ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3248.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3248/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. L. , zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti žalované FRYGESTA, a.s. se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. 1. máje č. 741, IČO 45192821, zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. 1. máje č. 741, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 122/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. prosince 2008 č.j. 16 C 122/2001-499 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2010 č.j. 16 Co 90/2009-588, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. prosince 2008 č.j. 16 C 122/2001-499 se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2010 č.j. 16 Co 90/2009-588 se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.300,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Kabudi, advokáta se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. 1. máje č. 741.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 24.5.2001; po několikeré změně žaloby provedené se souhlasem soudu požadoval náhradu ušlého výdělku až do února 2004 v celkové výši 533.036,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované (její právní předchůdkyně) pracoval od 18.1.1980 jako dělník při kladení podlahových krytin, a že poté, co u něj dne 24.5.1990 byla zjištěna nemoc z povolání – onemocnění z benzenu a jeho homologů (toluenu) s datem vzniku 2.3.1989, ho žalovaná převedla na jinou méně placenou práci údržbáře, od 1.11.1990 na práci řidiče osobního vozu a od podzimu 1999 na práci řidiče – skladníka, a po celou dobu mu poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku. Po skončení pracovního poměru na základě výpovědi dané podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ke dni 23.5.2001, mu však žalovaná přestala náhradu vyplácet, když „z nějakých, žalobci nesrozumitelných důvodů dospěla k závěru, že je nutno nechat ověřit jeho zdravotní stav, zda nemoc z povolání trvá“. Žalobce však „byl na oddělení nemocí z povolání dne 24.4.2001 u primářky MUDr. B. a jeho nemoc z povolání trvá“; proto postup žalované není podle jeho názoru správný a „není třeba znaleckého posudku v tom smyslu, jak požaduje žalovaná“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku „částečným“ rozsudkem ze dne 29.3.2004 č.j. 16 C 122/2001-185 žalobu zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy „v řízení bylo prokázáno“, že žalobce z důvodu onemocnění obecného charakteru (především arthrosy kolenních kloubů) „není ve své způsobilosti omezen v menším rozsahu než pro následky nemoci z povolání“, se jeho poměry ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce „změnily podstatně natolik, že v důsledku této změny povinnost žalované hradit ztrátu na výdělku zanikla“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2.11.2004 č.j. 16 Co 252/2004-221 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že změna v poměrech poškozeného „nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“. Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby netrpěl nemocí z povolání - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku, ale jen do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce. Podle názoru odvolací soudu bylo v řízení „již prokázáno, že žalobce i v současné době trpí nemocí z povolání, která mu znemožňuje vykonávat práci dělníka při kladení podlahových krytin“, avšak prozatím oproti názoru soudu prvního stupně „nebylo najisto postaveno, zda žalobce vůbec trpí arthrosou kolenních kloubů, a pokud ano, zda toto obecné onemocnění samo o sobě jej vyřazuje z možnosti konat stejnou práci jako před zjištěním nemoci z povolání (podlahář)“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu a náležitě objasnil, zda u žalobce skutečně došlo ke změnám ve zdravotním stavu, které mají za následek změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté rozsudkem ze dne 9.12.2008 č.j. 16 C 122/2001-499 žalobu opět zamítl a rozhodl, že „státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 71.349,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kabudi. Po doplnění řízení revizním znaleckým posudkem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze dospěl soud prvního stupně k závěru, že tímto znaleckým posudkem, který podle názoru soudu „je přesvědčivý“, „bylo v řízení prokázáno, že žalobce nejenže netrpí nemocí z povolání, ale že jí dokonce nikdy ani netrpěl“. Protože za tohoto stavu „není dán základní předpoklad pro odpovědnost žalované za škodu“, jíž se žalobce touto žalobou domáhá, „soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.3.2010 č.j. 16 Co 90/2009-588 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. a II. výroku“ (v nichž bylo rozhodnuto o věci samé a o náhradě nákladů řízení státu) potvrdil, „v odstavci III. výroku“ změnil tento rozsudek tak, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při svém rozhodování vycházel z revizního ústavního znaleckého posudku vypracovaného Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, ze kterého vyplývá závěr, že „žalobce nemocí z povolání (onemocněním z aromatických uhlovodíků - toluenu) netrpí“. Podle názoru odvolacího soudu „jde o znalecký posudek vynikající kvality, založený na podrobném studiu spisu, zdravotní dokumentace žalobce a na dokonalé znalosti souzené problematiky“, kdy Všeobecná fakultní nemocnice v Praze „je jediným pracovištěm v republice, které má se spornou nemocí z povolání zkušenosti a dokázalo je aplikovat na danou věc“, a také tento „znalecký ústav dokázal naprosto přesvědčivě vysvětlit, proč došel k jiným závěrům než ostatní znalci“ (MUDr. Říhová, MUDr. Vítová a Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví). Posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze – jak odvolací soud dále uvedl – „vychází z konkrétních okolností konkrétního případu a konkrétních zdravotních problémů žalobce“, a tedy „není založen toliko na teoretických úvahách o dané nemoci z povolání jako takové, jako je tomu u posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví“, který odvolací soud „pokládá za nepřesvědčivý“, protože „skutečnosti v něm uvedené vycházejí toliko z úvah znaleckého ústavu, které nejsou podloženy konkrétními skutečnostmi“, a „obsahuje různé spekulativní závěry, a rozebírá teoretické úvahy o nemoci z povolání, aniž by je aplikoval na souzený případ“. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci „nebyla u žalobce zjištěna nemoc z povolání“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že chybí základní předpoklad odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce, a že proto uplatněný nárok žalobce není opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9.12.2008 č.j. 16 C 122/2001-499 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Namítal, že „v tomto konkrétním případě, pokud jde o zjištění skutkového stavu věci, nepochybně nebylo zajištěno právo žalobce na spravedlivý proces a rovnost účastníků před soudem“. I když – jak dovolatel zdůraznil - v řízení provedené znalecké posudky „jednoznačně dospěly k závěru, že žalobce trpí nemocí z povolání“, soud prvního stupně přesto „zcela nepochopitelně“ provedl další dokazování, „a to tak dlouho, až byl nakonec ve věci vypracován znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze“ (dále též jen „VFN v Praze“), který „zcela změnil skutkový stav“ a „zdravotní stav žalobce zhodnotil zcela opačně než znalecké posudky předchozí“. Tento postup soudu prvního stupně žalobce „nepovažuje za rovný přístup k oběma účastníkům“ a „je v rozporu s občanským soudním řádem“. Podle názoru dovolatele „je rovněž nepochopitelný“ postup odvolacího soudu, který poté, co rozhodl o doplnění skutkového stavu o vyjádření IPVZ (Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví), ve kterém tento ústav podrobně rozvedl důvody, proč setrvává na svých dosavadních stanoviscích, následně „k tomuto posudku defacto nepřihlíží, odborné závěry znalců z IPVZ hodnotí jako nepřesvědčivé a ve svém rozhodnutí prakticky hodnotí a obsáhle cituje toliko ze znaleckého posudku VFN v Praze“. Žalobce „je přesvědčen“, že „závěry znaleckého posudku VFN v Praze jsou nesprávné“, a že, „pokud jde o odbornou polemiku tak, nezbývá, než odkázat na posudek IPVZ, který se na rozdíl od posudku VFN v Praze zabývá podrobně náplní práce žalobce, podmínkami na pracovišti, logicky vysvětluje záznamy ve zdravotní dokumentaci žalobce a je tak podstatně podrobnější než posudek VFN v Praze“, který „o některých lékařských záznamech žalobce vůbec nehovoří a rovněž se prakticky nezabývá závadových prostředím, ve kterém žalobce u žalované pracoval, a ani chemickými prostředky, které žalobce běžně v práci používal“. Kromě toho je dovolatel „přesvědčen, že není možné zpětně posuzovat to, zda byla nemoc z povolání zjištěna u zaměstnance správně či nikoliv, ale v řízení dle ust. §202 zák. práce je možné posuzovat toliko to, zda u poškozeného došlo ke změně zdravotního stavu“. Jestliže se zdravotní stav poškozeného nezměnil, pak „dle právního názoru žalobce, není možné, aby došlo k nové úpravě změny v právech poškozeného a zaměstnavatele“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jejího názoru se v dovolání neuvádí žádné otázky, které by měly po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9.12.2008 č.j. 16 C 122/2001-499 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9.12.2008 č.j. 16 C 122/2001-499 zastavil (§243c odst.1, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ostatní dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení způsobeného vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo tím, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; proto k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. – jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §190 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zák. práce“) za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. Všechny výše uvedené předpoklady musí být splněny současně, jinak nárok zaměstnance na náhradu škody při nemoci z povolání nevznikne. Protože mezi účastníky bylo sporné, zda žalobce v období, za něž se domáhá po žalované náhrady škody (ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), trpěl nemocí z povolání, odvolací soud důvodně zkoumal splnění tohoto předpokladu odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce. Přitom je třeba mít na zřeteli, že soud v občanském soudním řízení není vázán lékařským hodnocením, které bylo o (ne)existenci nemoci z povolání v minulosti učiněno.
Závěr, jaký odvolací soud učinil o tom, zda žalobce trpí nemocí z povolání, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů, že „žalobce nemocí z povolání netrpí“, předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže vytýká odvolacímu soudu, že „k posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví defacto nepřihlíží, odborné závěry znalců z IPVZ hodnotí jako nepřesvědčivé a ve svém rozhodnutí prakticky hodnotí a obsáhle cituje toliko ze znaleckého posudku VFN (Všeobecné fakultní nemocnice) v Praze“, ačkoli – jak dovolatel dále zdůrazňuje – „závěry znaleckého posudku VFN v Praze jsou nesprávné“, a že, „pokud jde o odbornou polemiku“, pak podle názoru žalobce „nezbývá, než odkázat na posudek IPVZ, který se na rozdíl od posudku VFN v Praze zabývá podrobně náplní práce žalobce, podmínkami na pracovišti, logicky vysvětluje záznamy ve zdravotní dokumentaci žalobce a je tak podstatně podrobnější než posudek VFN v Praze“, který „o některých lékařských záznamech žalobce vůbec nehovoří a rovněž se prakticky nezabývá závadových prostředím, ve kterém žalobce u žalované pracoval, a ani chemickými prostředky, které žalobce běžně v práci používal“.
Namítá-li dále dovolatel, že v průběhu řízení „nebylo zajištěno právo žalobce na spravedlivý proces a rovnost účastníků před soudem“, jestliže soud prvního stupně přesto, že v řízení byly provedeny znalecké posudky, „které jednoznačně dospěly k závěru, že žalobce trpí nemocí z povolání“, podle názoru dovolatele „zcela nepochopitelně“ provedl další dokazování, „a to tak dlouho, až byl nakonec ve věci vypracován znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze“, který „zcela změnil skutkový stav“ a „zdravotní stav žalobce zhodnotil zcela opačně než znalecké posudky předchozí“, potom zcela přihlíží, že sám žalobce (prostřednictvím jeho tehdejší zástupkyně advokátky JUDr. Jany Materové) v podání ze dne 30.5.2007 navrhoval doplnění dokazování právě „s ohledem na rozporuplné závěry znaleckých posudků, které byly dosud vypracovány“.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobce v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., případně také – pokud jde o námitku porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků před soudem – dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť – jak uvedeno výše – nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Jiří Kabuďa osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. září 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu