Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.09.2011, sp. zn. 11 Tdo 710/2011 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.710.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.710.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 710/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2011 dovolání obviněných A. J., a J. J proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 9 To 368/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 209/2009, a rozhodl takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá . II. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se stran obviněné A. J. zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 9 To 368/2010, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 4 T 209/2009. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi ukládá, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 3. 2010, č. j. 4 T 209/2009-237 byli obvinění A. J. a J. J. v bodě 1) uznáni vinnými trestným činem zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., a obviněná A. J. dále v bodě 2) též trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Obviněnému J. J. byl za shora uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 3. 2009, č. j. 4 T 13/2009-147, uložen podle §238 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné A. J. byl podle §249a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon ji byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému P. B., částku 5.500,- Kč jako náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Společné trestné činnosti v bodě 1) se dle zjištění soudu dopustili tím, že v době od 20. 9. 2006 do 18. 9. 2008 v obci Ž. u M. H., okres M. B., užívali proti vůli vlastníka a bez jeho souhlasu dům, zapsaný v katastru nemovitostí na vlastníka P. B., a to i přesto, že rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 88/2006 ze dne 29. 3. 2006 byl pravomocně zamítnut jejich návrh na prohlášení neplatnosti prodeje zástavy předmětné nemovitosti. Obviněná A. J. se pak činu v bodě 2) měla dopustit tím, že dne 30. 6. 2008 v obci Ž. u M. H., okres M. B., přestože již nebyla spoluvlastnicí domu, uzavřela bez souhlasu a vědomí vlastníka nájemní smlouvu na část předmětného domu s F. Č. za smluvní nájemné ve výši 5.500,- Kč měsíčně, které měl F. Č., jenž dům poté užíval, nejpozději do 24. 7. 2008 uhradit, kdy však uhradil nájemné pouze částečně a byl tedy vyzván, aby dům opustil, čímž se obohatila ku škodě P. B., kterému způsobila škodu ve výši 5.500,- Kč. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění dovolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze dne 1. 9. 2010 jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto. Oba obvinění napadli prostřednictvím společného obhájce toto rozhodnutí včas podaným dovoláním, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Především namítli, že ohledně trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) rozsudku nebyla z jejich strany naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Proti exekuci na prodej jejich domu se obvinění bránili již před samotnou nedobrovolnou dražbou, a to tím, že podali žalobu na nepřípustnost prodeje zástavy. I když nejprve Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl o zamítnutí této žaloby, následně Krajský soud v Praze naopak rozhodl o nepřípustnosti prodeje zástavy. Od té doby byli přesvědčeni o tom, že jim jejich nemovitost nemůže nikdo prodat. K překvapivému rozhodnutí pak došlo dne 18. 1. 2006, když Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a potvrdil tak předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy pak byla pravomocně zamítnuta. V této souvislosti považují obvinění za důležité poukázat na skutečnost, že až Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 18. 1. 2006 provedl zvrat v celé věci. Obvinění avšak nadále věří, že v dalším civilním řízení bude rozhodnuto v jejich prospěch. Po nedobrovolné dražbě měla následovat řádná žaloba na vyklizení nemovitosti, což se však nestalo. Dne 24. 7. 2008 pak byli bez souhlasu soudu ze svého domu neoprávněně vyhnáni. Přitom až do této doby mohli být přesvědčeni, že Nejvyšší soud jim v rámci podaného dovolání vyhoví. Závěrem dovolání k tomuto bodu obvinění zdůrazňují, že „pokud při nedobrovolném zbavování vlastnického práva budou soudy postupovat tak, že předchozí vlastníky zbaví vlastnického práva bez soudu a taktéž bez soudu je z nemovitosti vyklidí a následně potrestají za to, že byli připraveni o dům, lze tento postup považovat za absolutně nepřiměřené využívání trestních prostředků“. Ústavní soud několikrát ve svých rozhodnutích uvedl, že je otázkou, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce (o to více bývalý vlastník) povinen vyklidit byt. Trestní právo má zasahovat pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických či právnických osob jsou vyčerpány. Stran trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2) rozsudku pak obviněná namítá, že škoda nemohla přesáhnout částku 5.000,- Kč měsíčně, když svědek Č. uvedl, že nájem činil 5.000,- Kč měsíčně. Nájemné za období přibližně tří týdnů nemohlo dosáhnout částky 5.000, - Kč a nemohla být tedy naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Dovolatelé závěrem konstatují, že nebyla naplněna skutková podstata jim přisouzených trestných činů a proto navrhují, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena soudům k dalšímu řízení. Nejvyšší státní zástupce pak ve svém vyjádření k dovolání obviněných rekapituluje předcházející průběh civilních řízení a dospívá k závěru, že obvinění neměli žádnou reálnou záruku změny právního stavu věci, když stěží mohli důvodně očekávat úspěšnost dalších civilních žalob na určení vlastnického práva. Stejně tak neobstojí jejich námitka, že poškozený v předmětné věci neuplatnil žalobu na vyklizení. Podstatným totiž zůstává, že neoprávněně zasahovali do jeho vlastnického práva k domu způsobem, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. Dále je třeba poznamenat, že dostatečným právním titulem pro jejich vyklizení byla jimi nesplněná dohoda ze dne 24. 7. 2008, kdy se poškozenému zavázali vyklidit nemovitost do 15. 8. 2008. Stran trestného činu podvodu, který měla spáchat obviněná A. J., pak nejvyšší státní zástupce vyjadřuje své pochybnosti především o rozsahu způsobeného škodlivého následku. Obviněná obdržela částku 4.000, - Kč a z její strany šlo o neoprávněné obohacení, které by mohlo jinak náležet pronajímateli nemovitosti, a ten tuto částku tak v důsledku jejího jednání nezískal. Nelze přehlížet, že jak výše vlastního obohacení, tak i výše způsobeného škodlivého následku na straně poškozeného nezbytně musí být pokryty pachatelovým zaviněním. Jinými slovy řečeno, právní závěr o zavinění nebylo důvodu spojovat s potenciálním skutkovým počinem poškozeného, který dovolatelka ani nemohla předpokládat. Dovolání J. J. tedy nejvyšší státní zástupce shledává zjevně neopodstatněným, dovolání A. J. pokládá za částečně důvodné. Navrhuje proto, aby dovolání obviněného J. J. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a dovolání obviněné A. J. nechť je stran trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona pod bodem 2) rozsudku vyhověno, a v rozsahu zrušení věc přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. K námitkám obviněných stran nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje následující. Už při uzavírání smlouvy o bankovním úvěru obvinění svým podpisem vyjádřili výslovný souhlas s tím, že pro případ nesplácení jejich úvěru má banka právo uspokojit svoji pohledávku právě prodejem dotčené nemovitosti. Jinak řečeno, v situaci, kdy nebyli schopni dostát svým závazkům, museli počítat s tím, že dojde i k prodeji nemovitosti, a tedy ke ztrátě jejich vlastnického práva. Již dne 18. 1. 2006 vyslovil Nejvyšší soud závazný právní názor, že jejich návrh na prohlášení neplatnosti prodeje zástavy - předmětné nemovitosti - není oprávněný. Následně pak Krajský soud v Praze pod sp. zn. 25 Co 88/2006 již dne 29. 3. 2006 původní rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byl zamítnut jejich návrh, potvrdil. Všechny jejich další právní kroky, jak udržet ve svém vlastnictví předmětnou nemovitost, byly zjevně neúspěšné. Potom ovšem nelze akceptovat jejich obhajobu, že předmětný dům i poté po dobu více jak dvou a půl roku užívali v dobré víře, a to i za situace, kdy nový vlastník této nemovitosti činil patřičné právní úkony k tomu, aby dům opustili a přestali jej protiprávně užívat. Soudům tak rozhodně nelze vytýkat nesprávnost závěru, že obvinění protiprávně užívali dům jiného, když věděli, že k této nemovitosti pozbyli vlastnické i užívací právo, a že tedy zcela nepochybně věděli o protiprávnosti svého počínání. Namítají-li dovolatelé, že z předmětného domu byli jako nájemníci násilně vyklizeni bez předchozí řádné žaloby na vyklizení nemovitosti, je třeba konstatovat, že obvinění s poškozeným žádnou nájemní smlouvu uzavřenu neměli, navíc se sami k vyklízení domu dne 24. 7. 2008 písemně zavázali tak, že nemovitost vyklidí do 15. 8. 2008. Tuto dohodu nedodrželi a k vyklizení došlo až dne 18. 9. 2008. Pokud dovolatelé namítají, že v posuzovaném případě došlo k nepřiměřenému využívání trestněprávních prostředků, když měly být užity prostředky občanskoprávní, nezbývá ze strany Nejvyššího soudu než konstatovat, že mimotrestní prostředky, tj. prostředky práva občanského, byly v této věci využity a vyčerpány, a přesto obvinění pravomocná rozhodnutí civilních soudů zcela zjevně nerespektovali. V této souvislosti lze připomenout, že trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob, což není nijak v rozporu s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008). Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že skutková podstata trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zák. byla jednáním obou obviněných naplněna, a to i z hlediska namítaného nedostatku subjektivní stránky (úmyslu) u tohoto trestného činu. Oproti tomu ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2) rozsudku soudu I. stupně shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné A. J. důvodným. Předně je třeba konstatovat, že pokud by obviněná svým jednáním vůbec mohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pak i s ohledem na výši částky, kterou tímto činem získala (jde o částku 4 000 Kč) a od toho se odvíjející výši způsobené škody (soudy totiž vycházely z toho, že poškozenému B. vznikla škoda právě s ohledem na sjednané nájemné 5 500 Kč za měsíc ve smlouvě, kterou obviněná uzavřela se svědkem Č., jenž ovšem na základě této smlouvy nemovitost užíval jen zhruba 3 týdny a obviněné za to zaplatil částku 4 000 Kč), nemohly soudy dospět k závěru, že došlo k dokonání tohoto trestného činu, neboť zákonný požadavek na způsobení škody nikoliv nepatrné je naplněn až při způsobení škody ve výši nejméně 5 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zákona), takže za této situace by přicházelo v úvahu posouzení jejího činu jen jako pokusu trestného činu podvodu. Nejvyšší soud však má za to, že ani tato právní kvalifikace nebude namístě a že v případě jednání obviněné ze dne 30. 6. 2008, kdy uzavřela nájemní smlouvu s F. Č. k části nemovitosti, kterou v té době již více než dva roky protiprávně užívala, se nejedná o naplnění skutkové podstaty samostatného trestného činu podvodu, popřípadě pokusu o něj. Podstatou posuzovaného trestného činu zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. je v daném případě zjištění, že obviněná (společně se spoluobviněným J. J.) v době od 20. 9. 2006 do 18. 9. 2006 (tedy prakticky dva roky) protiprávně užívala dům poškozeného P. B.. Sám poškozený nevěděl o tom, že poškozená část jeho domu protiprávně pronajala jinému (F. Č.) a že ten po určitou dobu (3 týdny) část jeho domu na podkladě smlouvy s obviněnou také skutečně užíval a že za to obviněné poskytl v podstatě sjednanou protihodnotu (částku 4 000 Kč). Je tak zřejmé, že z tohoto pohledu F. Č. jednáním obviněné žádná majetková újma nebyla způsobena. Jestliže v případě trestného činu podle §249a tr. zák. jde ze strany pachatele o tzv. krádež užitku, měly soudy uvážit, zda součástí tohoto činu není též jednání, kterým pachatel poskytnutím části neprávem užívané nemovitosti jinému současně usiluje o vlastní přímé obohacení. Touto otázkou se soudy nijak nezabývaly, přičemž nelze vyloučit, že pod protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru ve smyslu zákonného znaku vyžadovaného ustanovením §249a tr. zák. bude možno podřadit nejen jejich užívaní samotným pachatelem, ale i takové jejich protiprávní užívání, jež spočívá v poskytnutí domu, bytu nebo nebytového prostoru jiné osobě, a to za úplatu. Proto měly soudy uvážit, zda za daných skutkových zjištění se v případě jednání obviněné pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně vlastně nejedná o součást jednoho skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku (obviněná si tak počínala ve vztahu k té nemovitosti, kterou v době uzavření nájemní smlouvy s F. Č. již dlouhodobě protiprávně užívala), a jestliže však bez dalšího v tomto jednání obviněné spatřovaly dokonaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pak podle názoru Nejvyššího soudu z jejich strany došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu v dovolání obviněné uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále je třeba připomenout, že způsobení majetkové újmy (škody) není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a tr. zák. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše naznačené závěry Nejvyšší soud ohledně dovolání obviněné A. J. rozhodl tak, jak je uvedeno pod bodem II. tohoto rozhodnutí s tím, že soud prvního stupně při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu v intencích tohoto rozhodnutí věc znovu projedná a rozhodne. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. září 2011 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík Vypracoval: JUDr. Aleš Flídr

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
265b/1g
Datum rozhodnutí:09/12/2011
Spisová značka:11 Tdo 710/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.710.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§249a odst. 1 tr. zák.
§250 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25