Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2010, sp. zn. 8 Tdo 760/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.760.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.760.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 760/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 10 To 625/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 164/2006, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 1 T 164/2006, byl obviněný M. V. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle 224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že dne 11. 5. 2006 okolo 20.20 hod. řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní automobil tov. zn. Škoda 105, bez platné technické prohlídky, a to po silnici 3. třídy ve směru od obce H. na obec Ch., přičemž v 5 km a k. o. Ch. při projíždění levotočivé zatáčky v důsledku požitého alkoholu a nepřizpůsobení rychlosti jízdy svým schopnostem a dopravně technickému stavu pozemní komunikace vjel na pravou krajnici a vpravo mimo pozemní komunikaci, kde pravým bodem vozidla narazil do dna silničního příkopu, poté se vozidlo převrátilo a narazilo levým bokem do stromu, přičemž při dopravní nehodě utrpěl spolujezdec P.S. těžké zranění spočívající v pohmoždění mozku při zlomeninách lebních kostí, kterému na místě podlehl, provedenou zkouškou na alkohol v krvi bylo zjištěno v krvi obviněného v době řízení motorového vozidla 1,54 g/kg alkoholu. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 10 To 625/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §224 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na pět let. Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Krajský soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 10 To 496/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 1 T 164/2006, jímž byl obviněný uznán trestným činem ublížení na zdraví podle 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 10 To 625/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že provedenými důkazy nebylo s naprostou jistotou zjištěno, že byl v době nehody řidičem vozidla. Odkázal na obsah odvolání a zdůraznil, že znalci z oboru zdravotnictví dospěli k závěru, že ze soudně lékařského hlediska nelze určit, kdo z osádky vozidla řídil. Znalci z oboru silniční dopravy vycházejí ze simulace nehodového děje pomocí simulačních programů, jež mají své technické meze, a proto nemohou být přesné. Zmínil též, že výpověď svědka P. D. učiněná po 3 letech poté, co ve věci vypovídal, může být pro odstup času zkreslená. I kdyby po nehodě ležel v místě, které svědek označil, nebylo prokázáno, že byl na ně vymrštěn, mohl se tam dostat vlastním pohybem. Soudem prvního stupně bylo totiž prokázáno, že se po nehodě přes utrpěné zranění pohyboval, byl v šoku a tomu odpovídajícím způsobem se choval. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně zrušil a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti ale uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je jimi dovolací soud vázán. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou. Navrhl proto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Berouně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Praze. Dovolatel především namítal, že soudy nezjistily s naprostou jistotou, že vozidlo v době nehody řídil právě on. V této souvislosti zpochybnil přesvědčivost usvědčujících důkazů – znaleckého posudku z oboru silniční doprava a výpověď svědka P. D. a naopak akcentoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, podle něhož ze soudně lékařského hlediska nelze určit, kdo z osádky vozidla řídil. Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo spolehlivě zjištěno, že vozidlo řídil) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 3 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, svědků, znaleckých posudků a listinných důkazů (lékařských zpráv, fotodokumentace, záznamu o krevní zkoušce), soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen o znalecké posudky a výpovědi znalců MUDr. Václava Horáka, MUDr. Michala Dogošiho, MUDr. Michala Berana, MUDr. Tomáše Adámka a zejména znalecký posudek znaleckého ústavu DEKRA Automobil, a. s., prezentovaný zpracovatelem ing. Z. M., jímž bylo zjištěno, že vzhledem ke zraněním poškozeného i obviněného a konečné poloze jejich těl po nehodovém ději byl řidičem havarovaného vozidla obviněný M. V. Se znaleckými posudky korespondovala i výpověď svědka P. D., který popsal jednak způsob jízdy, polohu, ve které nalezl obviněného i poškozeného, a který mimo jiné vyjádřil názor, že patrně řídil obviněný. Za stěžejní důkaz soud považoval modelaci nehodového děje, resp. pohybu posádky vozidla pomocí programu PC Crash. Z něho vyplynulo, že tělo spolujezdce se po nárazu nepohybovalo do větší vzdálenosti než tělo řidiče. Kontakt těl se stromem mohl mít za následek zachycení těla a zbrzdění jeho pohybu, což mohlo vést ke konečné poloze těla v blízkosti stromu a což odpovídalo nálezu těla poškozeného. Ve světle této modelace soudy uzavřely, že pokud se obviněný nacházel 3 m před havarovaným vozidlem (a poškozený v blízkosti vozidla a stromu), byl řidičem obviněný M. V. Odvolací soud též vyložil, že nebyl důvod nevěřit výpovědi svědka P.D., z níž znalecký posudek vycházel, neboť tento byl osobou nezaujatou a neměl důvod vypovídat nepravdu. Soudy proto řádně odůvodnily, proč na základě takto provedeného dokazování uzavřely, že řidičem vozidla v době dopravní nehody byl obviněný. Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu včetně zásady in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. června 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:06/30/2010
Spisová značka:8 Tdo 760/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.760.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§2 odst. 5 tr. ř.
§2 odst. 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10