ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.736.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 736/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání, které podal obviněný J .R ., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 23 To 103/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 84/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 6 T 84/2009, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě I.) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) neboť „dne 6. 11. 2008 v době kolem 00.05 hodin v Č. B., ulice L., před hernou C., vytrhl I. M., finanční hotovost ve výši 250,- Kč, kterou držel v ruce, když poté utekl, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2008, č. j. 6 T 37/2008 - 40, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2008, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, které doposud v plném rozsahu nevykonal“. Podle §37 tr. zák. bylo stran tohoto trestného činu upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2009, č. j. 6 T 162/2008-52, v části ad II., ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2009, č. j. 23 To 323/2009-98. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému I.M.částku 250,- Kč.
Citovaným rozsudkem byl obviněný dále (v bodě II.) uznán vinným trestným činem krádeže podle 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 3. 2. 2009 mezi 16.30 hodin až 18.00 hodin před budovou V. k. v Č. B. odcizil po přeštípnutí lankového zámku z kolostavu pánské horské jízdní kolo zn. Specialized Hardrock comp, čímž poškozenému M. K., způsobil odcizením škodu v celkové výši nejméně 9.800,- Kč a zničením zámku škodu ve výši 200,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2009, č. j. 6 T 162/2008 - 52, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2009, č. j. 23 To 323/2009 - 98, uznán vinným mimo jiné pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e) trestního zákona“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 23 To 103/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zmínil rozhodnutí soudů nižších stupňů a také námitky, jež uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně proti bodu II. rozsudečného výroku. Dále uvedl, že skutkově se v tomto bodu jedná o odcizení kola, které bylo majiteli vráceno, takže žádná faktická škoda nevznikla, že soud měl trestní stíhání zastavit, a ne mu za tento skutek ukládat další trest. Trest ve výši 11 měsíců za odcizení 1 kola shledal nepřiměřeně přísným a nadbytečným, v rozporu se zásadou proporcionality mezi vinou a trestem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný s poukazem na skutečnost, že do 31. 12. 2009 byl platný a účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon a od 1. 1. 2010 je platný a účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, poznamenal, že v napadeném rozhodnutí došlo k pochybení, když v něm nikde není uvedeno, že byl souzen podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a odvolací soud se nezabýval tím, že podle trestního zákoníku platného v době rozhodování soudu druhého stupně již bylo ustanovení písm. e) §247 odst. 1 tr. zák. zrušeno a delikt je označen jako přečin. Podotkl, že byť je to obsahem odůvodnění a nikoli samotného výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jak výrok o vině, tak výrok o trestu nesou tu vadu, že v nich není uvedeno, podle jakého trestního zákona (tedy účinného od kdy do kdy) byl odsouzen, resp. číslo trestního zákona, podle něhož byla soudem nalézacím shledána vina a uložen trest. Prohlásil, že podle takto definovaného výroku o vině a trestu by nebylo možno provést správně záznam v rejstříku trestů, neboť bez znalosti skutečnosti, kdy ke skutku došlo, je výrok o právní kvalifikaci skutku neurčitý, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, když v době vydání usnesení soudu druhého stupně bylo ustanovení §247 odst. l písm. e) tr. zák. již zrušeno.
Následně, v souvislosti s uplatněním důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., namítl, že soud měl upustit od jeho potrestání či trestní řízení zastavit. Uvedl, že v současné době vykonává trest v délce 2 let uložený mu v trestní věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 162/2008 a Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 To 323/2009 za skutek, z jehož obžaloby měl být zproštěn, a že v této věci podal dovolání, o kterém nebylo doposud rozhodnuto. Ve světle této skutečnosti dovodil, že trest uložený v délce 11 měsíců za odcizení jednoho kola, které bylo nepoškozené vráceno majiteli, je nepřiměřeně přísný, s tím, že podle jeho názoru měly soudy jeho trestní stíhání zastavit podle §223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §172 odst. 2 písm. a), c) tr. ř. nebo upustit od potrestání. Soudům dále vytkl, že nepřihlédly k tomu, že po dlouhou dobu žil řádným životem, ač to pro něho nebylo lehké, protože byl odkázán pouze sám na sebe, pracoval a řádně a s ústní pochvalou od ředitele Městské policie za velmi pečlivou práci vykonal v O. s. H. - „K c.“, což je středisko zřízené pro pomoc drogově závislým osobám v Č. B., trest obecně prospěšných prací. Podle jeho slov rovněž v době předcházející vydání rozsudku napomohl policii k zamezení trestného činu krádeže. Zdůraznil, že jednání, za které byl postižen, tedy odcizení kola, které pak bylo vráceno majiteli, bylo z jeho strany učiněno v době, kdy byl v krajní nouzi. Dodal přitom, že když byl pro tento skutek ve vazbě, zachránil ve věznici život spoluvězni, který chtěl v noci spáchat sebevraždu oběšením a že vedení věznice i spoluvězeň mu následně poděkovali. Konstatoval, že na jedné straně pochybil, když odcizil kolo, na straně druhé se ke skutku zcela doznal, svého jednání litoval, ve vazbě i ve výkonu trestu se choval vzorně a zachránil život spoluvězně. Ve vztahu k výroku o trestu zopakoval, že tento nese též tu vadu, že v něm není uvedeno, podle jakého trestního zákona (tedy účinného od kdy do kdy) byl odsouzen (viz shora). Shrnul, že soud druhé instance měl ve věci rozhodnout rozsudkem a nikoliv usnesením, přičemž měl vzhledem ke změně právního předpisu upřesnit či změnit výrok o vině i trestu a měl jeho trestní stíhání zastavit pro neúčelnost.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný poukázal na argumentaci uvedenou výše o absenci určení právního předpisu, podle něhož byl shledán vinným a byl mu uložen trest, a k tomu doplnil, že soud měl jeho trestní stíhání zastavit, a chybí tedy výrok o zastavení jeho trestního stíhání.
V neposlední řadě poznamenal - stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. - že má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a též v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení písm. g), h), k) §265 tr. ř., přičemž odkázal na výše uvedenou argumentaci.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve veřejném zasedání usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 23 To 103/2010, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, zejména rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 6 T 84/2009, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, nebo aby ve věci sám rozhodl, upravil právní kvalifikaci skutku a jeho trestní stíhání zastavil nebo upustil od jeho potrestání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zmínil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že soudem zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl, nelze však vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, navrhovat opakování důkazů, resp. provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené.
Poté konstatoval, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl dovolací soud považovat podané dovolání za právně relevantní ve vztahu k námitce obviněného, že za situace, kdy se skutkově v bodu II. pravomocného rozsudečného výroku rozsudku soudu prvního stupně jedná o odcizení jízdního kola, nemohl být obviněný uznán vinným tímto trestným činem, neboť majiteli bylo jízdní kolo vráceno, což znamená, že osobě figurující v předmětné trestní věci jako poškozený nevznikla žádná faktická škoda. Vzápětí však zhodnotil, že tato námitka obviněného, byť odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněná, protože trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se cizí věci přitom zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972 – I. Sb. rozh. tr.). Za této situace případné vrácení cizí věci, které se pachatel trestného činu krádeže zmocnil, je po okamžiku dokonání činu už jen pouhou náhradou způsobené škody (srov. např. rozhodnutí č. 27/1966 – I. Sb. rozh. tr. a č. 22/2007 Sb. rozh. tr.).
Státní zástupce naproti tomu seznal, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit argumentaci obviněného, který v souvislosti s tímto dovolacím důvodem tvrdí, že: „Soud 2. stupně se v napadeném usnesení nikterak ani nezabýval tím, že dle tr. zákoníku platného v době rozhodování soudu 2. stupně již bylo ustanovení písm. e)§247 odst. 1 tr. zákona zrušeno, a delikt je označen jako přečin. Byť je to obsahem odůvodnění, a nikoli samotného výroku usnesení soudu druhého stupně, jak výrok o vině, tak výrok o trestu, nesou dle našeho názoru tu vadu, že v nich není uvedeno, podle jakého trestního zákona (tedy účinného od kdy do kdy) je obžalovaný odsouzen, ani není uvedeno číslo tr. zákona, podle něhož byla soudem 1. stupně shledána vina a uložen trest. Jsme si vědomi toho, že usnesení soudu 2. stupně bylo vydáno brzy po nabytí účinnosti nového tr. zákoníku.“ Zdůraznil, že z §265a odst. 4 tr. ř. vyplývá, že dovoláním lze podobně jako jinými opravnými prostředky napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, přičemž obviněným napadené usnesení soudu druhého stupně správně obsahuje jediný výrok učiněný podle §256 tr. ř. o zamítnutí jeho nedůvodného odvolání. Uvádět v tomto výroku např. skutečnost, že od 1. 1. 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů by bylo nonsensem.
Dále připomněl, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ze zákonné dikce vyplývá, že zmíněný dovolací důvod lze úspěšně aplikovat, pokud byl obviněnému uložen trest, který trestní zákon vůbec nezná, nebo trest, který zákon zná, avšak nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu tohoto druhu. Dále zahrnuje případy uložení trestu mimo výměru trestní sazby, tj. trestu, který lze za konkrétní trestný čin uložit, avšak soud nerespektuje trestní sazbu, kterou trestní zákon stanoví. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu se tedy nelze dovolávat nesprávného procesního postupu při ukládání trestu. Státní zástupce akcentoval, že i kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovat výhradu obviněného, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, který mu byl vyměřen za odcizení jednoho jízdního kola, je nepřiměřeně přísný a nadbytečný, resp. uložený v rozporu se zásadou proporcionality mezi vinou a trestem, případně v argumentaci o dlouhodobém řádném způsobu života obviněného.
Státní zástupce také poznamenal, že důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. K obviněným namítané údajné absenci určení právního předpisu, podle kterého byl uznán vinným a byl mu uložen trest, uvedl, že není pochyb o tom, že příslušné výroky učinil soud prvního stupně v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. Ohledně druhé námitky obviněného, podle které mělo být v jeho případě rozhodnuto výrokem o zastavení trestního stíhání, seznal, že za situace, kdy soudy věcně nedospěly k závěru o nutnosti zastavit trestní stíhání obviněného, nebylo možné ani reálně požadovat vydání výroku o zastavení trestního stíhání. V této části je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Následně státní zástupce upozornil, že podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tkví nejprve v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. K tomu však podle státního zástupce v trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud při projednávání odvolání jmenovaného obviněného aplikoval §254 odst. 1 tr. ř. a rozhodoval podle §256 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. může podle jeho druhé alternativy spočívat i ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Státní zástupce však podotkl, že již výše vyjádřil názor o zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněného v té části, v níž byl právně relevantně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř.
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Přitom upozornil na to, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 23 To 103/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto hledisek lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku, že jízdní kolo bylo majiteli vráceno, a tudíž žádná faktická škoda v důsledku jeho jednání nevznikla, čímž obviněný zřejmě mínil, že nemůže být uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro absenci zákonného znaku škody nikoli nepatrné. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
V této souvislosti je třeba zdůraznit (což ostatně správně učinil státní zástupce), že trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji, tedy okamžikem, kdy si pachatel vytvoří možnost volně s věcí nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972 – I. Sb. rozh. tr.). Trestný čin krádeže je tak např. dokonán i tehdy, když pachatel krátce po činu na naléhání poškozeného odcizenou věc vrátí (srov. rozhodnutí č. 27/1966-I. Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, případné vrácení cizí věci osobou, jež se jí před tím zmocnila s úmyslem si ji přisvojit (tedy po dokonání trestného činu krádeže), je již jen pouhou náhradou způsobené škody. Nadto je třeba upozornit, že předmětné jízdní kolo nevrátil obviněný poškozenému o své vlastní vůli, ale že se dostalo zpět do dispozice poškozeného až poté, co jej při výkonu služby nalezla u třetí osoby hlídka Policie ČR.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného vztažené k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění.
Pokud obviněný brojil proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně [konkrétně proti absenci úvah, zda na předmětný skutek dopadá zákon č. 140/1961 Sb. či zákon č. 40/2009 Sb. s tím, že podle trestního zákoníku platného v době rozhodování soudu druhého stupně již bylo ustanovení písm. e) §247 odst. 1 tr. zák. zrušeno a delikt je označen jako přečin], pak je třeba zdůraznit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Obiter dictum je ovšem na místě konstatovat, že soud prvního stupně rozhodující za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, aplikoval v dané věci při rozhodnutí o vině a trestu právě tento zákon (předmětný skutek obviněný spáchal v době jeho účinnosti), který označil běžně užívaným označením trestní zákon, a odvolací soud, který po přezkoumání věci shledal odvolání obviněného nedůvodným, a proto je podle §256 tr. ř. zamítl, tak skutečně potvrdil, že byl použit právě tento trestní zákon. V tomto směru tak nevznikají žádné pochybnosti. Navíc, pokud rozhodnutí soudu druhého stupně správně obsahuje pouze jediný výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání podle §256 tr. ř., nepřicházelo v úvahu uvádět v tomto výroku, jaký hmotně právní předpis byl ve věci aplikován. V daných souvislostech lze ještě stručně doplnit, že použití zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) nebylo pro obviněného příznivější, a tudíž nebylo z hlediska ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku důvodu tento nový trestní zákoník aplikovat [možné je též zmínit, že ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. bylo s jistým upřesněním v novém trestním zákoníku nahrazeno ustanovením §205 odst. 2 tvořícím na rozdíl od původní úpravy samostatnou skutkovou podstatu a postihujícím - přes označení přečin - recidivujícího zloděje zřetelně přísnější sankcí].
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud přitom považuje za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům je zřejmé, že námitky obviněného směřující proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
K námitce obviněného, jíž soudům nižších stupňů vytýká, že výrok o vině a výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně neuvádí, zda bylo o jeho vině a trestu rozhodnuto podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. či trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., je třeba opětovně poznamenat, že není pochyb o tom, že příslušné výroky nalézací soud učinil (a předmětný skutek byl obviněným spáchán) v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů a podle tohoto zákona, přičemž odvolací soud napadeným usnesením, jímž poté, co shledal odvolání obviněného jako nedůvodné a úměrně tomu vynesl jediný výrok o zamítnutí tohoto odvolání podle §256 tr. tř., jednoznačně potvrdil užití zákona účinného v době spáchání činu, tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů. Ohledně druhé námitky obviněného vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle níž měl soud trestní stíhání jeho osoby zastavit, a tedy chybí výrok o zastavení trestního stíhání, je pak možno ve shodě se státním zástupcem pouze stručně konstatovat, že pokud soudy nižších stupňů nedospěly k závěru o nutnosti zastavit trestní stíhání obviněného, resp. neexistovaly důvody pro zastavení trestního stíhání (zvláště to platí pro důvody obligatorní), nelze po nich oprávněně požadovat ani vydání rozhodnutí s výrokem o zastavení trestního stíhání.
K tomu je možno stručně doplnit, že v rámci dovolání lze namítat pouze, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. f) tr. ř.], resp. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné [§265b odst. 1 písm. e) tr. ř.; tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. - viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.]. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §172 odst. 2 písm. a), c) tr. ř. je co do své povahy rozhodnutím fakultativním, jinými slovy, z těchto ustanovení pro soudy nevyplývá povinnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání učinit ani za situace, kdy by zákonné předpoklady jeho aplikace byly formálně naplněny. Soudům nižších stupňů pak nelze vytýkat, jestliže neshledaly důvody pro zastavení trestního stíhání obviněného podle §223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §172 odst. 2 písm. a), c) tr. ř.
Z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tak není napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ani rozhodnutí soudu nalézacího) zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci výše).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý