ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1082.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1082/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 41/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 5 T 6/2009, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1. tr. zák. č. 140/1961 Sb. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem P., S., na náhradu škody částku 28.222,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. dopustil tím, že dne 17. 5. 2009 v 02.55 hodin v P., na n. T. G. M., na chodníku před domem, v průběhu jím vyvolané potyčky prudce bodl J. L. nožem do břicha a do horní části pravého stehna a dále jmenovaného bodl nožem do levé části krku a do levých beder, když vzhledem k použitému útočnému nástroji, síle útoku a s ohledem na místa, na která útok vedl, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jej může usmrtit, přičemž v důsledku uvedeného jednání utrpěl J. L. bodnou ránu vlevo při střední čáře vpředu na břiše o délce kolem 20 mm kompletně pronikající do dutiny břišní s protnutím předního okraje levého jaterního laloku, bodnou ránu o délce kolem 40 mm ve vnitřní části pravého stehna při tříselné rýze protínající svaly stehna až ke stehenní kosti, protnutí šourku s řezným poraněním pravého varlete, řeznou ránu o délce 30 mm vlevo na krku a řeznou ránu o délce kolem 100 mm v levé bederní krajině zasahující do podkoží, a pro tato zranění bezprostředně jej ohrožující na životě byl hospitalizován od 17. 5. 2009 do 24. 5. 2009 ve Fakultní nemocnici P.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný M. S., jeho rodiče O. a J. S. a jeho sestra L. Š. odvoláními. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 To 41/2010, byla všechna tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítal, že provedeným důkazům neodpovídá závěr odvolacího soudu o tom, že se jednalo o čtyři razantně vedené rány nožem, když objektivně takové rány byly zjištěny pouze dvě a další dvě rány byly řezné, které způsobily pouze povrchová zranění. Použitá právní kvalifikace podle něj neobstojí, neboť soudy nevyhodnotily všechny aspekty jeho jednání, zejména v jakém stadiu vzájemné potyčky byla zranění způsobena, jaké jednání poškozeného a svědka J. T. bodnutí nožem předcházelo, jaký nástroj byl použit, zda se jednalo o mířené rány apod. Obviněný poukazoval na aktivní jednání poškozeného i svědka J. T., který ho opakovaně kopal botou s ocelovou špičkou do hlavy. Pokud k bodnutí došlo za takové situace, bylo na místě jednání obviněného kvalifikovat jinak. Vyjádřil přesvědčení, že bylo třeba vzít v úvahu jeho předchozí negativní zkušenosti, kdy byl sám napaden a utrpěl těžká poranění hlavy, razanci útoku ze strany nejen poškozeného, ale i svědka J. T., nepřehlednost situace a v neposlední řadě i skutečnost, že použitý nůž nebyl delší než 80 mm. Podle dovoletele existuje důvodná pochybnost o tom, že se jednalo o mířená bodnutí, jejich charakter odpovídá spíše bodnutí ve zmatku, úleku, obavě z dalšího napadení a z tohoto pohledu je důležitá i vzájemná poloha jeho a poškozeného v okamžiku použití nože. Vzhledem k těmto okolnostem měl za to, že jeho jednání nevykazuje znaky pokusu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní, ale mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Soudy podle něj nesprávně hodnotily i znalecký posudek z oboru soudního lékařství, podle něhož nebylo možno vyloučit úmrtí především na přidruživší se zánětlivé komplikace. Tvrdil, že poškozenému smrt bezprostředně nehrozila, ale hrozila by v případě, že by nebyl ošetřen a došlo-li by k zánětlivým komplikacím. K žádným komplikacím předvídaným znalcem, které by mohly vést ke smrti poškozeného, však nedošlo. Nebyl objasněn konkrétní motiv, pro který měl chtít poškozeného usmrtit či alespoň být s takovým následkem srozuměn. Uvedl, že útok proti poškozenému nebyl veden žádným konkrétním motivem, spíše vyplynul z napjaté a nepřehledné situace na místě činu a do jisté míry byl podmíněn i požitým alkoholem. Opakoval, že nebylo zjištěno ani přesné postavení poškozeného a obviněného v době útoku, ani jejich případná vzájemná interakce, ani časový okamžik, ve kterém došlo ke zranění poškozeného. Obviněný totiž mohl v době, kdy byl sám napaden a kopán do hlavy svědkem J. T., jednat ve strachu, úleku a zmatku, protože byl sám ohrožen brutálním útokem ze strany jmenovaného svědka a následně i samotného poškozeného, a v úvahu tak přichází i posouzení jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Podle dovolatele nelze vyloučit ani právní kvalifikaci jednání jako trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., pokud by bylo prokázáno, že byl vzhledem k opilosti ve stavu nepříčetnosti, avšak soudy v tomto směru neprovedly jím navrhované důkazy k ověření jeho příčetnosti. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že se jednalo o likvidační útok. Pokud totiž nebylo najisto postaveno, ve kterém stadiu konfliktu došlo k použití nože, nebylo možno jeho jednání správně kvalifikovat. Dovolatel závěrem vytkl, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami uplatněnými v odvolání a ani se s nimi žádným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v předmětné věci bylo nutné vycházet z popisu průběhu skutkového děje zjištěného soudy a v této souvislosti se z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů podává, že obviněný zcela zbytečně a neadekvátně reagoval na hlučnější projev poškozeného a vyvolal fyzickou potyčku, v jejímž rámci poškozeného razantně a agresivně napadl, a to mimo jiné i opakovaným bodnutím nože poměrně velkou intenzitou za verbálního doprovodu „já tě zabiju“. Poškozený nebyl s ohledem na razanci útoku schopen žádné významnější obrany, snažil se mu však pomoci svědek J. T., který obviněného kopl do hlavy, protože však obviněný ani přesto útoku nezanechal, svědek odběhl pro pomoc. Z vyjádření znalců potom soudy dříve činné ve věci dovodily, že útok obviněného, resp. jím způsobená zranění, mohla přivodit smrt poškozeného, rovněž bylo zjištěno, že obviněný jednal v rámci opilosti prosté. Obviněný realizoval zcela cílený a agresivní útok na poškozeného za užití úderů a bodnutí nože. Poškozený v rámci konfliktu (s výjimkou hlučného projevu mu bezprostředně předcházejícímu) nijak aktivní nebyl, svědek J. T. projevil větší aktivitu jen v jednom momentu, kdy se krátkým napadením snažil poškozenému, ovšem bezúspěšně, pomoci. Rozhodně se podle něho nejednalo o napjatou a nepřehlednou situaci, kterou popisuje obviněný (a v níž by případně mohl jednat v obavě či úleku), ale o poměrně jednoznačné napadení poškozeného obviněným, což vylučuje možnost jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku. S ohledem na absenci závěru o stavu nepříčetnosti na straně obviněného nepřipadá v úvahu ani trestný čin opilství podle §201a tr. zák., když soudům činným dříve ve věci nelze vytknout, že by se ovlivněním obviněného požitým alkoholem, a to i za zohlednění dřívějšího požití anabolických steroidů, nezaobíraly. K právnímu posouzení skutku poznamenal, že obviněný zjevně mohl poškozenému způsobit smrt, přičemž této možnosti si musel nutně být s ohledem na charakter užité zbraně, intenzitu útoku a jeho směřování vědom. Použitou právní kvalifikaci proto považoval za přiléhavou a odkázal na úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění rozsudku. Na rozdíl od obviněného měl za to, že soudy dříve činné ve věci se zaobíraly i všemi souvisejícími okolnostmi, tedy zejména okolnostmi útoku (zbytečné agresivní napadení poškozeného obviněným), motivem (neadekvátní reakce na hlučný projev poškozeného), zbraní (nůž, byť v délce jen kolem 90 mm, jak vyplývá ze znaleckého posudku), resp. provedením útoku (opakované bodnutí velkou intenzitou do míst, kde jsou životně důležité orgány). Souhlasil s obviněným, že nebyl zcela a přesně vymezen okamžik bodnutí, nicméně vzhledem k charakteru děje (tj. napadení poškozeného obviněným) považoval učiněná zjištění pro vyslovenou právní kvalifikaci za dostatečná. Upozornil i na zjištění soudů o předchozích zkušenostech obviněného s násilím, z nichž plyne, že byl opakovaně soudně projednáván a dokonce i potrestán pro spáchání násilné trestné činnosti. Navrhl, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., zejména zda byla naplněna jeho subjektivní stránka.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného. Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že se obviněný dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného a kterého se dopustil v úmyslu takový čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Tyto právní závěry mají spolehlivou oporu v konkrétních skutkových zjištěních obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného charakterizovaného tím, že v průběhu jím vyvolané potyčky prudce bodl J. L. nožem do břicha a do horní části pravého stehna a dále jmenovaného bodl nožem do levé části krku a do levých beder, též okolnost, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného poškozený utrpěl bodnou ránu vlevo při střední čáře vpředu na břiše o délce kolem 20 mm kompletně pronikající do dutiny břišní s protnutím předního okraje levého jaterního laloku, bodnou ránu o délce kolem 40 mm ve vnitřní části pravého stehna při tříselné rýze protínající svaly stehna až ke stehenní kosti, protnutí šourku s řezným poraněním pravého varlete, řeznou ránu o délce 30 mm vlevo na krku a řeznou ránu o délce kolem 100 mm v levé bederní krajině zasahující do podkoží, přičemž pro tato zranění bezprostředně jej ohrožující na životě byl hospitalizován od 17. 5. 2009 do 24. 5. 2009 ve Fakultní nemocnici P.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, tr. zák., nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy obou stupňů, především soud prvního stupně, věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost a závěry, k nimž dospěly, akceptuje i dovolací soud; jsou přesvědčivé a správné.
Soud prvního stupně v této souvislosti přiléhavě uvedl, opíraje se o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. P. H., že obviněný napadl poškozeného J. L. nožem a způsobil mu hlubokou bodnou ránu v oblasti břicha, stehna a řezné rány na krku a v bederní krajině, pro které byl poškozený ohrožen na životě a nezemřel jen díky rychlému lékařskému zásahu. Takového jednání se podle jeho závěrů dopustil nejméně v úmyslu nepřímém. Jako dospělý, průměrně inteligentní a průměrně vzdělaný člověk disponujícími jistě základními anatomickými znalostmi si musel být vědom, že při útoku nožem proti oblasti břicha, krku a třísel může poškozenému způsobit smrt, neboť se v těchto částech nacházejí životně důležité orgány (vnitřní orgány, velké tepny apod.). Motiv činu obviněného spatřoval soud prvního stupně především v reakci obviněného na hlučné chování a slovní projevy poškozeného. Motivaci obviněného považoval soud za neadekvátní, avšak plně odpovídající osobnostní struktuře obviněného. Nalézací soud taktéž vyloučil, že by obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku či zmatku, když konflikt sám vyvolal a v potyčce s poškozeným měl jasnou převahu, a už vůbec nelze podle něj hovořit o předchozím zavrženíhodném chování poškozeného, které lze označit za bezvýznamné hlučné pokřikování, které navíc zřejmě ani nebylo adresováno obviněnému. Těmito úvahami vyloučil možnost právní kvalifikace skutku jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., popř. zločin zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku (strana 12 rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil (strana 3 usnesení) a ani Nejvyšší soud v rozhodnutích soudů neshledal pochybení, která obviněný v dovolání vytýkal. V daných souvislostech není na místě zabývat se opodstatněností úvah odvolacího soudu o možnosti kvalifikovat trestný čin obviněného jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jimž nelze bez dalšího přisvědčit, poněvadž nejsou významné ve světle námitek uplatněných v dovolání.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus vraždy podle §219 tr. zák., nebo o trestný čin ublížení na zdraví §222 odst. 1 tr. zák., který podle dovolatele spíše přichází v úvahu, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Těchto východisek si byly soudy (především soud prvního stupně, který je přímo vyjádřil ve skutkové části výroku o vině) vědomy a jejich hodnotící úvahy z nich bezezbytku vycházejí.
Bylo najisto postaveno, že to byl obviněný, kdo poškozeného J. L. ze zcela malicherného důvodu hrubě fyzicky napadl a útočil proti němu též opakovaným bodnutím nože délky čepele nejméně 90 mm za slovního doprovodu „já tě zabiju“. Poškozený nebyl schopen se účinněji bránit, v jeho prospěch zasáhl svědek J. T. tím, že obviněného kopl do hlavy v představě, že jej od dalšího útoku odradí, což se však nestalo, a proto odběhl pro pomoc. Vzhledem ke zjištěním o jeho nejméně průměrných rozumových schopnostech obviněný musel vědět, že nůž, byť délky čepele minimálně 90 mm, představuje prostředek, jehož použitím lze způsobit újmu, která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení §219 tr. zák. Jestliže vedl takovým nožem útok do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány a velké tepny, jejichž poraněním hrozí poškozenému smrt, přičemž poškozenému způsobil celkem nejméně 4 bodné a řezné rány, z nichž nejméně dvě – bodná rána do břicha a bodná rána vpravo na stehně byly vedeny velkou zraňující silou, musel si být v době útoku vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Tím je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat. Lze proto uzavřít, že obviněný s ohledem na způsob provedení činu, četnost a sílu útoků a jejich směrování, povahu užité zbraně věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného v ustanovení §219 tr. zák., a se způsobením smrti poškozeného byl srozuměn v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen. Srozumění s následkem je patrno i z jeho následného jednání, kdy bezprostředně po útoku z místa činu utekl a o zdravotní stav a osud poškozeného se nezajímal. Skutečnost, že nedošlo k usmrcení poškozeného J. L., byla na obviněném zcela nezávislá; pouze v důsledku rychlého lékařského zákroku a skutečnosti, že u poškozeného nenastaly komplikace, k fatálnímu následku nedošlo. Jen pro úplnost nutno upozornit na předchozí zkušenosti obviněného s násilnými útoky, jež taktéž nezůstaly stranou pozornosti soudů.
Dovolací soud pokládá za nepřípadnou námitku obviněného, že život poškozeného nebyl jeho jednáním bezprostředně ohrožen, poněvadž k žádné z komplikací předpokládaných znalcem nedošlo a nelze proto jeho jednání posoudit jako pokus trestného činu vraždy. Obecně totiž platí, že úmysl pachatele usmrtit jiného nelze spojovat až s tím, zda nastanou či nenastanou zdravotní komplikace, které mohou vyústit ve smrt poškozeného, ale podstatné je to, zda útokem obviněného byla způsobena taková zranění, která již sama o sobě představují reálné ohrožení života poškozeného. Právě o takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně jednalo.
Výše uvedené okolnosti přesvědčivě opodstatňují závěr, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení poškozeného a že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Jak přiléhavě konstatoval i státní zástupce ve svém vyjádření, soudy dříve činné ve věci se zaobíraly i všemi souvisejícími okolnostmi, tedy zejména okolnostmi útoku (zbytečné agresivní napadení poškozeného obviněným), motivem (neadekvátní reakce na hlučný projev poškozeného), zbraní (nůž, byť v délce jen kolem 90 mm, jak vyplývá ze znaleckého posudku), resp. provedením útoku (opakované bodnutí velkou intenzitou do míst, kde jsou životně důležité orgány). Lze souhlasit i s názorem, že ač nebyl zcela a přesně vymezen okamžik bodnutí, vzhledem k charakteru děje (tj. napadení poškozeného obviněným) jsou učiněná zjištění pro vyslovenou právní kvalifikaci dostačující.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že se zcela ztotožnil s těmi úvahami soudů, jimiž byla odmítnuta obhajoba obviněného, že jednal ve strachu, úleku či zmatku, z čehož následně vyvozoval, že se mohl dopustit nejvýše trestných činů zabití podle §141 tr. zákoníku, popř. ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Spáchání obou těchto trestných činů je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 793/2010). Je tedy zjevné, že s ohledem na konkrétní situaci a průběh konfliktu mezi obviněným a poškozeným aplikace ustanovení §141 tr. zákoníku, a tím spíše §146a tr. zákoníku, nepřichází v úvahu, jak výstižně poznamenal již soud prvního stupně.
Výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu jako pokus trestného činu vraždy, jež jsou obsaženy v textu dovolání, jsou zčásti založeny na polemice se způsobem hodnocení důkazů a směřují proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. Je zjevné, že úvahy obviněného o možnosti posouzení jeho jednání jako trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., popř. jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku, jsou založeny na zpochybnění skutkových zjištění soudů stran průběhu konfliktu s poškozeným, hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a též na výhradách vůči úplnosti dokazování k otázce posouzení jeho příčetnosti v důsledku jeho předchozího požívání alkoholických nápojů. Polemika se správností učiněných skutkových zjištění a tedy námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li obhajobě obviněného, a své závěry o jeho vině opřel především o usvědčující výpovědi svědků J. T., R. P. a J. K., jelikož poškozený se k průběhu incidentu nebyl schopen relevantně vyjádřit (strany 5, 6 rozsudku). Z výpovědí svědků jasně vyplynulo, že to byl obviněný, kdo inicioval celý konflikt a zaútočil na poškozeného za užití úderů a bodnutí nože. Nebylo zjištěno, že by poškozený na obviněného jakkoliv útočil, svědek J. T. proti obviněnému užil fyzické násilí v jednom případě, veden snahou poškozenému pomoci, což se mu nepodařilo. Ve svém souhrnu se ale rozhodně nejednalo o napjatou a nepřehlednou situaci, v níž by obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku či zmatku, jsa sám ohrožen brutálním útokem svědka J. T. a poškozeného, jak sám naznačoval. Obviněný tak při argumentaci, že jednání mohlo být posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, vycházel z jiných skutkových zjištění, než jaká učinil soud prvního stupně, a tuto právní kvalifikaci jeho jednání nutno vyloučit. Soud prvního stupně věnoval rovněž náležitou pozornost objasnění otázky příčetnosti obviněného. Přesvědčivě zdůraznil, že ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie MUDr. M. H. a z odvětví klinické psychologie pro děti a dospělé Mgr. P. Ch., který byl v této souvislosti vypracován, vyplynulo, že schopnost obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat byla nanejvýše lehce snížena z důvodu ovlivnění alkoholem, kdy se jednalo o opilost prostou. S těmito závěry korespondovaly i výpovědi svědků J. K. a R. P., kteří potvrzovali, že obviněný s nimi šel a komunikoval, a také zjištění, že obviněný reagoval na hlasité projevy poškozeného, po jehož napadení rychle opustil místo činu. V kolizi s nimi nebylo ani odborné vyjádření zpracované prof. MUDr. M. K., CSc., které si soud opatřil v reakci na obhajobu uplatněnou obviněným v hlavním líčení. Na podkladě těchto důkazů soud dovodil příčetnost obviněného a racionalitu jeho jednání a vysvětlil, proč obhajobu obviněného co do množství a druhu požitého alkoholu a jiných látek pokládá za účelovou. Za takové situace proto nepřicházelo v úvahu posouzení jednání obviněného jako trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., pro jehož naplnění je primárním předpokladem stav nepříčetnosti. Odvolací soud neshledal potřebným závěry soudu prvního stupně jakkoliv korigovat a ani Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od nich odchýlit.
Skutek obviněného byl správně právně posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková