ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4120.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4120/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Ing. J. J. a b) Ing. Z. J. , zastoupených Dr. Iur. Lucií Gertner, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Na Pomezí 14, proti povinnému Hlavnímu městu Praze, se sídlem na Mariánském náměstí 2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 2046/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4. 6. 2009, č. j. 68 Co 211, 246/2009-33, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.600,- Kč k rukám advokátky Dr. Iur. Lucie Gertner, LL.M.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 14. 1. 2009, č. j. 34 E 2046/2008-7, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 100.000,- Kč k vynucení povinnosti „trvale a spolehlivě zajistit, aby na pozemní komunikaci Na Pomezí v Praze 5 nedocházelo k činnostem vyvolávajícím škodlivé dynamické účinky působící na statiku“ tam označených nemovitostí ve vlastnictví oprávněných; zároveň potvrdil usnesení z 24. 2. 2009, č. j. 34 E 2046/2008-19, jímž obvodní soud dodatečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odvolací námitkou povinného, že vykonávaným rozhodnutím uloženou povinnost dobrovolně splnil, se odvolací soud vypořádal závěrem, že okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá a v tomto směru vychází pouze z tvrzení oprávněného; námitka splnění uložené povinnosti je podle jeho názoru relevantní teprve v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam s odůvodněním, že se soud nezabýval otázkou, zda „Hlavní město Praha skutečně neplní svou povinnost uloženou mu exekučním titulem, a to přesto, že ustanovení §251 o. s. ř. umožňuje oprávněnému podat návrh na výkon rozhodnutí pouze za předpokladu, že povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí“, kterýžto předpoklad v daném případě podle dovolatele splněn nebyl. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že se soud při nařízení výkonu nezabývá otázkou případného dobrovolného splnění povinnosti, že v tomto směru vychází pouze z tvrzení povinného, a že otázku splnění považuje za relevantní teprve pro řízení o zastavení výkonu; vyjadřuje přesvědčení, že po provedení jím předložených důkazů znaleckými posudky (vypracovanými k posouzení vlivu technické seismicity na uvedené nemovitosti) měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnit tak, že se návrh na nařízení výkonu zamítá, případně měl odvolání, z nějž vyplývalo, že povinnost uložená exekučním titulem porušovaná není (což bylo doloženo právě znaleckými posudky), posoudit podle obsahu jako návrh na zastavení výkonu. V závěru dovolání pak namítl, že týž exekuční titul (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 12. 1998, č. j. 20 C 114/97-121) je vykonáván souběžně v jiném řízení, a to pod sp. zn. 34 E 522/2008, jež k datu podání tohoto dovolání (21. 8. 2009), nebylo skončeno, takže pro předmětné řízení 34 E 2046/2008 zakládá překážku litispendence podle §83 odst. 1 o. s. ř.
Oprávnění navrhli zamítnutí dovolání a k námitce překážky rozepře zahájené zdůraznili, že vykonávací řízení vedené pod sp. zn. 34 E 522/2008, v němž byl výkon rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 12. 1998, č. j. 20 C 114/97-121) nařízen současně s uložením v pořadí první pokuty, bylo pravomocně skončeno poté, co odvolací soud usnesením z 5. 11. 2008, č. j. 23 Co 427/2008-56, rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu uložením první pokuty jako věcně správné potvrdil, zatímco v řízení předmětném, vedeném pod sp. zn. 34 E 2046/2008, již jde o uložení pokuty další ve smyslu věty druhé ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř.
Ze svého spisu sp. zn. 20 Cdo 838/2009 Nejvyšší soud zjistil, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 4. 2008, č. j. 34 E 522/2008-15, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí uložením první pokuty ve výši 100.000,- Kč, bylo usnesením Městského soudu v Praze z 5. 11. 2008, č. j. 23 Co 427/2008-56, pravomocně dnem 27. 11. 2008 jako věcně správné potvrzeno, a že usnesením z 29. 6. 2010, č. j. 20 Cdo 838/2009-94, Nejvyšší soud dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu odmítl.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde. Podle §238, §238a a §239 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť usnesení o (ne)uložení další pokuty podle ustanovení §351 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (a právě o takovou, posuzováno podle obsahu obou spisů, tedy sp. zn. 34 E 522/2008 a 34 E 2046/2008, jde v předmětné věci, byť to obvodní soud ve výroku svého usnesení výslovně neuvedl) – narozdíl od usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a s tím spojeným uložením první pokuty – v taxativních výčtech těchto ustanovení vyjmenováno není. Dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř., protože toto ustanovení je v řízení o výkon rozhodnutí uplatnitelné pouze prostřednictvím §238a odst. 1 a 2 o. s. ř. (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod poř. č. 233).
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle nějž je dovolání proti němu přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že ve věci samé byla řešena otázka zásadního právního významu; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 51/2003).
Protože tedy dovolání není (objektivně) přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněným podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.300,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu