ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.763.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 763/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2011 o dovolání obviněného F. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2011, sp. zn. 8 To 19/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 12/2009, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2011, sp. zn. 8 To 19/2011, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. října 2010, sp.zn. 17 T 12/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. října 2010, sp. zn. 17 T 12/2009, byl obviněný F. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 10. 2. 2008 v přesně nezjištěnou dobu, zřejmě kolem 04.30 hodin ve Z., na D., na parkovišti před hotelem, v podnapilém stavu, ve stavu prosté opilosti středního stupně, kdy jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly nepodstatně sníženy a kdy v době kolem 05:52 hodin bylo dechovou zkouškou přístrojem Dräger zjištěno, že v dechu měl nejméně 2.45 g/kg alkoholu, bezdůvodně fyzicky napadl V. G., poté co byl vyzván k úhradě za jízdu taxíkem tak, že ho udeřil pěstí do obličeje, chytil ho za vestu zepředu, strhl ho na sebe a strčil ho na zem takovým způsobem, že obžalovaný musel uhnout a poškozený upadl obličejem na vozovku, přičemž při pádu utrpěl izolované poranění krční míchy v horní etáži, bez zlomeniny obratlů s obrnou všech končetin, když zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následnou léčbu trvající dosud, přičemž v důsledku zranění utrpěl poškozený ochrnutí všech končetin s následnou trvalou invaliditou, když příčinou byl prudký záklon hlavy ve chvíli, kdy byl poškozený sražen tváří na zem, neboť tento má v krčním úseku neobvykle úzký páteřní kanál a mícha byla tímto záklonem hlavy natolik silně zasažena, že se zranila o stěny kanálu a došlo k jejímu prokrvácení.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 1. března 2011, sp. zn. 8 To 19/2011, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný F. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle dovolatele rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především vyjádřil lítost nad jednáním, které je mu kladeno za vinu, jakož i nad následkem jím způsobeným. Namítl, že popis skutku, z nějž vycházely oba soudy, neodpovídá ve věci provedenému dokazování. Ze žádného důkazu nevyplývá, že by poškozeného po stržení za vestu také strčil obličejem k zemi. Sám poškozený k incidentu vypověděl pouze tolik, že byl ze strany obviněného stržen a poté, co tento zřejmě ustoupil, narazil obličejem o asfalt. Nic tedy nevypovídá o dalším aktivním pohybu obviněného směrem k poškozenému. Jakékoliv úvahy soudů v tomto směru jsou tak pouhou ničím nepodloženou spekulací. Obviněný má dále pochybnosti o odbornosti k věci přibraného znalce, neboť podle jeho názoru jediným oprávněným k posouzení mechanismu vzniku zranění poškozeného je znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ani závěry opatřeného znaleckého posudku nejsou správné, neboť rovněž vychází ze zjištění, že obviněný poškozeného směrem k zemi strčil. Poškozený navíc před útokem obviněného trpěl mimořádným porušením zdravotního stavu – zúžením páteřního kanálu, které se výrazným způsobem podílelo na následku způsobeném na jeho zdraví. Pokud by poškozený takovým omezením netrpěl, pak by následky jednání obviněného nepochybně nebyly tak závažné jako v posuzovaném případě. Tím se ale soudy v podstatě vůbec nezabývaly. U obviněného tak nelze dovodit zavinění ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Trest, který byl obviněnému uložen, je vzhledem k okolnostem případu zcela nepřiměřený.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě zrušil, a sám ve věci znovu rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, totiž zčásti směřují i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení dovolatele, že z provedeného dokazování (pominou-li se závěry z nesprávně opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie) nevyplývá, že by k pádu poškozeného na zem došlo tak, že jej obviněný strhl za vestu a poté, co ustoupil, jej ještě „strčil“ směrem k zemi. Stejně nepatřičně a v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem pak dovolatel namítá vady provedeného dokazování, které podle jeho názoru spočívají především v tom, že ve věci byl přibrán znalec, jenž svou odborností údajně nevyhovoval sledovanému účelu. S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a dále č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Pouze pro úplnost lze ohledně těchto dovolacích námitek obviněného uvést následující. Na základě obsahu spisu je především zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom zejména ze svědecké výpovědi poškozeného V. G., o jehož věrohodnosti nevnikla v řízení žádná pochybnost, který se jednoznačně vyjádřil ke způsobu svého napadení ze strany obviněného, a právě z již zmiňovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie, znalce MUDr. Cyrila Gergela, a to především ve vztahu k povaze zranění poškozeného a k mechanismu jeho vzniku. Na podkladě těchto důkazů pak soudy dospěly k závěru, že obviněný poškozeného bezdůvodně napadl tak, že jej nejprve udeřil pěstí do obličeje a poté jej chytil zepředu za vestu, strhl jej na sebe a strčil jej na zem tak, že mu ustoupil, načež poškozený upadl obličejem na vozovku a v důsledku tohoto pádu utrpěl výše popsaná zranění. Pokud dovolatel namítal, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by poškozeného také strčil směrem k zemi, tedy že učinil jeho směrem další aktivní pohyb vedoucí k pádu poškozeného na chodník, je z obsahu spisu zřejmé, že oba soudy považovaly „strčení“ poškozeného k zemi za součást, resp. za podstatu jednání obviněného. To započalo chycením vesty poškozeného, pokračovalo jeho stržením směrem k obviněnému a končilo ustoupením obviněného, přičemž celé toto jednání pak ve svém důsledku vedlo k pádu poškozeného obličejem na chodník. Soudy tedy bylo toto jednání souhrnně (i když poněkud neobratně) označeno jako strčení poškozeného k zemi (k tomu srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soudům nelze vytýkat, že by jejich skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, ale snad toliko jistou nevýstižnost při formulaci skutkové věty výroku o vině, která ovšem vzhledem k jinak naprosto jasnému a zřejmému popisu skutkových okolností trestně právně relevantního jednání obviněného nemá žádný podstatný význam.
Pokud jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie, a odbornost, resp. zpochybňovanou způsobilost znalce z tohoto oboru a odvětví odborně se vyjádřit k mechanismu vzniku zranění poškozeného, v prvé řadě je třeba připomenout, že je věcí soudu jaký důkazní prostředek zvolí k prokázání skutečností relevantních pro trestní řízení (srov. §89 tr. ř.). V zásadě platí, že k dokazování kterékoliv skutečnosti není předepsáno jaký důkazní prostředek je nutno použít. Zákon zpravidla neurčuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována. Jen výjimečně je stanoveno použití určitého důkazního prostředku, např. k prohlídce a pitvě mrtvoly je třeba vždy přibrat dva znalce podle §105 odst. 4 tr. ř., psychiatrický znalecký posudek podle §115 až 118 tr. ř. je nutný, je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného nebo svědka, k vyšetření duševního stavu mladistvého je třeba podle §58 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže přibrat dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii apod. (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008. 774 s.). Jakým znaleckým posudkem, resp. znaleckým posudkem z jakého oboru a odvětví je třeba prokazovat existenci a vznik trestným činem způsobené újmy na zdraví, zákon v žádném ustanovení nestanoví. Limitem pro výběr určitého znalce je však ustanovení §105 odst. 2 a 3 tr. ř., z něhož vyplývá, že nelze přibrat znalce, který je z podání znaleckého posudku vyloučen podle zvláštního zákona (zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) a že přibraný znalec má mít odpovídající odborné zaměření, když proti jeho odbornosti a zaměření lze podat námitky. U oboru zdravotnictví musí volba znalců vycházet z požadavku, aby šlo o lékaře, kteří na základě svých odborných znalostí mohou přispět k objasnění skutečností v konkrétním případě důležitých pro rozhodnutí (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 52/1991 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy v posuzovaném případě byl k posouzení charakteru a mechanismu vzniku zranění poškozeného přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie, pak tato jeho specializace z požadavků na příslušnou odbornost nijak nevybočuje a jeho zaměření lze považovat pro objasnění požadovaných skutečností za přiléhavé.
Zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel naopak naplnil tvrzením, že se soudy dostatečně nezabývaly zjištěným narušením zdravotního stavu poškozeného (poškozenému bylo diagnostikováno neobvyklé zúžení páteřního kanálu) a jeho významem pro rozsah a povahu následku vzniklého na zdraví poškozeného, a že nezjišťovaly jaký následek by jednání obviněného mělo na zdravou osobu a v důsledku toho ve vztahu k ustanovení §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. tak nesprávně posoudily otázku zavinění obviněného, když ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by obviněný mohl při svém jednání předpokládat posuzovaný následek na zdraví poškozeného.
Nejvyšší soud tyto námitky dovolatele přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům.
S ohledem na projednávaný případ je v obecné rovině nejprve třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Trestný čin ublížení na zdraví je trestným činem úmyslným, proto je nezbytné, aby zavinění ve formě úmyslu zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedenému v §221 odst. 1 tr. zák., tj. ke způsobení ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 49 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck).
Způsobí-li pachatel svým činem těžkou újmu na zdraví ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., pak pro závěr o existenci zavinění i ve vztahu k tomuto těžšímu následku musí být prokazatelně zjištěno nedbalostní zavinění pachatele /§6 písm. a) tr. zák./, tedy že věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nenastane nebo nevěděl, že takový následek může nastat, ale vědět to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl /vědomá a nevědomá nedbalost podle §5 písm. a) a b) tr. zák./. I ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba zavinění pachatele prokazovat (srov. rozhodnutí č. 33/1976 Sb. rozh. tr.). Následek podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. přitom může být pachatelem způsoben právě jen z nedbalosti /§5 tr. zák./; zjištění o existenci úmyslné formy zavinění by opodstatňovalo závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák.
V posuzované věci ovšem soudy podle výše uvedených hledisek nepostupovaly.
Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný poškozeného dne 10. února 2008 ve 4.30 hod. ve Z. na D., na parkovišti před hotelem, v podnapilém stavu bezdůvodně fyzicky napadl tak, že jej nejprve udeřil pěstí do obličeje, poté jej chytil zepředu za vestu, strhl jej na sebe a tím, že poté před pádem poškozeného uhnul, jej strčil směrem k zemi, v důsledku čehož poškozený upadl obličejem na vozovku, a tím utrpěl izolované poranění krční míchy v horní etáži s obrnou všech končetin s následnou trvalou invaliditou, když příčinou tohoto poranění poškozeného byl prudký záklon hlavy ve chvíli, kdy byl obviněným stržen k zemi, neboť poškozený má v krčním úseku neobvykle úzký páteřní kanál a mícha byla tímto záklonem hlavy násilně natažena o stěny kanálu a došlo k jejímu prokrvení.
Z takto formulovaných zjištění soudů je sice zřejmé, že obviněný úmyslně jednal, neboť poškozeného napadl způsobem shora popsaným, na daném skutkovém základě ovšem nelze zatím bez dalšího dovodit, že obviněný věděl, že tímto jednáním může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a že bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane, anebo sice nevěděl, že takový následek může nastat, ale vědět to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl, a tedy, že je dáno jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §5 tr. zák. ve vztahu k vzniklému těžšímu následku na zdraví poškozeného. Soudy se v podstatě nezabývaly tím, zda uchopení poškozeného za vestu a jeho následné stržení obličejem směrem k zemi, byť pak dojde k (pádu) nárazu na pevnou překážku (v posuzovaném případě na vozovku), je současně jednáním, které s ohledem na jeho charakter a intenzitu umožňuje učinit alespoň závěr, že za těchto okolností a s ohledem na své osobní poměry obviněný musel a mohl vědět, že vznik závažného zranění poškozeného je předvídatelným následkem jeho jednání, či zda za okolností za nichž obviněný poškozeného napadl jde o následek, který je absolutně neobvyklým a zcela se vymykajícím jeho předvídatelnosti.
Z obsahu odůvodnění obou soudních rozhodnutí v této věci jednoznačně ani nevyplývá, zda soudy učinily závěr, že z hlediska subjektivní stránky ve vztahu k těžšímu následku (těžké újmě na zdraví poškozeného) je dáno nedbalostní zavinění obviněného, ať už ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti.
Soud prvního stupně (str. 8 rozsudku) se dokonce v tomto směru zabýval jen rozlišením toho, zda obviněný jednal v úmyslu přímém /§4 písm. a) tr. zák./, či nepřímém /§4 písm. b) tr. zák./, a dovodil, že „…byl srozuměn s případným zraněním poškozeného…,“ a že „…nebylo dovoděno, že by se obžalovaný dopustil jednání v úmyslu přímém…, že by chtěl poškozenému zranění přímo způsobit v takovém rozsahu, který následně nastal…“. To jsou ovšem úvahy, které by mohly směřovat k posouzení činu podle ustanovení §222 odst. 1 tr. zák., nikoliv však k právní kvalifikaci podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Odvolací soud se v této souvislosti převážně zaměřil na otázku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým zraněním poškozeného s tím, že pokud by obviněný věděl o abnormitě neobvyklé úzkého páteřního kanálu poškozeného, bylo by namístě posouzení jeho činu podle §222 tr. zák. Jinak jen konstatoval, že soud prvního stupně věc správně posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr, zák., když „…způsobení těžké újmy na zdraví se dopustil obžalovaný z nedbalosti.“(str. 4 napadeného usnesení). Tím, zda se jednalo o nedbalost vědomou či nevědomou se odvolací soud nijak nezabýval.
Z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že na vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného se podílela i jeho zdravotní predispozice – neobvyklé zúžení páteřního kanálu, v jehož důsledku došlo k prokrvení natažené míchy o jeho stěny (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu). Není ovšem zřejmé jaké důsledky z tohoto zjištění vlastně soudy vyvodily a zda i bez této predispozice, o níž obviněný (podle závěrů soudů - srov. str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu) nevěděl a zřejmě vědět ani nemohl, by jeho jednáním, které spočívalo ve stržení poškozeného obličejem směrem na chodník, mohlo dojít k posuzovanému následku na zdraví poškozeného (ochrnutí všech končetin s následnou trvalou invaliditou, popřípadě k jiné vážné újmě na jeho zdraví) a zda obviněnému lze přisuzovat vědomost těchto skutečností, o nichž bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastanou, nebo zda lze alespoň dovozovat, že znalost těchto skutečností měl mít vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům. Tato skutková zjištění v rozhodnutích obou soudů zcela chybí. Jistěže není ovšem žádných pochybností o tom, že mezi jedním obviněného a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného existuje příčinný vztah, jak ostatně k tomuto závěru správně dospěly oba nižší soudy. K tomu srov. rozhodnutí č. 50/1968-II, č. 39/1980, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.
Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie, ve svém znaleckém posudku k mechanismu vzniku zranění poškozeného konstatoval, že příčinou vzniku zranění byl prudký záklon hlavy ve chvíli, kdy tento byl obviněným sražen tváří k zemi, a to v kombinaci s jeho enormně zúženým páteřním kanálem. Dále ve znaleckém posudku sice uvádí, že zranění poškozeného je nejhorším možným následkem útoku, kterému byl poškozený vystaven, ale již se však nezabývá tím, jak významný vliv měla zdravotní predispozice poškozeného na jeho zranění ani pravděpodobností vzniku takového následku na zdraví poškozeného bez této predispozice. Na tyto okolnosti měl být znalec dotázán a tyto se měly stát předmětem znaleckého zkoumání, neboť v posuzovaném případě jde o podstatné skutečnosti pro závěr, zda u obviněného je dáno zavinění i ve vztahu k těžšímu následku uvedenému v ustanovení §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., a tedy pro závěr o naplnění této skutkové podstaty posuzovaného trestného činu i z hlediska subjektivní stránky.
Soudy tedy skutečnosti mající význam pro posouzení zavinění obviněného v dosavadním řízení prakticky vůbec nezjišťovaly a zdravotní predispozicí poškozeného se zabývaly toliko v souvislosti s existencí příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a na zdraví poškozeného vzniklým následkem, o níž ovšem v posuzovaném případě není žádná pochybnost (k následku na zdraví poškozeného by bez jednání obviněného vůbec nedošlo a příčinná souvislost tak není přetržena zdravotním zatížením poškozeného – k tomu srov. též rozhodnutí č. 72/1971, č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jak je již výše uvedeno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dokonce vyvodit právní názor, podle něhož se obviněný posuzovaného jednání dopustil v nepřímém úmyslu, a to i pokud jde o vzniklý následek jeho činu, tj. těžkou újmu na zdraví poškozeného. Takový závěr nejenže neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním, ale je i v rozporu s právním závěrem soudů, že se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když, jak již bylo výše připomenuto, následku uvedeného v odst. 2 písm. c) tohoto ustanovení se lze dopustit jen z nedbalosti. Závěr o existenci byť nepřímého úmyslu obviněného způsobit poškozenému následek v podobě těžké újmy na zdraví by jinak opodstatňoval posouzení jeho jednání nikoli jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ale již jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. Odvolací soud pak učinil bez dalšího závěr, že nejde-li o úmyslnou formu zavinění, tak je automaticky dáno zavinění ve formě nedbalosti. Zcela ponechal stranou jak otázku formy nedbalostního zavinění, tak i případně možnost absence zavinění k těžšímu následku (srov. č. 6/1988-IV Sb. rozh. tr.).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tedy možno uzavřít, že soudy dostatečně neposoudily všechny skutečnosti významné pro závěr o tom, že obviněný činem, který je mu kladen za vinu, naplnil po všech stránkách znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., a to zejména pokud jde o požadavek na zavinění ve vztahu k těžšímu následku. Při takto zjištěném nedostatku, kdy vznikají důvodné pochybnosti o tom, zda jednání obviněného mohlo být podle tohoto ustanovení posouzeno, nemohla napadená rozhodnutí soudů obstát. Skutková zjištění soudů obsažená ve výrokových částech jejich rozhodnutí, a to ani ve spojení s příslušnými pasážemi jejich odůvodnění, zatím neskýtají pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. dostatečný podklad.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2011, sp. zn. 8 To 19/2011, i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. října 2010, sp. zn. 17 T 12/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně pak bude, aby v souladu s vyjádřenými úvahami a právními názory Nejvyššího soudu se znovu zabýval jednáním obviněného, a to zejména v tom smyslu, zda obviněnému lze ve vztahu k následku jeho jednání přičítat nedbalost a v jaké formě, a tedy zda lze i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. dovodit existenci zavinění obviněného.
Jelikož pro objasnění věci nepostačují dosud ve věci učiněná zjištění, bude třeba doplnit dokazování. Z hlediska náležitého posouzení zavinění vzniklého těžšího následku ze strany obviněného bude třeba blíže objasnit zejména mechanismus vzniku zranění poškozeného a pravděpodobnost jeho vzniku pro případ, že by poškozený před úrazem netrpěl výše již uvedeným zdravotním zatížením, resp. zda pro tento případ by byl absolutně vyloučen vznik takového zranění, které by tak pro obviněného bylo naprosto nepředvídatelnou skutečností, a v tomto směru bude nezbytné doplnit stávající posudek znalce MUDr. Cyrila Gergela. Pokud takto doplněné dokazování nepovede k výsledku, pak bude nutné přibrat dalšího znalce z oboru zdravotnictví, který podrobí tyto otázky znaleckému zkoumání. Poté, co soud prvního stupně provede a doplní dokazování v uvedeném smyslu, anebo provede i další důkazy, jejichž potřeba se v průběhu dokazování projeví, znovu se zřetelem ke všem zjištěným skutečnostem, i z hledisek výše rozvedených, posoudí, zda obviněný svým jednáním i po subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík