ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4945.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4945/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. J. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 41, proti žalovaným 1) H. M. , zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová č. 928/4, a 2) K. B. , o určení, že zástavní právo k nemovitostem zaniklo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 310/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2010 č.j. 58 Co 12/2010-102, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15.10.2009 č.j. 12 C 310/2007-82 se v částech, týkajících se vztahů mezi žalobkyní a žalovanou 1), zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 10.7.2007 domáhala (v podobě změněné se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že zástavní právo "zapsané v části C LV k nemovitostem - pozemkům parcelní č. a budově č.p. na pozemku parc. č. , to vše v katastrálním území Dubeč a obci Praha, pro pohledávku ve výši 400.000,- Kč Š. J. a M." a zástavní právo "zapsané v části C LV k nemovitostem - pozemkům parc. č. a č., to vše v katastrálním území Hájek u Uhříněvsi a obci Praha, pro pohledávku kupní ceny 400.000,- Kč" (totožnou pohledávku), zaniklo nejpozději ke dni 22.5.2008. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky J. a M. Š. jako převodců na úhradu kupní ceny za převedené nemovitosti ve výši 400.000,- Kčs na základě převodní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 21.5.1947 s nabyvateli J. Š. - S. a F. S. Žalovaní jsou právními nástupci (dědici) J. a M. Š., pohledávku kupní ceny zdědili podle usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví každý z nich v rozsahu 44.000,- Kčs (z toho úroky činí 4.000,- Kčs). Jiné nároky "žalovaní nezdědili", jsou oprávnění ve vztahu k uvedené pohledávce toliko "v rozsahu uvedeném v dědických řízeních". Žalobkyně je vlastníkem zatížených nemovitostí a zajištěnou pohledávku žalovaným v rozsahu uvedeném v usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví poukázala dne 24.3.2005; částka jí však byla vrácena, proto ji následně dne 22.5.2008 (v průběhu řízení) složila do soudní úschovy. Tím došlo k zániku zástavního práva na nemovitostech váznoucího (zapsaného v katastru nemovitostí) v důsledku zániku zajištěné pohledávky a žalobkyně má (protože žalovaní jí v tomto směru odmítají potřebnou součinnost) naléhavý právní zájem domáhat se uvedeného určení rozsudkem soudu tak, aby docílila výmazu tohoto zástavního práva v katastru nemovitostí. Současně v průběhu řízení namítla, že zástavní právo je promlčeno.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19.9.2008 č.j. 12 C 310/2007-61 zamítl žalobu o určení, že "omezení vlastnického práva, zapsané v části C LV , obec Praha, k.ú. Dubeč, pro nemovitost p.č. zastavěná plocha a nádvoří, p.č. lesní pozemek, p.č. lesní pozemek, p.č. orná půda, p.č. vodní plocha, p.č. orná půda, a pro budovu č.p. na parcele p.č., a to pro pohledávku ve výši 400.000,- Kč Š. J. a M. a zřízené jako právo zástavní na usedlost č.p. s postoupenými pozemky ve vložce č. pozemkové knihy pro k.ú. Dubeč a na pozemky č. katastru ve vložce č. pozemkové knihy k.ú. Dubeč, a to postupní smlouvou jednací číslo 2684, sepsanou Jaroslavem Grundem, notářem s úředním sídlem v Říčanech dne 21.5.1947 a rovněž vzniklé na základě usnesení soudu č. deníku 811/1947, zaniklo ke dni 22.5.2008", a žalobu o určení, že "omezení vlastnického práva, zapsané v části C LV , obec Praha, k.ú. Hájek u Uhříněvsi, jako právo zástavní za pohledávku kupní ceny 400.000,- Kč, usnesení soudu číslo deníku 811/1947, zřízené na pozemku p.č. o výměře 1000 m 2 , orná půda, a pozemku p.č. o výměře 26.939 m 2 , orná půda, zaniklo ke dni 24.3.2005"; současně odmítl žalobu v části, "ve které se žalobkyně domáhá určení, že omezení vlastnického práva, zapsané v části C LV , obec Praha, k.ú. Hájek u Uhříněvsi, jako věcné břemeno (podle listiny), zřízené na pozemku p.č. o výměře 1000 m 2 , orná půda, a pozemku p.č. o výměře 26.939 m 2 , orná půda, zaniklo ke dni 24.3.2005", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 36.580,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lumíra Mondoka a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Uzavřel, že žalobkyně nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., který není dán na určení ve vztahu ke konkrétnímu dni, k němuž mělo dle žalobkyně zástavní právo zaniknout, neboť "jakákoli nepřesnost ohledně stanovení tohoto dne nutně vede k zamítnutí žaloby". V části, v níž žalobu odmítl, své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba trpí vadou bránící pokračování v řízení, když není zřejmé, určení zániku jakého konkrétního věcného břemene se žalobkyně domáhala, na základě jakých skutečností mělo dojít k takovému zániku k uvedenému dni a současně je žaloba v tomto rozsahu nesrozumitelná, když dle tvrzení žalobkyně "by se mělo jednat o věcné břemeno zapsané jako zástavní právo".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.4.2009 č.j. 58 Co 90/2009-73 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že je zřejmé, čeho se žalobkyně v řízení domáhá, neboť "žaluje podle znění zápisu v katastru nemovitostí, jehož výmazu se domáhá". Uzavřel (oproti soudu prvního stupně) dále, že žalobkyně má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., a to i ve vztahu k určení konkrétního dne zániku zástavního práva, když soud se může na základě provedeného dokazování "přiklonit ke konkrétnímu dni zániku práva omezujícího vlastnické právo žalobkyně".
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 15.10.2009 č.j. 12 C 310/2007-82 zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo, zapsané v části C LV obec Praha, k.ú. Dubeč, pro pozemek p.č. zastavěná plocha a nádvoří, p.č. lesní pozemek, p.č. lesní pozemek, p.č. orná půda, p.č. vodní plocha, p.č. orná půda, a pro budovu č.p. na parcele p.č. pro pohledávku ve výši 400.000,- Kč Š. J. a M., zaniklo ke dni 22.5.2008, a zástavní právo, zapsané v části C LV obec Praha, k.ú. Hájek u Uhříněvsi, pro pozemek p.č. orná půda, a pozemek p.č. orná půda, za pohledávku kupní ceny 400.000,- Kč, zaniklo ke dni 22.5.2008, a omezení vlastnického práva, zapsané v části C LV , obec Praha, k.ú. Hájek u Uhříněvsi, jako věcné břemeno (podle listiny), zřízené na pozemku p.č. orná půda, a pozemku p.č. orná půda, zaniklo ke dni 22.5.2008" a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 57.480,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lumíra Mondoka a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co uzavřel, že žalobkyně má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., z výsledků dokazování dovodil, že nedošlo k zániku zástavního práva, a to ani v důsledku žalobkyní uplatňovaného zániku zajišťované pohledávky (při účincích jejího splnění) v důsledku složení plnění do soudní úschovy, neboť žalobkyně k takovému složení nevyužila procesní institut tzv. soluční úschovy upravený v ustanovení §185 a násl. o.s.ř. (kdy pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku práv a povinností stejné právní následky, jako převzetí plnění věřitelem, a za okamžik uspokojení se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu), ale došlo k úschově plnění v rámci tzv. jiné činnosti soudu upravené v ustanovení §352 o.s.ř. (kdy nebylo vydáno žádné usnesení soudu o přijetí úschovy, ale jen potvrzení o tom). Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že k zániku zástavního práva nedochází jeho promlčením, neboť důsledkem uplatněné námitky jeho promlčení (jíž v řízení uplatnila žalobkyně) dochází (toliko) k zániku nároku, "tj. k zániku autoritativní vynutitelnosti práva, které trvá dále". Konečně dovodil, že "v případě žaloby na určení zániku věcného břemena (služebnost bytu a výměnek)" není dána pasivní legitimace žalovaných, když se jednalo "o osobní věcná břemena", která nepřechází na právní nástupce oprávněného a zanikají nejpozději jeho smrtí; oprávnění Josef a Marie Šimůnkovi již zemřeli a "k zániku uvedených věcných břemen tak došlo smrtí uvedených oprávněných osob".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.3.2010 č.j. 58 Co 12/2010-102 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že "zástavní právo zapsané v části C LV , obec Praha, k.ú. Dubeč, pro pozemek p.č. -zastavěná plocha a nádvoří, p.č. lesní pozemek, p.č. lesní pozemek, p.č. orná půda, p.č. vodní plocha, p.č. orná půda, a pro budovu č.p. na parcele p.č., pro pohledávku ve výši 400.000,- Kč Š. J. a M., a zástavní právo zapsané v části C LV , obec Praha, k.ú. Hájek u Uhříněvsi, pro pozemek p.č. orná půda, a pozemek p.č. orná půda, pro pohledávku kupní ceny 400.000,- Kč, zaniklo nejpozději ke dni 22.5.2008", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 95.920,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Blažka. Shodně se soudem prvního stupně shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. a dovodil, že žalovaní se sice "již nemohou sami domáhat zaplacení pohledávky z důvodu promlčení jejich nároku", že však soud prvního stupně se s podstatou nedůvodnosti námitky promlčení žalobkyně vypořádal správně. Podle odvolacího soudu "účastníci řízení jsou nyní ve vzájemném vztahu na základě dědické posloupnosti, v jejímž rámci se žalobkyně stala vlastnicí nemovitostí a žalovaní zdědili každý pohledávku 44.000,- Kč". Žalovaní se však v řízení "snažili pouze dosáhnout vyššího finančního plnění, než které jim bylo přiznáno dědickými rozhodnutími". Protože je třeba "důsledně vycházet z rozhodnutí v dědickém řízení, která jsou závaznými jak pro soud, tak pro účastníky řízení", nemohou žalovaní "důvodně nárokovat částku v rozsahu vyšším, než v jaké se stali dědici pohledávky", když "nemají právní titul pro požadavek na podíl z hodnoty nemovitostí žalobkyně, k jejímuž navýšení došlo v důsledku narovnání hodnot a cen po roce 1989". Vzhledem k tomu, že s ohledem na "podstatu sporu mezi účastníky" je v daném případě "možné za splnění dluhu považovat i soudní úschovu částky 88.000,- Kč ve prospěch žalovaných podle ustanovení §352 o.s.ř., kterýžto typ se při tomto již zahájeném řízení o určovací žalobě s institutem úschovy podle ustanovení §185a o.s.ř. překrývá", zaniklo "zaplacením" uvedené částky zástavní právo podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Odmítá názor, že "zjištění vyplývající z dědického řízení o výši dluhu je i pro tento soud závazné", a dovozuje, že výše pohledávky zjištěná v dědickém řízení není závazná pro soud, který má rozhodnout o zániku zástavního práva; "cena pohledávky se stala významnou až v okamžiku řešení otázky skončení zástavního práva" a v tomto řízení lze totiž zajistit, že s ohledem na všechny okolnosti případu "bude rozhodnutí o výši nároku žalovaných jako zástavních věřitelů v souladu s dobrými mravy". Žalovaná 1) dále namítá, že žalobkyně, v důsledku uplatněné námitky promlčení zástavního práva, takovým způsobem coby "dlužník dává najevo, že pohledávku zaplatit nechce a je proto otázkou, zda "lze uvažovat o zániku zástavního práva za současného uplatnění námitky promlčení, která tak může být vlastně kontraproduktivním krokem, v důsledku kterého je pak postup podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku vyloučen". Současně byl již při uzavření převodní smlouvy v roce 1947 "založen objektivní vztah mezi hodnotou nemovitostí a jejich kupní cenou", který je třeba dodržet a "lze jej vysledovat i v platné právní úpravě", a to v důvodu zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku - složením obvyklé ceny zástavy. Proto v posuzovaném případě "nedošlo k zániku zástavního práva postupem zvoleným odvolacím soudem. Současně je takový závěr odvolacího soudu "za situace, kdy samotná pohledávka byla promlčena", v rozporu s dobrými mravy. K zániku zástavního práva v posuzované věci mohlo dojít jen postupem podle ustanovení §170 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku. Dobré mravy totiž vyžadují, aby žalobkyně "konečně již něco za nabytý majetek také zaplatila". Odvolací soud se "s námitkou dobrých mravů" nevypořádal; "jedině zachování poměru mezi hodnotou věci, cenou nemovitosti a cenou zástavním právem zajištěné pohledávky plně odpovídá zásadě, že nikdo nemůže nabýt více práv než jeho právní předchůdce a je také zcela v souladu s dobrými mravy". Žalovaná 1) rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého účinky zániku zástavního práva v důsledku zániku zajištěné pohledávky "splněním" mělo složení plnění žalobkyní do úschovy soudu v režimu ustanovení §352 o.s.ř. Závěry soudu prvního stupně, že takovým postupem k zániku zástavního práva nedošlo, považuje dovolatelka za správné. Žalovaná 1) navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedla, že "rozhodnutí o dědictví je nezvratné, žalovaní nikdy nezdědili více, než kolik bylo v tomto řízení prokázáno". Částku, kterou zdědili, "od žalobkyně obdrželi na vypořádání dluhu s tím, že tím by došlo k zániku zástavy". Žalovaní však toto plnění nepřijali, proto "bylo uloženo u soudu". Druhý žalovaný dovolání nepodal, proto vůči němu by "i v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu tento zůstal pravomocným". Konečným výsledkem by mohlo být, že vůči žalované 1) "by platil jiný rozsudek, než vůči žalovanému 2), a to je v tomto případě nemyslitelné". Z uvedeného dovozuje, že okolnost podání dovolání jen ze strany žalované 1) "je překážkou projednání věci u NS".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, dospěl - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - oproti soudu prvního stupně k jinému právnímu závěru o tom, zda složením peněžní částky (coby plnění na zástavním právem zajištěnou pohledávku) v průběhu řízení do úschovy soudu postupem podle ustanovení §352 o.s.ř., dochází (rovněž) k účinkům splnění zástavním právem zajišťované pohledávky (srov. §559 odst. 1 občanského zákoníku, §568 občanského zákoníku), a tedy k zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku z důvodu zániku zajištěné pohledávky. Tento odlišný závěr odvolacího soudu byl přitom z hlediska důvodů jeho rozhodnutí o věci dovoláním napadeným rozsudkem určující. Z porovnání obsahu obou rozsudků tak vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků rozdílně od soudu prvního stupně. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Ve vztahu k rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu dotčen dovoláním podaným žalovanou 1), dovolací soud uzavřel, že je tím dotčen rozsudek odvolacího soudu jen ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1), neboť žalovaní vystupovali v řízení před soudy v souladu se zákonem jako samostatní společníci (§91 odst. 1 o.s.ř.) a nejde o případ, kdy by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky tohoto řízení na žalované straně (každý ze žalovaných je samostatným věřitelem své vlastní výlučné pohledávky, ohledně které je v katastru nemovitostí zapsáno její zajištění zástavním právem na nemovitostech žalobkyně). Proto dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o vyhovění žalobě ve vztahu k žalované 1), když ve vztahu k žalovanému 2) nebyl rozsudek odvolacího soudu podaným dovoláním dotčen a samostatně nabyl právní moci.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno [správnost zjištění soudů v tomto směru žalovaná 1) nezpochybňuje], že k zajištění pohledávky kupní ceny z prodeje nemovitostí podle převodní smlouvy ze dne 21.5.1947 mezi právními předchůdci žalovaných jako převodci a právními předchůdci žalobkyně jako nabyvateli bylo na převáděných nemovitostech (nyní ve vlastnictví žalobkyně) v převodní smlouvě zřízeno zástavní právo; zajištěná pohledávka činila 400.000,- Kčs (splatných do 1.1.1949) se sjednaným úrokem ve výši 3% (splatným pololetně) od 1.3.1944. Podle pravomocných rozhodnutí soudu v dědických řízeních po původních zástavních věřitelích bylo každému ze žalovaných potvrzeno nabytí dědictví ohledně zástavním právem zajištěné pohledávky "v původní výši 200.000,- Kčs, tj. po přepočtu vzhledem k měnové reformě ke dni úmrtí zůstavitele, včetně úroku ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 4.000,- Kč, tj. v celkové výši 44.000,- Kč (včetně úroku)". Žalobkyně dne 24.3.2005 poukázala poštou žalované 1) částku 63.000,- Kč a žalovanému 2) částku 59.000,- Kč; poukázané platby jí však byly držitelem poštovní licence vráceny jako nevyzvednuté. Žalobkyně proto v průběhu řízení složila dne 22.5.2008 do úschovy soudu částku 88.000,- Kč s tím, že na výzvu soudu, zda má jít o úschovu ve smyslu ustanovení §352 o.s.ř. nebo podle ustanovení §185a o.s.ř., výslovně sdělila, že se domáhá úschovy podle ustanovení §352 o.s.ř.; soud poté vystavil dne 17.7.2008 potvrzení, že "byla složena do úschovy soudu peněžitá částka 88.000,- Kč pro účely civilního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeného pod sp. zn. 12 C 310/2007".
S názorem odvolacího soudu, podle kterého "s ohledem na podstatu sporu mezi účastníky je daném případě možné za splnění dluhu považovat i soudní úschovu částky 88.000,- Kč ve prospěch žalovaných podle ustanovení §352 o.s.ř., kterýžto typ se při tomto již zahájeném řízení o určovací žalobě s institutem úschovy podle ustanovení §185a o.s.ř. překrývá", a že tímto složením částky do úschovy proto došlo k zániku zajištěné pohledávky a podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku též zástavního práva, nelze souhlasit.
Soud přijímá do úschovy peníze, cenné papíry nebo jiné movité věci, které se hodí k úschově, za účelem splnění dluhu (závazku) nebo v případech stanovených zvláštními zákonnými předpisy, jakož i v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízením, včetně hodnot náležejících osobám, u nichž soud dohlíží na správu majetku, záloh, jistot a jiných plateb, které bezprostředně souvisí se soudním řízením. V prvním případě k přijímání do úschovy dochází v řízení upraveném v ustanoveních §185a až §185g o.s.ř. a o přijetí do úschovy soud vydává rozhodnutí. Budou-li přijaty do úschovy peníze, cenné papíry nebo jiné movité věci v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízení, vydá soud o přijetí do úschovy potvrzení tomu, kdo hodnoty složil (§352 odst.2 o.s.ř.).
Složení peněz do soudní úschovy ve smyslu ustanovení §185a a násl. o.s.ř. má soluční účinky, tj. účinky splnění dluhu (závazku) složitelem ve smyslu ustanovení §559 odst.1 občanského zákoníku. Uvedené následky ovšem nastávají jen tehdy, jestliže dlužník (jiný povinný účastník) složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem (srov. §568 občanského zákoníku) a jestliže bylo vydáno usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy, jež nabylo právní moci; v usnesení o přijetí plnění do úschovy také soud uvede, co je předmětem úschovy, kdo je složitelem, pro koho jsou složené věci určeny (kdo je příjemce), a co je důvodem úschovy. Pravomocné usnesení soudu má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu.
Od tzv. soluční úschovy je třeba důsledně odlišovat úschovu prováděnou soudem podle ustanovení §352 o.s.ř. Zatímco řízení o úschovách (§185a až 185h o.s.ř.) se vztahuje na případy, kdy se do úschovy soudu skládají peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku nebo věci v případech stanovených zvláštními zákonnými předpisy, podle §352 o.s.ř. soud přijímá do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízením; právní následky zániku dluhu (závazku) se s úschovou u soudu podle ustanovení §352 o.s.ř. nespojují.
V projednávané věci žalobkyně složila plnění na zástavním právem zajištěnou pohledávku do úschovy soudu prováděné podle ustanovení §352 o.s.ř.; nemohlo tím dojít k zániku zajišťované pohledávky (§559 odst. 1 občanského zákoníku) a tedy ani k zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (za použití - vzhledem k době vzniku zástavního práva - přechodných ustanovení §562 zákona č. 141/1950 Sb. §854 a §868 občanského zákoníku a Čl. IV zákona č.317/2001 Sb., podle kterých se otázka zániku zástavního práva bude řídit ustanovením §170 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002), a to ani kdyby jinak byly podmínky ustanovení §568 občanského zákoníku pro složení plnění do úřední úschovy splněny. Právní posouzení věci odvolacím soudem v uvedeném směru je proto nesprávné.
Dovolací soud nemůže souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, podle něhož je třeba "důsledně vycházet z rozhodnutí v dědickém řízení, která jsou závaznými jak pro soud, tak pro účastníky řízení" a že "žalovaní nemohou důvodně nárokovat částku v rozsahu vyšším, než v jaké se stali dědici pohledávky".
Z pohledu důvodu zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky v důsledku jejího splnění je rozhodná výše zajištěné pohledávky a jejího příslušenství v době plnění na ní poskytnutého; jen úplným splněním zajištěné pohledávky a jejího příslušenství zástavní právo zaniká. Okolnost, v jakém rozsahu byla v řízení o dědictví po (původních) zástavních věřitelích projednána zajištěná pohledávka, nemá tu sama o sobě význam. Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z obsahu usnesení o dědictví po (původních) zástavních věřitelích; žalobkyně jako zástavní dlužník nebyla ohledně zajištěné pohledávky účastníkem dědických řízení, v nichž bylo žalovaným potvrzeno nabytí zajištěné pohledávky děděním, a proto tato usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví vydaná v dědickém řízení nejsou (ani co do určení rozsahu, výše zajištěné pohledávky) pro žalobkyni, a tím ani pro soud projednávající danou věc, závazná. Nelze tedy z jejich obsahu pro úvahu, jaká je výše zajištěné pohledávky v okamžiku jejího plnění či složení jejího předmětu (plnění) do úřední úschovy (a zda plněním v této výši nestaly účinky splnění pohledávky zcela) bez dalšího vycházet (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.10.1982 sp. zn. 3 Cz 32/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV., str. 751). Vždy je proto nutno učinit na základě provedeného dokazování skutkový závěr, jaká je výše zajištěné pohledávky v okamžiku jejího plnění zástavnímu věřiteli či skládání tohoto plnění do úřední úschovy. Toto skutkové zjištění je z pohledu ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku klíčové pro právní závěr, zda došlo (rovněž) k zániku zástavního práva jako práva akcesorického.
Se závěrem odvolacího soudu, že nemá právního významu při posouzení zániku zástavního práva z důvodu zániku zajištěné pohledávky podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku okolnost, že touto zajištěnou pohledávkou je pohledávka kupní ceny zástavy a že v mezidobí došlo k podstatnému zvýšení obvyklé ceny takové zástavy, dovolací soud souhlasí. Z pohledu důvodu zániku zástavního práva v důsledku zániku zajištěné pohledávky zde je tu rozhodná pouze výše o zajištěné pohledávky, nikoliv obvyklá cena zástavním právem zatížené majetkové hodnoty (zástavy). Uvedený důvod zániku zástavního práva je ryzím odrazem jeho zajišťovací a akcesorické povahy; jinými slovy, není-li dána zajišťovaná pohledávka z důvodu jejího zániku, není již tím důvodu pro další trvání zástavního práva ji zajišťujícího. Nicméně, tento správný závěr odvolacího soudu sám o sobě nepostačuje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu (z pohledu dovolacích důvodů, jež byly určující pro rozhodnutí věci) nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí [v částech týkajících se vztahů mezi žalobkyní a žalovanou 1)] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou právní význam případného promlčení zástavního práva ve vztahu k možnosti domoci se určení, že zástavní právo tu není, dovolal-li se zástavní dlužník takového promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (srov. závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009). Ve vztahu k promlčení předmětného zástavního práva (s ohledem na dobu jeho vzniku) nutno vyjít z ustanovení §1451 a násl. Obecného zákoníku občanského (zákona č. 946/1811 Sb.z.s.) ve znění účinném do 31.12.1950 a (z hlediska délky promlčecí doby) rovněž z přechodného ustanovení §566 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník) ve znění účinném do 31.3.1964.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu