ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.567.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 567/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 dovolání, která podaly jednak obviněná E. J. , a jednak nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné E. J. a obviněného M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 11 To 117/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 36/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. J. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 1 T 36/2009, byli obvinění E. J. a M. P. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obviněná E. J. podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou; podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti roků;
obviněný M. P. podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 14 T 306/2008 ze dne 20. 5. 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 338/2009 ze dne 12. 8. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vůči tomuto rozsudku podali odvolání jednak obvinění E. J. a M. P. a jednak v neprospěch obou obviněných státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 11 To 117/2009, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu podaných odvolání obviněných E. J. a M.P. byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu.
Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obvinění E. J. a M.P. jsou vinni, že:
společně a po vzájemné dohodě s dalšími dosud neustanovenými osobami v Nizozemském království a Argentině najímali kurýry za účelem dovozu kokainu, který je zařazen do seznamu I. Jednotné Úmluvy o omamných látkách a je přílohou 1. k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a to z Argentiny do Nizozemského království tak, že
- v přesně nezjištěné době měsíce července 2006 v N., okr. M., pod záminkou výdělku za sběr ovoce v Jižní Americe kontaktovali J. S., který společně s obžalovaným M. P.podle instrukcí obžalované E. J.odletěl přes A. do B. A., před odletem v A. od muže vystupujícího pod jménem S. získali další pokyny a finanční prostředky s letenkami na cestu do B. A., kde je vyhledal dosud neztotožněný muž černé pleti a žena bílé pleti a předali jim krabici od mléka a od džusu s obsahem nezjištěného množství kokainu uloženého do obalů vajíčkového tvaru o velikosti 5 až 6 cm, aby krabice uschovali do svých cestovních zavazadel a dopravili je do A.a zde je předali muži vystupujícímu pod jménem S., ale J.S. krabici obsahující kokain odmítl převážet, proto jednu krabici vrátili muži černé pleti a druhou převezl obžalovaný M.P. ve svém zavazadle do A., kde ji za přítomnosti obžalované E.J. předal muži vystupujícím pod jménem S., který současně obviněné E. J. vyplatil finanční odměnu;
- v době od září do října roku 2006 v N., okr. M., a jinde, kontaktovali K. K., A. P. a D.P., aby za odměnu ve výši nejméně 4.000 Euro přepravili z A. do A. kokain, seznámili je předem s účelem cesty, společně s nimi odcestovali osobním automobilem z N. do A., kde jim společně s mužem vystupujícím pod jménem S. předali kapesné ve výši 500 USD, mobilní telefon určený ke komunikaci a zpáteční letenky do B. A., kam podle instrukcí dne 14. 10. 2006 odletěli a ubytovali se postupně ve dvou hotelích, než jim další neztotožněný muž předal celkem 299 kapslí, obsahujících kokain o celkové váze 2.846,96 gramů, které ukryli v zavazadlech, ale před odletem do M. dne 22. 10. 2006 byli na mezinárodním letišti E. v B. A. zadrženi a následně argentinskými justičními orgány odsouzeni pro pokus trestného činu pašování narkotik ve skupině tří nebo více osob, přičemž oba obžalovaní se před odletem kurýrů do Argentiny vrátili na území České republiky a odtud řešili vzniklé problémy.
Tímto jednáním podle odvolacího soudu obvinění E. J. a M. P. spáchali trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.
Za tento trestný čin byli odsouzeni:
obviněná E. J. podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem; podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let;
obviněný M. P. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 14 T 306/2008 ze dne 20. 5. 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 338/2009 ze dne 12. 8. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze zamítnuto.
Citovaný rozsudek napadli dovoláním obviněná E. J., a to prostřednictvím obhájce a nejvyšší státní zástupkyně.
Obviněná E.J.směřovala dovolání včetně jeho dodatku ze dne 15. 4. 2010 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (výroku o vině a trestu) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, přičemž je opřela o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Současně shrnula dosavadní průběh řízení a poukázala na své odvolání.
V dovolání obviněná připomněla, že trestnou činnost se svědkem J.S. popřela. Přiznala známost s černochem jménem S., avšak nebylo jí známo pozadí cesty jmenovaného svědka do Argentiny. Ve vztahu k tomuto skutku popřel její trestní odpovědnost svědek J.S. i obviněný M. P. Uvedl, že peníze na cestu jim půjčila obviněná, pak je kontaktoval černoch S. a dal jim peníze. Poté čekali na brigádu, která nevyšla. Poslední den se ozval černoch jménem A. a přinesl jim neznámou látku. Výslovně neřekl, oč jde. Obviněný M. P. a J. S. dostali strach, že se jedná o drogy a krabici A.vrátili. S. se zlobil, že nic nepřivezli a vzal od obviněného M. P. krabici od telefonu, kde žádné drogy nebyly. Svědek J.S. uvedl, že o tom, že se jedná o drogy, se dozvěděl až v Argentině. Tuto informaci nezískal od obviněných, ale od ženy, jež přišla na setkání s jakýmsi černochem. Před odletem jim černoch přinesl krabici s vajíčky. Byla v nich bílá látka, co konkrétně, to nevěděl. Svědek vrátil věci černochovi. V přípravném řízení svědek vypovídal částečně jinak, a to ve vztahu k obviněnému M. P. Vypověděl, že již v České republice se od obviněného dozvěděl o smyslu cesty, ale k dotazu soudu uvedl, že pravdivá je výpověď u hlavního líčení. Soudy obou stupňů uvěřily jeho výpovědi z přípravného řízení a dospěly k závěru o vině obviněné.
Důkazy, které se vztahují ke skutku z července 2006, obviněná označila za neprokazující její vinu. Obviněný M. P. a svědek J.S. popřeli, že by dovezli drogu. Žádný z nich nevypověděl, že by obviněná řekla jmenovanému svědkovi, proč jede do Argentiny. Nikdo neprokázal, že prášek předaný J. S. a obviněnému M. P. byl skutečně kokain. To, že se to oni domnívali, či to, že jim to černoch řekl, není ještě důkazem o skutečném kokainu. Na letišti nebyl argentinskou policií žádný kokain v zavazadlech obou jmenovaných zjištěn. Podle obviněné chybí důkaz o předmětu trestného činu, z čehož dovodila pochybení v právním posouzení skutku.
Pokud jde o skutek, jenž se týká cesty K. K., A.P. a D.P. do Argentiny, obviněná upozornila, že jmenovaní svědci před soudem vypověděli, že nevěděli, že jedou pašovat drogy. Za bezprecedentní označila postup obžaloby, kdy policista N., vyšetřující věc, po rozhovoru se státní zástupkyní jednající ve věci, kontaktoval již vyslechnutého svědka K.K., setkal se s ním v Praze, telefonoval mu a donutil jej k opakované výpovědi před soudem. Svědek popřel vše, co předtím řekl u soudu, čímž mělo dojít ke změně v důkazní situaci. Současně nebylo jasné, kdo koho měl ohledně setkání kontaktovat. Odvolací soud uvěřil policistovi a druhé výpovědi svědka před soudem.
Obviněná konstatovala, že trestní řízení je postaveno na principech dodržování limitů právního státu, na zásadě spravedlivého procesu, který je spolu s presumpcí neviny součástí ústavního práva obviněného na obhajobu a jsou dvěma základními a nedílnými podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod). Trestní řízení má podle §1 odst. 1 tr. ř. působit k upevňování zákonnosti, přitom jeho účelem není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale i zabezpečení „fair procesu“ (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/ 94). Pojem fair procesu tvoří souhrn pravidel platných v demokratické společnosti pro soudní řízení včetně dodržování závazků, které stát převzal mezinárodními úmluvami. Celý trestní proces směřuje ke garantování a dodržování takových právních jistot, jakými je nepochybně mezinárodními úmluvami sjednaná zásada speciality. Ústavní soud přijal rozsáhlou judikaturu ve vztahu k principu spravedlivého procesu (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 36/98, sp. zn. II. ÚS 301/98, sp. zn. III. ÚS 258/99). Porušení zásady obhajoby znamená narušení i ústavního práva na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod. Přitom základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou soudní moci. Trestní řízení vychází ze zásady legality, oficiality a obžalovací. Postup z úřední povinnosti není samoúčelem. Druhou stranou této zásady je respektování a dodržování občanských práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem, což podle obviněné bylo, a to postupem policisty N. a hodnocením jeho kroků soudy obou stupňů, narušeno.
Dále obviněná připomněla, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje v čl. 6 právo na spravedlivé soudní řízení, když vychází z procesní zásady rovnosti zbraní. Žádná ze stran procesu, žádný jeho účastník nemůže být znevýhodněn a stát v těžší a obtížnější procesní pozici. Poukázala též na čl. 10 Ústavy, který uvádí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Obviněná namítla, že postup státního zastupitelství, policejního orgánu i samotného soudu je v rozporu s touto zásadou. Trestní řád ukládá všem těmto orgánům postupovat v kterékoli fázi trestního řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí samé. Postup soudu, kdy zjistí skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti, a který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci samé, je doplněn i procesními ustanoveními garantujícími ústavní právo na obhajobu a spravedlivý proces. Trestní řád formuluje zásady trestního řízení, a to zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností včetně principu in dubio pro reo (§2 odst. 5 tr. ř.) a volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Případné porušení těchto zásad je narušením principu spravedlivého procesu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 301/98).
Obviněná požádala dovolací soud o prověření, zda skutková věta obsažená ve výroku o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě splňuje požadavky stanovené judikaturou. Jde to, aby žalovaný skutek nemohl být zaměněn za jiný a obviněný tak věděl, co je mu kladeno za vinu, zda nejde o absenci subjektivní stránky trestného činu ve výroku o vině při zahájení trestního stíhání a absenci zásady totožnosti skutku. Je nutné, aby popis skutku obsahoval přesné vyjádření subjektivní stránky trestného činu, jako jedné ze složek jednání pachatele. Absencí subjektivní stránky trestného činu ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku nesplňuje trestní proces parametry na něho trestním řádem kladené. Teprve na základě skutkového děje popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání se může realizovat obhajoba obviněného. Protiprávní jednání neznamená, že jde automaticky o úmyslné jednání. Vyjádření popisu subjektivní stránky jednání obviněného ve vztahu k trestnému činu musí obsahovat, zda jde o jednání úmyslné či nikoliv. Nestačí, že jde o jednání v rozporu se zákonem. Takový nedostatek nelze zhojit u hlavního líčení ani u veřejného zasedání odvolacího soudu. Podle obviněné je pochybné, zda bylo platně zahájeno trestní stíhání. Pokud by tomu tak bylo, nemělo v něm být pokračováno a soudy obou stupňů neměly ve věci rozhodovat rozsudkem o vině a trestu.
S odkazem na popsané skutečnosti obviněná vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání pro předchozí nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 11 To 117/2009, a též zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněné E. J. ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší státní zástupkyně (dále též i „dovolatelka“) podala dovolání v neprospěch obviněných E. J.a M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 11 To 117/2009, kterým k odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 1 T 36/2009, a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl, přičemž odvolání státní zástupkyně, směřující v neprospěch obou obviněných proti výrokům o trestu, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Podle jejího názoru je dán dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Dovolatelka konstatovala, že Vrchní soud v Praze shledal skutková zjištění Krajského soudu v Praze správnými, avšak ve vztahu k oběma obviněným je podřadil pod mírnější právní kvalifikaci podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle názoru odvolacího soudu nedosáhl konkrétní stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. míry potřebné k tomu, aby mohla být aplikována právní kvalifikace i podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tj. za okolnosti „spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ , byť z formálního hlediska byly znaky této kvalifikované skutkové podstaty jejich jednáním naplněny. Tento závěr soud odůvodnil i poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, a dovodil, že v projednávaném případě materiální podmínka nebyla splněna proto, že obvinění E. J. a M. P. evidentně nebyli hlavním článkem celého mezinárodního řetězu pašeráků kokainu, jejich činnost nebyla na vyšším stupni plánovitosti a organizovanosti a „nejednalo se také o nejzávažnější případ organizovaného obchodu s kokainem“ . Mírnější právní kvalifikaci výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu odpovídalo též uložení podstatně mírnějších trestů odnětí svobody.
V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatelka vyslovila názor, že rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku obou obviněných. Připomněla, že podle §88 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, platilo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Dodala, že hlediska pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost byla vyjádřena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Zopakovala, že při hodnocení těchto okolností odvolací soud shledal, že byly naplněny pouze formální znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., tj. že obvinění spáchali čin ve větším rozsahu a že byli součástí organizované skupiny působící ve více státech. Poukázal přitom na „změnu náhledu“ na materiální stránku nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. a v této souvislosti zmínil nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Podle vrchního soudu se trestná činnost obviněných E. J. a M. P. nevyznačovala vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti, ale jednalo se z jejich strany o „naivní přístup“; obvinění nebyli ani hlavním článkem celého mezinárodního řetězu překupníků drog, od jejichž aktivit by se skutkový děj odvíjel. Působení organizované skupiny ve více státech by se totiž mělo, a to pokud jde o naplnění materiální stránky, vyznačovat pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranici, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání trestné činnosti ve více zemích apod. Podle názoru odvolacího soudu však v uvedeném případě nesehrával mezinárodní prvek nějakou významnou roli.
Dále dovolatelka vytkla, že tento závěr neodpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jež soud druhého stupně akceptoval. Konstatovala, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Soud musí vždy přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. rozhodnutí č. 36/1983 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně naplněna materiální stránka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Proto např. skutečnost, že na způsobení následků trestné činnosti se podílejí i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněných bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku, např. mimořádně těžkých následků trestného činu apod.
Z okolností, za jakých ke spáchání trestné činnosti obviněných došlo, lze podle dovolatelky dovozovat, že v ní oba, zpočátku obviněná E.J. a později i obviněný M.P., sehrávali dosti významnou roli. Právě a pouze až jejich zapojením do činnosti celé organizace mohlo dojít k dalším činnostem jednotlivých členů, což představuje opatření narkotik další osobou, jejich další zpracování do podoby, ve které byla předávána kurýrům přepravujícím kokain, opatření finančních prostředků na náklady spojené s cestou kurýrů přes Evropu do Jižní Ameriky, zajištění jejich pobytu tam a rovněž jejich dalších kontaktů v zahraničí, zajištění finančních prostředků na zaplacení kokainu, který byl převážen. To vše bylo třeba zorganizovat tak, aby kurýři byli na příslušném místě v době, kdy jsou narkotika připravena k distribuci.
V dovolání dovolatelka připomněla, že ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. logicky podmiňuje použití této vyšší právní kvalifikace tím, že pachatel musí vědět o tom, že jde o organizovanou skupinu, která působí nejméně ve dvou státech a že čin páchá ve spojení s takovou skupinou. Uvedla, že zjištěné okolnosti potvrzují, že oba obvinění věděli, že jsou do trestné činnosti zapojeny další osoby z Evropy (A.) i z Jižní Ameriky (B.A.) a že se jedná nejméně o další dvě osoby (kromě kurýrů), které musí svojí aktivitou přispět k dokonání tohoto nezákonného obchodu (a totiž onen „S.“, činný v A.a „muž černé pleti“, resp. „žena bílé pleti“, činní v B. A.). Zvýšená nebezpečnost takového jednání spočívá především v tom, že zapojení osob z více států výrazně ztěžuje orgánům činným v trestním řízení na území těchto států odhalení celé trestné činnosti, proto je v převážné většině těchto případů nemožné prokázat opakovaný převod narkotik i finančních prostředků.
V návaznosti na to dovolatelka poznamenala, že k naplnění zmíněné kvalifikované skutkové podstaty se nevyžaduje, aby pachatel vykonával soustavnou nebo opakovanou činnost pro mezinárodní organizovanou skupinu. Dodala, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněných je nicméně i v tomto směru podstatně zvyšován, neboť oběma byly prokázány nejméně dva konkrétní případy zprostředkování distribuce drogy, přičemž s přihlédnutím k dalším okolnostem, kromě jiného i celkovému množství kokainu, který byl, resp. měl být takto přepraven, logicky vyplývá, že byl určen vysokému počtu narkomanů, takže je třeba jejich jednání považovat za vysoce společensky nebezpečné. Je nutné přihlédnout i k tomu, že jediným motivem jejich činnosti bylo získání finančních prostředků, jejichž původ museli znát a z toho důvodu nelze tudíž souhlasit s tím, že by se jednalo o nějaký „naivní přístup“ obou obviněných. Svým přesvědčováním a příslibem poměrně vysoké finanční odměny zapojili do trestné činnosti další osoby a požadovali, aby kokain kurýři převáželi v tělních dutinách. Z toho vyplývá, že museli znát i způsob balení kokainu pro jeho leteckou přepravu přes Atlantik a museli vědět, že tento způsob přepravy narkotik reálně ohrožuje život kurýrů. Jednalo se o poměrně sofistikovaný způsob dopravy přes státní hranice, přičemž k provedení činu, k jeho zorganizování, zabezpečení a uskutečnění byla právě nevyhnutelná mezinárodní organizace pachatelů působících ve více státech. Skutečnost, že úlohou obou obviněných bylo zajištění kurýrů na území České republiky, prokazuje i určitou mezinárodní dělbu činností, neboť věděli, že se kokain bude dopravovat z Argentiny do Nizozemského království a že na území těchto států se do činnosti musí zapojit další členové celé organizace. Sami byli v kontaktu se „S.“ v A. Tyto okolnosti prokazují vysokou míru nebezpečnosti jejich jednání pro společnost. Nejedná se o méně závažné protispolečenské jednání, jehož konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost by ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. nepostačoval pro naplnění materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. 11 To 117/2009, a současně také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
- za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Rovněž vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřili prostřednictvím svých obhájců obvinění E.J. a M. P.
Obviněná E. J. sdělila své výhrady k argumentaci dovolatelky, kterou připomněla. Upozornila, že sama podala dovolání, v němž podrobně popsala svůj postoj k věci a vyjádřila svůj náhled na rozhodnutí soudů obou stupňů. Dodala, že byla vazebně stíhána od května roku 2008 pro trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Trestní stíhání bylo vedeno pro dva skutky, za první byla odsouzena, druhý, ve vztahu k trestné činnosti, jíž se měla dopustit ve Velké Británii, byla věc – před rozhodnutím ve věci samé – vyloučena k samostatnému řízení. Tato věc není předmětem jejího dovolání. Skutky, pro něž byla odsouzena, se vztahují k činům, kterých se měla dopustit spolu s obviněným M. P., přičemž tyto zmínila.
Dále obviněná vyslovila nesouhlas s tvrzením dovolatelky, že jejím zapojením do obchodu s narkotiky a opatřením finančních prostředků z její strany na náklady spojené s cestou kurýrů do jižní Ameriky a organizováním cest, se mohl celý obchod uskutečnit. Namítla, že nic takového nevyplývá ani z dokazování provedeného Krajským soudem v Praze. Zdůraznila, že neměla žádné finanční prostředky na cestu do Jižní Ameriky kurýrům opatřovat, ty jim měl předat muž jménem S. a také nic neorganizovala. Podle skutkových zjištění obou soudů, měla obviněného M. P. a J.S. odvézt z České republiky, pak věc řídil S., který dal oběma kurýrům peníze a instrukce. Stejné to mělo být i u druhého skutku spojeného se jmény kurýrů: P., K. a P. Obviněná připustila, že maximálně mohla plnit podle odsuzujícího rozsudku úlohu jakési spojky mezi S. a kurýry, což však není ani úloha organizátora, ani samotného přímého pachatele trestného činu. Dodala, že neorganizovala převoz drog, to měla být úloha muže jménem S. a osob v Argentině. Vyslovila názor, že návrh dovolatelky svojí argumentací neobstojí a aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III ÚS 1481/09, odvolacím soudem nelze, a to ve vztahu k jím hodnoceným zjištěním, podaným dovoláním zpochybnit.
Závěrem vyjádření obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní.
Obviněný M.P.ve vyjádření pouze navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně, popř. je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněné E. J. a nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž obviněná E. J. uplatnila, patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněné E. J. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnila i nejvyšší státní zástupkyně, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná E.J. vznáší výhrady, které jí deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání připomíná svoji obhajobu z předchozího trestního řízení ve věci. Současně v podrobnostech poukazuje na výpovědi spoluobviněného M. P. a některých svědků a vytýká, že důkazy neprokazují její vinu. Nutno zdůraznit, že všechny uplatněné námitky primárně směřují vůči konečným skutkovým zjištěním, jež byla v soudním řízení ve věci učiněna, včetně hodnocení provedených důkazů soudy. Z těchto tvrzených procesních nedostatků, v rámci nichž obviněná poukazuje i na některé ústavní normy a ratifikované mezinárodní smlouvy, které se týkají trestního řízení, dovozuje vady ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro námitky obviněné ohledně dodržení zásady totožnosti skutku a zda v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě byly skutky popsány tak, aby obsahovaly všechny obligatorní znaky daného trestného činu včetně subjektivní stránky.
V dovolání obviněná nenamítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Její výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Praze učinil právní závěr, že jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) a rozvedeným v jeho odůvodnění obviněná naplnila všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci evidentně nejedná. Nejvyšší soud ale považuje za potřebné se k námitkám obviněné stručně vyjádřit.
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to ve spojení s příslušnou částí velmi podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly, což platí i ohledně svědeckých výpovědí K. K. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněné E. J.
Lze připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Porovnají-li se jednotlivé skutky, v nichž je předmětné jednání obviněné E. J. popsáno, a to v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 5. 2008, ČTS: NPC-10/TČ-2008-21-O1 (č. l. 16 a násl. tr. spisu) a ze dne 11. 8. 2008, ČTS: NPC-10/TČ-2008-21-O1 (č. l. 31 a násl. tr. spisu), dále v obžalobě státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. KZV 70/2008 (č. l. 1973 a násl. tr. spisu) a ve výrocích rozsudků soudů obou stupňů, tak je potřebné uvést, že nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku. Rovněž lze konstatovat, že ve zmíněných jednak usneseních o zahájení trestního stíhání obviněné a jednak v obžalobě, která byla na její osobu podána, jsou skutky popsány tak, že obsahují všechny obligatorní znaky trestného činu včetně subjektivní stránky.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání, které obviněná E. J.podala.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné E. J., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v mimořádném opravném prostředku v podrobnostech namítá, že skutek, jenž je popsán ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, a který spáchali obvinění E. J. a M. P., byl nesprávně právně posouzen, neboť měl být kvalifikován též podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., což jí uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda rozhodnutí je zatíženo vytknutou právní vadou.
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a čin spáchá jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu.
Téhož trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed a čin spáchá ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Podle §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Zákon v §4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem . (Poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Ve stručnosti lze připomenout, že trestný čin je spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí z činu pachatele uvedeného v §187 odst. 1 tr. zák. značně vysoký, zejména tehdy, vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje nebo jinak jinému opatří anebo přechovává pro jiného omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí. Mimo množství je třeba hodnotit i druh a kvalitu látky, způsob provedení činu apod. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k této okolnosti nedbalost [§6 písm. b) tr. zák.].
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter. Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. Pachatel musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněných E. J. a M. P., jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v jím vyhlášeném rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Ze skutkových zjištění vyplývá, že se obvinění ve dvou případech (poznámka: jednání z července 2006 a z období od září do října 2006 tvoří z hlediska hmotného práva jeden skutek, neboť se jednalo o pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák.) podíleli na neoprávněném zprostředkování omamné látky – kokainu jinému, spáchali takový čin jako členové organizované skupiny a ve větším rozsahu. Šlo o očividnou spolupráci obou obviněných, a to jmenovitě s J. S., K. K., A.P. a D. P., ale též s osobou označenou jako S. Mezi osobami, které se na této trestné činnosti podílely, byly rozhodně vztahy naplňující znaky organizované skupiny. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění byl v jednání obou obviněných naplněn úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., neboť zjevně chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem. Skutečnosti, že obvinění E. J. a M. P. spáchali čin jako členové organizované skupiny a ve větším rozsahu, pro svou závažnost podstatně ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto konstatování je namístě. Zjištěná evidentní dělba úkolů mezi členy skupiny, a v důsledku toho i plánovitost a koordinovanost jejich činů, zásadním způsobem zvyšovaly pravděpodobnost úspěšné realizace trestného činu, přičemž s ohledem na prokázané množství omamné látky [ve shodných rozsudečných výrocích soudů obou stupňů se jednalo jednak o blíže nezjištěné množství kokainu a jednak o 2.846,98 gramů zmíněné drogy] byla mnohonásobně překročena judikovaná hodnota ohledně většího rozsahu pro kokain – 5 gramů (asi 100 dávek), aby se jednalo o větší rozsah. Ostatně v tomto směru ani nejvyšší státní zástupkyně žádné námitky nevznesla.
Mezi osobami, které se na trestné činnosti podílely včetně konkrétně zjištěného jednání obou obviněných, byly vztahy naplňující formální znaky organizované skupiny působící ve více státech podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť u osob působících v České republice, Nizozemí (osoba označená jako S.) a Argentině (blíže nekonkretizované osoby – muž černé pleti a žena bílé pleti) byla provedena určitá dělba úkolů, jejich činnost se rovněž vyznačovala určitou plánovitostí a koordinovaností. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky tohoto trestného činu obvinění jednali v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.], neboť zmíněným způsobem cíleně porušovali zájem chráněný trestním zákonem. Současně bylo potřebné, aby byla splněna i materiální podmínka zakotvená v §88 odst. 1 tr. zák.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, mimo jiné konstatoval: „Trestný čin kvalifikovaný podle §187 odst. 1, 4 tr. zák. je jedním z nejzávažnějších trestných činů, jež jsou v trestním zákoně uvedeny. Zákon na něj počítá s trestní sazbou od deseti do patnácti roků odnětí svobody, což je stejná trestní sazba jako např. u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o kvalifikované skutkové podstaty, spojuje trestní zákon tuto trestní sazbu s těmi nejzávažnějšími následky, typicky se způsobením smrti z nedbalosti (viz např. trestný čin loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák. či trestný čin znásilnění podle §241 odst. 4 tr. zák., ve znění platném do 31. 8. 2006). Ze struktury ustanovení §187 odst. 4 tr. zák. je dále patrné, že jednání naplňující kvalifikující znak dle písm. c) tohoto ustanovení („spáchá takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) musí být co do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi dle písm. a) a b) téhož ustanovení (způsobení těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti, resp. získání prospěchu velkého rozsahu, tzn. nejméně 5.000.000,- Kč dle §89 odst. 11 tr. zák.). Z uvedeného systematického srovnání a z vysoké trestní sazby, stanovené v §187 odst. 4 tr. zák., lze dovodit, že zákonodárce zavedením kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti, se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno.“ K aplikaci ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., a to s ohledem na požadavek stanovený v §88 odst. 1 tr. zák., Ústavní soud zdůraznil: „Taková kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli“ (vše na str. 8 a 9 citovaného nálezu).
Jednání obviněné E. J., která před spácháním trestné činnosti žila řádným životem a obviněného M. P., jemuž pro dřívější odsouzení pro úmyslnou trestnou činnost nelze předchozí řádný život přiznat, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění a vedeni zištným motivem porušili významný zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §187 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu však není v posuzované trestní věci naplněna materiální stránka zakotvená v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., aby skutek spáchaný obviněnými mohl být důvodně posouzen i podle kvalifikované skutkové podstaty – ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Působení organizované skupiny ve více státech se daném případě nevyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, ani častým využíváním mezinárodní přepravy nebo mezinárodního platebního styku. Rovněž nešlo o častější distribuci zboží (ve skutku jsou popsány dva případy, kdy měla být neoprávněně zprostředkována omamná látka) či peněz přes státní hranice. Taktéž rozdělení činnosti mezi členy organizované skupiny, která působila v České republice, Nizozemském království a Argentině se nevyznačovalo zvlášť významnou mezinárodní dělbou činnosti, byť v případě kurýrů K. K., A. P. a D. P. nelze pominout celkové množství kokainu [ostatně zhodnocené a vyjádřené v právním posouzení podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák.], které mělo být přepravováno rafinovaným způsobem.
Lze oprávněně uzavřít, že v daném případě okolnost, že čin byl obviněnými E. J. a M. P.spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podstatně nezvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o dovoláních podaných obviněnou E.J. a nejvyšší státní zástupkyní Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k