Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. 5 Tdo 1395/2009 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1395.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1395.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1395/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání, které podal obviněný V. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 4 To 68/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2005, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 63 T 1/2005, byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Městský soud v Praze podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 52 T 10/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 2 To 106/2007. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PPF banka, a. s., Na Strži 1702/65, Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně soud rozhodl o zproštění obviněné Ing. M. K. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. H. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. H., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných a poškozená společnost PPF banka, a. s. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 4 To 68/2008, jímž jednak z podnětu obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného V. H. a v rozsahu tohoto zrušení sám rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Podle §255 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále vrchní soud uložil obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků. Zároveň vrchní soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou PPF banku, a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání této poškozené společnosti a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ohledně obviněné Ing. M. K. Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním obviněný V. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Nadi Kratochvílové v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný úvodem svého obsáhlého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí anebo sám rozhodl rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby v plném rozsahu. Obecně konstatoval, že sice Vrchní soud v Praze zúžil rozsah skutku a snížil výši způsobené škody, avšak i odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění učiněných Městským soudem v Praze, jež natolik neodpovídají provedeným důkazům, že mezi nimi shledává extrémní rozpor. Konkrétními námitkami pak brojil proti úmyslnému zavinění, společenské nebezpečnosti činu, příčinné souvislosti mezi porušením jeho povinností a vznikem škody, dodržení zásady „ultima ratio“, nedostatečné kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, způsobu hodnocení znaleckých posudků a právnímu hodnocení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče citovaného zákona o bankách, konkrétně byl přesvědčen, že soudy pochybily, pokud neaplikovaly jeho ustanovení §17 odst. 2 písm. b), podle něhož limit pro nákup akcií do 25% kapitálu a rezerv banky neplatil v těch případech, kdy akcie byly nabyty za účelem jejich dalšího prodeje třetí osobě, což v daném případě bylo splněno. Domníval se, že napadené rozhodnutí je zatíženo takovými vadami, pro něž musí být zrušeno. Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve konstatoval, že část dovolacích námitek obviněného V. H. neodpovídá zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky vytýkající soudům vadné hodnocení svědeckých výpovědí a neúplnost provedeného dokazování, připomínky a nesouhlas zpochybňující kvalitu znaleckého posudku ústavu A – Konsult plus, s. r. o., a námitky směřující proti délce trestního řízení a její nedostatečné kompenzaci ve výroku o uloženém trestu. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství není možné přihlížet ani k námitkám týkajícím se zprošťujícího výroku ohledně spoluobviněné Ing. M. K., neboť obviněný může podat dovolání jen proti výrokům, jež se ho bezprostředně dotýkají. Ostatní dovolací argumenty podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství spadaly pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně však většinu z nich označil za nedůvodné, a to zejména ty, jež se týkaly materiální a subjektivní stránky trestného činu i znaků objektivní stránky činu a škodlivého následku. Jedinou pochybnost o správnosti hmotně právního posouzení skutku vyslovil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k ustanovením §§13 písm. a), §15 a §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen zákon o bankách). V podstatě vyloučil možnost porušení §15 citovaného zákona o bankách obviněným, neboť se jedná o zmocňující ustanovení, které tak nemůže stanovit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Ustanovení §13 písm. a) zákona o bankách lze pak podle přesvědčení státního zástupce vztáhnout pouze na případy uzavření úvěrových smluv mezi bankou a klientem, nedopadá však na akciové obchody, jejichž omezení je výslovně upraveno v ustanovení §17 citovaného zákona. Ze stejného důvodu je pak sporné i porušení opatření České národní banky o tzv. úvěrové angažovanosti. Naopak žádné pochybnosti nelze podle státního zástupce mít ohledně nedodržení Pokynu č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15. 11. 1995 a především pak obviněný jako člen představenstva (správně jako výkonný předseda představenstva) První městské banky, a. s., porušil obecnou povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a porušení této povinnosti tak bylo základní příčinou vzniku škody. Vzhledem k tomu, že námitka týkající se výčtu konkrétních porušených ustanovení zákona o bankách, s níž se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil, neměla z hlediska trestní odpovědnosti zásadní význam, státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. [Zjevně v důsledku písařské chyby citoval ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoli obsahově vyjádřil v závěrečném návrhu odmítnutí podle písm. f) téhož ustanovení.] Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni ve věci samé, bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Jak vyplývá ze zákonné formulace důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určen k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Dovolání tak není možné podávat ve stejném rozsahu jako odvolání. Při posuzování oprávněnosti důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. V rámci argumentace proti hmotně právnímu posouzení skutku musí dovolatel poukázat na konkrétní vady, jimiž je napadené rozhodnutí zatíženo a které zakládají jím vytýkanou nesprávnost v aplikaci hmotného práva. Podkladem odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze se staly skutkové okolnosti, podle nichž obviněný jako výkonný předseda představenstva První městské banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 6, Praha 1, společně s Ing. M. K., generální ředitelkou PMB a. s., vědomě porušil pravidla obezřetného podnikání banky tím, že dne 27. 1. 1997 provedl úpis akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., zaknihovaných na majitele v počtu 100 000 kusů v emisní ceně 2.300,- Kč za akcii, tj. v celkové hodnotě 230.000.000,- Kč, na vlastní účet První městské banky, a. s., registrovaný ve Středisku cenných papírů, kam byly akcie připsány dne 14. 7. 1997, a to bez smluvního zajištění jejich dalšího odkupu a řádného zaplacení se společností PROVENTA, a. s., jíž zamýšlel akcie prodat, přičemž takto jednal s vědomím, že PROVENTA, a. s., nedisponuje prostředky na odkup akcií, čímž porušil: - povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, (soud nesprávně uvedl „ve znění účinném do 31. 12. 1997“) - povinnost nepřekračovat nákupem akcií stanovený limit finančních aktiv banky z celkového objemu kapitálu a rezerv banky vůči jedné právnické osobě podle §13 písm. a), §15, §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997, neboť nedodržel ustanovení §6 odst. 1 opatření České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, ve znění pozdějších dodatků, podle něhož stanovený limit tzv. úvěrové angažovanosti banky nesmí přesáhnout 25 % kapitálu banky, které v té době u První městské banky, a. s., činil 670.024.000,- Kč, takže jej úpisem akcií překročil ke dni 31. 1. 1997 i k 31. 7. 1997 nejméně o 10,04 %, - pokyn č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15. 11. 1995 v platném znění jeho doplňků, pod názvem „Obchodní limity pro nákup a prodej na vlastní účet První městské banky, a. s.“, neboť v rozporu s jeho čl. II bod 1 písm. a), c) provedl úpis akcií bez předchozího projednání v kapitálovém výboru banky a bez předchozího projednání a schválení obchodu v představenstvu První městské banky, a. s., následně pak dne 28. 1. 1997 dal pokyn k úhradě částky 230.000.000,- Kč na účet Komerční banky, a. s., a poté, co upsané akcie byly dne 14. 7. 1997 ve Středisku cenných papírů připsány na účet První městské banky, a. s., sjednal dne 7. 8. 1997 tzv. repoobchod se společností PROVENTA, a. s. na 69 030 kusů akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., za cenu 2.300,- Kč za akcii, tj. celkem za částku 158.769.000,- Kč, kterou PROVENTA, a. s. uhradila ve dnech 30. 10. 1997 a 10. 12. 1997, resp. včetně úroků celkem 167.797.406,51 Kč, přičemž se poté bance nepodařilo prodat zbylý balík upsaných akcií v počtu 30 970 kusů společnosti PROVENTA, a. s., ani jinému zájemci, neboť kurs akcií měl sestupný trend, takže tyto akcie zůstaly v držení První městské banky, a. s., až do dne 1. 12. 2000, kdy byly převedeny na základě smlouvy o koupi cenných papírů s cílem udržet životaschopnost banky a očistit ji od chybných aktiv na Hlavní město Prahu za kupní cenu 1,- Kč za všechny akcie, čímž v důsledku jednání obviněného a nemožnosti zobchodovat 30 970 kusů akcií vznikla První městské bance, a. s., škoda ve výši nejméně 62.202.592,46 Kč. Jak zjistil Nejvyšší soud, obviněný V. H. v dovolání z převážné části zopakoval námitky uplatněné již v odvolacím řízení, a to zejména pokud brojil proti úmyslnému zavinění, nedodržení zásady ultima ratio, naplnění materiální stránky daného trestného činu a kvalitě znaleckých posudků. V rámci mimořádného opravného prostředku se dovolatel hájil tím, že soudy nekompenzovaly dostatečně délku řízení a existencí extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Přestože část uplatněných důvodů bylo možné podřadit vadám, k jejichž nápravě směřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zjistil, že ať již opakované či v dovolání nově vyslovené námitky postrádají jakékoli opodstatnění. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje, aby obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení škody na majetku obchodní společnosti. Úmysl se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Ve vztahu ke způsobení těžšího následku, tj. škody značného rozsahu ve smyslu §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. postačí podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost. Nejvyšší soud se v podstatě zcela shoduje s odvolacím soudem a jeho přesvědčivým zdůvodněním okolností, z nichž dovodil existenci nepřímého úmyslu u obviněného. Pokud dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1174/2004, není možné přisvědčit možnosti srovnávat předmětnou trestní věc s případem, který byl předmětem dovolacího řízení v senátu 3 Tdo. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo případ, kdy obviněný byl stíhán pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů podle §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., který měl spáchat přeložením a vydáním spisu Adolfa Hitlera „Mein Kampf“. V rámci úvahy o naplnění alespoň nepřímého úmyslu obviněným vydavatelem Nejvyšší soud kromě dalších okolností zdůraznil zjištění, že před samotným vydáním knihy obviněný konzultoval s osobou práva znalou možné trestní či jiné následky takového činu. V podstatě byl ujištěn, že svým zamýšleným počinem by nemělo dojít k porušení zákona. Za této situace pak Nejvyšší soud prakticky vyloučil možnost existence srozumění obviněného se škodlivým následkem předpokládaným v ustanovení §260 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Při vzájemném srovnání citovaného případu s věcí obviněného je zcela evidentní skutková odlišnost v chování obviněných v době předcházející samotnému jednání. V. H. svým rozhodnutím o upsání akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., za cenu 230 milionů Kč vědomě porušoval jednak interní předpis banky, ale i svou zákonnou povinnost náležitě pečovat o majetek akciové společnosti. Především je v této souvislosti nutné poukázat na to, že uskutečnění předmětné obchodní transakce nejen, že nepředcházela jakákoli jednání s ekonomickými experty či dokonce právníky, ale úpis akcií nebyl řádně projednán ani samotným vrcholným orgánem První městské banky, a. s. Právní závěry Nejvyššího soudu ohledně subjektivní stránky trestného činu tak dovolatel interpretoval z citovaného rozhodnutí senátu 3 Tdo mylně, neboť oba případy v podstatě nesnesou srovnání vzhledem ke konkrétním rozdílným okolnostem. Obviněný se od počátku svého trestního stíhání hájil tím, že zamýšlel provést ziskový obchod, avšak jeho obhajoba byla provedenými důkazy vyvrácena. Otázce naplnění subjektivní stránky věnoval značnou pozornost již odvolací v rámci vypořádání se s totožnou odvolací námitkou. Nejvyšší soud tak nad rámec argumentů, jimiž svůj správný závěr o zavinění podpořil vrchní soud, pouze připomíná, že obviněnému byla přiznána jeho snaha uskutečnit výhodnou obchodní transakci pro banku, avšak za takových okolností, z nichž musel současně dovodit možnost vzniku škodlivého následku, byť primárně jemu nepříjemného. (Srov. č. 3/2006 Sb. rozh. tr.) Z výsledků provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný věděl, že může vyvolat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného ustanovením §255 tr. zák., a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Sami zaměstnanci banky označili úpis akcií za přinejmenším nestandardní operaci, a to už s ohledem na objem finančních prostředků, jež musela banka vynaložit. (Srov. výpovědi svědků Prof. Ing. J. Š., CSc., T. P. a V. B.) Obviněný měl dokonce k dispozici vyjádření analytičky banky - svědkyně Ing. A. V., která na základě svého šetření dospěla k závěru, že obchodní společnost CHEMAPOL GROUP, a. s., není bonitním klientem pro nákup cenných papírů do portfolia banky a to především s ohledem na její značné cizí zdroje (viz výpověď svědkyně u hlavního líčení, č. l. 6415). Nejvyšší soud proto nemá pochyb o tom, že obviněný musel být srozuměn s možností způsobit úpisem akcií na majetku První městské banky, a. s., přinejmenším škodu nikoli malou (§89 odst. 11 tr. zák. a §255 odst. 1 tr. zák.). Ve vztahu k těžšímu následku, tedy způsobení značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, postačí podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti a to i nedbalosti nevědomé, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl /viz §5 písm. b) tr. zák./. Odvolací soud především na straně 13 svého rozsudku obsáhle a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, z jakých okolností dovodil naplnění subjektivní stránky u obviněného, a to právě s ohledem na způsob provedení, rozsah i samotný charakter předmětné obchodní transakce, jakož i na postavení obviněného v poškozené společnosti. V návaznosti na tyto skutečnosti nemá Nejvyšší soud jakékoli pochybnosti o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněného a způsobením škody První městské banky, a. s. Ve vztahu ke škodlivému účinku jednal totiž obviněný zaviněně a bez jeho jednání by nedošlo ke vzniku škodlivého následku tak, jak je popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. V dovolání je dále namítnuto, že z odůvodnění rozsudku vrchního soudu není patrné, čím by měl být údajný trestný čin pro společnost nebezpečný, dokonce dovolatel tvrdí, že v něm není „ani zmínka“ o stupni nebezpečnosti činu. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na stranu 15 napadeného rozsudku, jejíž téměř jednu polovinu věnoval Vrchní soud v Praze právě otázce existence materiální stránky trestného činu. Není na závadu, pokud tyto své úvahy spojil soud s odůvodněním nutnosti aplikace trestního práva na uvedený „obchodní případ“, neboť oba uvedené instituty jsou charakterizovány vzájemně propojenými a na sebe navazujícími skutečnostmi, z nichž lze dovozovat naplnění materiální podmínky trestnosti činu, jakož i nezbytné použití trestní normy, která je určena k ochraně zájmů porušených jednáním obviněného. V této souvislosti může Nejvyšší soud pouze doplnit úvahy vrchního soudu, že soudní praxe vychází konstantně z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší nežli nepatrný. Ke zjištění o nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti skutku bude možno dospět i při naplnění formálních znaků jen tehdy, pokud čin nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Právě s ohledem na veškeré okolnosti, jimiž je charakterizována projednávaná trestní věc obviněného V. H., jak na ně poukázal především odvolací soud v napadeném rozsudku, je mimo jakoukoli pochybnost, že nejde o běžně se vyskytující případ trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., natož aby patřil mezi nejlehčí. Nakonec ani sám obviněný neuvedl k této své námitce jiný argument, než že zamýšlel přinést pro banku zisk. Tato část jeho obhajoby však byla důkladně řešena v rámci odůvodnění naplnění subjektivní stránky činu a odvolací soud zcela přesvědčivě vyvrátil uvedené tvrzení obviněného. S obviněným nelze souhlasit z již naznačených důvodů ani v tom, že na posuzovanou věc bylo možno užít mimotrestní normy, a nestalo-li se tak, nebyla respektována zásada užití trestního práva jako krajního prostředku, jako ultima ratio. Obecně v právním státě není přípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V této trestní věci však nelze přehlédnout, že čin obviněného V. H., jak byl zjištěn soudy, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině obchodně právních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Jak již bylo konstatováno, obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku, když porušil své povinnosti při opatrování a správě cizího majetku, v důsledku čehož vznikla poškozené První městské bance, a. s., škoda mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu vymezenou v §89 odst. 11 tr. zák. Ustanovení §255 poskytuje ochranu majetkovým právům v nejširším smyslu a nepřímo je jím chráněn i zvláštní vztah důvěry, přičemž všechny předpoklady k tomu, aby tato ochrana byla realizována, byly splněny. Okolnosti, za nichž došlo k jednání obviněného a škodlivému následku, tak nemohly zůstat pouze v rovině obchodně právní jako např. „nezdařená obchodní transakce“, event. nebylo možné postihnout obviněného případně jen v rámci pracovně právní odpovědnosti. Soudy tedy správně dospěly k závěru o vhodnosti resp. nutnosti aplikace trestního práva na danou věc. Dalšími svými námitkami se obviněný ocitl mimo zákonné vymezení dovolacího důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. zák., Nejvyšší soud se k nim proto vyjádří jen velice stručně nad rámec možností dovolacího přezkumu. Především se jedná o tvrzení dovolatele o extrémním nesouladu, který spatřoval mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a přitom poukázal na „nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 395/05. Pokud obviněný označil rozhodnutí Ústavního soudu, jedná se o usnesení tohoto soudu ze dne 11. 8. 2005, citované spisové značky, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost ve věci rozhodování o vazbě stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud stručně připomněl svou rozhodovací praxi s tím, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci. Může tak učinit pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy České republiky), v řízení o vazbě tomu tak může být tehdy, kdy rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Ve věcech, v nichž nejde o řízení o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé, pak Ústavní soud rozlišuje v podstatě tři případy porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, po jejichž zjištění shledává Ústavní soud důvod zasahovat do pravomocných rozhodnutí „obecných“ soudů. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, tj. situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz, event. soud v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ takového porušení ústavně zaručených základních práv nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, které mohl mít obviněný na mysli a nesprávně je označil, a usnesení tohoto soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09.) V posuzované trestní věci však podle zjištění Nejvyššího soudu neshledal žádnou z vyjmenovaných vad dokazování a rovněž tak hodnocení provedených důkazů především odvolacím soudem neodpovídá obecným zásadám logiky, je srozumitelné a přesvědčivě. Vrchní soud v Praze se snažil reagovat na všechny námitky obhajoby a v souladu s výsledky provedeného dokazování je vyvrátil. Obviněný v úvodní části svého dovolání v podstatě konstatoval vrchním soudem učiněnou korekci skutkových zjištění soudu prvního stupně, kterou tento soud vyjádřil v popisu skutku výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž poté obviněný označil uvedená skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Následně však dovolatel vytkl vrchnímu soudu neprovedení důkazů, které navrhoval ve svém odvolání (kromě dodatečného posudku znalce Ing. Petra Tůmy). Podle jeho přesvědčení tak odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z důkazů, které provedl již soud prvního stupně, a takový postup znamenal zásadní pochybení, jehož důsledkem bylo nejprve nedostatečné skutkové zjištění (nesprávné ale i neúplné) a následně též vadné právní posouzení. Z této formulace i následného obsahu dovolacích námitek vyplývá, že obviněný zpochybnil v podstatě veškeré dokazování provedené v řízení před Městským soudem v Praze, resp. důkazy byly v rámci jejich hodnocení soudy obou stupňů deformovány natolik, že je nelze aplikovat při rozhodování o vině obviněného. Jeho dovolací argument pak vyústil v jednoznačný závěr o tom, že v podstatě v dané trestní věci nebyla učiněna zjištění, že by obviněný naplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pokud jde o úplnost dokazování, může Nejvyšší soud (nad rámec své přezkumné povinnosti) připomenout, že v dovolacím řízení zásadně není oprávněn posuzovat úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením. Nejvyšší soud totiž nemůže v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně nemá Nejvyšší soud v dovolacím řízení možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti důkazy sám provádět (§265r odst. 7 tr. ř.). Pokud se jedná o nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03, na který obviněný v souvislosti s výtkami proti znaleckému posuzování odborných otázek souvisejících s provozováním banky mimo jiné poukazoval, řešil případ znásilnění a porušování domovní svobody. Ústavní soud v rámci svého rozhodnutí vytkl soudům ve věci rozhodujícím, že se vůbec nevyjádřily a především nevypořádaly s obsahem znaleckého posudku z oboru sexuologie ani s výslechem znalců, výsledky ohledání místa činu a ani s lékařskou zprávou, a to přesto, že mezi jednotlivými důkazy existovaly vzájemné rozpory. K takovým vadám však v trestní věci obviněného V. H. nedošlo. Již Městský soud v Praze se zabýval znaleckými posudky vypracovanými na žádost obhajoby (srov. str. 21 rozsudku Městského soudu v Praze – znalci Ing. Petr Tůma a Ing. Vladimír Bernhardt). Odvolací soud se vyjádřil i k dalším znaleckým posudkům předloženým obhajobou, tj. kromě výše uvedených i k posudkům zpracovaným znalci Ing. Chyťou a Doc. Ing. Josefem Luňákem, CSc. a rovněž i k odborným stanoviskům Prof. Ing. Pelikánové a Prof. Ing. Jaroslava Daňhela. Vrchní soud přitom otázku tzv. úvěrové angažovanosti označil za otázku právní, kterou je tudíž oprávněn vykládat soud, a nemůže tak být předmětem znaleckého zkoumání (srov. str. 9-10 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Nelze proto souhlasit s tvrzením dovolatele, jímž s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu vytýkal neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech jím navrhovaných důkazů. Sám Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává shodné stanovisko ohledně takových námitek stěžovatelů. Respektování zásad spravedlivého procesu spočívá podle tohoto výkladu v tom, že účastníku řízení musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedené považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Na druhé straně však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Pokud tak soud učiní, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09.) V posuzované trestní věci Vrchní soud v Praze v rámci veřejného zasedání vyhověl části návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Pokud zamítl provedení dalších důkazů v odvolacím řízení, toto své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil (viz str. 6 dovoláním napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto shodně se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného V. H. za dostatečný pro meritorní rozhodnutí a vyhovující i stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů. Se závěry soudů nižších stupňů ohledně výše zmíněných námitek se tedy Nejvyšší soud plně ztotožnil. Blíže odkazuje zejména na rozhodnutí soudu druhého stupně, který podrobně rozvedl důvody, z nichž lze usuzovat na naplnění subjektivní a rovněž i materiální stránky, nedodržení zásady ultima ratio apod., proti nimž se obviněný ohradil již v řízení o odvolání. K opakování námitek z předchozích stadií trestního řízení se přitom Nejvyšší soud vyjádřil v rámci své rozhodovací praxe tak, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 17/2002, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). V další části dovolacích námitek obviněný vytýkal soudům nesprávné právní hodnocení znaku porušení zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, přičemž zpochybnil závěry soudu o porušení pravidel tzv. „úvěrové angažovanosti“. Dovolací námitky proti ustanovením, jejichž porušení bylo dovolateli kladeno za vinu, však Nejvyšší soud neshledal důvodnými. V popisu výroku o vině odvolací soud obviněnému vytkl, že nedostál povinnosti vykonávat svou působnost s náležitou péčí ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (soud nesprávně označil datum skončení účinnosti citovaného ustanovení, jež bylo změněno novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001), dále měl obviněný porušit povinnost nepřekračovat nákupem akcií stanovený limit finančních aktiv banky z celkového objemu kapitálu a rezerv banky vůči jedné právnické osobě podle §13 písm. a), §15, §17 odst. 1 písm. b) zákona o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997, neboť nedodržel ustanovení §6 odst. 1 opatření České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, podle něhož limit úvěrové angažovanosti banky nesmí přesáhnout 25% kapitálu a rezerv banky. Konečně podle soudu druhého stupně porušil obviněný pokyn č. 28/1995 generálního ředitele První městské banky, a. s., ze dne 15. 11. 1995 pod názvem Obchodní limity pro nákup a prodej na vlastní účet První městské banky, a. s. Nejvyšší soud se s uvedeným výčtem porušených ustanovení ztotožnil, považuje jej za správný a odpovídající skutkovým zjištěním, pouze v rámci výkladu obsahu pojmu úvěrové angažovanosti obsahuje odůvodnění napadeného rozsudku některé nepřesnosti, jež však nijak neovlivnily právní posouzení skutku. Obecně je třeba poznamenat, že české bankovnictví prošlo od roku 1989 výraznou transformací v souladu se změnami ekonomiky. Zásadní proměny v ekonomické, resp. bankovní sféře pak musely najít svůj odraz i v právní regulaci finančního sektoru. Těžištěm evropského bankovního práva jsou především první a druhá bankovní směrnice Rady (č. 77/780/EHS a 89/646/EHS) a rovněž směrnice o zpřísnění bankovního dohledu (95/26/ES), které již byly z velké části implementovány do zákona č. 21/1991 Sb., o bankách. Především po vstupu České republiky do Evropské unie se ještě více prohloubila nutnost souladu národního práva s právem komunitárním a v bankovnictví tak došlo k postupným výrazným právním úpravám k dosažení evropských standardů v této oblasti. Určitý vývoj zaznamenala i právní úprava pojmu „úvěrová angažovanost bank“, a postupně došlo i k určitým změnám v jeho výkladu i vlastním pojmenování. Pravidla tzv. úvěrové angažovanosti byla původně obsažena v opatřeních České národní banky, a to nejprve č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank, následně č. 3/1999, o kapitálové přiměřenosti bank zahrnující úvěrové a tržní riziko – zde se hovoří již o „úvěrové angažovanosti bankovního portfolia“, a v opatření České národní banky č. 2/2002, o kapitálové přiměřenosti bank a dalších pravidlech obezřetného podnikání na individuálním základě. V současné době jsou tzv. „pravidla angažovanosti“ upravena vyhláškou České národní banky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Lze však zdůraznit, že ve všech zmíněných zákonných úpravách je pojem tzv. úvěrové angažovanosti bank, (ať je název jakkoli měněn), definován ve svém základním smyslu jednotně tak, že představuje relativní rozsah aktiv banky ve vztahu k určitému klientovi poměřovaný ke kapitálu banky. Tzv. úvěrová angažovanost bank byla transformována do národní právní úpravy prostřednictvím opatření České národní banky č. 4/1995, o úvěrové angažovanosti bank. Toto opatření v sobě zahrnuje pravidla stanovená právem Evropských společenství, konkrétně Směrnicí Rady z 21. 12. 1992, o sledování a kontrole velké úvěrové angažovanosti úvěrových institucí č. 92/121/EHS. V ustanovení §2 odst. 1 citovaného opatření se úvěrovou angažovaností banky vůči subjektu rozumí veškerá finanční aktiva banky, která banka nabyla nebo oprávněně předpokládá, že nabude ve vztahu k tomuto subjektu. Za dlužníka (§2 odst. 2 téhož opatření) je považována osoba, vůči níž má banka úvěrovou angažovanost. Opatření definuje čistou a hrubou úvěrovou angažovanost dlužníka a ekonomicky spjatou skupinu dlužníků, která představuje z hlediska banky jednotné riziko. Tzv. čistá úvěrová angažovanost banky vůči jednomu dlužníku nebo jedné ekonomicky spjaté skupině dlužníků podle §6 odst. 1 tohoto opatření zásadně nesmí přesáhnout 25 % kapitálku banky. Smyslem této úpravy tak je co možná nejvyšší omezení rizika ztráty, kterému jsou banky vystaveny v případě, kdy dlužník není schopen dostát svým závazkům vůči bance. Právní teorie v rozhodné době vykládala pravidla úvěrové angažovanosti jako určení maximální možné poměrné části kapitálu banky, kterou může banka poskytnout jako úvěr jednomu dlužníkovi nebo ekonomicky spjaté skupině dlužníků (viz Bakeš, M. a kol.: Finanční právo. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995). Ing. Boris Šturc, CSc., zdůrazňuje, že limity podle zmiňovaného opatření České národní banky se vztahují nejen na úvěry, ale i na jiné pohledávky bank a někdy i na mimobilanční položky bank (srov. článek jmenovaného autora pod titulem Regulace činnosti bank v České republice na webových stránkách www.derivat.sk ). Z uvedeného výkladu pojmu tzv. úvěrové angažovanosti vyplývá, že jak v době, kdy měl obviněný spáchat trestný čin, tak i v současnosti, je podmínkou posouzení případného porušení stanovených pravidel chování banky vůči jednomu subjektu či ekonomicky spjaté skupině subjektů, zjednodušeně řečeno, existence vztahu věřitele – banky a dlužníka, vůči němuž má banka určitou pohledávku. Smyslem regulace tohoto vztahu je, jak již bylo zmíněno, omezení výše případných ztrát vyplývajících z platební neschopnosti nebo nevůle určitého klienta banky plnit své závazky vůči ní a zejména zajistit co nejmenší dopad takové případné finanční ztráty na vkladatele banky. Za tímto účelem pak jsou stanoveny konkrétní limity maximální poměrné části kapitálu banky, který může být tvořen pohledávkami a jinými nástroji vůči jedné osobě (či ekonomicky spjaté skupině osob) – dlužníku banky. Pro účely výpočtu tzv. úvěrové angažovanosti se sčítají veškeré nástroje – aktiva včetně akcií a podílových listů, pohledávek z poskytnutých úvěrů a půjček, záruk a ručení a příslibů bankovních záruk pohledávek na dluhopisy, směnky a akcie z pevných termínovaných operací, apod., přičemž tato hrubá úvěrová angažovanost se upravuje o různé odpočty a korektivy vůči určité osobě. S kapitálem banky se pak poměřuje tato tzv. čistá úvěrová angažovanost. Odborné definici pojmu tzv. úvěrové angažovanosti zcela neodpovídá příslušná část odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, nakonec správnému obsahu resp. výkladu tohoto pojmu nekoresponduje ani stanovisko České národní banky vyjádřené v rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 5 milionů Kč ze dne 7. 4. 1998 za nedostatky v činnosti banky zjištěné při kontrolách ve dnech 14. – 24. 4. 1997 a 29. 7. 1997. Přestože soud nevyjádřil zcela přesně podstatu porušení pravidel týkajících se zejména ochrany likvidity banky jednáním obviněného spočívajícím v samotném rozhodnutí o úpisu 100 000 ks akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., v lednu roku 1997, nelze v samotném odsuzujícím výroku o vině spatřovat jakékoli pochybení. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného a porušení konkrétních povinností vyplývajících jak z vyjmenovaných ustanovení obchodního zákoníku a zákona o bankách, tak z citovaného opatření České národní banky a pokynu generálního ředitele První městské banky, a. s., nejsou totiž rozhodné jednotlivé kroky, týkající se jak úpisu akcií, tak okolností jejich následného prodeje společnosti PROVENTA, a. s. Na celou obchodní transakci je třeba nahlížet v jejím komplexu při zohlednění původního účelu úpisu akcií právě První městskou bankou, a. s., a možnostmi finančního zajištění jejich pozdějšího odkoupení společností PROVENTA, a. s. Ze všech provedených důkazů je zcela nesporné, že smyslem úpisu akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., resp. účastí První městské banky, a. s., na tomto způsobu zvýšení základního kapitálu jmenované společnosti, byla právě skutečnost, že PROVENTA, a. s., potřebovala cizí zdroje na pořízení nově upisovaných akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., neboť nedisponovala vlastními finančními prostředky. Přitom od samého počátku vstupu První městské banky, a. s., do procesu upsání akcií, bylo jasné, že k uskutečnění případného následného odprodeje těchto akcií, bude První městská banka, a. s., poskytovat společnosti PROVENTA, a. s., úvěr. Tato situace nakonec nastala v srpnu roku 1997, byť zjevně pod vlivem provedené kontroly a výtek ze strany České národní banky v dubnu toho roku nakonec nedošlo k poskytnutí úvěru na prodej všech upsaných akcií, nýbrž pouze jejich části respektující stanovený 25% limit kapitálu banky. Podstatné je, že na počátku celé operace obviněný předpokládal, že společnost PROVENTA, a. s., se stane dlužníkem První městské banky, a. s., neboť nedisponovala kapitálem nutným k pokrytí nákladů na úpis nových akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s. Proto lze zčásti souhlasit s některými názory dovolatele ohledně vztahu mezi bankou a společností CHEMAPOL GROUP, a. s., ke dni 27. 1. 1997, kdy obviněný rozhodl o úpisu. S již citovaným výkladem pojmu úvěrové angažovanosti jsou v souladu i vyjádření znalců, např. Ing. Petr Tůma ve svém znaleckém posudku zcela jasně konstatoval, že veřejným úpisem akcií nevzniká úvěrový ani žádný jiný závazek emitenta vůči upisovateli (viz str. 5 – 6 posudku založeného na č. l. 6761 a násl.). V době emise akcií nebyl zjevně uzavřen žádný závazkový vztah ani se společností PROVENTA, a. s., jež však původně měla být bezesporu nabyvatelem upisovaných akcií CHEMAPOL GROUP, a. s. (Ing. Jaroslav Žák původně z pokynu obviněného provedl rozbor řešení úpisu akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., na účet klienta, nikoli na účet banky“ – viz č. l. 462, resp. č. l. 468). Právě i vzhledem k tomuto faktu a zejména k následnému uskutečnění tzv. repooperace (zajišťovací převod akcií) v srpnu 1997 byla podstata překročení pravidel úvěrové angažovanosti fakticky naplněna, a to k 7. 8. 1997, byť repooperace nezahrnovala všechny akcie CHEMAPOL GROUP, a. s., jež První městská banka, a. s., nakoupila. Dohodou o repoobchodu ze dne 7. 8. 1998 (viz č. l. 1395) se PROVENTA, a. s., a První městská banka, a. s., fakticky ocitly ve vzájemném vztahu dlužníka a věřitele, jak předpokládá shora citované opatření České národní banky o úvěrové angažovanosti bank. Nepřesně tedy vázal vrchní soud porušení pravidel úvěrové angažovanosti ve smyslu §13 písm. a), §15 zákona o bankách ve spojení s §6 odst. 1 opatření České národní banky č. 4/1995 na samotný úpis akcií, ačkoli se tak fakticky stalo až v srpnu 1997. Podstatné ovšem je, že již od počátku k takovému důsledku jednání obviněného směřovalo, když banka zjevně nebyla primárním zájemcem o akcie, a k úpisu bankou na její vlastní účet došlo jen proto, že společnost PROVENTA, a. s., nemohla jinak než poskytnutím úvěru následně akcie nabýt. Ohledně jednotlivých citovaných ustanovení §13 písm. a), §15 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997, a §6 odst. 1 opatření České národní banky č. 4/1995, lze uvést, že posledně citované ustanovení stanoví limit čisté úvěrové angažovanosti, k čemuž byla Česká národní banka vedena snahou omezit co možná nejvíce riziko ztráty, jemuž je vystavena banka se sídlem v České republice (popř. pobočka zahraniční banky) za situace, kdy dlužník není schopen dostát svým závazkům vůči bance. Příslušná pravidla a limity vymezila Česká národní banka na základě zmocňovacího ustanovení §15 zákona o bankách, podle něhož tato centrální bankovní instituce upřesňuje pravidla stanovená mj. v §13 zákona o bankách ve svých opatřeních (srov. Liška, P.: Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1999, str. 42 – 44). Je proto zřejmé, že z pohledu celého komplexu kroků, jež obviněný učinil od svého rozhodnutí provést úpis akcií za částku 230 milionů Kč, až po prodej části akcií, mimochodem za stejnou cenu, za kterou byly upsány, tudíž o žádném zisku pro banku nemůže být řeč, byla poskytnutím úvěru společnosti PROVENTA, a. s., porušena ustanovení zákona o bankách - §13 písm. a), jež stanoví povinnost zajistit, aby částka úvěrů poskytnutých jednomu dlužníkovi nebo ekonomicky spjaté skupině dlužníků, nepřekročila stanovené procento z kapitálu a rezerv, a ustanovení §15 zákona o bankách, jež právě zmocňuje Českou národní banku ke stanovení pravidel uvedených v §§12 až 14 tohoto zákona. V době činu tak platilo již citované opatření České národní banky č. 4/1995, jehož porušení – konkrétně ustanovení §6 odst. 1 obviněný rovněž způsobil. Obstát nemohlo ani tvrzení obviněného, že se na celou transakci ohledně úpisu akcií CHEMAPOL GROUP, a. s., vztahovala výjimka ve smyslu ustanovení §17 odst. 2 písm. b) zákona o bankách, ve znění účinném do 31. 12. 1997. V souladu s tímto ustanovením se na banku neměl vztahovat zákaz nákupu akcií v právnické osobě, jež není bankou, v celkovém rozsahu převyšujícím 25% kapitálu a rezerv banky, pokud akcie nabyla za účelem jejich dalšího prodeje třetím osobám. Jak již bylo zmíněno výše, před provedením úpisu akcií ke dni 27. 1. 1997 nebyla uzavřena žádná dohoda, jež by prokazatelně stvrzovala závazek společnosti PROVENTA, a. s., odkoupit od První městské banky, a. s., všechny upisované akcie. Není tedy podklad pro závěr, že účelem nákupu byl následný prodej třetí osobě, jak tvrdil dovolatel, a předmětná výjimka nemohla být v tomto případě aplikována. Totožnou námitku uplatnil obviněný i ve svém odvolání a Vrchní soud v Praze se jí v dostatečném rozsahu zabýval a vyvodil naprosto správné závěry. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i kdyby bylo možné uvažovat o naplnění výjimky z omezení pravidel úvěrové angažovanosti upravené v §17 odst. 2 písm. b) zákona o bankách ve znění účinném do 31. 1. 1997, pak by opětovně muselo jasně platit porušení ustanovení §13 písm. a) téhož zákona, jak bylo citováno shora. Na výčet ustanovení a předpisů, které obviněný svým protiprávním jednáním porušil, a to tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, je totiž nutné nahlížet v jeho souhrnnosti, neboť odpovídá všem v úvahu přicházejícím normám, či aktům, jichž se čin obviněného dotkl. S ohledem na nutnost posuzovat okolnosti úpisu prodeje předmětných akcií v celém komplexu jednotlivých kroků, bylo správné odkázat na všechny povinnosti, k jejichž porušení skutečně došlo, či mělo dojít. Jednotlivá ustanovení zákona o bankách i zmíněných podzákonných předpisů (opatření České národní banky, a. s., a pokyn generálního ředitele První městské banky, a. s.) pak obviněný nerespektoval právě s ohledem na to, že jako předseda představenstva akciové společnosti nevykonával svou zákonnou povinnost opatrovat svěřený majetek s náležitou péčí, jak určoval obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2000 v §194 odst. 5. Ze všech provedených důkazů je totiž zcela evidentní, že rozhodnutí o upsání akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., v hodnotě 230 milionů Kč obviněný učinil se záměrem (resp. srozuměním) poskytnout společnosti PROVENTA, a. s., úvěr na hodnotu všech upsaných akcií (tzn. porušit tzv. úvěrovou angažovanost), aniž by – jako správný hospodář a správce finančních prostředků banky – učinil kroky, potřebné k co největšímu omezení rizika ztráty, která z tohoto obchodu mohla vzniknout. Všechna ustanovení a předpisy, jejichž porušení Vrchní soud v Praze ve výroku o vině napadeného rozsudku vyjmenoval, proto odpovídají okolnostem, které byly v průběhu trestního řízení zjištěny. V závěru svého dovolání vyjádřil obviněný V. H. výhrady proti uloženému trestu a to jednak odkazem na délku probíhajícího trestního řízení, k níž on sám ničím nepřispěl a následně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. V dalším pak obviněný v podstatě argumentoval ve shodě se svou obhajobou, že v dané věci nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, ani jiného ustanovení trestního zákona a ten byl proto aplikován v rozporu se zásadou užití trestního práva jako krajního právního prostředku, tzv. ultima ratio, ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Konkrétní argumenty této části dovolání vztahující se k tvrzené nedostatečné kompenzaci porušeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve výroku o trestu jsou do určité míry vnitřně rozporné, jistě nedůvodné a především nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jedné straně obviněný tvrdil, že se soudy vůbec nezabývaly dobou trvání trestního řízení, přičemž následně dodal, že „soud sice přiznává, že sám obžalovaný se na délce trestního řízení nepodílel, …, proto dospěl k závěru, že je v současné době namístě obžalovanému uložit trest odnětí svobody pod polovinou trestní sazby“. Dovolatel tak sám vyvrátil vlastní námitku, neboť odvolací soud délku řízení …skutečně výslovně zmínil, označil ji za nepřiměřenou s ohledem na právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě garantované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Praze pak k porušení citovaných práv obviněného v projednávané trestní věci přihlédl při své úvaze o druhu a výši ukládaného trestu, zohlednil všechny relevantní okolnosti a ve prospěch obviněného hodnotil i to, že svým chováním zjištěné průtahy nezavinil. Trest odnětí svobody proto soud druhého stupně uložil v dolní polovině trestní sazby (6 měsíců – 5 roků), tj. 2 roky, a výkon tohoto trestu podmíněně odložil, tzn. že obviněný byl odsouzen k trestu bez přímého omezení osobní svobody. Dále byl ukládán trest zákazu činnosti, protože se trestného jednání dopustil v přímé souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu. Co se týká rozhodnutí, na něž obviněný na podporu svých tvrzení odkázal (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007), obě se týkala věcí, v nichž byl obviněným ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli trestní řízení trvala nepřiměřeně dlouhou dobu. O takový případ však v dané věci nejde. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o použití trestního práva na jednání obviněného, obviněný se v podstatě domáhá beztrestnosti, kterou vyvozuje ze své verze posouzení svého počínání ve vztahu k úpisu a následnému prodeji akcií společnosti CHEMAPOL GROUP, a. s., čímž se však diametrálně odlišuje od hodnocení důkazů učiněných soudy, které nijak nevybočilo ze zákonné úpravy ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. i požadavků na odůvodnění rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. K této otázce se již Nejvyšší soud vyjadřoval v tomto usnesení a tak nezbývá než znovu připomenout, že se obviněný svými námitkami ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je tak v podstatě nemohl přezkoumávat. Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného V. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Nejvyšší soud mohl takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. června 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:06/30/2010
Spisová značka:5 Tdo 1395/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1395.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:09/09/2010
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 3186/10
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13