Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. 5 Tdo 665/2010 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.665.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.665.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 665/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2006, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 T 2/2006, byl obviněný J. K. společně s obviněným R. J. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jentr. zák.“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný J. K. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 109/2008, byl obviněný odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž pro případ, že by obviněný tento trest ve stanovené lhůtě nevykonal, byl mu stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Zároveň Městský soud v Praze podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 9 To 109/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Městský soud v Praze rozhodl týmž rozsudkem rovněž o vině a trestu obviněného R. J. Naproti tomu Městský soud v Praze rozhodl citovaným rozsudkem o tom, že obviněný J. K. (společně s obviněným R. J.) se podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 KZv 212/2004, pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Odvolání obviněného J. K. podané proti odsuzující části zmíněného rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009, zamítl podle §256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným. Obviněný J. K. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu. Aniž by obviněný výslovně podřadil námitky uvedené ve svém dovolání pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, zpochybňuje zejména posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu §255 odst. 1, 3 tr. zák. Podle názoru obviněného tímto skutkem nebyla způsobena žádná škoda, přičemž svědek P. B., na kterého byly převedeny obchodní podíly v obchodní společnosti Astino, s. r. o., dokonce ani nepřikročil k vymáhání náhrady škody. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s existencí škody jako znaku uvedeného trestného činu, protože nehodnotily pečlivě znalecké posudky vypracované v dané trestní věci a v návaznosti na toto pochybení pak dospěly k nesprávnému závěru o vzniku škody a o její výši. Obviněný však zpochybňuje i některé další důkazy, které se týkají zejména závěrů soudu prvního stupně o způsobu dispozice s finančními prostředky a otázky existence smlouvy o půjčce mezi obchodní společností Astino, s. r. o., a třetím subjektem. Tyto závěry jsou podle obviněného v rozporu s konstatováním znalců a navíc je soudy učinily za situace, kdy zde byly tzv. opomenuté důkazy. Jak dále obviněný zdůraznil, nemohl mít postavení speciálního subjektu, neboť půjčka nebyla poskytnuta v době, kdy vykonával funkci jednatele v obchodní společnosti Astino, s. r. o. Podle jeho názoru však ani nemohl porušit smluvně převzatou nebo zákonem uloženou povinnost, neboť v době výkonu funkce jednatele ve jmenované obchodní společnosti bylo její účetnictví vedeno řádně a průkazně a jejím jménem neuzavřel žádnou smlouvu o půjčce. Za nesprávné hmotně právní posouzení považuje obviněný i řešení případného započtení pohledávek, ke kterému mohlo dojít v případě uzavření smlouvy o půjčce mezi obchodními společnostmi První družstevní obchodní, s. r. o., a Astino, s. r. o. Obviněný zpochybnil i správnost právních závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž poukázal na opakované změny právní kvalifikace skutku, k nimž došlo v jeho trestní věci ze strany orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí označení ustanovení trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti. Obviněný považuje za závažný zásah do svého práva na spravedlivý proces i nepřiměřenou délku trestního řízení, což se údajně odráží též v nesprávné výši uloženého trestu, který je v rozporu s ustanovením §23 tr. zák. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů porušily též jeho právo na obhajobu, protože nedodržely totožnost skutku. Závěrem svého dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 T 2/2006, a aby sám obviněného zprostil obžaloby nebo aby přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný neuvedl k dovolacímu důvodu obsaženému v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu vůbec žádnou námitku, kterou by mohl být naplněn tento dovolací důvod. Pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, má státní zástupkyně za to, že jim odpovídá toliko námitka obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytýká pochybení v otázce časové působnosti trestního zákona. Podle státní zástupkyně totiž ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), které měl obviněný svým jednáním porušit, ještě nebylo v inkriminované době platné. Jak ovšem státní zástupkyně zdůraznila, obviněný byl přesto povinen postupovat s odbornou péčí ve smyslu ustanovení §66 odst. 2 a §567 odst. 1 obch. zák. Pokud tedy obviněný naložil s peněžní částkou ve výši 18 856 261,80 Kč nezjištěným způsobem, nepochybně tím podle státní zástupkyně porušil zákonnou povinnost spravovat cizí majetek. Státní zástupkyně neshledala důvodnou ani námitku obviněného ohledně započtení pohledávek, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, obchodní společnost Astino, s. r. o., neměla žádnou pohledávku vůči obchodní společnosti První družstevní obchodní, s. r. o. Za skutkové námitky pak státní zástupkyně považuje zejména tvrzení obviněného, kterým zpochybnil způsobení škody a své zavinění. Podle názoru státní zástupkyně nebyly v posuzované věci opomenuty žádné důkazy, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání, navíc obviněný se domáhá hodnocení takových důkazů, jejichž existence nebyla v řízení doložena. Jak dále státní zástupkyně uvedla, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují ani ty námitky obviněného, v nichž poukázal na nepřiměřenou délku trestního řízení a vytkl porušení totožnosti skutku. Podle státní zástupkyně z popisu skutku obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, v obžalobě i v rozsudku soudu prvního stupně nepochybně vyplývá, že byl dodržen požadavek totožnosti posuzovaného skutku. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu). Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. K. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tak je tomu zejména v případě, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může být způsobeno i tím, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Z dovolání obviněného J. K. přitom není patrné, jaké námitky podřadil pod jednotlivé dovolací důvody. Jen z kontextu odůvodnění podaného dovolání lze usuzovat na skutečnost, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný především obecně zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným, přičemž zejména vytkl nesprávné hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů, na jejichž podkladě pak soudy dospěly k údajně nesprávným skutkovým zjištěním. V uvedených směrech pak obviněný namítá nesprávné posouzení okolností uzavření smlouvy o půjčce mezi obchodní společností Astino, s. r. o., a třetím subjektem a polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat kterékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na něž dovolatel poukazuje. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. V souvislosti s argumentací k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se též k námitce obviněného J. K., kterou soudům nižších stupňů vytýká nesprávné posouzení institutu započtení pohledávek. Obviněný totiž založil zmíněnou námitku na vlastní interpretaci skutkového děje, která neodpovídá rozhodným skutkovým zjištěním, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že v obecné rovině lze samozřejmě započtení podle §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obč. zák.“, (pro obchodní závazkové vztahy platí speciální úprava započtení obsažená v ustanoveních §358 až §364 obch. zák.) považovat za způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, avšak v posuzované věci soudy nezjistily takové skutečnosti, které by podporovaly tvrzení obviněného o možnosti započtení vzájemných pohledávek mezi obchodními společnostmi Astino, s. r. o., a První družstevní obchodní, s. r. o. (viz str. 45 a 46 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud tedy nemohl přihlížet k uvedené dovolací námitce, neboť vychází z odlišného skutkového základu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Z kontextu podaného dovolání lze dále dovodit, že patrně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vznesl obviněný J. K. i námitku týkající se nepřiměřené délky trestního řízení v jeho věci a z ní dovozuje důvod pro zastavení svého trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Taková námitka ovšem podle názoru Nejvyššího soudu není způsobilá naplnit dovolací důvod podle citovaného ustanovení, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů obsažených v ustanovení §265b tr. řádu. V ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu jsou totiž taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, jejichž existence činí trestní stíhání nepřípustným, takže v jejich důsledku nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jde o kogentní úpravu, kterou je třeba chápat jako průlom do zásad oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a legality (§2 odst. 3 tr. řádu), jež patří mezi základní zásady trestního řízení. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jenÚmluva“), která ve svém ustanovení čl. 6 odst. 1 zakotvuje mimo jiné právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky, v níž bylo opakovaně zdůrazněno, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje zmíněný požadavek přiměřenosti. Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotčenou osobu (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (viz případ Monnet proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993). K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je též v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Ani případné porušení tohoto práva však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví a spravedlivého procesu zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případné potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé nečinnosti, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Přitom – jak již bylo výše zdůrazněno – důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanoveních §11 odst. 1, 4 a §11a tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality, patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně a výslovně; tak je tomu např. v ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (překážka „ne bis in idem“). Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani jiné její ustanovení však neobsahuje žádný důvod pro zastavení trestního stíhání, pokud by snad došlo k porušení některého ze zaručených procesních práv obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, publikované pod č. T 415. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2001). Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2006, trestní stíhání obviněného J. K. bylo zahájeno dne 26. 8. 2004, kdy si obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 8. 2004 vydané pod ČTS: PSP-2500/OHK-3-2003. Obžalobu pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jak byl původně skutek obviněného kvalifikován, pak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 27. 4. 2006. K pravomocnému skončení trestního stíhání obviněného přitom došlo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009. V posuzované věci tedy činila délka trestního řízení přibližně 5 let, což vzhledem k rozsáhlosti prováděného dokazování a složitosti řešených otázek nelze považovat za neobvykle dlouhou dobu. Navíc soudy nižších stupňů nepochybně promítly délku trestního řízení v této věci do úvah o druhu a výměře trestu, protože soud prvního stupně uložil obviněnému J. K. trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby vyplývající z ustanovení §255 odst. 3 tr. zák., která činí 2 roky až 8 let, tj. trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, a jeho výkon obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. na 4 roky. Dobu, která uplynula od spáchání činu, tedy soud prvního stupně v podstatě ani nemohl zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinil, zejména když obviněnému ukládal podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest i za další úmyslný trestný čin (podvod podle §250 odst. 1, 3 tr. zák.), na který je stanovena sazba trestu odnětí svobody rovněž od 2 roků do 8 let. Jestliže obviněný J. K. v souvislosti s délkou řízení zpochybňoval též možnost dosažení účelu trestu, nepovažuje Nejvyšší soud ani tuto námitku za odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. řádu. Proto k ní nebylo možné nijak přihlížet. Jak totiž vyplývá i z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, případná pochybení soudu nižšího stupně spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Totéž však platí i ve vztahu k ustanovení §23 tr. zák. o účelu trestu, který byl rovněž jedním z hledisek pro úvahy o druhu a výměře trestu. Nejvyšší soud se taktéž nezabýval tou částí dovolání obviněného J. K., v níž polemizoval s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, zejména s jeho argumentací na str. 53, neboť dovolání nelze podat jen proti důvodům rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. řádu), takže tvrzení obviněného v této části není způsobilé naplnit uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného J. K., jimiž soudům nižších stupňů vytýká, že nezachovaly totožnost posuzovaného skutku. Obviněný zde v podstatě zpochybnil dodržení totožnosti skutku ve vztahu mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a podanou obžalobou a mezi touto obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Povinnost zachovat totožnost skutku ovšem stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže toto pravidlo se netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totožnost skutku má totiž význam především z hlediska obžalovací zásady (§2 odst. 8, §220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem; výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.). Na zachování totožnosti skutku pak nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1744). Jak přitom v posuzované věci vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného J. K. (viz č. l. 13 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2006), dále z obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 KZv 212/2004, podané na obviněného (viz č. l. 1378 trestního spisu) a z rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 2462 trestního spisu), totožnost skutku byla ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. zachována, a to při úplné shodě jednání obviněného (jehož podstatou bylo vyvedení peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti Astino, s. r. o.) a při částečné shodě jím způsobeného následku (vznik škody na majetku jmenované obchodní společnosti). Obviněný tedy jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek významný z hlediska trestního práva a konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak žalované protiprávní jednání obviněného, resp. tímto protiprávním jednáním vyvolaný následek hodnotily i soudy nižších stupňů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně upozornil obviněného na možnost kvalifikovat žalovaný skutek jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 tr. zák., přičemž obviněný k dotazu soudu neučinil žádné návrhy na doplnění dokazování (viz č. l. 2428 trestního spisu). Jak je tedy zřejmé z tohoto postupu soudu prvního stupně, dodržel ustanovení §190 odst. 2 tr. řádu, podle něhož předseda senátu upozorní na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby. Navíc soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě (viz §220 odst. 3 tr. řádu). Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že byla zachována totožnost skutku obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, a došlo-li ke změně jeho právního posouzení, byl na to obviněný řádně upozorněn. V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. K., v jejímž rámci také zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., a to především pokud jde o výši způsobené škody. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, třebaže je obviněný částečně založil rovněž na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný J. K. v postavení jednatele obchodní společnosti Astino, s. r. o., v rozporu s povinností řádně spravovat majetek této obchodní společnosti, která spočívala v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře ve smyslu §135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §194 odst. 5 obch. zák., společně s obviněným R. J. v blíže nezjištěné době v lednu a únoru roku 1999 naložili blíže nezjištěným způsobem ke škodě obchodní společnosti Astino, s. r. o., s jejími finančními prostředky ve výši nejméně 18 856 261,80 Kč. Tyto peněžní prostředky přitom získala jmenovaná obchodní společnost z větší části jako půjčku v celkové výši 50 000 000,- Kč od obchodní společnosti První družstevní obchodní, s. r. o., jež byla dceřinou společností družstva I. Družstevní záložna. Obviněný J. K. (společně s obviněným R. J.) pak za odčerpanou peněžní částku ve výši nejméně 18 856 261,80 Kč neposkytl obchodní společnosti Astino, s. r. o., jakoukoliv protihodnotu, přičemž uvedené finanční prostředky oba obvinění postupně vybrali v hotovosti z bankovních účtů jmenované obchodní společnosti vedených u Československé obchodní banky, a. s. Obvinění pak vykázali takto v hotovosti vybrané finanční prostředky v účetnictví obchodní společnosti Astino, s. r. o., jako výběr hotovosti z účtu a její vklad do pokladny této obchodní společnosti, operace provedené s vybranými peněžními částkami však nijak nezaevidovali a až následně po dni 2. 3. 1999, tj. po prodeji svých obchodních podílů v obchodní společnosti Astino, s. r. o., svědkovi P. B., obvinění nechali zaúčtovat chybějící hotovost v pokladně jako půjčku třetímu – blíže nespecifikovanému – subjektu, čímž způsobili obchodní společnosti Astino, s. r. o., škodu ve výši nejméně 18 856 261,80 Kč. Popis zmíněných rozhodných skutkových okolností tak podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody v konkretizované výši, přičemž jde o škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 obč. zák., §379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které – kdyby zde nebylo škodné události – bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, publikované pod č. T 1238. v sešitě 61 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2010). V trestní věci obviněného J. K. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku obchodní společnosti Astino, s. r. o., skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy obviněný (společně s obviněným R. J.) odčerpali z majetku obchodní společnosti Astino, s. r. o., peněžní částku ve výši 18 856 261,80 Kč, vznikla zde činem obviněného škoda v této výši, která je škodou velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož poškozený nepřistoupil k vymáhání náhrady uvedené škody. Způsobení škody ve výši, která odůvodňuje použitou právní kvalifikaci posuzovaného skutku, totiž není podmíněno zjištěním, zda poškozený vymáhá škodu. Závisí totiž zcela na vůli poškozeného, jestli v rámci adhezního řízení uplatní svůj nárok na náhradu škody, anebo zda využije jiných právních prostředků mimo oblast trestního práva či se rozhodne vůbec nevymáhat náhradu škody. Pokud obviněný poukázal v uvedených souvislostech na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002, je takový odkaz nepřípadný. V citovaném usnesení se totiž Nejvyšší soud zabýval otázkou určení výše škody způsobené na movité věci, přičemž dospěl k závěru, že způsobená škoda musí být zjištěna alespoň v minimální výši, kterou je třeba opřít o provedené důkazy. V trestní věci obviněného J. K. však soud prvního stupně (viz str. 36 a násl. jeho rozsudku), s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud (viz str. 6 jeho usnesení), podrobně uvedl, z kterých důkazů vycházel při stanovení výše škody, a po provedeném hodnocení těchto důkazů ji určil v souladu se zákonem. S ohledem na zmíněné argumenty tedy Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, pokud jde o posouzení výše škody způsobené trestným činem, jímž byl obviněný J. K. uznán vinným. Proto nebylo možné akceptovat ani tvrzení obviněného, podle něhož je závěr soudu prvního stupně o výši škody zpochybněn existencí opomenutých důkazů. Jednak taková skutečnost nevyplývá ze spisových podkladů a jednak jde o námitku, která neodpovídá hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se ovšem neztotožnil ani s ostatními výhradami obviněného J. K., jimiž zpochybnil naplnění dalšího znaku objektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, spočívajícího v porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložené mu podle zákona. Uvedené námitky obviněného totiž zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen výše, neboť jsou založeny též na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, jednak nejsou důvodné. K argumentům obviněného J. K. Nejvyšší soud dále připomíná, že obviněný jako statutární orgán (jednatel) obchodní společnosti Astino, s. r. o., byl v této funkci oprávněn činit právní úkony jménem uvedené obchodní společnosti podle §133 odst. 1 obch. zák. a mimo jiné byl povinen pečovat o její majetek ve smyslu §135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §194 odst. 5 obch. zák. V obou zmíněných případech přitom dochází k uskutečňování vůle obchodní společnosti jako právnické osoby, ať již navenek ve vztahu k třetím osobám, jako je tomu v případě jednání jejím jménem, anebo směrem dovnitř při rozhodování o vnitřních poměrech obchodní společnosti, pokud jde o její obchodní vedení. Popsaná oprávnění statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným mu však neumožňují svévolně nakládat s majetkem této obchodní společnosti, neboť nejde o vlastní majetek statutárního orgánu, ale o majetek obchodní společnosti, který je pro něj cizí. Jednatele totiž nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr. a rozhodnutí pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný uskutečnil předmětný zcizovací úkon spočívající ve výběru peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti Astino, s. r. o., bez poskytnutí jakékoli protihodnoty a aniž by zde existoval platný právní titul (důvod) pro zmíněný úkon, pak obviněný jednal bez právního důvodu a navíc takovým jednáním naplnil i znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů. Za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného, podle které nemohl porušit ani smluvně převzatou povinnost. Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně totiž jednoznačně vyplývá, že soud nezaložil vinu obviněného na porušení smluvní povinnosti, jak naznačuje obviněný ve svém dovolání, nýbrž mu vytkl porušení konkrétní povinnosti uložené podle zákona. V uvedených souvislostech se proto Nejvyšší soud neztotožnil ani s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství obsaženým v jejím vyjádření k dovolání obviněného J. K., v němž spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení skutku s poukazem na ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák., která údajně v době spáchání trestného činu ještě nebyla platná. Ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. totiž bylo zavedeno do obchodního zákoníku již jeho novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. s účinností od 1. 7. 1996, přičemž toto ustanovení odkazovalo na obdobné použití ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., v němž byly obsaženy některé povinnosti člena představenstva akciové společnosti, a to mimo jiné i povinnost vykonávat působnost s náležitou péčí. V době spáchání posuzovaného činu (tj. v lednu či únoru roku 1999) byla tedy citovaná ustanovení již účinná a obviněnému jako jednateli společnosti s ručením omezeným ukládala – kromě dalších – i povinnost opatrovat či spravovat majetek této obchodní společnosti s náležitou péčí. Soud prvního stupně tak správně použil v popisu skutku odkaz na ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák., kterými současně vymezil povinnosti, jejichž porušením obviněný způsobil značnou škodu na majetku obchodní společnosti Astino, s. r. o. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného J. K. v té části, v níž obecně zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Soudy nižších stupňů podle názoru obviněného nedostatečně posoudily jeho zavinění ve vztahu k následku jednání, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu. Přestože ani tuto námitku obviněný nepodřadil pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, lze z obsahu jeho dovolání usuzovat, že o ni opírá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K úmyslnému zavinění u zmíněného trestného činu se vyžaduje, aby pachatel opatroval nebo spravoval cizí majetek způsobem, který je v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením jeho povinnosti uložené mu zákonem nebo převzaté smlouvou. Současně si však pachatel musí být vědom okolností rozhodných pro vyvolání škodlivého následku v podobě škody nikoli malé (tj. podle §89 odst. 11 a §255 odst. 1 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) a pro případ jeho způsobení s ním je alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Ke způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), postačí zavinění alespoň z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.]. Pro úplnost je třeba poznamenat, že v době spáchání posuzovaného skutku se podle právní úpravy platné do 31. 12. 2001 považovala za škodu nikoli malou částka dosahující nejméně šestinásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 12 000,- Kč, a za škodu velkého rozsahu se považovala částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 1 000 000,- Kč (viz k tomu nařízení vlády č. 464/1991 Sb.). Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že o zavinění ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., které se týká nepřímého úmyslu právě u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.). V obecné rovině lze tedy usuzovat na srozumění se způsobením škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52). Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného J. K., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku poškozené obchodní společnosti Astino, s. r. o., v níž působil jako jednatel, přičemž měl zákonem uloženou povinnost spravovat její majetek, který byl pro něj majetkem cizím. Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu (§89 odst. 11, §255 odst. 3 tr. zák.) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§6 písm. a) tr. zák.]. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného J. K. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněného J. K., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci jednatele obchodní společnosti Astino, s. r. o., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy jako statutárnímu orgánu zejména ustanovením §135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §194 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo jiné znamená, že obviněný jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti byl jednak povinen spravovat její majetek s náležitou péčí a v souladu s jejími zájmy a jednak odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007). Na podkladě shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného J. K., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou. V návaznosti na předchozí argumentaci pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, kterou zpochybnil svou způsobilost být tzv. speciálním subjektem posuzovaného trestného činu ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. K tomu lze především zdůraznit, že pokud je konkrétní trestný čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, odpovídá za jeho spáchání osoba jednající jménem právnické osoby či za ni (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.). Jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti tedy nevylučuje jeho trestní odpovědnost, byť bylo učiněno navenek jménem obchodní společnosti a třebaže takové jednání iniciovaly nebo o něm věděly anebo se na něm dokonce podílely i jiné osoby, resp. členové jiných orgánů obchodní společnosti. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy obou stupňů, obviněný J. K. byl v době spáchání trestného činu jednatelem obchodní společnosti Astino, s. r. o., což ho mimo jiné opravňovalo k tomu, aby jednal jejím jménem a činil všechny úkony navenek a dovnitř této obchodní společnosti, ale zároveň nesl odpovědnost – včetně trestní odpovědnosti – za porušení povinností vyplývajících z uvedeného postavení. Obviněný byl tedy nositelem povinnosti spravovat majetek obchodní společnosti, jejímž statutárním orgánem byl, a tím splňoval i znaky speciálního subjektu ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., takže ani z tohoto hlediska zde nemohou být žádné pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti za posuzovaný trestný čin. Nejvyšší soud proto považuje zmíněné námitky obviněného založené na opačném tvrzení za nedůvodné. Obviněný uplatnil ve svém dovolání také námitky vytýkající porušení ustanovení o časové působnosti trestního zákona. Podle jeho názoru v rozsudku soudu prvního stupně chybí časové určení toho ustanovení trestního zákona, které měl porušit svým jednáním. Ani uvedené námitky však obviněný nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů, o které opírá své dovolání. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil obviněný J. K. v období ledna či února 1999, zde nijak nebrání ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Podle citovaného ustanovení je třeba při posuzování trestnosti činu zásadně použít zákona účinného v době spáchání činu a pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V době spáchání posuzovaného trestného činu (tedy počátkem roku 1999) byl již účinný zákon č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a jímž byl do trestního zákona zaveden znak kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu podle §255 odst. 3 tr. zák. spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu. Toto ustanovení pak existovalo v trestním zákoně v nezměněné podobě až do 31. 12. 2009 (tedy do pozbytí účinnosti trestního zákona), takže zde nemohlo dojít ani k pochybení ohledně časové působnosti trestního zákona. Proto soudy nižších stupňů správně posoudily skutek spáchaný obviněným jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť v době jeho spáchání již takový čin (tj. porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku) byl trestným činem. Námitka obviněného zpochybňující správnost uplatnění časové působnosti trestního zákona je tudíž neopodstatněná. Za určitý nedostatek napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, který neodstranil ani soud odvolací, lze však považovat chybějící zdůvodnění použití příznivější právní úpravy pro obviněného z hlediska změny ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, v době spáchání posuzovaného skutku se podle právní úpravy platné do 31. 12. 2001 považovala za škodu velkého rozsahu částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 1 000 000,- Kč. Teprve zákonem č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, došlo k výraznému zvýšení dolních hranic jednotlivých kategorií škod uvedených v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Za škodu velkého rozsahu se poté považovala škoda dosahující částky nejméně 5 000 000,- Kč. Jestliže tedy obviněný J. K. způsobil škodu ve výši 18 856 261,80 Kč, jde o škodu velkého rozsahu ve smyslu posledně citovaného ustanovení nejen ve znění účinném v době spáchání daného trestného činu, ale i za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tj. v době, kdy soudy nižších stupňů v této věci rozhodovaly, byť zmíněnou skutečnost výslovně nevyjádřily i poukazem na posledně citovaný zákon. Ani tento dílčí nedostatek však nemohl nic změnit na jinak správném závěru soudů obou stupňů ohledně použité právní kvalifikace, která se opírá o trestní zákon účinný v době rozhodování soudů nižších stupňů, protože jde o právní úpravu příznivější pro obviněného, a to s ohledem na popsanou změnu jednotlivých kategorií výše škody. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který obviněný J. K. rovněž uplatnil ve svém dovolání, nemohl se jím Nejvyšší soud blíže zabývat. Obviněný totiž ve svém dovolání neuvedl žádné konkrétní argumenty, z nichž by bylo možné usuzovat, v čem spatřuje naplnění citovaného dovolacího důvodu. K tvrzení obviněného o nedostatcích v otázce časové působnosti trestního zákona se Nejvyšší soud již vyjádřil výše a uvedl, proč nepovažuje námitky obviněného za důvodné. K použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. náležitosti rozsudku podle §120 tr. řádu). Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by snad v jejich rozhodnutích chyběl některý výrok nebo byl neúplný. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištěný nedostatek v označení konkrétního znění trestního zákona u trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jak již bylo výše vyloženo. Ostatně obviněný J. K. v podaném dovolání ani neuvádí, který konkrétní výrok by zde měl chybět, resp. nekonkretizuje, jaký další výrok měl být podle jeho názoru učiněn (o čem jím mělo být rozhodnuto) nebo čím by měl být doplněn určitý (neúplný) výrok a o který výrok jde. Přitom výrok o vině i trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 T 2/2006, vyhovuje všem ustanovením trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takových výroků, zejména pak ustanovením §120 a §122 odst. 1 a 2 tr. řádu. Výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 12 To 74/2009, proti němuž směřuje dovolání obviněného, pak odpovídá náležitostem obsahu usnesení podle §134 odst. 1, 2 tr. řádu. Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu za natolik obecné a neurčité, že neskýtají žádný prostor k další argumentaci. Obviněný J. K. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k soudní druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jestliže obviněný J. K. shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacích důvodů obsažených v již zmíněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, Nejvyšší soud se k nim podrobně vyjádřil výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich naplnění. Právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je totiž správná, nebyly zjištěny ani žádné další vady, jež by snad zakládaly jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovolání, a v rozhodnutích soudů nižších stupňů žádný výrok nechybí ani není neúplný. Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. K. podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného J. K. v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu). V Brně dne 30. června 2010 Předseda senátu: JUDr. František P ú r y

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
265b/1k
265b/1l
Datum rozhodnutí:06/30/2010
Spisová značka:5 Tdo 665/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.665.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§255 odst. 1, 3 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10