ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3898.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3898/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci péče o nezletilého J. G. , zastoupeného opatrovníkem Magistrátem města Hradec Králové, syna otce A. H. , zastoupeného Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, a matky G. G. , zastoupené Mgr. Stanislavem Kadečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova č. 1000, o výkon rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 P 576/99, o dovolání matky nezletilého proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 27. 4. 2009, č. j. 21 Co 155/2009-450, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Matka nezletilého je povinna zaplatit otci nezletilého na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.860,- Kč k rukám advokátky Mgr. Dany Burdové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 10. 12. 2008, č. j. 0 P 567/99-409 (jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu uložením pokuty pro nedodržování povinností uložených matce rozsudkem o úpravě otcova styku s nezletilým), výkon rozhodnutí nařídil a matce nezletilého uložil pokutu ve výši 20.000,- Kč, zavázal ji k náhradě nákladů řízení státu a náhradě nákladů odvolacího řízení a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na zjištění o nerealizaci styku „bylo nezbytné zkoumat, zda k porušení povinností vyplývajících pro matku z exekučního titulu došlo jejím zaviněním či z objektivních příčin.“ Oproti soudu prvního stupně, jenž své dokazování zaměřil pouze na zjištění, zda matka nezletilého ovlivňuje v jeho negativním postoji k otci, uzavřel, že její povinnost připravit nezletilého ke styku je nutno vykládat jako její povinnost „aktivně na nezletilého působit tak, aby ho ke styku s otcem přiměla, tzn. jako povinnost vhodně na syna působit a zdůrazňovat mu nenahraditelnou úlohu otce.“ Veden tímto závěrem, odvolací soud zopakoval důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně včetně výpovědi znalce PhDr. Miletína a důkaz přehráním videozáznamu, a současně vycházel ze závěru písemného posudku tohoto znalce a z jeho doplňku. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že v předmětném řízení byl prováděn důkaz i revizním znaleckým posudkem znalkyň MUDr. Čápové a PhDr. Datkové, tento revizní znalecký posudek však byl zpracován (28. 10. 2008) s velkým časovým odstupem od okamžiku absence styků nezletilého s otcem (počátek roku 2004), a navíc nemůže být přínosný pro závěry ve věci, neboť znalkyně nezletilého osobně nevyšetřily a okresní soud se s tímto postupem nesprávně spokojil. Podle odvolacího soudu nebyl důvod pro to, aby se znalkyně a poté soud prvního stupně spokojily se sdělením matky, doloženým zprávou MUDr. Kunsta, podle níž „lékař nepokládá za vhodné iniciovat nějaké další soudně znalecké šetření“. Znalecké šetření bylo nařízeno právě za účelem zjištění postojů matky ve vztahu ke stykům nezletilého s otcem, aby soud mohl dostát svým povinnostem při rozhodování o nařízení výkonu. Nezletilý přitom byl schopen podřídit se vyšetřením MUDr. Kunsta, proto odvolací soud neshledává objektivní a rozumný důvod pro závěr, že jinému lékařskému a psychologickému vyšetření nezletilý podroben být nesmí.
Odvolací soud se přiklonil k zopakování důkazu výpovědí znalce PhDr. Miletína, který vyhotovil posudek dne 25. 7. 2005 a jeho doplněk pak dne 24. 5. 2006, a v obou případech přitom provedl pohovor s nezletilým; časově se tedy znalec nejvíce blíží době, kdy styky otce s nezletilým přestaly být realizovány. Úkolem soudu je přitom zjišťovat, z jakého důvodu se neuskutečnily styky s nezletilým v roce 2003 a na počátku roku 2004 (zásada zakotvená v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. se tedy v tomto vykonávacím řízení uplatní jen omezeně). Je totiž třeba zjistit, jaké důvody pro neuskutečnění styku tu byly v době, kdy se styky přestaly realizovat, zatímco zjištění o aktuálních důvodech nemožnosti otcova styku s nezletilým nemá ve vykonávacím řízení význam (ten by mohlo mít např. v nalézacím řízení o případném omezení rozsahu styku či jeho zákazu). S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že matka neprokázala, že na syna aktivně působila za účelem vytvoření jeho pozitivního vztahu k otci a za účelem uskutečnění jeho kontaktu s ním; svým konáním se naopak podílela na tom, že došlo k postupnému odcizení syna s otcem, přitom vyšetřením nezletilého nebylo zjištěno, že by nezletilý sám měl jakýkoli negativní zážitek s otcem.
V dovolání matka nezletilého namítá, že řízení je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v – podle jejího názoru – nesprávném obsazení soudu, jelikož věc projednal senát jiný než (po předchozí kasaci) příslušný dle rozvrhu práce. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. podle ní spočívá v tom, že „odvolací soud v podstatě nepřihlížel ke znaleckým posudkům, jejichž provedení předtím sám ve svém kasačním rozhodnutí nařídil, a vycházel ze svých úvah nepodložených relevantními důkazy.“ Závěry odvolacího soudu, že neprokázala aktivní působení na syna za účelem uskutečnění jeho kontaktů s otcem podle jejího názoru vůbec neodpovídají důkaznímu řízení, naopak jsou v příkrém rozporu jednak s její výpovědí, ale i s objektivními zjištěními znalců PhDr. Panouška, PhDr. Miletína i revizní znalkyně PhDr. Datkové. Všichni znalci v řízení jednoznačně potvrdili, že nikdy vědomě a schválně negativně neovlivňovala postoj nezletilého k otci, naopak vždy měla snahu nezletilého podpořit, aby si s otcem pohovořil a sám mu vysvětlil svůj postoj. Znalci se přitom shodli na tom, že neúměrný nátlak a donucování syna k pravidelným stykům s otcem by vedl k vyhrocení situace tak, že by se nezletilý vůči otci zcela zablokoval a stejně by začal odmítat i ji. Donucování, jak zjistil znalec PhDr. Miletín, by syn považoval za ohrožení své existence v současné rodině, na níž mu mimořádně záleží, a nezletilý proto své chování zaměřil, i když neuvědoměle, k tomu, aby jeho pozici v současné rodině nic neoslabilo. Matka sama rozhodně nechtěla připustit stav, kdy by došlo k odcizení mezi otcem a synem a proto nezletilého ke styku s otcem přiměřeným způsobem, odpovídajícím jeho založení, motivovala, a to i za přispění odborníků. Odvolací soud však bez jakéhokoli relevantního důkazu a v rozporu se skutečností naopak dovodil, že své aktivní působení na nezletilého za účelem vytvoření jeho pozitivního vztahu k otci neprokázala, že svým konáním se podílela na postupném odcizení syna otci, a její jednání a domlouvání hodnotil jako nepříliš snaživé. Postup odvolacího soud matka označuje za necitlivý nejen vůči ní, ale zejména vůči synovi. Při uložení pokuty pak odvolací soud vůbec nehodnotil, že k jejímu zaplacení nemá prostředky a neshledal u ní dokonce ani předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Otec navrhl „odmítnutí dovolání jako zcela nedůvodného“, opatrovník navrhl, posuzováno podle obsahu jeho podání, zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Předně nutno zdůraznit, že dovolatelka, ač ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu její argumentace – tento důvod neuplatnila.
Namítá-li totiž, že „...závěry odvolacího soudu, že neprokázala aktivní působení na syna za účelem uskutečnění jeho kontaktů s otcem, vůbec neodpovídají důkaznímu řízení, naopak jsou v příkrém rozporu jednak s její výpovědí, ale i s objektivními zjištěními znalců...“, pak brojí proti hodnocení důkazů. Totéž platí o její námitkách, že „...odvolací soud bez jakéhokoli relevantního důkazu a v rozporu se skutečností naopak dovodil , že své aktivní působení na nezletilého za účelem vytvoření jeho pozitivního vztahu k otci neprokázala, že svým konáním se podílela na postupném odcizení syna otci, a její jednání a domlouvání hodnotil jako nepříliš snaživé...“. Hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).
Dán není ani druhý uplatněný dovolací důvod, samotnou dovolatelkou (nesprávně) kvalifikovaný jako vada řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (ve skutečnosti by ovšem šlo o tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tedy nesprávné obsazení soudu). Dovozuje-li dovolatelka existenci této vady ze skutečností, že předchozí, kasační rozhodnutí z 30. 3. 2007 (č. l. 267) vydal senát 25 Co, zatímco usnesení napadené dovoláním – podle jejího názoru v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu – senát 21 Co, pak přehlíží, že zásadu, podle níž má po předchozí kasaci o dalším odvolání rozhodnout týž senát, rozvrh práce (v předmětném období, tedy k datu předložení věci odvolacímu soudu, tj. 19. 3. 2009) předepisoval pouze pro rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení, a z řízení vykonávacích (exekučních) jen pro rozhodnutí o zastavení výkonu (exekuce), nikoli tedy již pro rozhodnutí o jeho nařízení. Teprve po změně rozvrhu práce účinné od 27. 3. 2009 byla zmíněná zásada ve vykonávacích (exekučních) řízeních vztažena i na rozhodnutí o nařízení výkonu (exekuce).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolání bylo zamítnuto, procesně úspěšnému žalovanému tedy podle ustanovení §142 odst. 1, 146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 1.250,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ bod 3. vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 310,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu