ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.614.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 614/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání obviněného W. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 12 To 18/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 20/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného W. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný W. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 46 T 20/2008, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě P. na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že
poté, co se na schůzce konané dne 6. 12. 2005 v kanceláři F. P., P., S., dozvěděl, že poškozená D. M. má zájem o zapůjčení peněz na koupi hotelu v jižních Č. a za poskytnutí půjčky je ochotna předem vyplatit „akontaci“ v hodnotě několika miliónů korun, a ze schůzek poškozené s původně spoluobviněnými M. S. a M. F. se dozvěděl, že poškozená má ve vlastnictví starožitný prsten, o němž předpokládala, že má hodnotu 14.000.000,- Kč, a prodejem tohoto prstenu chce získat peníze na vyplacení „akontace“, společně s dnes již pravomocně odsouzeným M. F., který poškozenou na schůzkách nepravdivě informoval, že je v kontaktu se zahraničními zájemci o koupi prstenu, v úmyslu získat bez zaplacení prsten, o němž předpokládali, že má hodnotu udávanou poškozenou, vylákali poškozenou na schůzku konanou dne 1. 3. 2006 v salonku hotelu I., v P., Š., na schůzce předstírali zprostředkování prodeje prstenu za předem dohodnutou cenu 12.000.000,- Kč zahraničnímu zájemci, a to tak, že M. F. představil W. P. jako „profesora“, který posoudí prsten a provede odhad jeho ceny, a W. P. v této úloze vystupoval maskován nalepenými kotletami a odbarvenou pletí, prsten za použití lupy a pinzety ohledával, přičemž oba muži zároveň na schůzku přinesli kufřík, v němž podle jejich údajů měly být peníze na koupi prstenu, poškozená však ztratila k oběma mužům důvěru, prsten si od W. P. vzala zpět a ze schůzky předčasně odešla, čímž obviněný W. P. a odsouzený M. F. zamýšleli způsobit poškozené D. M. škodu ve výši 12.000.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný W. P. odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 12 To 18/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný W. P. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl rovněž uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě P. na dobu pěti let.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Vrchní soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 12 To 89/2007, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných W. P. a M. F. i odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněných M. S. a J. K. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 46 T 2/2007. Tímto rozsudkem byl obviněný W. P. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě P. na pět let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. F. a o zproštění obžaloby spoluobviněných M. S. a J. K. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. byla poškozená D. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu dovolání obviněného W. P. byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 672/2008, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeny usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 12 To 89/2007, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 46 T 2/2007, v části týkající se obviněného W. P. Současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část označených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc obviněného W. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný W. P. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání i proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 12 To 18/2009. V mimořádném opravném prostředku směřujícím proti výroku o vině odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný tvrdil, že odůvodnění materiální stránky uvedeného trestného činu soudem prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům ani popisu skutku, v němž se uvádí, že se měl dozvědět v přesně nezjištěné době, že poškozená vlastní prsten, jehož hodnota přesahuje 14.000.000,- Kč, a poté dne 1. 3. 2006 měl jako maskovaný profesor prsten zkoumat a jeho hodnotu posuzovat. Zdůraznil, že spoluobviněný M. F. tvrdil, že se W. P. schůzky nezúčastnil a nebyl oním profesorem, a ani poškozená neuvedla nic o tom, že by s ním kromě této schůzky byla v kontaktu. Dovolateli proto nebylo jasné, z jakých důkazů soud prvního stupně čerpal své údaje o tom, že páchal trestnou činnost po dobu tří měsíců, spolupracoval s dalšími pachateli a koordinovaně zvyšoval tlak na poškozenou. Tyto závěry označil za nepravdivé a měl za to, že jimi nelze odůvodňovat použití kvalifikované skutkové podstaty za splnění materiálních podmínek §88 odst. 1 tr. zák. Nesprávně byla podle jeho mínění hodnocena i jeho osoba. Nepopřel, že je recidivistou, avšak v minulosti nebyl odsouzen pro žádnou majetkovou trestnou činnost. Ke spolehlivému posouzení možností jeho resocializace bylo třeba vyžádat zprávu z posledního výkonu trestu a k jeho tíži nelze posuzovat absenci doznání či projev lítosti, poněvadž od počátku trestnou činnost popírá. Nesouhlasil ani s odůvodněním materiální stránky odvolacím soudem, měl za to, že toliko převzal argumentaci soudu prvního stupně, aniž se vypořádal s námitkami obsaženými v jeho odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu proto označil za nepřesvědčivé, neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po zevrubném připomenutí zákonných předpokladů použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. uvedla, že v posuzované trestní věci je důležitost naplnění materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty zdůrazněna zejména okolností, že obviněný se dopustil trestného činu na nezpůsobilém předmětu, neboť hodlal vylákat na poškozené starožitný prsten, o němž se domníval, že má daleko vyšší hodnotu, než je hodnota, v níž by mohl být realizován na aukcích. Nemohl proto ani při dokonání činu nastat účinek, který charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv obviněný tento účinek bezpochyby zamýšlel. Fakticky tedy nastal účinek jiný, respektive při dokonání činu by byla způsobena daleko menší škoda. Předmětnou situaci bylo třeba posoudit jako nezpůsobilý pokus, neboť za této situace pachatel mylně předpokládal existenci skutečností, které tvoří pojmové znaky trestného činu. I pokus na nezpůsobilém předmětu totiž postihuje individuální objekt, tedy zájem na ochraně společenských vztahů určitého druhu, a proto je třeba postihnout takový pokus podle trestní sazby stanovené na trestný čin, o nějž jde, nebo na pokus o něj. Při hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti nezpůsobilého pokusu pro společnost je třeba přihlížet k povaze nikoli skutečného konkrétního zájmu, nýbrž takového, který pachatel postihnout chtěl. Z uvedeného úhlu pohledu je třeba shrnout, že i pokus na nezpůsobilém předmětu je zásadně trestný, avšak při hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost je třeba zhodnotit i nezpůsobilost předmětu, ale v rámci a v souvislosti s jinými stránkami trestného činu, přičemž vlastnost trestného činu lze odepřít jen tehdy, jestliže podle tohoto zhodnocení čin není nebezpečný pro společnost nebo stupeň této jeho nebezpečnosti je nepatrný. Uzavřela, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného je vysoký, neboť při snaze získat starožitný prsten, o němž měl představu, že má několikamilionovou hodnotu, neváhal spolupracovat s další osobou a racionálně a plánovitě, informován o zištném motivu poškozené, se snažil tento historický předmět získat. V očích obviněného šlo o předmět velmi vzácný, historický, dosahující vysoké hodnoty, který by bylo možné lukrativně realizovat případně i mimo území republiky. Skutečnost, že prsten nemá sám o sobě takovou hodnotu, jak obviněný předpokládal, nemá pro posouzení trestnosti jeho jednání zásadní význam. Pokud jde o výši škody, tato sice nebyla jednáním obviněného způsobena, ale byla jím zamýšlena. Obviněný se aktivně podílel na podvodném vylákání prstenu tím, že se vydával za znalce - profesora, který je způsobilý garantovat čestný prodej prstenu, a takové jednání bylo zcela zřejmě jednáním úmyslně podvodným, neseným úmyslem obviněného získat ojedinělý starožitný prsten. Závěr, že nikdo z obviněných neměl v úmyslu poškozené za prsten zaplatit, je dokládán dohodou o způsobu úhrady, kdy byl odmítnut návrh poškozené, aby částka za prsten byla složena na účet, a je dokazován rovněž velmi benevolentní licitací o ceně prstenu. V rámci společenské nebezpečnosti byly podle ní správně hodnoceny i osobnostní charakteristiky obviněného W. P. Navrhla proto, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce materiální.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. platí, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. tím, že se společným jednáním dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu sebe obohatit tím, že uvedl někoho v omyl, a jehož se dopustil v úmyslu způsobit uvedeným činem škodu velkého rozsahu, k jehož dokonání nedošlo. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která bez pochybností vyjadřují všechny zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. jak po stránce formální, tak materiální.
Obviněný ostatně naplnění formálních znaků pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. nezpochybnil, a proto ani Nejvyšší soud naplnění těchto znaků nepřezkoumával. Stěžejní otázkou zůstala otázka naplnění materiální stránky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Pro posuzování materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (§88 odst. 1 tr. zák.) podle ustálené judikatury soudů v zásadě platí, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě „způsobení škody velkého rozsahu“, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost pokusu pro společnost je třeba posuzovat rovněž podle obecných zásad. Jde proto i zde o nebezpečnost konkrétní formy pokusu, konkrétního jednání, jehož povaha jako pokus je hodnocena. V tomto rámci je však třeba pro stupeň nebezpečnosti pokusu vedle skutečností vypočítávaných v §3 odst. 4 tr. zák. hodnotit zejména též některé zvláštní okolnosti, které rovněž uvádí zákon v §31 odst. 2 písm. c) tr. ř., totiž okolnost, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo.
Stejná hlediska nutno vztáhnout i na posuzování trestnosti tzv. nezpůsobilého pokusu, o nějž se jednalo v posuzovaném případě. I na tu nutno nahlížet podle materiálního hlediska, tedy podle jeho stupně společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu pachatele. Soud tedy musí posoudit zejména konkrétní význam okolností, které spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost a její stupeň (§3 odst. 4 tr. zák.). Především jde o okolnosti, které charakterizují objektivní stránku trestného činu, tedy způsob jednání, jímž se pachatel pokusil spáchat trestný čin. Dále je pro posouzení nebezpečnosti činu významná osoba pachatele, tj. zda jde o osobu dosud netrestanou, nebo osobu, která již byla soudně trestána a v jakých souvislostech. Z hlediska subjektivní stránky je třeba zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z jakého důvodu pachatel trestný čin nedokonal. V této souvislosti je třeba přihlížet i k okolnostem, které zabránily dokonání trestného činu (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003 publikované v Souboru TR NS sešit 3, č. T 667 aj.). Není od věci připomenout, že při právním posouzení pokusu trestného činu z hlediska znaků charakterizovaných výší škody, je nutno vycházet z představy pachatele o předmětu útoků a jeho záměru. Otázka, zda zamýšlenou škodu mohl pachatel takového činu vzhledem k jeho okolnostem skutečně způsobit, kdyby se mu podařilo čin dokonat, je významným hlediskem pro hodnocení materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty odpovídající záměru pachatele (k tomu č. 26/1994 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem k těmto zákonným hlediskům a jejich projevům v projednávané věci lze konstatovat, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost dosahuje stupně předpokládaného zákonem.
K dokonání činu nedošlo, jak již bylo konstatováno i v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, hned ze dvou důvodů; jednak pro jednání samotné poškozené, která poté, co pojala nedůvěru k obviněným, z místa schůzky odešla, aniž by jim prsten předala, jednak z důvodů nezpůsobilého předmětu útoku, jelikož obviněný zamýšlel vylákat na poškozené starožitný prsten, o němž se domníval, že má daleko vyšší hodnotu, než je hodnota, za niž by mohl být zpeněžen na aukcích. Soudy obou stupňů se poté, co konstatovaly, že po formální stránce došlo k naplnění znaků vyšší trestní sazby podle §250 odst. 4 tr. zák., zabývaly i splněním materiálních předpokladů pro použití této kvalifikované skutkové podstaty. Soud prvního stupně v daných souvislostech akcentoval okolnosti případu, pod něž zahrnul dobu tří měsíců, po kterou byl čin páchán, součinnost spolupachatelů, koordinovanost jejich jednání, jíž byl zvyšován tlak na poškozenou, aby vyhověla jejich požadavkům, a také osobnost obviněného coby vícenásobného recidivisty se ztíženými možnostmi resocializace (strana 7 rozsudku). Odvolací soud toto hodnocení označil za správné; sám vedle recidivy obviněného poukázal na spolupachatelství a připomněl, že úmysl získat prsten bezplatně zahrnoval i předpoklad, že se tímto způsobem obohatí přinejmenším o 12 milionů Kč, pročež není důležité, že skutečná hodnota prstenu mohla být daleko menší (strana 5 rozsudku).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že soudy vyváženě hodnotily v podstatě všechna relevantní hlediska a přihlédly ke všem okolnostem, které stupeň nebezpečnosti činu obviněného vystihují. Obviněný skutečně jednal jako spolupachatel v úmyslu přímém a vykonal vše, co bylo z jeho strany pro dokonání trestného činu nezbytné; jednalo se o pokus sice nezpůsobilý, avšak ukončený, kterým obvinění chtěli způsobit škodu velkého rozsahu, k čemuž nedošlo jen na základě okolností na jejich vůli nezávislých. Stupeň nebezpečnosti obviněného je vysoký též proto, že při snaze získat starožitný prsten, o němž měl představu, že má několikamilionovou hodnotu, si dovolatel s již odsouzeným M. F. počínali racionálně, plánovitě, na jednání s poškozenou, využívajíce jejího zištného motivu, se připravili. Jak výstižně poznamenala státní zástupkyně ve svém vyjádření, dovolatel se při sledování předem pojatého záměru podvodného vylákání ojedinělého prstenu neváhal vydávat za znalce – profesora, který je způsobilý garantovat čestnost prodeje prstenu, ač ve skutečnosti žádný z obviněných neměl v úmyslu za něj zaplatit, jak o tom svědčí kupř. odmítnutí návrhu poškozené, aby byla příslušná peněžní částka složena na účet, či způsob, jakým bylo licitováno o ceně prstenu. Správnost závěrů soudů je dokládána i poznatky souvisejícími s osobou obviněného, který byl v minulosti opakovaně odsouzen a dokonce i potrestán pro různorodou trestnou činnost, ale ani to jej neodradilo od páchání dalšího protiprávního jednání; nyní posuzovaného jednání se dopustil v tehdy běžící době podmíněného odsouzení. Souhlasit nelze ani s tvrzením obviněného, že v minulosti nebyl souzen pro majetkovou trestnou činnost. Z opisu rejstříku trestů se totiž podává, že byl odsouzen za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody a právě ve zkušební době tohoto odsouzení se dopustil nyní posuzovaného činu.
K okolnostem, že se jednalo o nezpůsobilý pokus a že obviněný od další spolupráce se spoluobviněným M. F. odstoupil a na dalším podvodném jednání neparticipoval, odvolací soud přihlédl při ukládání trestu, uložil-li obviněnému trest odnětí svobody na pět let, což je trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud se nezabýval námitkami obviněného, že není jasné, o jaké důkazy soudy opřely svá zjištění, že páchal trestnou činnost po dobu tří měsíců, že po tuto dobu trvala součinnost pachatelů, kteří koordinovaně zvyšovali tlak na poškozenou, a jejichž prostřednictvím znovu popíral, že by právě on byl oním „profesorem“ a účastnil se schůzky s poškozenou. Je totiž zřejmé, že na podkladě těchto námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Praze, a že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových. Nezbývá než ve shodě s obsahem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 672/2008 opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, nepřitakal-li jí. Dovolací soud již v předchozím řízení konstatoval, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily, na podkladě jakých důkazů a úvah při hodnocení provedených důkazů zjistily, že muž, vydávající se dne 1. 3. 2006 za „profesora“, byl právě obviněný W. P. Rozhodnutí o vině dovolatele bylo v tomto ohledu opřeno především o výpověď svědkyně D. M., jež nebyla v průběhu řízení zpochybněna. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se v souladu s výpovědí této svědkyně také podává, že obviněný skutečně po dobu tří měsíců spoluvytvářel předpoklady pro schůzku s poškozenou dne 1. 3. 2006, společně s již odsouzeným M. F. ji opakovaně telefonicky kontaktovali se záměrem přimět ji k prodeji prstenu. Zmínily-li soudy i tyto okolnosti jako okolnosti významné pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, nelze mít za to, že nekorespondují s výsledky dokazování.
Pakliže soudy shledaly, že dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce formální i materiální, řádně své právní závěry odůvodnily. Jejich rozhodnutí nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková