Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. 6 Tdo 580/2010 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.580.2010.2

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.580.2010.2
sp. zn. 6 Tdo 580/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 dovolání, která podali obvinění J. B ., a M. B ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 65/2008, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá . Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se, a to ohledně obviněného M. B., zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008, byli obvinění J. B. a M. B. uznáni vinnými, že: dne 12. 11. 2007 v době kolem 10:12 hod. v P., před Obchodním centrem L. u východu v blízkosti prodejny Kika, po vzájemné předchozí dohodě, poté, co M. B., jako prodavač obchodu Jeans Club upozornil J. B. SMS zprávou, že prodavačka obchodu Jeans Club poškozená K. Š., kterou předtím popsal, odchází s tržbou, J. B. poté, co vyšla před obchodní centrum, pevně uchopil pravou rukou kolem krku a levou rukou jí k zádům přitiskl nezjištěný předmět, řekl jí, že má zbraň a vyzval ji, aby mu vydala ledvinku zavěšenou přes pravé rameno, po opakované výhrůžce jí pak žlutou ledvinku zn. Lacoste v hodnotě 350,- Kč, obsahující hotovost ve výši 379.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 6230 se SIM kartou v hodnotě 1.800,- Kč a drobnou kosmetiku, strhnul z ramena a z místa utekl, čímž způsobil společnosti Jeans Club Bohemia s. r. o., odcizením hotovosti škodu ve výši 379.000,- Kč a K. Š. odcizením ledvinky a mobilního telefonu škodu ve výši 2.150,- Kč, a J. B. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 4 T 11/2002, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2002, uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 1 PP 267/2005, které nabylo právní moci dne 5. 4. 2006, byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 5 let, tj. do 5. 4. 2011. Tímto skutkem podle soudu prvního stupně spáchali: obviněný J. B . trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný M. B . trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byli odsouzeni: obviněný J. B . podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 3 rozsudku; obviněný M. B . podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené K.Š., ve výši 2.150,- Kč a poškozené společnosti Jeans Club Bohemia s. r. o., ve výši 242.200,- Kč. Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obvinění J. B. a M. B. a v neprospěch obviněného J. B. státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008, bylo rozhodnuto: Podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. byl rozsudek zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného J. B. a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené K. Š. u obou obviněných. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. B. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině obou obviněných, ve výroku o trestu propadnutí věci ohledně obviněného J. B., ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného M. B., ve výroku o náhradě škody poškozené společnosti Jeans Club Bohemia s. r. o. u obou obviněných). Podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění prostřednictvím obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Obviněný J. B . napadl všechny výroky rozsudku Městského soudu v Praze. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a v podrobnostech ocitoval z odůvodnění jejich rozhodnutí. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn a je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Současně odkázal na znění §125 odst. 1 tr. ř. a namítl, že výroky soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem. Konstatoval, že skutek uvedený ve výroku prvoinstančního rozhodnutí a následně i v rozhodnutí odvolacího soudu byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst 2 tr. zák. Odkázal na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., upravující náležitosti výroku rozsudku a uvedl, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku musí být ve vztahu ke každému spoluobžalovanému popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Současně připomněl, jak je trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vymezen v zákoně. V návaznosti na zmíněné skutečnosti uvedl, že pokud prvostupňový soud jeho úmysl odůvodnil slovy: „Obžalovanému však muselo byl naprosto jasné, že poškozená K. Š. svou ledvinku s takovouhle výší hotovosti (cca 400.000,- Kč) nevydá dobrovolně a musel být přinejmenším srozuměn s použitím nějakých donucovacích prostředků, tedy s použitím násilí za účelem zmocnění se ledvinky“, pak tato úvaha neodpovídá provedenému dokazování ani samotnému výroku rozsudku. Podle obviněného v případě, že by byl připuštěn výše zmíněný výklad, pak by de facto nikdy nebylo možné stíhat žádného pachatele pro krádež věci, kterou má jiný u sebe či při sobě, pokud by se jednalo o nějakou vyšší hotovost, ale všichni by museli být automaticky stíháni pro trestný čin loupeže. Podotkl, že zmocnění se většího finančního obnosu, který se nalézá například v kabelce, je možné bez násilí či pohrůžky bezprostředního násilí (odvolací soud v této souvislosti opakoval znak – pohrůžka násilím, avšak u trestného činu loupeže musí být naplněna pohrůžka bezprostředního násilí), neboť je nerozhodné, jaký peněžní obnos poškozená osoba nese, když na úspěšnost či neúspěšnost provedení nemá tato okolnost vliv. Samotný finanční obnos nedělá z odcizované věci věc obtížněji odcizitelnou. Navíc loupežný úmysl obviněného lze dovozovat pouze z úvah založených na pečlivém hodnocení důkazů. Obviněný zdůraznil, že loupežný úmysl jeho osoby nevyplývá ze žádného důkazu. Skutečnost, že někdo ví a je srozuměn s tím, že poškozená osoba nevydá finanční prostředky dobrovolně, ještě neznamená, že by automaticky bylo možné usuzovat na úmysl směřující k trestnému činu loupeže. I u krádeže je totiž zřejmé, že pachatel ví o tom, že poškozený dobrovolně nevydá nic ze svého majetku, a proto se cizí věci zmocňuje. Kdyby totiž oběť jednala dobrovolně, nemohlo by dojít ke zmocnění se cizí věci. Jednání, jež spočívá ve zmocnění se cizí věci, totiž vždy předpokládá, že oběť nevydá věc dobrovolně. Ze skutečnosti, že si byl vědom toho, že poškozená nevydá tržbu dobrovolně, však nemůže být zároveň usuzováno na naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Z dokazování je zřejmé, že oba obvinění měli povědomost o tom, jakým způsobem jsou tržby odnášeny. Tedy naprosto volně a v tomto konkrétním případě nesením „ledvinky“ na rameni. Stačilo tedy ledvinku pouze strhnout z ramene – ostatně tímto způsobem byl čin nakonec i v závěru proveden (viz výroková věta). Dále obviněný namítl, že skutek mohl být vykonán pouze zmíněným způsobem, tj. vytržením z ruky či stržením z ramene, aniž by bylo nutné užít nějaké násilí či pohrůžku bezprostředního násilí. Při tomto způsobu je nerozhodné, jaká výše hotovosti se v zavazadle nachází, neboť na úspěšnost provedení to nemůže mít žádný vliv. Proto na soudem tvrzený úmysl jeho osoby, byť nepřímý, nelze usuzovat ani z výše hotovosti, kterou poškozená nesla. Obviněný tudíž dovodil, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zák. Poznamenal, že s ohledem na skutečnost, že v dovolání nelze namítat nepřiměřenost trestu, nebude se k této skutečnosti vyjadřovat. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008. Současně požádal o odložení výkonu trestu z napadeného rozsudku do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. Obviněný M. B . napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že je seznámen s tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož smyslem je zejména náprava některých procesních vad řízení a hmotně právních vad napadeného rozhodnutí, nikoliv však odstraňování skutkových nedostatků. Na druhou stranu je třeba skutkový stav věci, na němž je právní posouzení skutku založeno, nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především jej v trestním řízení řádně zjistit. Zjištění musí být rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.). Podle obviněného jsou v daném případě výrok rozsudku a následující rozhodnutí odvolacího soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem. Z výroku rozsudků soudů obou stupňů a odůvodnění těchto rozhodnutí nelze zjistit skutkový závěr o tom, z jakých konkrétních důvodů a důkazů byla vina dovolatele soudy určena a na podkladě kterých skutečností, jež by měly oporu v provedených důkazech. Výrok rozsudku nemá svůj protipól v konkrétní zjištěné skutkové okolnosti. Dále obviněný v podrobnostech připomněl odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu ke své osobě. Namítl, že skutek, jak byl uveden v rozsudku obvodního soudu, nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže spáchaného ve spolupachatelství. Odkázal na znění §120 odst. 3 tr. ř. upravující náležitosti výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným a připomněl, jak je trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vymezen v zákoně. Taktéž poukázal na to, jaké znaky jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu musí naplňovat spolupachatelství. Dodal, že i formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro jednoznačný závěr, že byl pachatelem (spolupachatelem) trestného činu, pro který byl odsouzen. Popsaný skutek, týkající se dovolatele, totiž neobsahuje žádné zjištění ohledně subjektivní stránky jeho jednání, tj. úmyslu společným jednáním se spoluobviněným J. B. spáchat trestný čin loupeže. Pro závěr obvodního soudu, že naplnil subjektivní stránku nejméně formou nepřímého úmyslu, chybí dostatečné podklady v provedeném dokazování. Pokud soud prvního stupně odkazoval na první jeho výpověď, obviněný uvedl, že jeho vyjádření v rámci této výpovědi nijak neprokazovalo subjektivní stránku ve vztahu k §234 odst. 1 tr. zák.; v této výpovědi pouze uvedl, že to, co je mu kladeno za vinu, je pravda a že to, co se stalo, odpovídá tomu, jak je popsáno v usnesení (myšleno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 12. 2007). Namítl, že takové vyjádření nelze považovat za doznání úmyslu ke zmocnění se cizí věci za použití násilí či pohrůžky násilí, ten nevyplývá ani z jiných jeho vyjádření a ani z výroku usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle jeho názoru nemohl ani vědět, zda provedení činu popisu v usnesení odpovídá, když se útoku samotného nezúčastnil a mohl jeho průběh dovozovat pouze z usnesení samotného či z vyjádření svého bratra. Zmíněným vyjádřením lze proto ve vztahu k jeho osobě prokázat pouze to, že byl nějakým blíže neurčeným způsobem domluven se svým bratrem na zmocnění se tržby, kterou měla odnášet z obchodu poškozená K. Š. a že jej před činem informoval o pohybu poškozené. Ani z prvotní výpovědi svého bratra, spoluobviněného J. B. (která však byla z procesních důvodů vůči dovolateli nepoužitelná), nevyplynulo, že by byli domluveni na tom, že se věci zmocní za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a nevyplynulo z ní ani to, jak měl skutek – zmocnění se tržby – následně proběhnout. Obviněný upozornil, že až v rámci další výpovědi podrobně popsal, jakým způsobem domluva mezi ním a bratrem probíhala a jakým způsobem mělo ke zmocnění se tržby dojít. Zdůraznil, že tato výpověď nebyla v rozporu s jeho prvotní výpovědí, neboť v té se k obsahu předchozí domluvy de facto nevyjádřil. Ve výpovědi ze dne 18. 2. 2008 podrobně popsal, že se s bratrem jen tak bavili o tržbách v obchodě a o tom, že je prodavačky nosí jen tak, bez druhé osoby. Říkali si, že by stačilo, kdyby šel někdo kolem, vzal by jí to a utekl. Nakonec se tedy domluvili, že by to jeho bratr mohl zkusit a ty peníze ukrást. Mělo jít o obyčejnou krádež, bez násilí či výhrůžek. V dovolání obviněný připomněl, že u spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Vytkl, že v daném případě nebyl prokázán jeho úmysl ke spáchání trestného činu loupeže a nemá oporu v žádném provedeném důkazu. Zdůraznil, že pokud úmysl (přímý nebo nepřímý) nesměřoval k užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, ale pouze ke zmocnění se cizí věci, nelze jeho jednání kvalifikovat podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., neboť tzv. exces z rámce spolupachatelství má za následek, že ten ze spolupachatelů, který se ho dopustil, právě v rozsahu tohoto excesu odpovídá jako samostatný pachatel a druhý z pachatelů může odpovídat pouze za trestný čin, ke kterému směřoval jeho úmysl, v tomto případě za krádež. Ze skutečnosti, že si byl vědom toho, že poškozená nevydá tržbu dobrovolně, však nemůže být zároveň usuzováno na naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže, tj. že musel být srozuměn s použitím nějakých donucovacích prostředků. Na soudem tvrzený úmysl u jeho osoby, byť nepřímý, nelze usuzovat ani z výše hotovosti, kterou poškozená nesla. Podle obviněného ani popis jeho jednání, který blíže připomněl, nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže spáchaného formou spolupachatelství. Ve skutkové větě výrokové části chybí uvedení popisu skutku, který by odpovídal formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Skutková věta není v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Nedostatek se týká slovního spojení „po vzájemné předchozí dohodě“ , což není ve vztahu k jeho osobě nijak specifikováno, aby mohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže (může naplnit pouze znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže). To umocňuje i závěrečná část skutkové věty, kde ve vztahu ke způsobení škody je zavinění shledáváno pouze na straně spoluobviněného J. B. – viz slovní spojení „čímž způsobil“ (nikoliv způsobili). Výrok rozsudku a jeho odůvodnění ve vztahu k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže obviněný označil za domněnku, která odporuje provedeným důkazům. Z nich vyplývá, že neměl úmysl zmocňovat se cizí věci za použití násilného jednání či výhrůžek, nebyl s takovým provedením jinou osobou ani srozuměn a jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Poznamenal, že s ohledem na skutečnost, že v podaném dovolání nelze namítat nepřiměřenost trestu, nebude se k této skutečnosti vyjadřovat. Uložený trest však označil, a to s poukazem na polehčující okolnosti, za nepřiměřeně přísný. K dovolacímu důvodu stanovenému v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008. Současně požádal o odložení výkonu trestu z napadeného rozsudku do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. K dovoláním obou obviněných se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul průběh trestního řízení a obsah uplatněných dovolacích námitek. V případě obviněného J. B .státní zástupce uvedl, že dovolání podal s odkazem na důvody zakotvené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož znění připomněl. K onstatoval, že pokud obviněný argumentuje, že jeho jednání je třeba kvalifikovat pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zák., tak je zřejmé, že předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která opomíjí podstatnou část skutkových zjištění, ke kterým soudy obou stupňů dospěly, což je zřejmé z obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jde o tu část jednání obviněného, která předcházela stržení ledvinky z pravého ramene poškozené K. Š., tj. že nejdříve poškozenou pevně uchopil pravou rukou kolem krku a levou rukou jí k zádům přitiskl nezjištěný předmět a řekl jí, že má zbraň a poškozenou vyzval, aby mu vydala ledvinku, o které věděl, že obsahuje finanční hotovost. Podle státního zástupce nejsou námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání. Tvrzení obviněného, která nevycházejí z podoby skutku uvedené ve výrokové části příslušného soudního rozhodnutí, nespadají pod zmíněný dovolací důvod, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Není důvod se odchylovat od ustálené judikatury k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Nad rámec uvedených skutečností státní zástupce poznamenal, že obviněný J.B. naplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ještě předtím, než strhl z ramena poškozené K. Š. ledvinku. Zdůraznil, že k dokonání trestného činu z jeho strany došlo oběma způsoby tvořícími objektivní stránku tohoto trestného činu, tj. užitím násilí (obviněný poškozenou pevně uchopil kolem krku a podle výpovědi si ji přitáhl k sobě) i za užití pohrůžky bezprostředního násilí (obviněný přitiskl k zádům poškozené nezjištěný předmět a tvrdil jí, že má zbraň). Připomněl, že skutková podstata trestného činu loupeže předpokládá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného (srov. rozhodnutí uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, svazek 26, ročník 2004, T – 620). Je proto zřejmé, že obviněný strhl ledvinku z ramene poškozené až poté, kdy svůj čin dokonal, ale ještě nedokončil. Podle státního zástupce platí závěr o nepodřaditelnosti námitek obviněného pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i pro jeho námitky, že výroky rozsudků prvostupňového i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem. Upozornil, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu převažuje restriktivní výklad tohoto dovolacího důvodu, který se opírá o dosavadní judikaturu (např. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) a další rozhodnutí včetně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Současně dodal, že takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 95/04). Podle státního zástupce je ve věci obviněného J. B. namítání výše uvedeného „extrémního rozporu“ naprosto iracionální, neboť tvrzení o jeho existenci je ve své podstatě opřeno o poukaz, že z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit, na základě jakých konkrétních důvodů a důkazů bylo pravomocně rozhodnuto o vině jmenovaného. Na podkladě dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud může zabývat otázkou právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který soudy prvního a druhého stupně zjistily a námitky směřující proti skutkovému základu rozhodnutí zásadně nepovažuje za dovolací důvod. Dovolacím důvodem není pouhý nesouhlas s tím, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Státní zástupce upozornil, že o takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů apod. Takové nedostatky však nevyplývají z obsahu spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici. Státní zástupce uzavřel, že obviněný nevytkl napadenému rozsudku soudu druhého stupně, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněného M. B ., který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že je dán pouze v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění prvostupňového soudu učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nedostatky v učiněných skutkových závěrech. Rovněž nelze namítat, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil a jak postupoval při dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů. Dále státní zástupce připomněl, že námitky obviněného spočívají v tvrzení, že jeho jednání nemohlo být s ohledem na nedostatek subjektivní stránky ve formě loupežného úmyslu právně posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., spáchané společně se spoluobviněným J. B., nýbrž jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Dodal že tyto výhrady lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání obviněný dovozuje z jiného právního hodnocení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a nedomáhá se zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým soudy dospěly. Vyslovil závěr, že tyto námitky obviněného nejen odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou i opodstatněné. Při hodnocení opodstatněnosti dovolání je nutné si ujasnit, zda mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku (v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, které soud považuje za naplněné) je takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá nějaká konkrétní skutková okolnost. V tomto ohledu se nabízí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, jestliže některý ze zákonných znaků trestného činu nemá odpovídající protipól ve skutkové části výroku o vině. Jak státní zástupce uvedl, v případě obviněných J. a M. B. soudy obou stupňů uzavřely, že „po vzájemné předchozí dohodě“ společně oloupili poškozenou K. Š. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tímto pro tento případ srozuměn. Státní zástupce zdůraznil, že pokud obviněný M. B. ve své první výpovědi z přípravného řízení sepsané dne 14. 12. 2007 uvedl, že „to, co se stalo, odpovídá tomu, jak je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání“ , tak nelze souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že se doznal k trestné činnosti právně kvalifikované jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., která je mu kladena za vinu. Takové vyjádření nelze považovat za doznání úmyslu ke zmocnění se cizí věci za použití násilí či pohrůžky násilí. Na srozumění s následným použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nelze usuzovat z toho, že obviněný M. B. „nemohl předpokládat, že poškozená vydá tržbu dobrovolně, proto musel být s použitím násilí vůči ní přinejmenším srozuměn“ . V takovém případě (pokud k tomu nepřistupují další skutkové okolnosti, které však v předmětném trestním řízení nebyly zjištěny) totiž není ohledně obviněného (na rozdíl od spoluobviněného J. B.) splněna podmínka, že se jeho úmysl jako spolupachatele trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vztahoval kromě zmocnění se cizí věci též k násilnému jednání, jímž chce pachatel (jmenovaný spoluobviněný) překonat nebo znemožnit odpor oběti trestného činu. K názoru soudů obou stupňů, že obviněný M. B .„nemohl předpokládat, že poškozená vydá tržbu dobrovolně, proto musel být s použitím násilí vůči ní přinejmenším srozuměn“ , státní zástupce podotkl, že i kdyby byl obviněný alespoň srozuměn např. s tím, že spoluobviněný J. B. nenadále vytrhne ledvinku z ruky poškozené K. Š. (taková alternativa byla vcelku stejně reálná jako možnost, že jmenovaná ledvinku obsahující finanční hotovost ponese např. volně zavěšenou na rameni), nebylo by možné podíl obviněného na takovém jednání bez dalšího právně kvalifikovat jako spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (srov. např. rozhodnutí č. 19/1972 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). V takových případech lze jen těžko stanovit univerzální právní řešení, neboť každou trestní věc je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, tj. i z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby (např. u menších dětí, starších a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena) – srov. obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí: - podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008, a to ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. B. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008, ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody, které se týkají tohoto obviněného a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, - podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, - podle §265 l odst. 4 tr. ř. eventuálně rozhodl o vazbě obviněného M.B. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupce vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. U obviněných J. B. a M.B.však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J.B ., který sice tvrdí, že vytýká nesprávné právní posouzení skutku, avšak svou argumentaci, zejména zaměřenou vůči naplnění úmyslného zavinění ve svém jednání, opírá o skutečnosti, jež se týkají spoluobviněného M. B., a nikoliv jeho osoby. Jde o citaci ze str. 8 a 9 v rozsudku soudu prvního stupně uplatněnou v dovolání, že: „Obžalovanému však muselo být naprosto jasné, že poškozená K. Š. svou ledvinku s takovouhle výší hotovosti (cca 400.000,- Kč) nevydá dobrovolně a musel být přinejmenším srozuměn s použitím nějakých donucovacích prostředů, tedy s použitím násilí za účelem zmocnění se ledvinky.“ Současně obviněný pomíjí některá rozhodná zjištění popsaná v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (že poškozenou K.Š. „…pevně uchopil pravou rukou kolem krku a levou rukou jí k zádům přitiskl nezjištěný předmět, řekl jí, že má zbraň a vyzval ji, aby mu vydala ledvinku zavěšenou přes pravé rameno…“ ) a dovozuje, že jeho jednání je třeba kvalifikovat pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zák. Rovněž poukazuje na údajný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a z nich vyvozenými právními závěry. Jelikož obviněný nespojuje své výhrady uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se skutkovými zjištěními, jak byla v soudním řízení pravomocně učiněna, tak ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný J. B. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však u obviněného J. B. zjevně nejedná. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 plyne, jaké skutečnosti soud vzal v případě obviněného J. B. za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito závěry se po provedeném odvolacím řízení ztotožnil i Městský soud v Praze, jak je zřejmé z argumentace v dovoláním napadeném rozsudku. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i ohledně dovolání, které obviněný podal. S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn napadené rozhodnutí meritorně přezkoumat. Obviněný M. B . uplatňuje v mimořádném opravném prostředku námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť zpochybňuje právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. V podrobnostech tvrdí, že jeho jednání nemělo být s ohledem na nedostatek subjektivní stránky ve formě loupežného úmyslu právně posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., spáchané společně s obviněným J. B., nýbrž jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Jelikož Nejvyšší soud neshledal u obviněného M. B. některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. ohledně jeho osoby zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zákon v §9 odst. 2 tr. zák. stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) . Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Úmyslné zavinění pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. V řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, jež obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, kdy popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Z tzv. právní věty, jak je popsána na str. 2 v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, vyplývá, že soud považoval znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za naplněné způsobem, že obvinění „společným jednáním proti jinému užili násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.“ Podle názoru Nejvyššího soudu nevyplývají z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů skutečnosti, které by v případě obviněného M. B. naplňovaly zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak je důvodně namítáno v dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku. Za ně nelze považovat zjištění, že obvinění J. B.a M. B .„…po vzájemné předchozí dohodě, poté, co M. B., jako prodavač obchodu Jeans Club upozornil J. B. SMS zprávou, že prodavačka obchodu Jeans Club poškozená K. Š., kterou předtím popsal, odchází s tržbou, J. B. poté, co vyšla před obchodní centrum, pevně uchopil pravou rukou kolem krku a levou rukou jí k zádům přitiskl nezjištěný předmět, řekl jí, že má zbraň a vyzval ji, aby mu vydala ledvinku zavěšenou přes pravé rameno, po opakované výhrůžce jí pak žlutou ledvinku…“ s věcmi a finanční hotovostí, jak jsou tyto skutečnosti ve výroku specifikovány, strhl z ramena a utekl . Z popisu tzv. skutkové věty je zjevné, že spoluobviněný J. B. svým jednáním naplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť proti jinému (jmenované poškozené) užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (peněz, které měla v ledvince). Současně však není zřejmé, zda si obviněný M. B. byl skutečně alespoň vědom možnosti, že jednání jeho i spoluobviněného směřuje ke zmocnění se cizí věci za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a byl s tím pro tento případ srozuměn. V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 9 k činu obviněného M. B. mimo jiné uvedl: „…ve své první výpovědi v přípravném řízení vypověděl, že to, co se stalo, odpovídá tomu, jak je to popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání, a soud tomuto jeho doznání plně věří. Obžalovaný takto vypovídal po poradě se svým obhájcem, a skutečnost, že ve svém druhém výslechu v přípravném řízení svou roli na trestné činnosti značně zbagatelizoval, nemůže snížit jeho trestní odpovědnost. Obžalovaný M. B. se zde hájil tím, že se s bratrem domlouvali na „jednoduché, obyčejné krádeži“, čímž myslel žádné výhrůžky, žádné násilí.“ V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval: „Obžalovanému muselo být naprosto jasné, že poškozená K. Š. svou ledvinku s takovou výší hotovosti (cca 400.000, - Kč) nevydá dobrovolně a musel být přinejmenším srozuměn s použitím nějakých donucovacích prostředků, tedy s použitím násilí za účelem zmocnění se ledvinky“ (vše na str. 8 a 9 rozsudku prvostupňového soudu). Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 mimo jiné konstatoval: „Podle skutkové věty rozsudku poškozená prodavačka byla na k tomu příhodném místě daným způsobem přepadena a oloupena o tržbu „po vzájemné předchozí dohodě“ obou bratrů; takto zvolenou formulací o dohodě spolupachatelů a jejím umístěním ve struktuře skutkové věty se dostatečně jasně podává, že pod vzájemnou předchozí dohodu obou bratrů spadal nejen signál M. J. o odchodu prodavačky s tržbou, ale i J. vzápětí realizované přepadení prodavačky Š., které je v rozsudku podrobně konkretizováno.“ Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neplyne žádné konkrétní zjištění v tom směru, že by obsahem předchozí dohody mezi oběma obviněnými bylo, že spoluobviněný J.B. eventuálně použije vůči poškozené K. Š. násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, aby se zmocnil peněz, které v ledvince přenášela. Na takovou dohodu nelze spolehlivě usuzovat z výše citovaného vyjádření obviněného M.B. při prvním výslechu v přípravném řízení a ani nevyplývá z jiných provedených důkazů. V jeho případě byl předmětný skutek nesprávně právně posouzen. Aplikovaná právní kvalifikace – trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. – není podložena odpovídajícím skutkovým zjištěním . Popis skutku ve výroku rozsudku obvodního soudu uvedený nekoresponduje s právní větou v témže rozhodnutí. Nelze dovodit, že by úmysl obviněného M. B. zahrnoval jejich společné jednání, jak bylo konkrétně realizováno spoluobviněným J. B., tak i sledování společného cíle (porušení zájmu chráněného trestním zákonem v §234 tr. zák.). S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že obviněný M. B. podal dovolání důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to ohledně jeho osoby, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 To 425/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 2 T 65/2008. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po částečném zrušení obou napadených soudních rozhodnutí se trestní věc obviněného M. B. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem tohoto soudu bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc v hlavním líčení projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze s poukazem na ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Dovolací soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování, eventuálně v jakém rozsahu a o jaké konkrétní důkazy. Doplnění dokazování mohou navrhnout i strany trestního řízení. Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného M. B., nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Rozhodnutí o podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to v případě obviněného J. B. podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a ohledně obviněného M. B. podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněných na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. června 2010 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
265b/1l
265b/1g
265b/1l
Datum rozhodnutí:06/30/2010
Spisová značka:6 Tdo 580/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.580.2010.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§234 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10