Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2010, sp. zn. 6 Tdo 1164/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1164.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1164.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1164/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2010, č. j. 2 To 33/2010-290, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 19/2009-250, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2010, č. j. 2 To 33/2010-290, byl z podnětu obviněného a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a výroku o ochranném opatření rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2010, č. j. 28 T 19/2009-250, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zák. č. 140/1961 Sb.) a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu bylo podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §241 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roku a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2010, č. j. 2 To 33/2010-290, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu podaného dovolání poukazuje na to, že chápání dovolacího důvodu tak, že jeho prostřednictvím není možno namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů ani neúplnost dokazování, je ve světle nálezů Ústavního soudu nesprávné, restriktivní a odporující záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku, a proto je přípustné dovolání s odkazem na shora uvedený dovolací důvod v případě „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“. V další části dovolání (bod II) pak již odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval např. návrhem na zkoumání biologických vzorků z okolí koše, což by mohlo vyvrátit výpověď poškozené, nezabýval se vztahy mezi jednotlivými důkazy, podrobněji své rozhodnutí nezdůvodnil a obviněného uznal vinným bez jakýchkoliv reálných podkladů či podpůrných důkazů. Důkazy podle obviněného byly hodnoceny v jeho neprospěch, aniž by si soudy učinily odpovídající skutkové zjištění a své rozhodnutí učinily na základě neúplného dokazování, bez provedení důkazů navržených obhajobou. V další části dovolání (bod III) se vrací opětovně k námitce neprovedených důkazů s konstatováním, že neexistuje dostatečné množství důkazů, které by prokazovaly spáchání skutku obviněným a poukazuje na nečinnost orgánů činných v trestním řízení a porušení zásady spravedlivého soudního procesu v souvislosti se zajišťováním a provedením důkazů, které byly navrženy obhajobou. Tato faktická nečinnost orgánů činných v trestním řízení vedla podle obviněného k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci. V následných pasážích dovolání (bod IV) rekapituluje důkazy, které byly zajištěny, event. nalezeny nebyly a tyto důkazy sám hodnotí a dospívá k názoru, že závěry učiněné soudy jsou spekulativní, bez důkazního základu, když podle jeho mínění nebylo vůbec prokázáno, že by se skutek odehrál tak, jak jej líčí poškozená. Vzhledem k tomu, že existují podle jeho názoru zásadní rozpory mezi výpovědí poškozené a důkazy zajištěnými (nebyly nalezeny biologické stopy na prádle obviněného ani na jiných místech, kde mělo k jednání obviněného dojít), resp. nebyly důkazy provedeny (viz shora bod II), nebylo možno vyslovit závěr o vině obviněného. Toto tvrzení je podle obviněného dále potvrzováno i znaleckými posudky, kdy znalci u něj nezjistili známky traumatické sexualizace. Podle obviněného, s ohledem na citlivost dětského vnímání a sklony poškozené k bujnému fantazírování, k promíchání zaživších zkušeností s tím, co se dozvěděla jiným způsobem, se měl soud také touto skutečností více zabývat. Závěrem obviněný poukázal opětovně na to, že rozhodnutí je věcně a právně nesprávné, v rozporu s provedenými důkazy a se skutkovým stavem, přičemž spočívá na neúplném zjištění věci a nerespektování zásady in dubio pro reo a jediným možným rozhodnutím v této trestní věci je takové rozhodnutí, kterým by byl obžaloby zproštěn. Navrhl, aby Nejvyšším soudem byla předchozí rozhodnutí soudů zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací, vyplývá, že „obviněný v přesně nezjištěnou dobu od 21.30 hod. dne 29. 5. 2009 do 02.00 hod. dne 30. 5. 2009 v O., na ulici Č. c., v bytě své neteře J. Š. využil okolnosti, že zde zůstal sám společně s nezletilou N. D. N., která mu byla svěřena do péče její matkou J.Š. a za situace, kdy nezletilá nebyla s ohledem na svůj nízký věk, znalosti, okolnosti a vztah k obžalovanému schopna pochopit jeho jednání, posoudit význam odporu proti jeho jednání a případně dát najevo, v úmyslu se sexuálně uspokojit, nezletilou N. D. N. i sám sebe obnažil, nezletilé roztáhl nohy, olizoval jí přirození, hýžďové partie a zasouval jí jazyk do jejích úst s tím, že ji naučí líbat se a dále si od nezletilé, o což ji sám požádal, nechal osahávat a olizovat pohlavní úd a hýždě, přičemž před nezletilou masturboval až do ejakulace a tohoto jednání se dopustil, ačkoli s ohledem na své osobní a rodinné poměry si byl vědom toho, že N. D. N. je osoba nezletilá“. V souvislosti se shora uvedenou argumentací obviněného k „tzv. extrémnímu nesouladu“ a tím event. rozšíření povinnosti dovolacího soudu ohledně přezkumu napadeného rozhodnutí a rozšíření dovolacích důvodů v návaznosti na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že je mu známa celá řada rozhodnutí Ústavního soudu, kde se tento zabývá zejména problematikou, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podané s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Za situace (tzv. extrémního rozporu - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů) existencí extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu do striktně vymezených dovolacích důvodů, tedy nikoli, že by Ústavní soud rozšiřoval dovolací důvody. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz str. 3 – 11 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 – 7 rozsudku soudu odvolacího). Z odůvodnění rozsudku je patrno, jak se soud vypořádal např. s obhajobou obviněného (viz str. 9 – 11 rozsudku soudu prvního stupně). Je zřejmé, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící závěry rozvedly ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že sám tzv. „extrémní rozpor“ není dovolacím důvodem, který by bylo možno podřadit bez dalšího pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není rovněž neuvedeným dovolacím důvodem, který by v intencích nálezů Ústavního soudu rozšiřoval okruh dovolacích důvodů striktně vymezených §265b tr. ř. Pokud obviněný v dovolání odkazuje na neprovedené důkazy, které by jeho nevinu prokázaly, event. zpochybnily výpověď poškozené (zajištění a znalecké zkoumání biologických vzorků z okolí koše), je nezbytné opětovně uvést, že jde o irelevantní námitku z pohledu dovolacího důvodu, ale ve vztahu k tomuto důkazů sám obviněný, přestože soudům vytýká neprovedení tohoto důkazu, uvádí, že tento důkaz již není možné opakovat. Dalšími připomínkami obviněného k protokolům o ohledání místa činu a k zajištěným biologickým stopám č. l - 3 se vyjádřil soud prvního stupně (str. 8 rozsudku) i soud odvolací (str. 6 rozsudku) a tyto důkazy hodnotil v kontextu s dalšími důkazy, tak jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nad rámec úvah soudu prvního i druhého stupně, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, musí Nejvyšší soud poukázat i na další okolnost vyplývající z provedených důkazů, které zapadají do úvah soudů o vině obviněného. Předně je třeba zdůraznit, že ze strany poškozené ani její matky nebyl sebemenší důvod označit obviněného za pachatele jednání, pro které byl odsouzen (uvedená skutečnost vyplývá z výpovědi rodinných příslušníků). Přesto je však zarážející, že obviněný sám dne 30. 5. 2009, matku poškozené vzbudil (J. Š.) a této uvedl, že by si poškozenou měla lépe vychovat, protože mu stahovala trenýrky. Uvedenou skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud z toho důvodu, že i pokud by se měla situace odehrát jak ji líčil obviněný matce poškozené, nebylo nutno, kvůli ní matku poškozené budit. Zmíněné počínání obviněného svědčí pro závěr, že popsáním události podle verze obviněného před poškozenou, mohlo být vedeno snahou o znevěrohodnění pozdější výpovědi – popsání děje poškozenou matce. Také tuto úvahu může obviněný považovat za spekulativní, tak jak uváděl i u dalších důkazů hodnocených soudy, ale je objektivně zjištěno, že dne 30. 5. 2009, když přijela svědkyně J. K. (matka J. Š., sestra obviněného) ke své dceři, tak ji vnučka nevítala tak spontánně jako jindy. Uvedené skutečnosti zapadají do rámce hodnocení důkazů mj. v souvislosti se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie dětí, ze kterého (ve spojení s výpovědí znalců) vyplývá, že poškozená je schopna události reprodukovat na úrovni svého věku, bohatou fantazijní produkci má pod svoji kontrolou a dokáže dostatečně správně oddělit realitu od snění a nemá žádný důvod mluvit nepravdu (viz shora). Sama skutečnost, že některé z důkazů vinu obviněného neprokazují, případně nebyly provedeny, neodůvodňuje formalistickou nutnost aplikace zásady in dubio pro reo, na jejíž porušení obviněný poukazuje, ale za situace, kdy soudy měly k dispozici neměnnou výpověď poškozené, nezpochybněnou znaleckým posudkem, výpověďmi nepřímých svědků a soudy hodnotily důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a jejich hodnocení neobsahuje znaky libovůle a odůvodnění obou rozsudků jsou jasná, logická a přesvědčivá, pak nelze námitky obviněného akceptovat. Nad rámec úvah soudu prvního stupně a soudu odvolacího ke skutkovému zjištění, které je dovoláním obviněného napadeno, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Námitky, které jsou uplatněny v dovolání jsou svým obsahem totožné s námitkami, které byly uplatněny obviněným v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem prvního i druhého stupně. Vzhledem k jejich charakteru a shora uvedenému zjištění ohledně postupu soudů (§2 odst. 6 tr. ř., §125 tr. ř.) je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se však v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z podaného dovolání je patrno, že obviněný neuplatnil žádnou právně relevantní námitku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho výhrady proti rozsudku soudu druhého stupně (resp. soudu prvního stupně, neboť s jeho závěry ohledně viny obviněného se odvolací soud ztotožnil) jsou zaměřeny proti neúplnosti dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů, tedy proti skutkovému stavu, který byl podle mínění obviněného nesprávně zjištěn. V této souvislosti je pak potřebné poukázat na to, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, přičemž dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. září 2010 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:09/29/2010
Spisová značka:6 Tdo 1164/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1164.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§241 odst. 3 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10