ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.690.2010.2
sp. zn. 6 Tdo 690/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 dovolání, která podali jednak obvinění K. B. , P. H. , Ing. F. J. , Ing. J.K. , Z. M. , a RNDr. K.Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, a jednak obviněný J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008, a to v obou rozhodnutích jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. B., Ing. F.J. a Ing. J.K. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., Z.M. a RNDr. K. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, byli uznáni vinnými:
obvinění K. B., Ing. F. J.a RNDr. K. Š. :
- trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
obvinění J. H. a Ing. J. K.
- organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
obviněný P. H.
- organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
obviněný Z. M.
- trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
obvinění K. B. a Ing. F. J. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců;
obviněný RNDr. K. Š. za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, v právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců;
obviněný Z. M. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a tří měsíců;
obvinění J.H. a Ing. J.K. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a tří měsíců;
obviněný P. H. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §43 tr. zák. ve spojení s §44 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli obvinění K. B., P. H., J. H., Ing. F. J., Ing. J. K., Z.M. a RNDr. K. Š.zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu u obviněného RNDr. K, Š, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, v právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti:
- obviněnému K. B. spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech v délce pěti a půl roku,
- obviněnému RNDr. K. Š. spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech v délce osmi let.
Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému Z. M. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky za společností Tourex Touristik & Handel, Ag ve výši 11 x 4.350 Eur a 1 x 15.000 Eur vyplácených pololetně od 1. 2. 2004 do dne zániku smlouvy, 240 britských liber, 160 chorvatských kun, 50 Eur, 2.340,- Sk, které jsou přiloženy k trestnímu spisu, podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. částky Kč 26.700,- složené na účtu Policejního prezídia Policie ČR vedeném u Č. n. b.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných P.B., D. B., F. C., M. H., A.K., A. Z., F. Z., L. Ž.a Z. Ž.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obvinění P. B., K. B., D. B., F.C., P. H., M. H., A. K., Ing. F. J., Ing. J.K., J. H., Z.M., RNDr. K. Š., A. Z., F. Z., L. Ž. a Z. Ž. a v neprospěch obviněných P.B., K. B., D. B., F. C., P.H., M. H., J. H., Ing. F. J., A. K., Ing. J. K., Z. M., RNDr. K. Š. a L. Ž. státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, č. j. 39 T 10/2005-9831, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné A. K. pro skutek uvedený v obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, sp. zn. 3 VZV 1/2004, protože zemřela.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce a všech obviněných (poznámka: kromě obviněného J. H., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) napadený rozsudek částečně zrušen, a to ohledně obviněných P. B., K. B., D. B., F. C., M.H., Ing. F. J., RNDr. K. Š., Ing. J.K., P.H., Z.M., A.Z., F.Z. a Z. Ž. v celém rozsahu a ohledně obviněného L. Ž.ve výroku o vině v bodě 1) a ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu.
II. Za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a uznal vinnými:
obviněné K. B., Ing. F. J. a RNDr. K. Š.:
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.,
obviněné Ing. J. K.a P.H.
organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.,
obviněného Z. M.
trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.,
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkových větách výroku rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný K. B. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců;
obviněný Ing. F. J. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců;
obviněný RNDr. K. Š. za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let;
obviněný Z. M. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let;
obvinění Ing. J. K. a P. H. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání jedenácti let.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný K. B. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byli obvinění Ing. F.J., RNDr. K. Š., Z. M., Ing. J. K. a P. H. zařazeni pro výkon uložených trestů odnětí svobody shodně do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému RNDr. K. Š. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 39 T 11/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 2 To 141/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným K.B.,
a RNDr. K. Š.dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech, a to shodně u každého v trvání deseti let.
Podle §55 odst. 1 písm. c), d) tr. zák. byl obviněnému Z. M. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky za společností Tourex Touristik & Handel, Ag ve výši 11 x 4.350,- Euro a 1 x 15.000,- Euro vyplácených pololetně od 1. 2. 2004 do dne zániku smlouvy, 240,- britských liber, 160,- chorvatských kun, 50,- Euro, 2.340,- Sk, které jsou přiloženy k trestnímu spisu, finanční částky 26.700,- Kč složené na účtu Policejního prezídia Policie ČR vedeném u Č. n. b..
Tímtéž rozsudkem bylo v bodě II. výroku nově rozhodnuto o vině a trestech obviněných P. B., D. B., F. C., M. H., A. Z., F. Z. a L. Ž.
III. Podle §260 tr. ř. byla věc ve zrušené části týkající se obviněné Z. Ž. vrácena státnímu zástupci k došetření.
IV. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce ohledně obviněných D. B., Ing. F. J., F. C. a M.H. zamítnuta.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného J. H. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ohledně jmenovaného obviněného v celém rozsahu.
II. Za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl
a obviněného J. H. uznal vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v tzv. skutkové větě výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, a to výroky o vině a trestu, napadli prostřednictvím obhájců dovoláními obvinění K. B., P. H., Ing. F. J., Ing. J.K., RNDr. K. Š. a Z. M.
Obviněný K. B. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost napadeného rozhodnutí shledal v tom, že na základě provedených důkazů v soudním řízení došlo k nesprávnému posouzení skutku, který je mu kladen za vinu.
Podle obviněného z provedených důkazů vyplývá (viz výpovědi svědků S. a S.), že neinicioval převod obchodního podílu společnosti PITRE, s. r. o., na svou osobu, ale došlo k tomu na základě žádosti třetí osoby, za kterou jednal a zastupoval ji. Z výpovědí spoluobviněných i svědků vyplynulo, že jinak než jednatelstvím v této společnosti se na trestné činnosti nepodílel a ani podílet nemohl, neboť kromě spoluobviněného L. Ž., který jej znal z místa bydliště, nikoli v souvislosti s projednávanou trestnou činností, jej neznali. Obviněný zdůraznil, že neznal zákulisí celé trestné činnosti, a pokud se na ní mohl nějak podílet, pak pouze nevědomě. Nemohl tudíž svým jednáním naplnit zákonné znaky skutkové podstaty podle §148 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. dopustit se trestného činu se dvěma a více osobami. Podotkl, že jednal pouze s jistým Z., který ani nebyl ve stejné trestní věci stíhán, a též s pracovníky společnosti AKCENTA CZ, a. s., údajně za přítomnosti spoluobviněného D. B. I zde však měl jednat pouze spoluobviněný, nikoli obviněný. Sám jednal nejvýše s jednou z osob, které byly ve věci stíhány, a u níž je možno dovodit jeho vědomou spolupráci. Lze pouze shledat, že na sebe převedl obchodní podíl ve společnosti PITRE, s. r. o., a zařizoval formality k její činnosti do budoucna, nikoli však s úmyslem dopouštět se trestné činnosti. Úmyslné jednání z jeho strany nelze dovodit. Pokud byla tato společnost využita k trestné činnosti, tak rozhodně nikoli z titulu úmyslného jednání obviněného, ale nejvýše formou nedbalostní. Vytkl, že se nemohl úmyslně dopustit trestného jednání se dvěma a více osobami. Uvedené skutečnosti svědčí i pro ostatní ustanovení §148 tr. zák., úmyslné jednání u jeho osoby nelze u žádné ze skutkových podstat tohoto trestného činu shledat. Sám z trestné činnosti nic neměl, až na částku, která mu byla zaplacena jistým Z.
Dále obviněný poznamenal, že v dovolání nelze napadat procesní postupy soudů, případně hodnocení důkazů, lze však v rámci nesprávného právního posouzení poukázat na nesprávné znění výrokové části o vině napadeného rozsudku. Podle jeho mínění z popsaných skutečností vyplývá, že nemohl „jednat v úmyslu dopustit se souzené trestné činnosti a činit kroky k získání výhod či peněžitého zisku. Nemohl tedy v úmyslu nahradit jinou společnost, převádět na sebe obchodní podíl další společnosti .“ Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž soud se blíže nezabýval otázkou možnosti posouzení jednání podle jiného ustanovení trestního zákona.
Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil
v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Obviněný P. H. uplatnil dovolací důvody zakotvené v 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen. Tuto námitku sice vznesl před vrchním soudem, který se však s ní patřičně nevypořádal.
Jak obviněný konstatoval, vrchní soud zjistil, že JUDr. Dana Kancírová, která se po dobu trestního řízení před soudem prvního stupně prezentovala jako předsedkyně senátu krajského soudu v trestních věcech, byla toliko pověřena zastupováním předsedy senátu
v plném rozsahu činnosti, a to senátu 39 T Krajského soudu v Brně dnem 2. 1. 2004. Podle odvolacího soudu tzv. „pověření“ zastupování předsedy senátu neodporuje zákonu č. 6/2002 Sb. Obviněný namítl, že z pohledu tohoto zákona nelze zmíněný právní závěr přijmout. Konstatoval, že zákon č. 6/2002 Sb., v účinném znění, nezná žádný termín „pověřený předseda senátu“; naopak velmi jednoznačně definuje způsob, kdy se ze soudce stává předseda senátu krajského soudu ve věcech trestních. Upozornil, že v §31 odst. 2 citovaného zákona je stanoveno, že senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech. Zdůraznil, že podle §104 odst. 3 téhož zákona předseda krajského soudu jmenuje předsedy senátů krajského soudu z řad soudců tohoto soudu. Vytkl, že JUDr. Dana Kancírová nebyla do funkce předsedkyně senátu jmenována, ale byla jí toliko „pověřena“. Zákon však spojuje se vznikem funkce předsedy senátu určitý právní úkon předsedy krajského soudu – jmenování, které je
i deklarováno v písemné podobě. Jestliže jmenovaná soudkyně nebyla v době, kdy hlavní líčení před Krajským soudem v Brně probíhalo, řádně a podle zákonných ustanovení jmenována do funkce předsedkyně senátu krajského soudu, tak ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen.
V rámci dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění neodpovídají právním závěrům, které soudy obou stupňů učinily. I při vědomí, že dovolací soud není třetí instancí soudnictví, vyslovil názor, že „skutková zjištění nemohla obstát natolik, aby soudy učinily závěr o jeho kvalifikovaném jednání, tak jak jsou popsána ve výrokových částech rozsudků obou soudů“. Absentují totiž skutková zjištění, která by nasvědčovala tomu, že se choval popsaným způsobem.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10646, i rozsudek Krajského soudu
v Brně dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005. Současně navrhl, aby zrušil vadné řízení předcházející vydání rozsudku Krajského soudu v Brně, a to od podání obžaloby do vyhlášení rozsudku a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. F. J. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného absentují skutková zjištění nasvědčující tomu, že to byl on, kdo se choval způsobem popsaným ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Uvedl, že při výkonu svých podnikatelských aktivit postupoval v souladu s příslušnými právními normami upravujícími podnikání v oblasti nákupu, skladování a prodeje PHM; pro výkon podnikání měl řádně vydané koncesní listiny. S každým obchodním partnerem měl uzavřeny řádné smlouvy. Pokud obchodoval se společnostmi Cadi-Arb, spol. s r. o. nebo DDP TRANS, spol. s r. o., měl i s nimi řádně uzavřeny příslušné smlouvy.
Dále obviněný poznamenal, že podle rozhodnutí obou soudů měl být jako jednatel
a společník společnosti GLOBAL SYSTEM CZECHIA, s. r. o., a to po předchozí dohodě
s organizátory dovozů neproclených a nezdaněných pohonných hmot, obeznámen s jejich mechanismem a jednat s vědomím, že se jedná o nezákonné dovozy. Ani jeden ze slyšených svědků však nepotvrdil, že by se měl nějakým konkrétním způsobem podílet na předmětné trestné činnosti. Jedinou osobou, která se o něm zmiňuje v souvislosti s neodváděním cla, spotřební daně a DPH při dovozu PHM do České republiky, je spoluobviněný F. Z., jehož věrohodnost výpovědi – s ohledem na jeho kriminální minulost – zpochybnil. Výpověď jmenovaného z přípravného řízení ze dne 9. 3. 2005 označil za rozporuplnou; sám do protokolu o výslechu obviněného uvedl, že v minulosti konzumoval kokain a byl na něm závislý. Návrhu obhajoby, aby policejní komisař nechal zkoumat jeho zdravotní stav znalcem z oboru psychiatrie resp. psychologie, nebylo vyhověno. Spoluobviněný učinil výpověď s cílem předejít uvalení vazby, což se stalo – byl trestně stíhán na svobodě. Následně se začal skrývat a část trestního řízení proti němu byla vedena jako řízení proti uprchlému.
Jak obviněný podotkl, je z pořízeného videozáznamu evidentní, že spoluobviněný F. Z. dne 9. 3. 2005 svoji předchozí výpověď doslova přečetl z protokolu
o pokračování výslechu obviněného ze dne 12. 1. 2005. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno až dne 17. 1. 2005, označil zmíněnou výpověď ze dne 12. 1. 2005 za procesně neúčinnou. Konstatoval, že výpověď spoluobviněného ze dne 9. 3. 2005 je nutno považovat – s ohledem na neprocesní způsob pořízení – za neplatnou, v čemž spatřuje extrémní rozpor mezi právním posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem.
Pokud jde o škodlivý následek, a to při neevidovaném dovozu PHM ze Slovenské republiky do České republiky, tak českému státu nepochybně vznikla škoda na DPH, spotřební dani a clu. Žádným důkazem však nebylo prokázáno, že by se na vzniku této škody měl obviněný podílet. Poznamenal, že Celní ředitelství v B. ve svém rozhodnutí ze dne 9. 6. 2006, č. j. 4542-02/06-01401-21, vyhovělo jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu B., který jej označil za osobu, jež odňala zboží celnímu dohledu. Podle názoru Celního ředitelství v B. nemohl být celním dlužníkem, a proto se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojilo.
Právní posouzení skutku obviněný shledal nesprávným. Uvedl, že provedené důkazy nesvědčí, že se dopustil trestného činu, pro který byl odsouzen; přepravce neodpovídá za zavedení dovážených PHM do evidence Celní správy ČR, neboť tuto povinnost má ze zákona dovozce a nikoliv dopravce. Dodal, že nikdy osobně nepřepravoval PHM do České republiky a ani nebyl přítomen při provádění celního řízení na hraničním přechodu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, kudy byly předmětné PHM dováženy. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tdo 736/2005 (správně je sp. zn. 3 Tdo 736/2005) a sp. zn. 3 Tdo 1193/2006, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05.
Závěrem podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí z napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dne 25. 4. 2010 učinil vlastnoruční podání i obviněný Ing. F. J., které nazval „Doplnění dovolání ze dne 1. 4. 2009“ , jež podal JUDr. Jiří Šabršula. V písemnosti upřesnil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 736/2005, namísto v dovolání chybně označeného sp. zn. 2 Tdo 736/2005. Rovněž konstatoval nesouhlas s odsouzením své osoby. Pokud by byla vůbec shledána jeho trestní odpovědnost, tak pouze jako trestný čin podle §251 tr. zák. s nepřímým úmyslem event. podle §252 tr. zák.
Obviněný Ing. J.K. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který odůvodnil extrémními rozpory mezi právním posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem.
Uvedl, že od počátku tvrdil, že byl zaměstnancem Progres International, jeho nadřízení byli spoluobvinění F. Z. a J.H., společnost legálně obchodovala s PHM. Obviněný byl k tomuto obchodu nutný, protože byl k němu jako jediný oprávněn, neboť při studiu složil příslušné zkoušky. Ve své výpovědi podrobně popsal, jak by se dalo legálně vydělat na dovozu PHM ze Slovenska – menší, a to cena, marže, vzdálenost a firma, což po všech odvodech činilo více než 10.000,- Kč na jedné cisterně. O této reálné kalkulaci však ani jeden z napadených rozsudků nehovoří. Toto nevyvrácené tvrzení – oproti lživé výpovědi spoluobviněného F. Z. – obviněný označil za první extrémní rozpor mezi právním posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem. Podotkl, že pouze na základě výpovědi jmenovaného byl označen jako organizátor, který celou akci vymyslel, když bez povšimnutí zůstaly skutečnosti, že se účastnil jednání o dovozu PHM ze Slovenské republiky do České republiky ve společnosti Slovnaft. Zde se domluvily skvělé podmínky pro legální variantu dovozu; samotné nelegální dovozy ale probíhaly bez jeho vědomí a s jinou společností – Dunaj Petrol. Sám vystupoval jako zaměstnanec jmenovaných spoluobviněných, musel plnit jejich pokyny a dostával za svoji práci plat, což zpochybňuje jeho vůdčí roli.
Výrazný rozpor mezi právním posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem obviněný shledal rovněž v rozdílu mezi jeho osobou vymyšlenou legální variantou dovozů
a následně realizovanou nelegální formou, kterou představuje zajištění mezičlánku na hranicích – spoluobvinění F. C. a Z. M. Zdůraznil, že ani s jedním z nich nepřišel do styku, nezná je, neví o jejich existenci, přesto je označován za organizátora. O této skutečnosti nehovoří ve své výpovědi ani spoluobviněný F. Z. Ten učinil podivnou formou čtenou výpověď (nešlo o nahlížení do poznámek), vyjádřil se téměř ke všem obviněným a téměř všechny usvědčil, což pozdějším dopisem odvolal. Za to nebyl vzat do vazby, ačkoliv šlo o recidivistu; po další výpovědi zmizel do zahraničí a od té doby je nedostupný. Policejní orgán ani soud však nereflektovaly na návrhy dalších obhájců na vypracování znaleckého posudku na jmenovaného, za účelem posouzení jeho věrohodnosti, o němž více osob hovoří jako o drogově závislém, v minulosti soudně trestaném a figurujícím i v jiných trestních kauzách. Hodnocení důkazů soudem je proto nepřezkoumatelné a vzbuzuje pochybnosti.
Rozpor mezi právním posouzením a zjištěným skutkovým stavem je paradoxně dán ve výpovědi spoluobviněného F. Z., který asi omylem připustil, že když probírali legální variantu dovozů obviněného, tak tento uváděl, že je zde možnost odkladu splatnosti daně. I přes zmíněné tvrzení soud konstatoval, že zosnoval a vymyslel dovozy ilegální, tj. bez placení daní a cel. Obviněný upozornil, že on a spoluobviněný Ing. F. J. jako jediní z obviněných obchodovali i před touto událostí i po ní s PHM; byla to jejich práce na rozdíl od ostatních, kteří se chtěli nelegálně obohatit.
Za nepravdivé označil tvrzení soudu prvního stupně, že si zajistil dne 3. 7. 2003 na Ministerstvu průmyslu a obchodu pro společnost Cadi-Arb, spol. s r. o., licenci pro dovoz PHM ze Slovenska v úmyslu realizovat právě nepovolené dovozy a ze stejných důvodů se stal odpovědným zástupcem této společnosti. Zde obviněný poukázal na sdělení Živnostenského úřadu Města B., že tato společnost byla již dříve držitelem živnostenského oprávnění pro nákup a prodej paliv a maziv, včetně jejich dovozu a odpovědným zástupcem je jednatel RNDr. K. Š. (č. l. 6379 spisu). Společnost Cadi-Arb, spol. s r. o., tudíž mohla obchodovat a obchodovala zcela bez jeho účasti. Současně odkázal na svou závěrečnou řeč
u soudu. Uvedl, že ke spáchání trestné činnosti nebylo třeba žádné odborné licence, kterou jako jediný měl. Licence nebyla nikdy použita na nějaké dovozy; sloužila jen jako určitá pojistka pro případ kontroly. Pokud si soud neujasnil k čemu sloužila, tak obviněný označil tuto skutečnost za extrémní rozpor, protože mezi vyžádáním licence a nelegálními obchody není kauzální nexus. Rovněž vznesl výtky vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 736/2005, jímž bylo odmítnuto dovolání. Upozornil, že po zrušení tohoto rozhodnutí nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1193/2006 nově rozhodnuto, přičemž tyto kauzy jsou v podstatných rysech podobné. Soudy obou stupňů si neujasnily otázku rozdílu mezi spolupachatelem, účastníkem a podílníkem. Soud by měl vážit případnou trestní odpovědnost jeho osoby, a pokud nějakou shledá, tak pouze ve smyslu §251 tr. zák. jako trestný čin podílnictví s nepřímým úmyslem popř. nedbalostní trestný čin podle §252 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v části týkající se jeho osoby a podle §265 l odst . 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný Z.M. opřel dovolání o dovolací důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. V rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že „v trestní věci v I. stupni rozhodoval senát, jenž nebyl řádně obsazen, funkci předsedy senátu zastával soudce, který do ní nebyl řádně jmenován a nacházel se v tzv. postavení soudce pověřeného zastupováním předsedy senátu“ . Uvedl, že znění §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. jednoznačně stanoví, že senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech, což nebylo dodrženo.
Důvod dovolání zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v tom, že skutek ve výroku rozsudku prvostupňového soudu, kterým byl uznán vinným, nevykazuje všechny znaky trestných činů podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Popřel podíl své osoby na trestné činnosti, kterou připomněl. Vytkl, že tvrzení, z něhož má vyplývat subjektivní stránka trestného činu, nemá oporu v provedeném dokazování. Uvedených trestných činů se nedopustil, nenaplnil jejich subjektivní stránku, když k jejich spáchání se vyžaduje úmysl, na který v jeho případě nelze usuzovat. Spoluobviněného F. C. osobně neznal a nebyl s ním vědomě po dobu služby na celnici v kontaktu. Nerozporuje však tvrzení krajského soudu, že jmenovaný si sám nemohl opatřit celní doklady padělanými a pravými celními razítky, neboť nemohl jednat bez znalosti postupů při přechodu zboží přes Celní úřad B. – dálnice. Spoluobviněný musel být v kontaktu s někým, kdo znal prostředí a činnost celníků, jejich úroveň znalosti práce
a zavedenou praxi na celním úřadu při vyplňování kontrolních listů a jejich kontrole. Obviněný popřel, že byl touto kontaktní osobou. Dodal, že zapojení do trestné činnosti nemohlo spočívat pouze v osobě jediného zaměstnance celního úřadu. Odkázal na výslech spoluobviněného F. Z. ze dne 9. 3. 2005, jenž hovořil v množném čísle a k jeho osobě uvedl, že jej nezná. Tato výpověď, která hovoří v jeho prospěch, však nebyla orgány činnými v trestním řízení náležitě prověřena a vyhodnocena. Věrohodným důkazem nebyla prokázána vědomá spojitost mezi obviněným a spoluobviněným F. C. O tom, že na Celním úřadu B. dlouhodobě bujela organizovaná trestná činnost, vypovídá hromadné propuštění ze služebního poměru a následné vyšetřování a trestní stíhání celníků.
Dále obviněný v podrobnostech zmínil záznam o sledování jednak č. 2 ze dne 29. 1. 2004 a 30. 1. 2004 a jednak č. 3 ze dne 1. 2. 2004, jež mají dokládat spojitost mezi jeho osobou a spoluobviněným F. C. s tím, že mají nulovou vypovídající hodnotu a vzhledem k jejich způsobu získání jsou procesně nezpůsobilé. Namítl, že protokoly nebyly vedeny v souladu se zákonem. Pokud prvostupňový soud tento časově nesourodý kompilát o záznamu ze sledování vyhodnotil v jeho neprospěch, jde o postup v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Okolnosti za nichž byl videozáznam pořízen, měly být lépe prokázány, např. výslechem policistů, kteří ve věci sledování prováděli. Záznam o sledování Akce Kamion pod č. 3 ze dne 1. 2. 2004 potvrdil, že nebyl kontaktní osobou spoluobviněného na Celním úřadě B. – dálnice, pracoviště „volný oběh“ a že podíl na trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, není záležitostí jediné osoby – celníka, což koresponduje s výpovědí spoluobviněného F. Z. Protokoly ze sledování osob podle §158d tr. ř. nesplňují požadavky §55 a §55a tr. ř., když uvedení místa a času vyšetřovacího úkonu je podstatnou náležitostí protokolu o úkonu pro posouzení, zda byly provedeny v souladu se zákonem. Způsob, jakým byly vedeny, je však činí nepřezkoumatelnými a procesně neupotřebitelnými; došlo k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Úroveň odůvodnění rozsudku neodpovídá dikci §125 tr. ř.
Ve vztahu ke svědeckým výpovědím ostatních celníků obviněný upozornil, že se jedná zpravidla o osoby, které se podílely na systematické trestné činnosti během svého působení na předmětném hraničním přechodu, za což byly pravomocně odsouzeny Okresním soudem v B. Zpochybňuje důkazní využitelnost svědeckých výpovědí celníků M. H., R. F. a O. K., neboť má za to, že nevypovídali o tom, co bezprostředně vnímali, ale hodnotili fakta, což jim nepřísluší. Ze svědků, jež působili společně s obviněným na témže hraničním přechodu, nikdo neviděl, že by nějakým způsobem nakládal s jejich služebními razítky či se o to pokusil. Rovněž nebyl svědky spatřen, že by se mimo službu pohyboval na svém pracovišti či zde vykonával nějakou činnost. Nebyla prokázána jeho vědomá součinnost nebo spolupráce s kterýmkoliv ze spoluobviněných. Taktéž v podrobnostech nesouhlasí se závěry krajského soudu ohledně vyhodnocení tzv. nástrahové techniky, dále vztahující se k nalezení naskenovaného služebního razítka v jeho počítači a týkající se mobilního telefonu účastnického čísla.
Jak obviněný konstatoval, prvostupňový soud chybně zjistil skutkový stav věci a nerespektováním znění §2 odst. 6 tr. ř. vadně postupoval při hodnocení důkazů. Neprovedl řádnou individualizaci trestného činu a jednání ve věci, neboť nebyla bezpochyby prokázána jeho vina, když se jednání, kladeného mu za vinu, nedopustil. Porušil i zásadu oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.), neboť porušil práva obviněného zaručená Listinou základních práv a svobod. Uvedené nedostatky, byť byly v odvolání vytýkány, odvolací soud neodstranil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 85/2007, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující.
Obviněný RNDr. K. Š. uplatnil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Podle jeho názoru ve věci rozhodl v prvním stupni soud, který nebyl náležitě obsazen a soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily a kvalifikovaly.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný konstatoval, že ustanovení JUDr. Dany Kancírové do funkce zástupce předsedy senátu 39 T Krajského soudu v Brně, nebylo učiněno v souladu s platnou právní úpravou. Jmenovaná rozhodovala ve věci jako soudce pověřený zastupováním předsedy senátu, a to z rozhodnutí předsedy soudu. Zákon o soudech a soudcích v tehdejším znění pouze umožňoval krátkodobě pověřit soudce provedením jednotlivých úkonů nebo přidělit věc jinému senátu; ani jedna z těchto situací však nenastala. Senát 39 T Krajského soudu v Brně byl dlouhodobě po dobu několika let obsazen JUDr. Danou Kancírovou jako soudkyní pověřenou zastupováním předsedy senátu
a v rozvrhu práce figuroval jako senát s běžným nápadem. Tento senát navíc neměl chybějícího předsedu, ale byl vytvořen až v souvislosti s příchodem jmenované soudkyně ke Krajskému soudu v Brně.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zmínil, že podle napadeného rozsudku měl být prokázán jeho úmysl v součinnosti s odpovědným zástupcem Ing. J. K. realizovat dovozy neproclených a nezdaněných pohonných hmot, kdy realizace jejich nelegálních dodávek měla být uskutečňována na základě „Zmluvy o sprostredkovaní“ uzavřené se společností VLAD, spol. s r. o. Tento závěr, který měl vyplynout ze skutečnosti, že podepsal několik listin k dodávkám pohonných hmot, shledal v rozporu se závěry provedeného dokazování. Vytkl, že nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, neboť:
- v průběhu dokazování přímo nevyplynulo, že společnost Cadi-Arb, spol. s r. o., byla odběratelem pohonných hmot a nebyl ani prokázán titul, z jakého by pohonné hmoty měly být této společnosti dodávány a jí odebírány; podle napadeného rozsudku měly být dodávky pohonných hmot realizovány na základě Zmluvy o sprostredkovaní uzavřené se společností VLAD, spol. s r. o., což v průběhu řízení nejen on, ale i svědci M. a M. popřeli;
- neexistuje důkaz, ze kterého by vyplýval úmysl a vědomý podíl jeho osoby na nelegálních dodávkách pohonných hmot; naopak zamýšlel dovážet pohonné hmoty zcela legálně;
- nepodařilo se prokázat, že spoluobvinění M. H., A. Z. a D. B., případně i další, jednali „za společnost Cardi-Arb, spol. s r. o.“, s pověřením jeho osoby; jmenovaní jednali plně za sebe a bez vědomí a autorizace obviněného;
- nebyl nikdy „seznámen“ s podstatou nelegálních dovozů a nesouhlasil ani s případnou účastí na nich; souhlasil pouze s tím, aby vystupoval jako legálně „formální dovozce“ a za tímto účelem si v souladu s právními předpisy vyřizoval k tomu potřebné dokumenty (licence, koncese apod.); spoluobviněný Ing. J.K. nikdy nebyl a ani nemohl být za společnost Cadi-Arb, spol. s r. o., odpovědný za dovoz pohonných hmot; funkce odpovědného zástupce spočívá zejména v zajištění odborné garance pro bezpečnou manipulaci s pohonnými hmotami, nikoliv však v odpovědnosti za uskutečnění samotného dovozu;
- na dovozu ani na vyřizování celních formalit spojených s dovozem pohonných hmot se nepodílel a z tohoto důvodu ani nemohl mít úmysl zabezpečit plynulé dovozy;
- v napadeném rozsudku se soud nezabýval tím, že byl několikrát spoluobviněným M. H. vydírán, který tuto skutečnost v řízení přiznal.
Podle obviněného trpí rozhodnutí vrchního soudu vadou, neboť se nevypořádal s jeho odvoláním, nikterak je nekomentoval, nevyvracel a nevyjadřoval se k odvolacím důvodům v něm uvedeným, ani nezmínil jeho existenci. Shrnul, že v prvním stupni rozhodl soud, který byl personálně obsazen v rozporu se zákonem č. 6/2002 Sb. a v případě jeho osoby nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, a to výroky o vině a trestu, napadl obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovoláním. Podání opřel a dovolací důvody stanovené v §265b písm. a), g) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítl, že již před prvostupňovým soudem došlo ve smyslu znění §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. k podstatné vadě řízení. Soud rozhodoval v nesprávném složení senátu, neboť řízení bylo konáno
v rozporu s ustanovením §31 odst. 2 písm. a), §104 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. v senátě vedeném nikoli řádně jmenovaným předsedou senátu, nýbrž soudcem krajského soudu, který byl oficiálně jmenován do funkce předsedy senátu až po vyhlášení napadeného rozsudku. Vrchní soud zaujal k této námitce opoziční stanovisko, které obviněný ocitoval. Uvedl, že proti argumentaci, že JUDr. Dana Kancírová byla předsedou Krajského soudu v Brně řádně pověřena zastupováním předsedy senátu 39 T, sice nemá žádných výhrad, avšak institut „zástupce předsedy senátu“ zákon nezná. Podle §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. se senát krajského soudu, který rozhoduje v trestních věcech jako soud prvního stupně, musí skládat z předsedy senátu a 2 přísedících. Předsedou senátu může být toliko soudce jmenovaný do funkce předsedou krajského soudu (§104 odst. 2 téhož zákona). Zákon nestanoví možnost, že by tuto funkci mohl vykonávat soudce pouze pověřený zastupováním předsedy senátu, což neumožňoval ani jiný předpis. Jednalo se pouze o běžnou praxi soudu, ale nepodloženou předpisem, čímž došlo k porušení citovaných zákonných ustanovení, dále též §2 odst. 9 tr. ř. a práva na spravedlivý proces a zákonného soudce.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal ve skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou jeho příčetnosti a tím i trestní odpovědnosti, která je hmotně právní podmínkou (§12 tr. zák.). Konstatoval, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků či lékařských zpráv stran jeho příčetnosti. Některé z nich diagnostikovaly u jeho osoby duševní poruchu či chorobu s možným ovlivněním rozpoznávacích a ovládacích schopností (posudky MUDr. Lachmana a MUDr. Žukova či lékařské zprávy MUDr. Anderse z 1. Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK v Praze) a jiné žádnou vážnější duševní poruchu nerozpoznaly (posudky MUDr. Maršálka a PhDr. Goldmanna). Obviněný namítl, že v důsledku nejednotnosti těchto důkazů a s přihlédnutím k vyjádření znalců, že objektivnější zdravotní stav může být zjištěn dlouhodobějším pozorováním jeho osoby ve zdravotnickém zařízení, soud přistoupil k vypracování ústavního znaleckého posudku a přibral jako znalecký orgán Psychiatrickou léčebnu v B. – Č., kam na pozorování dobrovolně nastoupil. Během poměrně krátkého pozorování v ústavu se však
u jeho osoby žádné symptomy choroby zřejmě neprojevily, a to možná i z důvodu realizované léčby. Ústav tudíž přistoupil k jeho brzkému propuštění a znalecké pozorování uzavřel nepříliš přesvědčivým závěrem znaleckého posudku, že „nebylo prokázáno, že by posuzovaný v době spáchání trestné činnosti trpěl jakoukoliv forenzně významnou duševní poruchou, která by měla následek snížení nebo dokonce vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností“ . Podle obviněného znalci nezodpověděli, zda v minulosti trpěl či mohl trpět duševní chorobou a s jakou mírou pravděpodobnosti, příp. zda tuto možnost zcela vylučují; omezili se pouze na konstatování, že jejich vyšetřením nebylo toto onemocnění prokázáno. Vytkl, že tento závěr odvolací soud převzal, aniž by se vypořádal s možností existence vážné duševní poruchy diagnostikované znaleckými posudky MUDr. Lachmana a MUDr. Žukova, jakož
i lékařskými zprávami MUDr. Anderse. Konstatoval, že v jeho případě jde o závažnou poruchu trvající pravděpodobně již řadu let, která nemá stabilní průvodní znaky, stále se vyvíjí, střídavě graduje a přechází do útlumu. Úvahu soudu, že byl a je zcela příčetný a plně odpovědný za své chování, a to jen na základě dvouhodinového pozorování dvou znalců
a necelých dvou měsíců pozorování v psychiatrické léčebně, když se v této době u něj
s největší pravděpodobností jednalo o útlumové období, při němž byl navíc léčen uklidňujícími léky, obviněný označil za nedostatečně podloženou a odůvodněnou. Soud se totiž nevypořádal se závěry znalců a lékařů ze zmíněných zdravotnických zařízení v Praze, kteří měli možnost jeho osobu pozorovat po delší dobu a došli k odlišným závěrům.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podáním ze dne 21. 6. 2010 A.H. – M., manželka obviněného J. H., sdělila prostřednictvím obhájce, kterého obviněnému zvolila, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovoláním obviněných P. B., K.B., P. H., Ing. F.J., Ing. J. K., Z. M., RNDr. K. Š. aj. H. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů, a co jmenovaní obvinění těmto rozhodnutím vytkli. Rovněž poukázal na vymezení dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. v zákoně.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který uplatnili obvinění J. H., P. H., Z. M. a RNDr. K. Š., státní zástupce konstatoval, že odvolací soud se v odůvodněních obou dovoláními napadených rozsudků zabýval problematikou spojenou se složením senátu krajského soudu a s jeho stanoviskem se lze ztotožnit. Má za to, že obsah pověření JUDr. Dany Kancírové předsedou Krajského soudu v Brně dne 2. 1. 2004 byl, pokud jde o následky tohoto pověření, obsahově totožný s následky, které vznikají jmenováním předsedy senátu krajských soudů předsedy těchto soudů postupem podle §104 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Navíc není pochyb o tom, že jmenovanou soudkyni „pověřil“ orgán k tomu příslušný. Jde pouze o nepřesnost v užité terminologii při aktu dne 2. 1. 2004. Důležitá je též skutečnost, že senátu 39 T vedeném JUDr. Danou Kancírovou byly trestní věci, a to i předmětná, přidělovány v souladu s řádně zpracovaným rozvrhem práce soudu. Proto nedošlo k porušení práv obviněných na řádný proces včetně práva na zákonného soudce, a nelze ani dospět k závěru o naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Dovolání výše jmenovaných obviněných jsou tudíž zjevně neopodstatněná.
V případě dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni konstatovaní obvinění, státní zástupce připomněl, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť jde o otázky upravené normami procesního práva. Zdůraznil, že z obsahu jednotlivých dovolání je však zřejmé, že jednotliví obvinění v podstatě polemizují se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, a to v důsledku svých odlišných interpretací soudy provedeného dokazování. V podstatě opakují své námitky vznášené zejména v rámci svých odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto uplatnili jen formálně, neboť jejich podání ve skutečnosti směřují proti hodnocení provedených důkazů soudy.
Dále státní zástupce konstatoval, že tzv. skutkové věty, jak je vrchní soud vyjádřil ve výrocích obou dovoláními napadených rozsudků, obsahují zákonné znaky všech trestných činů, které jsou jednotlivým obviněným vytýkány. Odvolací soud vyhodnotil odlišně od soudu prvního stupně naplnění znaků zločinného spolčení ve smyslu §43 tr. zák. u části obviněných, což se projevilo v novém výroku o vině. Pokud jde o rozsah dokazování, je z velmi obsáhlého odůvodnění krajského soudu zřejmé, že je provedl v dostatečném rozsahu, důkazy řádně hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou v rozporu (tím méně v extrémním) s provedenými důkazy. Krajský soud důkladně hodnotil i ty důkazy, které jsou jednotlivými obviněnými napadány (viz hodnocení výpovědi obviněného F. Z., přehrání záznamů telekomunikačního provozu atd.), přičemž i vrchní soud se jednotlivými provedenými důkazy řádně zabýval a právní závěry vyjádřené v nových výrocích o vině jednotlivých obviněných jsou adekvátní. Poněkud stručnější odůvodnění napadených rozsudků odvolacího soudu je akceptovatelné, neboť prakticky odkazuje na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Podle státního zástupce soudy obou stupňů důsledným dokazováním řádně objasnily konkrétní jednání každého z obviněných, včetně těch, kteří podali dovolání a na základě provedených důkazů došly ke skutkovým zjištěním, jež jsou dostatečným podkladem pro právní závěry, jak je odvolací soud učinil v obou dovoláními napadených rozsudcích. Nelze tudíž dospět k závěru o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani u jednoho z obviněných.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání všech obviněných jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba učinit jiné rozhodnutí, než je uvedeno v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Předně Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že i obviněný P. B. podal prostřednictví obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, které však podáním ze dne 30. 9. 2010, jež bylo dovolacímu soudu doručeno dne 4. 10. 2010, vzal výslovně zpět. Toto zpětvzetí dovolání bylo usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 690/2010-I., podle §265g odst. 2 věty první tr. ř. vzato na vědomí ; jeho odůvodnění rovněž připomíná rozhodnutí soudů obou stupňů týkající se jmenovaného obviněného a uvádí, proč bylo o jeho podání rozhodnuto zmíněným způsobem. Proto již nebyly v tomto usnesení reprodukovány bližší skutečnosti vztahující se k tomuto obviněnému.
Při posuzování mimořádných opravných prostředků Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) rovněž zjistil, že obviněný J.H. podal dovolání, které nesplňuje podmínku přípustnosti .
Dne 9. 9. 2010 bylo dovolacímu soudu doručeno pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2010, sp. zn. 3 T 10/2005, jímž byl podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 53/2008, v právní moci dne 22. 12. 2009, kterým byl obviněný J. H. uznán vinným organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Protože v daném případě již neexistuje rozhodnutí, jež bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, tak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J.H., neboť není přípustné.
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných K. B., P. H., Ing. F. J., Ing. J. K., Z. M. a RNDr. K. Š. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), tak nelze přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněného Ing. F.J., byť je označil za doplnění dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (ustanovení §16 a §17 tr. ř.). Šlo by o případ, že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o němž měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Obdobně by tomu bylo v situaci, pokud by okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle §37a tr. zák., §45 tr. zákoníku, přestože tímto postupem bylo rozhodováno
o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř. Pokud by ale namísto věcně příslušného okresního soudu rozhodl krajský soud, dovolací důvod by nebyl dán. Dovolacím důvodem není rovněž skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod.
Obvinění P. H., Z. M. a RNDr. K. Š. shodně v podrobnostech vytkli, že soudkyně JUDr. Dana Kancírová, která po celou dobu trestního řízení před soudem prvního stupně vystupovala jako předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně v trestních věcech, byla toliko pověřena zastupováním předsedy senátu, což označili v rozporu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle obviněných rozhodoval v dané trestní věci soud, který nebyl náležitě obsazen. Tyto námitky uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle §31 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodování Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 39 T 10/2005 (dále v tomto odstavci jen „zákon“), platí, že krajský soud rozhoduje v senátech. Samosoudci rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy.
Z ustanovení §31 odst. 2 písm. a), b) zákona plyne, že senáty krajského soudu se skládají z
a) předsedy senátu a 2 přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech,
b) předsedy senátu a 2 soudců v ostatních případech.
Podle §31 odst. 3 zákona platí, že samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.
Z ustanovení §104 odst. 2 zákona vyplývá, že předsedy senátů krajského soudu jmenuje z řad soudců tohoto soudu předseda krajského soudu.
Především je nutno připomenout, že v době rozhodování předmětné trestní věci byla JUDr. Dana Kancírová soudkyní Krajského soudu v Brně a předsedou tohoto soudu byla za účelem zajištění řádného chodu senátu „39 T“, a to s účinností od 1. 1. 2004, pověřena zastupováním předsedy senátu Krajského soudu v Brně v plném rozsahu činnosti na úseku trestním – I. stupeň (viz pověření na č. l. 10580 spisu). Toto pověření se plně promítlo i do rozvrhu práce uvedeného soudu, podle kterého byla trestní věc obviněných přidělena senátu 39 T k vyřízení. V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 80 – 81 ohledně jmenované soudkyně konstatoval: „…byla řádně pověřena k výkonu funkce předsedy příslušného senátu Krajského soudu v Brně, tento příslušný senát také rozhodoval věc přidělenou v souladu s rozvrhem práce soudu a šlo tedy v dané věci o senát řádně obsazený, plnící mu přidělené úkoly. Postup předsedy Krajského soudu v Brně, kterým byla JUDr. Dana Kancírová pověřena zastupováním předsedy senátu 39 T v plném rozsahu činnosti na úseku trestním, neodporuje ani zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a nelze tedy přijmout závěr, že by v dané trestní věci rozhodoval nepříslušný senát či soudce.“
S těmito správnými úvahami se Nejvyšší soud ztotožňuje. Současně lze dodat, že
v prvním stupni v trestní věci rozhodoval ve smyslu znění §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, senát Krajského soudu v Brně složený z předsedkyně senátu a dvou přísedících. Jelikož JUDr. Dana Kancírová byla soudkyní krajského soudu, tak s ohledem na znění §31 odst. 3 věty druhé zákona č. 6/2002 Sb. mohla být předsedkyní senátu, přičemž skutečnost, že touto funkcí byla pověřena, nelze považovat za porušení ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., v tehdy platném znění, a to zejména, když zmíněný akt učinil subjekt oprávněný k jmenování do funkce předsedy senátu uvedeného soudu. V posuzované věci rozhodně nešlo o nějaké netransparentní určení soudního senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod . Rovněž je možné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 721/10, ve kterém bylo shledáno ústavně souladným, když u krajského soudu rozhodoval v trestní věci dočasně přidělený soudce, který byl pověřen výkonem funkce předsedy senátu.
Dovolání obviněných P. H., Z.M. a RNDr. K. Š., kteří je podali i s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jsou v příslušné části zjevně neopodstatněná.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam
z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/07). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti
v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování
v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění K. B., P. H., Ing. F. J., Ing. J. K., Z.M. a RNDr. K. Š. uplatňují v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jimi deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Někteří obvinění vytýkají soudům obou stupňů neúplné důkazní řízení (konkrétně absenci znaleckého posouzení věrohodnosti spoluobviněného F. Z.). Prakticky všichni v dovolání tvrdí nesprávné hodnocení důkazů soudy, což jednotliví obvinění zpravidla i blíže konkretizují (např. nesouhlasí s výpovědí spoluobviněného F. Z. a zpochybňují její použitelnost v trestním řízení pro údajnou procesní vadu, jsou odmítány záznamy o sledování osob a věcí s tím, že mají nulovou vypovídající hodnotu a že při jejich získání nebylo postupováno v souladu se zákonem) a rovněž vznášejí námitky týkající se posouzení některých dalších před soudem provedených důkazů. Současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a většina obviněných i vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (v podstatě tvrdí, že se jednání, které je jejich osobám kladeno za vinu, nedopustili, že jejich obhajoba nebyla vyvrácena). Taktéž shledávají nedostatečným odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou zpravidla v jednotlivých dovoláních podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují v soudním řízení učiněná skutková zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (zejména nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obvinění dovozují vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání . Je potřebné připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění ve smyslu trestního zákona (trestního zákoníku) a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v tomto případě ale obvinění, jež takový nedostatek tvrdí, spojují své výhrady ohledně naplnění úmyslného zavinění s jinými skutkovými zjištěními, než byla soudy učiněna. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci, kterou zejména obviněný Ing. J.K. namítl, se však v dané trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 85/2007, ve spojení s velmi podrobným odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných. Současně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku rovněž v podrobnostech konstatoval, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny (aplikoval jiné právní posouzení skutků, než bylo použito soudem prvního stupně) a trestu. Stručnější odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je akceptovatelné, neboť ohledně skutkových zjištění zejména odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Lze konstatovat, že soudní rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a pouze z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, podle něhož obvinění spáchali skutky tak, jak jsou popsány v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obvinění nenamítají, že tyto skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byli pravomocně uznáni vinnými.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu ohledně dovolání, která podali obvinění K. B., Ing. F. J. a Ing. J. K. a v té části dovolání obviněných P. H., Z. M. a RNDr. K. Š., pokud odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných K. B., Ing. F. J. a Ing. J. K., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. H., Z. M. a RNDr. K. Š. jako zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí o dovoláních všech obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného Ing. F. J. na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k