Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.09.2011, sp. zn. 11 Tcu 110/2011 [ usnesení / výz-D EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:11.TCU.110.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:11.TCU.110.2011.1
sp. zn. 11 Tcu 110/2011-56 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal dne 12. září 2011 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011, sp. zn. 14 To 19/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 1 Nt 107/2010, a rozhodl takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011, sp. zn. 14 To 19/2011, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 1 Nt 107/2010, se zrušují . Krajskému soudu v Plzni se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Generální prokuratura Ukrajiny požádala na základě čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), jejímiž smluvními státy jsou Ukrajina i Česká republika, dopisem ze dne 13. listopadu 2010, č. j. 14/3-38631-10, o vydání státního občana Ukrajiny V. P. (dále také jako „obviněný“) k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin úmyslné vraždy spáchané ze zištných motivů podle čl. 93 odst. a) trestního zákona Ukrajiny, jehož se měl (jak je uvedeno ve výroku obou napadených rozhodnutí soudů) dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1992 na Ukrajině vystřelil z pistole Makarov č. ……. na poškozeného jménem A. K., následným šetřením bylo zjištěno, že poškozený zemřel z důvodu vykrvácení způsobeného střelnými poraněními v oblasti hrudníku, břišní dutiny, levé plíce a levé ledviny. Jeho tělo bylo nalezeno dne 24. 4. 1992 ve shybce propouštěcí stanice kanálu „severský D. – D.“ vedle osady K. A. okresu Donecké oblasti. Při soudně lékařském vyšetření mrtvoly byly objeveny 3 kulky 9 mm – 2 kulky v oblasti levého žeberního obloučku a jedna kulka v předním povrchu levé plíce. Uvedené kulky byly vystřeleny z pistole konstrukce Makarova č. …… Tato pistole byla evidenční zbraní V. P. Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni dne 16. prosince 2010 pod sp. zn. 1 KZM 304/2010 u Krajského soudu v Plzni návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání V. P. k trestnímu stíhání na Ukrajinu. O návrhu krajské státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 1 Nt 107/2010, tak, že se vyžádaný V. P., Ukrajina, alias O. K., podle §411 odst. 1 tr. ř. předává na Ukrajinu k trestnímu stíhání, na základě žádosti generální prokuratury Ukrajiny ze dne 3. 11. 2010 pod č. 14/3-38631-10, pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1992 na Ukrajině vystřelil z pistole Makarov č. ……. na poškozeného jménem A. K., následným šetřením bylo zjištěno, že poškozený zemřel z důvodu vykrvácení způsobeného střelnými poraněními v oblasti hrudníku, břišní dutiny, levé plíce a levé ledviny. Jeho tělo bylo nalezeno dne 24. 4. 1992 ve shybce propouštěcí stanice kanálu „severský D. – D.“ vedle osady K. A. okresu Donecké oblasti. Při soudně lékařském vyšetření mrtvoly byly objeveny 3 kulky 9 mm – 2 kulky v oblasti levého žeberního obloučku a jedna kulka v předním povrchu levé plíce. Uvedené kulky byly vystřeleny z pistole konstrukce Makarova č. …… Tato pistole byla evidenční zbraní V. P. Podle §411 odst. 9 tr. ř. soud povolil předání obviněného s odkladem do doby skončení trestního stíhání vedeného proti obviněnému Okresním státním zastupitelstvím v Karlových Varech pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku pod sp. zn. 5 ZT 111/2010. Podle §411 odst. 4 tr. ř. soud obviněnému přeměnil předběžnou vazbu na vazbu předávací. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je zřejmé, že soud v posuzovaném případě neshledal žádné okolnosti uvedené v §393 tr. ř. nebo v Evropské úmluvě o vydání (sdělení č. 549/1992 Sb.), které by bránily vydání obviněného V. P. k trestnímu stíhání na Ukrajinu, když současně dožadující stranou byly předloženy všechny potřebné podklady a vydání je vyžadováno pro extradiční trestný čin, za nějž obviněnému hrozí trest odnětí svobody v trvání osm až patnáct let nebo trest odnětí svobody na doživotí. Pokud obviněný v řízení namítal, že jeho vydání brání rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým mu byl, byť pod jinou identitou, jako O. K., udělen azyl, a je tedy dána překážka vydání podle §393 písm. b) tr. ř., Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že tomu tak není. Okolnost, že obviněnému byl udělen azyl na jméno O. K. a zahájené řízení o odnětí azylu nebylo dosud skončeno, je podle názoru soudu ve vztahu k řízení o vydání obviněného V. P. k trestnímu stíhání na Ukrajinu irelevantní, neboť nejde o azyl udělený tomuto obviněnému. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala stížnost krajská státní zástupkyně i obviněný a Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 16. února 2011, sp. zn. 14 To 19/2011, tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a znovu rozhodl tak, že na základě Evropské úmluvy o vydání (sdělení č. 549/1992 Sb.) a podle §397 odst. 1 tr. ř. je přípustné vydání obviněného V. P., k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin úmyslné vraždy ze zištných důvodů podle §93 písm. a) trestního zákona Ukrajiny, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1992 na Ukrajině vystřelil z pistole Makarov č. ………. na poškozeného jménem A. K.,, následným šetřením bylo zjištěno, že poškozený zemřel z důvodu vykrvácení způsobeného střelnými poraněními v oblasti hrudníku, břišní dutiny, levé plíce a levé ledviny. Jeho tělo bylo nalezeno dne 24. 4. 1992 ve shybce propouštěcí stanice kanálu „severský D. – D.“ vedle osady K. A. okresu Donecké oblasti. Při soudně lékařském vyšetření mrtvoly byly objeveny 3 kulky 9 mm – 2 kulky v oblasti levého žeberního obloučku a jedna kulka v předním povrchu levé plíce. Uvedené kulky byly vystřeleny z pistole konstrukce Makarova č. ……. Tato pistole byla evidenční zbraní V. P. V odůvodnění rozhodnutí se mimo jiné podává, že ač rozhodnutí Krajského soudu v Plzni muselo být zrušeno, neboť ve svých výrocích nesprávně odkazuje na ustanovení §411 tr. ř., namísto ustanovení §397 odst. 1 tr. ř., je jinak stížnostním soudem považováno za rozhodnutí věcně správné, neboť i podle jeho názoru v posuzovaném případě jsou dány všechny podmínky pro rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Pokud jde konkrétně o důvod nepřípustnosti vydání podle §393 písm. b) tr. ř., ten není dán, když podle názoru vrchního soudu rozhodnutí o vydání obviněného nebrání skutečnost, že obviněnému byl rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. srpna 2002, které nabylo právní moci dne 4. září 2002, udělen azyl pod falešnou identitou O. K., a na tomto podkladě zahájené řízení o odnětí azylu nebylo dosud skončeno. Důsledkem tohoto stavu je pouze nutnost soudu samostatně v řízení o vydání posoudit, zda nejsou dány podmínky proto, aby obviněnému byla na území České republiky poskytnuta nějaká forma mezinárodní ochrany, ohledně čehož je stížnostní soud tohoto názoru, že tomu tak není. Vydání obviněného k trestnímu stíhání na Ukrajinu je tedy podle názoru Vrchního soudu v Praze bez ohledu na okolnosti výše uvedené skutečnosti přípustné. Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že považuje obě napadená rozhodnutí za nesprávná. Krajský soud v Plzni, který ve věci přípustnosti vydání obviněného rozhodoval jako soud prvního stupně jednak pochybil, pokud na posuzovanou věc aplikoval ustanovení §411 tr. ř., které se vztahuje na předávání z České republiky na podkladě evropského zatýkacího rozkazu, jenž na vztah s Ukrajinou, která není členským státem Evropské unie, aplikovat nelze. Toto jeho pochybení ale napravil stížnostní soud, který jeho rozhodnutí zrušil a o věci sám rozhodl již podle správných ustanovení trestního řádu. Dále pak oba soudy pochybily, pokud při posuzování přípustnosti vydání nezohlednily skutečnost, že obviněný V. P. požíval v době jejich rozhodování mezinárodní ochrany České republiky /§393 písm. b) tr. ř./, neboť mu Ministerstvem vnitra byl udělen azyl. Krajský soud nesprávně vycházel z toho, že byl-li obviněnému udělen azyl pod falešnou identitou jako O. K., nebyl mu ve skutečnosti udělen vůbec. Vrchní soud v Praze pak ve stížnostním řízení dospěl k závěru, že vydání obviněného k trestnímu stíhání na Ukrajinu je přípustné s tím, že obviněnému sice byl udělen azyl, o jehož odnětí je v době rozhodování soudu vedeno správní řízení, u tohoto ale lze předpokládat, že v odnětí azylu skutečně vyústí, a nadto je povinností soudu nečekat na výsledek azylového řízení a možnost udělení mezinárodní ochrany si samostatně posoudit. Tento právní názor soudu je ovšem podle ministra spravedlnosti nesprávný. Zmiňovaná povinnost soudu nastupuje pouze v situaci, kdy azylové řízení nebylo dosud skončeno (rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr.), což není posuzovaný případ obviněného. Tomu v době rozhodování soudu byl azyl pravomocně udělen. Stížnostní soud tedy za této situace měl vyčkat skončení běžícího správního řízení o odnětí azylu a až pak, při splnění všech dalších podmínek, rozhodnout o přípustnosti vydání obviněného. Tomuto postupu nebrání ani současné umístění obviněného v předběžné vazbě podle §396 tr. ř., neboť vzhledem k jeho souběžnému trestnímu stíhání na území České republiky, a to jednak pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednak pro trestný čin vraždy, jehož se měl dopustit ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) a §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, přichází v úvahu jeho propuštění z vazby předběžné a jeho vzetí do vazby pro účely trestního stíhání v České republice. Další pochybení pak ministr spatřuje ve skutečnosti, že ani jeden ze soudů si pro řízení o přípustnosti vydání neopatřil opis rozhodnutí Ministerstva vnitra o udělení azylu obviněnému, ani jiné podklady z azylového řízení (např. záznam pohovoru pracovníků s vydávaným jako žadatelem o azyl apod.). I posouzení otázky, zda vydávanému náleží podle mezinárodních smluv mezinárodní ochrana České republiky tak Vrchní soud v Praze učinil bez opory v provedených důkazech. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému rozhodnutí s tím, že ve věci bude třeba doplnit dokazování a před opětovným rozhodnutím bude třeba vyčkat výsledku správního řízení o udělení azylu vydávanému. Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku je třeba přisvědčit. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami ministra spravedlnosti, jejichž podstatou je tvrzení, že oba soudy nesprávně vyhodnotily učiněná zjištění o uděleném azylu obviněnému a nesprávně rozhodly o přípustnosti jeho vydání na Ukrajinu. Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, a zabývat se musí rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, jsou-li tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Jednou z okolností, jenž podle §393 písm. b) tr. ř. brání rozhodnutí o přípustnosti vydání vyžádané osoby do ciziny, je okolnost, že jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana; vydání takové osoby je nepřípustné v rozsahu ochrany poskytnuté jí zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou. V posuzovaném případě je z odůvodnění obou napadených usnesení zřejmé, že soudy při posuzování přípustnosti vydání obviněného V. P. k trestnímu stíhání na Ukrajinu sice zjistily, že obviněnému byl na území České republiky udělen azyl pod falešnou identitou O. K., dostatečně se ale touto skutečností nezabývaly, resp. tuto jako irelevantní zcela nesprávně pominuly. Ze sdělení Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. září 2010, č. j. OAM-3463/VL-01-2000 (ve spise na č. l. 92), vyplývá, že obviněnému V. P. alias O. K., byl na území České republiky rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. srpna 2002, výše již citovaného č. j., které nabylo právní moci dne 4. září 2002, udělen azyl. Dne 20. září 2010 bylo Ministerstvem vnitra z podnětu Policie České republiky zahájeno řízení podle §17 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen jako „zákon o azylu“), o odnětí azylu obviněnému, které v době rozhodování obou soudů nebylo dosud skončeno. Ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 9. června 2011, č. j. OAM-3463/VL-01-2000, které si vyžádal Nejvyšší soud, vyplývá, že obviněnému byl rozhodnutím ze dne 2. května 2011, č. j. OAM-3463/VL-LE05-R2-2000, které nabylo právní moci dne 18. května 2011, azyl odňat. Proti tomuto rozhodnutí ministerstva podal obviněný dne 2. června 2011 k Městskému soudu v Praze žalobu (u tohoto soudu byla vedena pod sp. zn. 2 Az 7/2011), která má podle §32 zákona o azylu odkladný účinek. Podle dalších zpráv opatřených Nejvyšším soudem se v současné době tato žaloba projednává u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 21/2011 a řízení o ní dosud nebylo skončeno. Obviněný tak v době rozhodování obou soudů, kdy příslušné řízení o odnětí azylu nebylo dosud skončeno, měl, a za současného stavu, kdy právní moc rozhodnutí o odnětí azylu byla odložena podanou žalobou, stále i má na území České republiky postavení azylanta a požívá tak její mezinárodní ochrany. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněnému bylo toto postavení přiznáno pod falešným jménem, když bylo zcela bezpečně prokázáno, že obviněný V. P., o jehož vydání je žádáno, je osobou, jíž byl výše uvedeným rozhodnutím Ministerstva vnitra udělen azyl jako O. K. (srov. ve spise založený znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha Policie České republiky z oboru kriminalistika odvětví antropologie ze dne 24. srpna 2010, č. j. KUP-11076/ČJ-2010-009KDO-2BIO). Správná identifikace osoby žádající o azyl je sice nepochybně významná a má vliv jak na udělení azylu /§16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu/, tak na jeho případné odnětí /§17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu/, nic to ale nemění na skutečnosti, že azyl (mezinárodní ochrana) je udělován (udělována) osobě jako fyzické entitě a její jméno a příjmení mají toliko identifikační význam. Ne vždy také nesprávná identifikace, resp. uvedení falešného jména a příjmení vede k neudělení azylu /srov. §16 odst. 1 písm. b), první část věty, zákona o azylu/ a taková dezinformace by pak logicky nemohla být ani důvodem jeho odnětí. Závěr Krajského soudu v Plzni, že azyl udělený osobě jménem O. K. a s tím související probíhající řízení o jeho odnětí z důvodu, že se jedná o falešnou identitu V. P., nijak nesouvisí s posuzovaným řízením o vydání jmenovaného k trestnímu stíhání na Ukrajinu a není pro něj relevantní, tak v žádném případě nemůže být a není správný. Toto výše uvedené pochybení Vrchní soud v Praze nenapravil a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost stanovenou mu příslušnými ustanoveními trestního řádu, když sice rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil z důvodů odkazu na nerelevantní ustanovení trestního řádu a nesprávný výrok o odkladu vydání obviněného, ale jinak se s ním jako s věcně správným ztotožnil (srov. 9 – 14 napadeného usnesení). Stížnostní soud zjevně, soudě podle odůvodnění rozhodnutí, na rozdíl od krajského soudu nepochyboval, že azyl byl rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. srpna 2002, č. j. OAM-3463/VL-01-2000, které nabylo právní moci dne 4. září 2002, obviněnému V. P., byť pod falešnou identitou O. K., udělen. Z probíhajícího řízení o odnětí azylu a realizujíce svou povinnost při dosud neskončeném azylovém řízení samostatně posoudit podmínky udělení mezinárodní ochrany vyžádané osobě, však dospěl k závěru, že není žádného důvodu, aby obviněnému V. P. byla na území České republiky nějaká forma mezinárodní ochrany poskytnuta. Na podkladě toho pak uzavřel, že překážka přípustnosti vydání obviněného podle §393 písm. b) tr. ř. není v posuzovaném případě dána a rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného tak v tomto směru nic nebrání. Ani toto právní posouzení zjištěných skutečností však nelze mít za správné. Nejvyšší soud sice v rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr. vyložil, že soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, a je povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících zejména z Úmluvy o právním postavení uprchlíků – uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.), jinými slovy, že tedy je povinností soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání do ciziny vyřešit si otázky související s řízením o azylu vydávané osoby, tato jeho povinnost však nastupuje pouze tehdy, pokud řízení o udělení azylu bylo zahájeno, ale dosud nebylo pravomocně skončeno. Pokud v příslušném azylovém řízení již bylo Ministerstvem vnitra pravomocně rozhodnuto, pak je soud rozhodující v řízení o vydání do ciziny takovým rozhodnutím vázán. I pro něj totiž, stejně jako pro jiné soudy rozhodující v trestním řízení, platí ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož, je-li tu o otázce, kterou by soud mohl posoudit jako otázku předběžnou, pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou jím orgány činné v trestním řízení vázány, nejde-li o posouzení viny obviněného. Vrchní soud tak v posuzované věci, kdy v době jeho rozhodování existovalo pravomocné rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž byl obviněnému, o jehož vydání jde, udělen azyl, a účinky tohoto rozhodnutí dosud nebyly změněny, resp. zrušeny rozhodnutím v řízení o odnětí azylu, nebyl oprávněn podmínky udělení mezinárodní ochrany obviněnému samostatně posoudit a při svém rozhodování naopak byl povinen toto dosud existující rozhodnutí, které obviněnému na území České republiky přiznává postavení azylanta, zohlednit. Na tom nemohl nic změnit ani jakkoli opodstatněný předpoklad soudu, že zahájené řízení o odnětí azylu skutečně skončí jeho odnětím. Samotné zahájení řízení o odnětí dříve pravomocně uděleného azylu nemá vliv na postavení osoby, jíž byl azyl udělen (vydávaného) a nedává soudu možnost samostatně posoudit podmínky udělení mezinárodní ochrany takové osoby. Námitky ministra spravedlnosti jsou proto opodstatněné. Pokud ministr spravedlnosti soudům v této souvislosti vytkl, že při posuzování, zda obviněnému nebyla v České republice udělena mezinárodní ochrana, vyšly z nedostatečně provedeného dokazování, i těmto jeho námitkám je nutno přisvědčit. Je samozřejmě v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání, v posuzované věci je ale zřejmé, že se soudy věcí z toho pohledu dostatečně nezabývaly a své rozhodnutí založily výlučně na sdělení Ministerstva vnitra ze dne 30. září 2010, č. j. OAM-3463/VL-01-2000. Nevyžádaly si tedy spis tohoto ministerstva vedený k příslušnému azylovému řízení, z nějž by získaly aktuální a úplný podklad pro své rozhodnutí nebo přinejmenším opis příslušných rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že soudy nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ministr spravedlnosti též Krajskému soudu v Plzni důvodně vytkl (i když vzhledem k existenci zrušujícího stížnostního rozhodnutí se jedná spíše o jakési konstatování), že ve svém rozhodnutí nesprávně použil ustanovení §411 tr. ř., které se vztahuje k řízení o předání do ciziny na podkladě evropského zatýkacího rozkazu, jež na právní vztahy s Ukrajinou použít nelze, namísto ustanovení §397 tr. ř. Toto pochybení ovšem krajskému soudu ve stížnostním rozhodnutí vytkl již vrchní soud a z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (str. 3) je nadto zřejmé, že si ho uvědomoval i sám krajský soud, neměl však již žádnou možnost toto pochybení sám napravit, když rozhodnutí bylo s odkazem na použití těchto ustanovení i vyhlášeno. Nejvyšší soud proto již nepovažuje za nezbytné se tímto jeho pochybením více zabývat. Jen na okraj považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že popis skutku obviněného, kvalifikovaný ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení jako trestný čin úmyslné vraždy spáchané ze zištných motivů podle čl. 93 odst. a) trestního zákona Ukrajiny, pro nějž je ukrajinskou stranou žádáno jeho vydání, který obsahovaly obě napadená rozhodnutí, ne zcela odpovídá podrobnému popisu skutkového děje, jenž je obsažen v podkladových extradičních materiálech (č. l. 27). V těch je totiž na rozdíl od obou výroků soudů přesně specifikován čas, místo a způsob, jakým se obviněný měl trestné činnosti, pro níž je vydáván, dopustit. Tyto informace jsou přitom podstatné pro dostatečné odlišení skutku, jenž má v řízení o vydání i vzhledem k zásadě speciality (§389 tr. ř.) nemalý význam. V dalším řízení by proto bylo vhodné, aby soud, až bude rozhodovat o přípustnosti či nepřípustnosti vydání obviněného, pojal do výroku svého rozhodnutí takový zpřesněný popis skutku, který bude těmto požadavkům odpovídat (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 1995, sp. zn. Tcnu 8/95, uveřejněné pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů shledal opravný prostředek ministra spravedlnosti důvodným. Zrušil tedy usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011, sp. zn. 14 To 19/2011, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 1 Nt 107/2010, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení, přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení si tedy soud opatří výše již naznačené podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání obviněného (příslušný spis Ministerstva vnitra o azylovém řízení obviněného), popřípadě provede i další potřebné dokazování, provedené dokazování zhodnotí v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a poté v závislosti na tomto zhodnocení, při respektování právního názoru vysloveného shora, rozhodne o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání obviněného. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/12/2011
Spisová značka:11 Tcu 110/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:11.TCU.110.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Právní styk s cizinou
Dotčené předpisy:§393 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D EU
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25