORFIN, s. r. o., byla ve stavu insolvence. To platí ovšem je pro případ, jestliže odvolací soud dospěje na podkladě dostatečných argumentů k závěru, že navzdory jednoroční době mezi oběma dílčími útoky jde jeden pokračující trestný čin. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl současně uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku i obviněný B. D., který se ho měl dopustit společně s obviněným Ing. L. C. skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku odvolacího soudu. Rovněž ve vztahu k tomuto obviněnému platí výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu, pokud jde o rozsah nesplnění zákonné povinnosti odvést příslušné platby za zaměstnance obchodní společnosti DC PORFIN, s. r. o. Vzhledem k tomu důvody, pro něž byl zrušen rozsudek napadený dovoláním ohledně obviněného Ing. L. C., zčásti prospívaly i obviněnému B. D. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 To 285/2010, a to ve výroku, kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu i ohledně obviněného B. D., o jehož vině odvolací soud znovu rozhodne, a to rovněž ve smyslu výše zmíněných závěrů Nejvyššího soudu. Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje odvolací soud na nutnost používat správnou terminologii, protože zaměstnancům byly sráženy nikoli „odvody“, ale platby nebo konkrétně zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků a pojistné na zdravotní pojištění, a stejně tak v důsledku jednání obviněných nedošlo k dluhu na „zdravotním pojištění“, nýbrž na platbách pojistného na zdravotní pojištění. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. L. C. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu). V Brně dne 30. 11. 2010 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:11/30/2010
Spisová značka:5 Tdo 1325/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1325.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§241 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10