ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3169.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3169/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. H. , zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 12, proti žalovanému I. V. , podnikajícím pod obchodní firmou „Imrich Vršan – HYDROIZOL“, IČO 61578100, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka č. 10, o 1.502.323,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 246/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2010 č. j. 16 Co 15/2010-515, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I., jímž bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 12.204,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 do zaplacení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný zaplatil 1.502.323,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ode dne 10.5.1999 do 31.8.2000, kdy sám ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť mu žalovaný od 1.9.1999 nevyplácel žádnou mzdu; dluží mu tedy náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za 12 měsíců, neboť mu nepřiděloval práci a ani mu nevyplácel mzdu. Při výpočtu průměrného výdělku žalobce vycházel z platového výměru ze dne 10.5.1999, kterým mu byl stanoven základní plat ve výši 4.500,- Kč měsíčně a dále mu přiznával nárok na 15% z každé uzavřené obchodní smlouvy. Za období od 10. 5. 1999 do 30. 6. 1999 uzavřel žalobce jménem žalovaného šest obchodních smluv, a to s obchodními partnery
- Starobrno, a. s., Hlinky 12, Brno, ze dne 15. 6. 1999, na částku 350.000,- Kč,
- Starobrno, a. s. Hlinky 12, Brno, ze dne 15. 6. 1999, na částku 60.000,- Kč upřesněnou smlouvou o výpůjčce věcí v hodnotě 300.000,- Kč, tedy na částku 300.000,- Kč,
- P. K., na částku 250.000,- Kč,
- Scholler, zmrzlina a mražené výrobky, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 99, na částku 60.000,- Kč,
- p. V., provozování stánku, na částku 140.000,- Kč,
- Ford Carmagnus s.r.o., pronájem pracoviště, na částku 1.000,- Kč.
Protože uzavřel obchodní smlouvy na částku celkem 1.101.000,- Kč a náleželo mu z této částky 15%, tj. 165.150,- Kč, jeho průměrný denní výdělek z této složky mzdy pak činil 4.346,- Kč, a průměrný měsíční výdělek s připočtením základní mzdy činil částku 98.982,- Kč. Za období od 1.9.1999 do 31.8.2000 tedy žalovaný dluží žalobci na nevyplacené mzdě částku 1.187.304,- Kč. Vedle toho dluží žalovaný žalobci náhradu mzdy ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce, tj. částku 197.964,- Kč. Konečně žalobce neobdržel náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za období od 10.5.1999 do 31.8.2000; za rok 1999 mu vznikl nárok na sedm dvanáctin dovolené, tj. 11,5 pracovního dne, a za rok 2000 na osm dvanáctin dovolené, tj. 13,5 pracovního dne, celkem tedy nárok na 25 pracovních dnů dovolené. Vycházeje z průměrného denního výdělku 4.682,21 Kč, požadoval náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 117.055,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29.7.2008 č.j. 19 C 246/2001-375 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 68.281,70 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 do zaplacení, žalobu ohledně částky 1.434.041,30 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 zamítl, uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení 62.312,- Kč a vyslovil, že „o nákladech řízení mezi Českou republikou a právním zástupcem žalobce bude rozhodnuto v samostatném usnesení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce má právo na náhradu mzdy z titulu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §61 zák. práce, na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dvouměsíční výpovědní dobu podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce a na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou podle ustanovení §110b odst. 1 zák. práce. Podle názoru soudu prvního stupně je však „platový výměr v části týkající se 15% (zřejmě míněno provize) z každé uzavřené obchodní smlouvy neplatný pro svoji neurčitost a nesrozumitelnost“. Nerozlišuje smlouvy obchodní a nájemní, přičemž všechny smlouvy, od kterých žalobce nárok odvíjí, jsou označeny jako smlouvy nájemní, a není tedy zřejmé, zda se mělo jednat o jednorázovou výplatu či opětující se plnění. Z těchto důvodů soud prvního stupně přiznal žalobci uvedené nároky jen ze základní mzdy 4.500,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.11.2008 č.j. 16 Co 247/2008-406 rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. (jímž bylo vyhověno žalobě do částky 68.281,70 Kč) ohledně částky 61.936,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 do zaplacení potvrdil, zatímco ohledně částky 6.345,70 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 do zaplacení změnil rozsudek v této části tak, že žalobu zamítl; v dalším rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při výkladu platového výměru, v části, která žalobci přiznává, „dále 15% z částky každé uzavřené obchodní smlouvy“, vyšel toliko z výkladu slovního vyjádření a nepostupoval podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce účinného v době, kdy účastníci svou vůli projevili. Poukázal na skutečnosti a okolnosti významné pro výklad tohoto projevu vůle z tohoto hlediska, a uzavřel, že závěr o neplatnosti ujednání části platového výměru je předčasný; z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.434.041,30 Kč s příslušenstvím, zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zabývaje se námitkou žalovaného, že přiznání náhrady mzdy je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud dovodil, že okolnost, že se žalobce měl dopustit nečestného jednání vůči žalovanému, neznamená sama o sobě, že by žalobci neměla být přiznána náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru a „odstupného“. Jestliže soud prvního stupně vycházel ze základní mzdy ve výši 4.500,- Kč, je přiznání náhrady mzdy podle §54 odst. 3 zák. práce ve výši 9.000,- Kč správné. Obdobně přísluší žalobci i náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru od 10. 9. 1999 do skončení pracovního poměru ve výši 52.605,- Kč a nárok za nevyčerpanou dovolenou ve výši 331,- Kč. Není totiž důvodu pro to, aby zaměstnanec obdržel vedle náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ještě náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku z důvodu nevyčerpané dovolené na zotavenou. Ustanovení §61 až §64 zák. práce mají povahu specielního ustanovení, která vylučuje, aby na práva a povinnosti účastníků pracovněprávního poměru za období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, byla aplikována obecná ustanovení zákoníku práce o překážkách v práci. Žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku po celou dobu, a není žádný důvod k tomu, aby za stejné období obdržel další náhradu mzdy z důvodu nevyčerpané dovolené. Žalobci proto náleží toliko jedna dvanáctina dovolené za odpracované dny do skončení pracovního poměru podle ustanovení §104 zák. práce, tedy náhrada mzdy za 1,5 dne dovolené ve výši 331,- Kč.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 11.6.2009 č.j. 19 C 246/2001-466, ve znění rozsudku ze dne 13.8.2009 č.j. 19 C 246/2001-477, opravného usnesení ze dne 7.9.2009 č.j. 19 C 246/2001-487, rozsudku ze dne 29.9.2009 č.j. 19 C 246/2001-492 a usnesení ze dne 10.12.2009 č.j. 19 C 246/2001-499, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 748.777,- Kč s 12% úrokem od 1.9.2000 do zaplacení, ohledně částky 585.129,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 do zaplacení žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 63.632,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Okresního soudu v Olomouci, a že je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 29.950,- Kč. Ve věci samé, „vázán právním názorem odvolacího soudu“, dospěl k závěru, že ujednání v platovém výměru ze dne 10.5.1999 v části týkající se provize 15 % z částky každé uzavřené obchodní smlouvy je platným právním úkonem. Vycházeje z toho, že v době od 10.5.1999 do 30.6.1999 žalobce uzavřel obchodní smlouvy se Starobrno, a.s. na částku 350.000,- Kč, s P. K. na částku 250.000,- Kč, s firmou Scholler na částku 60.000,- Kč, s p. V. na částku 140.000,- Kč, s Ford Carmagnus na částku 1.000,- Kč, tedy na celkovou částku 801.000,- Kč, činí provize z této částky částku 120.150,- Kč. Tomu odpovídá denní výdělek 3.161,58 Kč, měsíční výdělek 68.738,- Kč, a s připočtením 4.500,- Kč základní mzdy je průměrný měsíční výdělek žalobce 73.238,- Kč. Náhrada mzdy za dobu od 10.9.1999 do 31.8.2000 tedy představuje částku 988.713,- Kč, a protože žalobci byla částka 61.936,- Kč v řízení přiznána a částku 178.000,- Kč vyplatil žalovaný, zbývá k úhradě 748.777,- Kč. Požadoval-li žalobce provizi i ze smlouvy s firmou Starobrno, a. s., o výpůjčce, pak z této smlouvy „nenáleželo žalobci žádné finanční plnění“, neboť částka 300.000,- Kč představuje hodnotu zařízení, které bylo žalovanému zapůjčeno.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.4.2010 č.j. 15 Co 15/2010-515 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak, že žalobu o zaplacení částky 736.573,- Kč s příslušenstvím zamítl, zatímco ohledně částky 12.204,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1.9.2000 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, potvrdil rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 585.129,- Kč s příslušenstvím, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 225.585,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 98.535,- Kč k rukám advokáta, a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že, domáhá-li se žalobce náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru a „odstupného“, nelze v tomto jednání spatřovat jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy a vedeno přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu. Jiná situace však nastává při řešení otázky, zda do průměrného výdělku, rozhodného pro výpočet náhrady mzdy, je možné zahrnout 15 % provize ze všech uzavřených smluv nebo jen z některých. V řízení bylo zjištěno, že v případě smlouvy uzavřené s P. K. si žalobce ponechal částku 200.000,- Kč a ze smlouvy uzavřené se Starobrno, a. s. si ponechal 367.500,- Kč. Za tohoto stavu je podle názoru odvolacího soudu nutno aplikovat ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, a do průměrného výdělku nelze započítat částky odpovídající provizi z těchto smluv. Při výpočtu průměrného výdělku odvolací soud tedy uvažoval s 15% provizí z uzavřených smluv s firmou Scholler, kdy hodnota smlouvy byla 60.000,- Kč, s p. V. (140.000,- Kč), s firmou Ford Carmagnus (1.000,- Kč), tedy celkem s částkou 201.000,- Kč, z čehož 15% činí 30.150,- Kč. Při 38 odpracovaných dnech je denní výdělek za těchto okolností 793,- Kč a při vynásobení koeficientem směnnosti 21,74 je částka připadající na jeden měsíc 17.240,- Kč; s připočtením základní mzdy 4.500,- Kč činí průměrný výdělek 21.740,- Kč a náhrada mzdy za celé období činí celkem 254.140,- Kč. Při započtení částky 61.936,- Kč již pravomocně přiznané a částky 180.000,- Kč vyplacené žalovaným, náleží žalobci doplatek ve výši 12.204,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že jestliže odvolací soud svým rozsudkem žalobu ve vyhovující části, kromě částky 12.204,- Kč, změnil tak, že žalobu do částky 736.573,- Kč s příslušenstvím zamítl, jedná se o zcela překvapivé soudní rozhodnutí, které nemá oporu ve zjištěných skutkových tvrzeních a v provedených důkazech, a je ve zřejmém rozporu s právním názorem, který odvolací soud zaujal ve svém předchozím rozhodnutí. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalovaný akceptoval dohodu, na základě níž si žalobce částku 180.000,- Kč ponechal jako dohodnutou provizi a součást platu. I když jako svědek „poněkud nešťastně uvedl“, že mu částku 180.000,- Kč „vyplatil“, z jeho výpovědi je jednoznačně zřejmé, že fyzicky žalovaný žalobci nevyplatil žádnou částku, pouze souhlasil s tím, že si částku 180.000,- Kč pro svoji potřebu v souladu s dohodami ponechal. Částku 180.000,- Kč obdržel žalobce pouze jednou, a to nikoli od žalovaného, nýbrž za souhlasu žalovaného si ji ponechal od firmy Starobrno, a. s. Za těchto okolností je výpočet provedený odvolacím soudem nesprávný, a žalobci přísluší za období od 10. 9. 1999 do 31. 8. 2000 nejméně 914.573,- Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a „zejména spravedlivý“, neboť nárok na náhradu mzdy nelze počítat i z těch smluv, kterými žalobce žalovanému jako svému zaměstnavateli nic nepřinesl, resp. u kterých se proti němu zachoval protiprávně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho výroků ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné, je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 10.5.1999 od uvedeného dne jako „obchodní ředitel“. Platovým výměrem ze dne 10.5.1999 bylo stanoveno, že „na základě rozhodnutí zaměstnavatele“ se žalobci „přiznává ode dne 10.5.1999 základní plat ve výši 4.500,- Kč hrubého. Dále 15% z částky každé uzavřené obchodní smlouvy“. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9.11.1999 č.j. 19 C 117/99-12 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 2.9.1999 je neplatné; dopisem ze dne 9.9.1999 sdělil žalobce žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání. Dalším dopisem ze dne 20.1.2000 sdělil žalovaný žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20.3.2001 č.j. 14 C 90/2000-29 bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné; dopisem ze dne 9.3.2000 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání. Dopisem ze dne 29.8.2000 sdělil žalobce žalovanému, že dává „okamžitou výpověď z pracovního poměru dle §54 odst. 1 písm. b) a odst. 2 ke dni 31.8.2000“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy měly uplatňované nároky vzniknout - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2000, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze - dále jen „zákon o mzdě“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu.
Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z ustanovení §17 odst. 1 zákona o mzdě - mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubý výdělek dosažený v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubým výdělkem dosaženým v rozhodném období je – není-li stanoveno jinak – hrubý výdělek zúčtovaný zaměstnanci k výplatě v předchozím kalendářním čtvrtletí (srov. §17 odst. 2 zákona o mzdě). Při vzniku zaměstnání v průběhu předchozího kalendářního čtvrtletí je rozhodným obdobím doba od vzniku zaměstnání do konce kalendářního čtvrtletí (§17 odst. 3 zákona o mzdě). Z uvedeného je zřejmé, že základem pro výpočet průměrného výdělku v posuzované věci – jak z toho vycházely soudy obou stupňů - je výdělek, jehož žalobce dosáhl v rozhodném období od 10.5.1999 do 30.6.1999.
V posuzovaném případě odvolací soud zahrnul do základu pro výpočet průměrného výdělku 15% z provize dosažené v uvedeném rozhodném období ze smluv uzavřených „s firmou Scholler, kdy hodnota smlouvy byla 60.000,- Kč, s panem V. 140.000,- Kč a s Fordem Car Magnus 1.000,- Kč“, odepřel však zahrnout do tohoto hrubého výdělku dosaženého v rozhodném období provizi ze smluv uzavřených s P. K. a se společností Starobrno a.s., neboť – podle názoru odvolacího soudu - by to bylo v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce za situace, kdy žalobce nepředal žalovanému částku 200.000,- Kč, kterou obdržel od P. K., a dále nepředal žalovanému částku 350.000,- Kč z celkového plnění od společnosti Starobrno a.s., „a přesto by tato provize měla být zahrnuta do průměrného výdělku“.
Z uvedeného především vyplývá, že názor dovolatele, že tento postup představuje „zásadní“ změnu právního názoru, který odvolací soud zaujal v rozsudku ze dne 18.11.2008 č.j. 16 Co 247/2008-406, nelze sdílet, neboť zmíněný rozsudek vyjadřuje jedině, že přiznání nároku na náhradu mzdy a „odstupného“, jako takových, není samo o sobě v rozporu s dobrými mravy; nezabývá se již tím, jaký hrubý výdělek dosažený v rozhodném období má tvořit základ pro výpočet průměrného výdělku, z něhož byla v průběhu dalšího řízení vypočítávána konkrétní výše těchto nároků.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Ustálená soudní praxe vychází v tomto směru z názoru, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2000, pod č. 126).
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nenapadá výše uvedená východiska, ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází, tedy, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu podle obsahu spisu v podstatné části v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že si žalobce neoprávněně ponechal částku 350.000,- Kč a částku 17.500,- Kč DPH „od firmy Starobrno a.s.“, učinil odvolací soud vycházeje z výsledků řízení (odkázav rovněž „na zjištění soudu prvního stupně“), zejména z pracovní smlouvy ze dne 10.5.1999 (že žalobce jako „obchodní ředitel“, měl právo „uzavírat jakékoliv obchodní a nájemní smlouvy ve prospěch zaměstnavatele“), ze Smlouvy o nájmu – podnájmu plochy k umístění reklamy uzavřené dne 15.6.1999 se společností Starobrno a.s. (cena za poskytnutou reklamní plochu byla sjednána částkou 350.000,- Kč a uvedeno bylo bankovní spojení na číslo účtu 924509028/0100), ze sdělení společnosti Starobrno a.s. ze dne 4.7.2010 (že částka 367.500,- Kč „byla pivovarem zaslána převodem z účtu vedeného u KB na účet číslo 274207830237/0100 uvedený na faktuře“, že tuto fakturu vystavil žalobce, a že „až během vyšetřování PČR vyšlo najevo, že částku 350.000,- Kč + DPH zaslala společnost Starobrno a.s. na soukromý účet p. H.“), ze spisu vedeného Městským soudem v Brně pod sp.zn. 16 C 161/2003 (z faktury č.1/99 vystavené žalobcem společnosti Starobrno a.s. ve prospěch účtu 274207830237/0100, z denního výpisu pohybu na účtu společnosti Starobrno a.s. ze dne 20.7.1999, z něhož je zřejmé plnění částek 350.000,- Kč a 17.500,- Kč ve prospěch účtu žalobce); ohledně částky 200.000,- Kč, kterou žalobce převzal od P. K. (vedle další částky 250.000,- Kč, na kterou již P. K. příjmový doklad vystavil) pak odvolací soud vycházel z výpovědi této svědkyně, z výpovědi svědka M. V. ve věci vedené Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 7 T 160/2002, přihlížeje k výpovědi obou účastníků.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy (významné z hlediska ustanovení §7 odst. 2 zák. práce pro zjištění výdělku, jehož žalobce dosáhl v rozhodném období od 10.5.1999 do 30.6.1999) zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají shora uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co v řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu se dále podává, že závěr o tom, jakou částku žalovaný žalobci vyplatil a kterou je proto třeba odečíst z výsledné náhrady mzdy, učinil odvolací soud „i z účastnické výpovědi žalobce, že si v žalovaném období ponechal částku 180.000,- Kč (nikoliv 178.000,- Kč, jak uvedl okresní soud)“. Přehlédl však, že ve své účastnické výpovědi žalobce vypovídá o příjmu 180.000,- Kč, který mu žalovaný „vyplatil“ jako provizi (tedy mzdu) „za celou dobu“, kdy fakticky vykonával práci od 10.5.1999 do 31.8.1999, zatím co nárok na náhradu mzdy je uplatňován až od 10.9.1999. Rovněž soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 11.6.2009 č.j. 19 C 246/2001-466 uvádí v souvislosti s úvahou, že žalovaný projevil svou vůli vyplácet žalobci 15% z každé uzavřené obchodní smlouvy, že „také za první tři měsíce žalobci provizi ve výši 178.000,- Kč vyplatil“. Protože další důvody rozsudek odvolacího soudu neobsahuje, nasvědčuje uvedené tomu, že jde spíše o mzdu žalobce za období, kdy vykonával práci, než o plnění, které si žalobce „v žalovaném období“ – t.j. po 10.9.1999 – ponechal, a které by bylo možné zohlednit v rámci úvah o výši náhrady mzdy (o výši jejího doplatku). Odvolací soud tak zákonu konformním způsobem nehodnotil důkazy, které se vztahovaly k této skutkové otázce a jeho závěr za tohoto stavu neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že od nároku na náhradu mzdy za období od 10.9.1999 do 31.8.2000, případně od nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu, lze odpočítat částku 180.000,- Kč, kterou žalobce „obdržel v tomto období“, dosud nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.). Odvolací soud v dalším řízení neopomene, že v napadeném rozsudku považoval co do základu za opodstatněný jak nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, tak „dále nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu, tedy za dva měsíce“ podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce, avšak z propočtu celkové částky náhrady mzdy ve vztahu k dosud vypočtenému průměrnému výdělku vyplývá, že náhradu mzdy ve výši 254.140,- Kč přiznal jen za období od 10.9.1999 do 31.8.2000, tedy jen za 11 měsíců a část měsíce září 2000, a náhrada mzdy za další dva měsíce přiznána nebyla.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu