ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1062.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1062/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovoláních obviněných D. P., a P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 145/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 21/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. P. a P. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 37 T 21/2008, byli obvinění D. P. a P. B. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými, že:
„po předchozí dohodě dne 15. 11. 2002 na nájezdu 34 km dálnice D1 ve směru na P. v katastru obce O. v úmyslu vylákat pojistné plnění zinscenovali dopravní nehodu, přičemž vozidlo řízené P. B., zn. Škoda Octavia, úmyslně narazilo do vozidla řízeného D. P., zn. BMW 525, následně D. P. oznámil pojistnou událost dne 8. 1. 2003 České podnikatelské pojišťovně a. s., totožné pojišťovně byla pojistná událost oznámena dne 3. 12. 2002 majitelkou vozidla Škoda Octavia, A. B. a zároveň dne 21. 11. 2002 uplatnila nárok u Kooperativa pojišťovny a. s. na základě uzavřeného havarijního pojištění na vozidlo Škoda Octavia, na základě těchto oznámení Česká podnikatelská pojišťovna a. s. vyplatila za poškození vozidla z titulu zákonného pojištění škody způsobené provozem motorového vozidla BMW 525, částku 193.095,- Kč a Kooperativa pojišťovna a.s. se sídlem P., T., vyplatila na základě havarijní pojistky za poškození vozidla Škoda Octavia, částku 161.026,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému D. P. za to uložil podle §250a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let; přitom současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 14 T 47/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 9 To 348/2009, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. B. za to uložil podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., se sídlem P., B., na náhradě škody částku 193.095,- Kč, a poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem P., T., na náhradě škody částku 161.026,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., se sídlem P., B., odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 145/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím obhájce JUDr. Luďka Trundy podali proti němu dovolání. Jakkoliv šlo o společné podání, které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a posléze doplnili dalším společným podáním ze dne 19. 7. 2010 (doručeným soudu prvního stupně dne 20. 7. 2010), je třeba usuzovat, že jde o dvě dovolání.
Dovolatelé připomněli, že jejich trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Okresní ředitelství, B., SKPV, čts: ORBN-1507/TČ-80-2007, ze dne 19. 7. 2007 pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit (jak je uvedeno ve skutkové větě) tak, že „… tedy uvedli policii nepravdivé informace o průběhu dopravní nehody a při uplatnění nároku u ČPP, a. s. na plnění z pojistné smlouvy uvedením těchto nepravdivých údajů vznikl neoprávněný nárok na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a tím ČPP, a. s. se sídlem B., P., vznikla škoda ve výši 313.800,- Kč.“ . V této souvislosti podotkli, že formulace „uvedli policii nepravdivé informace“ je značně zavádějící, neboť policie postupuje v rámci šetření nehod samostatně a jejím úkolem je zjistit skutečný stav bez ohledu na tvrzení účastníků nehody.
Obvinění dále uvedli, že dne 19. 11. 2007 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově na ně obžalobu pro spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. [u obviněného P. B. spáchaného ve formě pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.], kterého se měli dopustit tak, že „… uvedli policii, s úmyslem vyplacení neoprávněného pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, nepravdivé údaje o dopravní nehodě … kdy takto byla způsobena České podnikatelské pojišťovně, a. s., se sídlem B., P. škoda ve výši 313.800,- Kč“ , tedy „obv. P. při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou a obv. B. poskytl pomoc k spáchání tr. činu.“ .
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že z formulace skutkové věty a popisu jejich jednání je patrné, že obžaloba pouze převzala skutková tvrzení z usnesení o zahájení trestního stíhání. Mimo to je v samotném odůvodnění obžaloby uvedeno, že pojistné plnění bylo plněno z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, tzn. nikoliv z pojištění smluvního. Podle konstantní judikatury může být subjektem tohoto trestného činu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. pouze účastník pojistné smlouvy, což ani jeden z nich nebyl. Jednání osoby, která není účastníkem právního vztahu z pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák. a násl. Co se potom týká uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy, jakožto dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu podle §250a odst. 1 tr. zák., obvinění považují za zásadní skutečnost, že ani jeden z nich nárok „neuplatnil“, pouze obviněný D. P. jakožto poškozený vyplnil oznámení škodné události poškozeným, což byla jeho povinnost uložená mu zákonem, a obviněný P. B. vyplnil oznámení škodní události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. V této souvislosti z důvodů procesní jistoty obvinění považovali za nutné poukázat na to, že uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se rozumí úkon osoby, která má vůči pojišťovně právo na plnění, a to úkon, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo plnění poskytnuto. Z toho a contrario vyplývá, že jednání osoby, která nemá toto postavení, nemůže být považováno za uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy (odkázali přitom na „usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 835/2005“).
Obvinění v návaznosti na to uvedli, že co se uplatnění nároku týče, koupě vozidla Škoda Octavia (které při vzniku pojistné události řídil obviněný P. B.) byla hrazena formou smlouvy o finančním leasingu uzavřené se Škofin, s. r. o. Dále, jak vyplývá z listinných důkazů založených ve spise, zejména ze závěrečné zprávy České podnikatelské pojišťovny, a. s., ze dne 25. 3. 2003, byla škoda na vozidle obviněného D. P. hrazena z povinného ručení A. B. sjednaného u ČPP, a. s., a škoda na vozidle řízeném obviněným P. B. z havarijního pojištění sjednaného u Kooperativa, a. s. Obě shora uvedené smlouvy o pojištění ve spise přitom absentují, tudíž nelze dovodit, kdo je sjednával – zda A. B. či zprostředkovatel leasingu.
Dovolatelé rovněž poukázali na to, že nalézací soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 37 T 21/2008, rozhodl, že jsou vinni trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť „… po předchozí dohodě dne 15. 11. 2002 na nájezdu 34 km dálnice D1 ve směru na P. v katastru obce O. v úmyslu vylákat pojistné plnění zinscenovali dopravní nehodu, přičemž vozidlo řízené P. B., zn. Škoda Octavia úmyslně narazilo do vozidla řízeného D. P., zn. BMW 525 …“, tedy „… společným jednáním úmyslně vyvolali pojistnou událost a tímto činem způsobili na cizím majetku škodu nikoliv malou“ . Z takovéto formulace skutkové věty je podle nich zřejmé, že soud ponechal skutková tvrzení (obžaloby) de facto beze změny, pouze bez řádného odůvodnění změnil právní kvalifikaci. Protože však jde o dvě samostatné skutkové podstaty, byť vzhledem ke shodnému objektu zařazené do jednoho ustanovení zvláštní části trestního zákona, nelze podmínky stanovené v jedné z nich uplatňovat při použití druhé z nich. Úmyslným vyvoláním pojistné události je totiž takové jednání pachatele, kterým úmyslně způsobí konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout plnění. Naproti tomu §250a odst. 1 tr. zák. dopadá (mimo jiné) na případy, kdy pachatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Zmíněná změna v právní kvalifikaci podle dovolatelů nekoresponduje ani s obsahem zpracovaných znaleckých posudků, když znalec v oponentním znaleckém posudku znaleckého ústavu MBL Crash Expert, s. r. o., dospěl k závěru, že deklarovaný střet je reálný a technicky přijatelný, a také ze závěru revizního znaleckého posudku společnosti Dekra Automobil, a. s., vyplývá, že ke střetu vozidel a jejich postřetovému pohybu mohlo dojít a patrně i došlo. Jestliže podle závěrů těchto znaleckých posudků k nehodě dojít mohlo, dovolatelé jsou přesvědčeni, že jejich jednání není možné subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. (i s ohledem na zásadu in dubio pro reo), neboť nebyla prokázána subjektivní stránka jednání. Obviněný D. P. vedle toho poukázal na to, že pojistné plnění mu bylo vyplaceno z titulu povinného ručení, tzn. z titulu zákonného pojištění, které vzniká a trvá na základě skutečnosti stanovené právním předpisem bez projevu vůle účastníků.
Obvinění jsou názoru, že v situaci, kdy s ohledem na shora uvedené považují za prokázanou existenci nehody, resp. kdy její vznik nebyl znalci jednoznačně vyvrácen (tzn. prokázáno úmyslné vyvolání pojistné události), nemohou být v souladu se zásadou in dubio pro reo uznáni trestně odpovědnými ze spáchání trestného činu podle §250a odst. 2 tr. zák., a s ohledem na nedostatek speciálních vlastností (účastník pojistné smlouvy) ani odpovědnými ze spáchání trestného činu podle §250a odst. 1 tr. zák.
Podle dovolatelů je problematickou také otázka vzniku a výše škody. Za situace, kdy nebyl vyvrácen vznik nehody, je nutné vzít v potaz argumenty uvedené již v podaném odvolání a opírající se mj. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, kdy škodou je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním odpovídajícím skutečně vzniklé škodě. Za škodu tedy nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li v tomto případě zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než byla vyplacena. V posudku znaleckého ústavu Dekra, a. s., jsou uvedena poškození, která nemohla při nehodě vzniknout na vozidle BMW obviněného D. P. Jak vyplývá z protokolu o dopravní nehodě, tato poškození (která podle názoru znalce vzniknout nemohla) v tomto protokolu uvedena nebyla, resp. obviněný D. P. je sám o sobě neuvedl. Tato poškození byla určena až na základě zápisu o poškození motorového vozidla, který byl sepsán po prohlídce v autoopravně v P. dne 3. 12. 2002. Tento dokument je podepsán majitelem autoopravny panem Š., ani jeden z obviněných u prohlídky nebyl. Pakliže došlo k úmyslnému navýšení škody, nebylo toto způsobeno jednáním obviněných.
Obvinění rovněž namítali, že nebyla dodržena totožnost skutku ve smyslu následku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu a v rozhodnutí soudu, když se rozchází jak způsobená výše škody, tak subjekty, kterým tato škoda měla být způsobena. Zdůraznili, že respektování totožnosti skutku má význam nejen pro dodržení obžalovací zásady a pro stanovení mezí soudního rozhodování, ale správné vymezení skutku a zachování jeho totožnosti má zejména za účel zajištění fungování práva na obhajobu, což v tomto konkrétním případě nebylo dodrženo.
V závěru svého podání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 7 To 145/2010, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 37 T 21/2008, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že prakticky všechny výše uvedené námitky dovolatelé uplatnili již ve svých odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu a odvolací soud se jimi zabýval. Pokud jde o otázku totožnosti projednávaného skutku (oproti tomu, jak byl skutek právně kvalifikován v obžalobě), lze se ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, že projednávaný skutek doznal změn pokud jde o vyjádření následků a subjektů poškozených, avšak ze srovnání popisu skutku v obžalobě a rozsudku nalézacího soudu lze dovodit, že byla zachována shoda minimálně v jednání obviněným vytýkaném, což podle ustálené judikatury i odborné literatury k zachování totožnosti skutku postačuje. Státní zástupce konstatoval, že skutek tak, jak byl popsán v obžalobě (předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání) i v rozsudku nalézacího soudu je z hlediska jednání coby znaku objektivní stránky pod ustanovení §250a odst. 2 tr. zák. nepochybně podřaditelný, když v jednotlivých variantách je vždy vyjádřeno i fingování dopravní nehody v úmyslu vylákat pojistné plnění ze strany obviněných.
K tvrzením obviněných, že ani nemohli být pachateli trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., považoval státní zástupce (poněkud nad rámec dovolací argumentace, neboť nalézací soud právně kvalifikoval jednání obviněných jako pojistný podvod podle §250a odst. 2, odst. 3 tr. zák.) za vhodné upozornit na to, že zejména z jazykového výkladu citovaného ustanovení nelze dojít k závěru, že jmenovaného trestného činu se může dopustit jen ten, kdo je smluvní stranou pojistné smlouvy. Zejména při uplatnění nároků z pojistných smluv je plnění pojistitelem závislé na informacích nejen od pojistníka, ale i od dalších subjektů. Pokud by měl zákonodárce záměr omezit pachatelství tohoto trestného činu jen na pojistníka či pojistitele jako subjekty pojistné smlouvy, nepochybně by tak učinil jejich přesným pojmenováním v rámci uvedené skutkové podstaty. Ostatně ani rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nestaví na nutnosti, aby pachatel trestného činu pojistného podvodu byl stranou pojistné smlouvy, které se trestný čin dotýká (v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 299/2007 a sp. zn. 6 Tdo 1150/2009).
K další argumentaci dovolatelů, v níž polemizují se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, zda předmětná dopravní nehoda byla fingovaná, státní zástupce uvedl, že lze odkázat především na úvahy odvolacího soudu, který akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, když na základě rozboru znaleckých posudků dospěl k tomu, že nehoda skutečně fingovaná byla. Státní zástupce je přesvědčen, že argumentace odvolacího soudu se jeví jako logická a nevyvolávající pochybnosti (odkázal přitom na str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Státní zástupce rovněž uvedl, že pokud dovolatelé poukazovali na to, že v případě vozidla BWM, které řídil obviněný D. P., nebylo prokázáno, že by některý z obviněných ve vztahu k pojišťovně uvedl konkrétní poškození, která na vozidle vznikla před předmětnou dopravní nehodou, nutno podotknout, že byla-li předmětná dopravní nehoda fingovaná pouze za účelem podvodného vylákání pojistných plnění, a byla-li obě vozidla poškozena před touto nehodou (což se zejména ze znaleckého posudku spol. DEKRA Automobil, a. s., podává), stěží lze dospět k jinému závěru, než k tomu, že nehoda byla obviněnými fingovaná již s tím, že bude uplatňován (třeba i další osobou) nárok na náhradu škody, a to jak té, která vznikla při nehodě coby vedlejší efekt fingování nehody, tak té, která vznikla na vozidlech před nehodou; jinak by totiž jednání obviněných nedávalo ekonomický smysl.
Podle státního zástupce nelze jako relevantní a důvodnou považovat ani námitku obviněných vztahující se k vyčíslení škody způsobené trestným činem. Má totiž za to, že odvolací soud, když zpochybnil aplikovatelnost závěrů Nejvyššího soudu obsažených v jeho usneseních sp. zn. 7 Tdo 580/2002 a sp. zn. 6 Tdo 335/2009, nepochybil. Přiléhavější na projednávaný skutek se mu však jeví právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002, v němž soud v souvislosti s posouzením skutku právně kvalifikovaného jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 5 tr. zák. vyjádřil názor, že je-li vznik pojistné události od počátku fingován a je-li na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již podstatné, v jaké skutečné výši by jinak – nebýt úmyslného vyvolání pojistné události – vznikl nárok na pojistné plnění.
Státní zástupce je přesvědčen, že dokazování ve věci bylo nalézacím soudem provedeno v dostatečném rozsahu, skutkové závěry vyjádřené ve výrokové části jeho rozsudku jsou v souladu s provedenými důkazy a odpovídají jim i právní závěry soudů obou stupňů. Rozpor (a už vůbec ne extrémní) neshledal ani mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, který byl potvrzen soudem odvolacím. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto v dané věci není dán.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a učinil tak v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]; v případě, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že je třeba učinit rozhodnutí jiné [neuvedené v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.], vyslovil souhlas s tím, aby i takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky obviněných, které ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohou obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly převážně do způsobu hodnocení jednotlivých důkazů (především hodnocení závěrů znaleckých posudků ve věci vypracovaných) ze strany soudů obou stupňů.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelé v tomto směru ve svém společném podání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že obviněnými takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantně uplatněnou výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani tvrzení obviněných, že při rozhodování soudů nebyla zachována totožnost skutku, jímž byli uznáni vinnými (při srovnání se skutkem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, posléze se skutkem popsaným v obžalobě, a konečně se skutkem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku). Institut totožnosti skutku totiž není institutem trestního práva hmotného, nýbrž institutem trestního práva procesního, neboť je upraven v ustanovení §220 tr. ř.
I přesto Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že při řešení této problematiky je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.).
Lze proto (ve shodě se stáním zástupcem) shrnout, že totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve významných skutečnostech alespoň částečná a v případech, kdy shoda existuje toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném předchozím jednání pachatele. Z tohoto pohledu jednání obviněných popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (srov. shora) nepředstavuje jiný skutek, než ten, který byl uveden nejprve v usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze v podané obžalobě.
Jestliže by až dosud uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny až doposud zmíněné námitky dovolatelů stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelé však ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo o námitky o absenci subjektivní stránky obviněného D. P., o námitky zpochybňující závěry soudů o naplnění kvalifikované skutkové podstaty, a to s ohledem na námitky vztahující se k výši způsobené škody, a konečně námitky, že nemohou být uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu ani podle §250a odst. 2 tr. zák. s ohledem na nedostatek speciálních vlastností (účastník pojistné smlouvy), ani podle §250a odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., jímž byli oba dovolatelé uznáni vinnými, se dopustí ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu a způsobí-li tímto činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoliv malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Úmyslné vyvolání pojistné události je takové jednání pachatele, kterým úmyslně způsobí konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout plnění (např. záměrně havaruje s pojištěným automobilem, proražením hráze rybníka způsobí zatopení pojištěné nemovitosti apod.).
Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. je dokonán již vyvoláním pojistné události nebo udržováním stavu vyvolaného pojistnou událostí, i když ke škodě na cizím majetku nedošlo (např. pojistné plnění nebylo v důsledku odhalení činu vyplaceno).
Pachatelem bude zpravidla pojištěný, ale může to být i pojistník nebo osoba zcela jiná, která vyvolá úmyslně pojistnou událost nebo úmyslně udržuje stav jí vyvolaný, ať už v dohodě s pojištěným či bez takové dohody (motivem zde může být např. snaha poškodit pojistitele – pojišťovnu).
Pojištění odpovědnosti provozovatelů vozidel za škodu způsobenou provozem těchto vozidel podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších zákonů, a podle vyhlášky č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), je pojištěním smluvním povinným.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba nejprve k námitce obviněného D. P. o absenci subjektivní stránky jeho jednání uvést, že pro posouzení, zda spáchal trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodněních obou uvedených rozhodnutí.
Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že oba obvinění „po předchozí dohodě dne 15. 11. 2002 … v úmyslu vylákat pojistné plnění zinscenovali dopravní nehodu, přičemž vozidlo řízené P. B., … úmyslně narazilo do vozidla řízeného D. P., … následně D. P. oznámil pojistnou událost …“ .
Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky jednání jak obviněného D. P., tak obviněného P. B. má význam především to, že v takto zjištěném skutku je naprosto zřetelně vyjádřeno, že oba obvinění jednali v úmyslu vylákat pojistné plnění, což je zcela dostačující pro posouzení všech rozhodných okolností souvisejících s tím, jaký je subjektivní vztah při takovém počínání. Při tomto posuzování je nutné vycházet ze zásady, že zavinění (ať už ve formě úmyslu nebo nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění je proto třeba usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo.
Z okolností uvedených v rozhodnutích obou soudů i ze spisu samotného lze spolehlivě posoudit jednak to, jaký byl průběh jednání obou obviněných, jednak dospět k závěru shodnému, jaký ve svých rozhodnutí vyslovily soudy obou stupňů, tedy že obvinění (tj. i D. P.) jednali úmyslně. V návaznosti na správné závěry obou nižších soudů je proto možné uzavřít, že tato námitka o absenci subjektivní stránky je zcela neopodstatněná.
Další námitky obviněných směřovaly proti tomu, že nemohli být uznáni shora uvedeným trestným činem, a to pro nedostatek speciálních vlastností, tj. proto, že nebyli účastníky pojistných smluv. Ani tyto námitky obviněných však nelze považovat za opodstatněné.
Především je třeba zdůraznit, že argumentace obou dovolatelů (o nedostatku speciálních vlastností, neboť nebyli účastníky pojistných smluv) se vztahovala k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (tj. k trestnému činu, pro nějž proti nim bylo zahájeno trestní stíhání a posléze podána obžaloba). Taková námitka se však zcela míjí s formálními znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., jímž oba dovolatelé byli uznáni vinnými a u něhož zákon žádné speciální vlastnosti nevyžaduje. Jak již bylo výše uvedeno, pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. bude zpravidla pojištěný, ale může to být i pojistník nebo osoba zcela jiná, která vyvolá úmyslně pojistnou událost nebo úmyslně udržuje stav jí vyvolaný, ať už v dohodě s pojištěným či bez takové dohody.
Nad rámec již uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné (a pro větší úplnost) dodat, že námitkám obou obviněných o nedostatku speciálních vlastností by nebylo možno přisvědčit ani ve vztahu k trestnému činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Jak správně připomenul již státní zástupce, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 299/2007, a usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1150/2009) dovodil, že není nutností, aby pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. byl stranou pojistné smlouvy, které se trestný čin dotýká.
Další relevantně uplatněnou námitkou dovolatelé napadali závěry soudů vztahující se ke vzniku a výši škody. V souvislosti s ní poukazovali též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, z něhož vyvozovali, že v jejich trestní věci nelze bez dalšího považovat za škodu celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než byla vyplacena.
Nejvyšší soud považuje za potřebné k této problematice uvést (opět ve shodě se stáním zástupcem), že pokud obvinění opírali své závěry ohledně výše způsobené škody o citované usnesení Nejvyššího soudu, neučinili tak zcela přiléhavě. V tomto usnesení totiž Nejvyšší soud uvedl, že za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal. Z tohoto a contrario plyne, že je-li zřejmé, že k pojistné události nedošlo, nemohl ani vzniknout nárok na pojistné plnění a za škodu je tak nutno považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění. Závěr odvolacího soudu (o neaplikovatelnosti tohoto rozhodnutí na posuzovanou věc) je proto v tomto směru (a to i ve vztahu k usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 To 335/2009, které však obvinění v dovolání, na rozdíl od odvolacího řízení, neuplatnili) naprosto správný.
Pokud se obvinění ve svých dovoláních domáhali zohlednění skutečnosti, že vozidla byla při nahlášené „dopravní nehodě“ poškozena a část pojistného plnění proto byla vyplacena důvodně, Nejvyšší soud (i tady ve shodě se státním zástupcem) odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, sv. 21/2003, pod č. 495), v němž dospěl k závěru, že jestliže byl vznik pojistné události od počátku fingován a bylo-li na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již podstatné, v jaké skutečné výši by jinak – nebýt úmyslného vyvolání pojistné události – vznikl nárok na pojistné plnění. Je tomu tak z toho důvodu, že na pojistné plnění vůbec nevznikl nárok, a tudíž nemá právní význam ani otázka, zda výše podvodně uplatněného pojistného plnění skutečně odpovídá výši škody, která měla být způsobena fingovanou pojistnou událostí na pojištěných hodnotách, resp. zda tyto pojištěné hodnoty odpovídají částce požadovaného pojistného plnění.
Konečně k námitce obviněných, že si soudy neujasnily podstaty skutku a jeho právní kvalifikaci, což ve svém důsledku mělo vést k omezení jejich práv na obhajobu, neboť jim nemohlo být v průběhu trestního řízení dostatečně jasné, co je jim přesně kladeno za vinu, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na závěry odvolacího soudu k této výhradě (str. 4 odůvodnění jeho rozhodnutí) a příslušnou pasáž citovat: „… Nelze totiž pominout, že ačkoliv se jedná o dvě odlišné skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu v §250a odst. 1 a §250a odst. 2 tr. zák., trest, který pachatelům hrozí, je v obou případech stejný, takže se nejedná v ustanovení §250a odst. 2 tr. zák. o přísnější postih. V tomto smyslu je třeba poukázat na ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., jak shora uvedeno, kdy je nesporné, že uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. a nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku a žádá-li o to poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomuto účelu odročit. K této situaci však nedošlo, neboť se nejedná o přísnější ustanovení trestního zákona. Nelze pak pominout, že ve smyslu ustanovení §220 odst. 4 tr. ř. právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán. …“ . S ohledem na tuto přiléhavou argumentaci je zřejmé, že ani tato poslední námitka obviněných není důvodná.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a