ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5218.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5218/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Statutárního města Kladna , náměstí starosty Pavla 44, identifikační číslo osoby 00234516, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti povinnému J. A. , pro 1.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 Nc 5359/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 8. 2009, č. j. 26 Co 382/2009-34, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 16. 6. 2009, č. j. 23 Nc 5359/2007-18, jímž okresní soud zastavil exekuci (výrok I.), oprávněnému uložil zaplatit náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že exekuční titul nelze vykonat, protože prekluzívní pětiletá lhůta stanovená v 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), uplynula, jestliže pokuta byla vykonatelná od 6. 7. 2003. I když byl §88 zákona č. 200/1990 Sb. zákonem č. 501/2004 Sb. zrušen, odvolací soud dovodil, že je třeba podle tohoto ustanovení postupovat, neboť „je třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu.“
Oprávněný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., byl článkem XV zákona č. 501/2004 Sb. k 1. 1. 2006 zrušen, aniž bylo upraveno, jak se posuzuje lhůta, která počala běžet před tímto datem. Proto je třeba běh lhůty posuzovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 500/2004 Sb.“), jenž ve svém §106 odst. 3 odkazuje na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravující v §70 režim promlčení. Návrh na nařízení exekuce byl podán 2. 8. 2007, a proto šestiletá promlčecí lhůta nemohla uplynout. Dále oprávněný nesouhlasil ani s výroky o nákladech exekuce a nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a ani hodnocením námitek v něm obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Exekučním titulem je v souzené věci blok na pokutu ze dne 20. 6. 2003, č. 0059507, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému 1.000,- Kč ve lhůtě patnácti dnů. Zmíněný blok lze vykonat jen v pětileté prekluzívní lhůtě, stanovené v době jeho vydání ustanovením §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 6. 7. 2008.
Jak již zmínil odvolací soud, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007), uzavřel, že pojí-li se otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož byl vydán (přičemž rozhodné je znění předpisu, účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu.
Nedošlo-li k vykonání povinnosti uložené exekučním titulem do 6. 7. 2008, odvolací soud správně v souladu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že uplynutím uvedené lhůty nárok oprávněného zanikl.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech exekuce a nákladech řízení (výrok II a III napadeného usnesení) není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení (nákladech exekuce) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení (stejně jako usnesení o nákladech exekuce) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 5 ročníku 2005 pod pořadovým číslem 70, případně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti výrokům II a III jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oprávněný se svým dovoláním úspěšný nebyl, povinnému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1, §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu