ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1153.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1153/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců Ing. S. P. , a JUDr. E. P. , obou bytem v M., zastoupených JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalované V. H. , zastoupené JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 333/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2010, č. j. 15 Co 339/2005–367, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2010, č. j. 15 Co 339/2005–367, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná vyklidila pozemek parc. č. 77/3 - zastavěná plocha, a části objektu kůlny postavené na pozemku parc. č. 77/2, vše v k. ú. M., s tvrzením, že se jedná o nemovitosti žalobců, které žalovaná užívá bez právního důvodu, protože je žalobci jako součást a příslušenství sousedního domu č. p. 16 nabyli od žalované kupní smlouvou ze dne 15. dubna 1993. Žalovaná však po převodu uvedených nemovitostí odmítla nemovitosti vyklidit s tvrzením, že tyto nebyly předmětem prodeje, neboť se jedná o příslušenství jejího sousedního domu č. p. 19.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2005, č. j. 9 C 333/94–185, žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku „vyklidit pozemek p. č. 77/3 zast. pl. v obci a katastrálním území M.“ (výrok I. rozsudku), „žalobu, kterou se žalobci po žalované domáhali vyklizení části objektu kolny, postavené na pozemcích p. č. 77/1 zast. pl. a p. č. 77/2 zast. pl., vše v obci a katastrálním území M., a to část tohoto objektu, stojící na pozemku p. č. 77/2 v obci a katastrálním území M.“ zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. listopadu 1997, č. j. 9 C 333/94–36, jímž žalobu zamítl v celém rozsahu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2001, č. j. 37 Co 84/98–72.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 77/1 - zastavěná plocha nádvoří, parc. č. 77/2 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 77/3 - zastavěná plocha a nádvoří, a dále domu č. p. 16 se všemi součástmi a příslušenstvím. Pozemky p. č. 77/1, 77/2 a 77/3 tvořily původně dohromady jeden pozemek pod označením parc. č. 77, který žalobcům kupní smlouvou ze dne 15. dubna 1993 prodaly žalovaná a její sestra V. Š. Pokud jde o pozemek parc. č. 77/3, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou aktivně legitimováni k podání návrhu na vyklizení pozemku parc. č. 77/3, jelikož žalovaná tento pozemek, tvořící dvorek před částí kolny postavené na pozemku parc. č. 77/2, žalobcům shora uvedenou kupní smlouvou prodala, a proto jej nyní užívá bez právního důvodu. Předmětný pozemek parc. č. 77/3 (jako část dřívějšího pozemku p. č. 77) byl odňat rodičům žalované v roce 1961, na základě čehož došlo k přechodu vlastnického práva na Jednotu spotřební družstvo Velké Meziříčí. Žalovaná se svojí sestrou V. Š., jako oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 403/90 Sb. se staly v roce 1991 spoluvlastnicemi uvedeného pozemku spolu s domem č. p. 16 na základě dohody o vydání věci. Jestliže žalovaná se svojí sestrou na základě kupní smlouvy z roku 1993 prodaly žalobcům pozemek parc. č. 77, prodali jej i včetně nynější části parc. č. 77/3. Pokud jde o kolnu postavenou na pozemcích parc. č. 77/1 a 77/2, přesněji o spornou část stojící na pozemku parc. č. 77/2, soud prvního stupně zjistil, že kolna byla zbudována otcem žalované jako přístavba vedlejších staveb příslušejících k domu č. p. 16 v roce 1937, kdy byly oba domy č. p. 16 a č. p. 19 spolu s veškerými vedlejšími stavbami ve vlastnictví rodičů žalované. Dospěl k závěru, že rodiče žalované, jako vlastníci věci hlavní, tj. domu č. p. 19, určili spornou část kolny, jako vedlejší stavbu (přístavbu), k užívání spolu s věcí hlavní - domem č. p. 19, což podporuje společný hospodářský účel domu č. p. 19 a sporné kolny, neboť dům č. p. 19 nebyl podsklepen a kolna plnila pro uživatele domu č. p. 19 funkci skladovací. Ačkoliv tedy z hlediska stavebně-technického byla kolna přístavbou vedlejších staveb, které jako příslušenství k domu č. p. 16 byly později vlastnicky převedeny na Jednotu, lidové spotřební družstvo Žďár nad Sázavou se sídlem ve Velkém Meziříčí, z hlediska právního byla sporná kolna příslušenstvím věci hlavní a to domu žalované č. p. 19. Podle názoru soudu prvního stupně v roce 1961, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o odnětí domu č. p. 16 rodičům žalované, již předmětná kolna tvořila příslušenství věci hlavní, tj. domu č. p. 19 v nynějším vlastnictví žalované. Žalobci tak nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na vyklizení sporné části kolny. Soud prvního stupně proto jejich žalobu v této části zamítl.
Krajský soud v Brně, k odvolání všech účastníků (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. října 2010, č. j. 15 Co 339/2005–367, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se „návrh žalobců, aby byla žalovaná povinna vyklidit pozemek p. č. 77/3 zastavěná plocha v obci a katastrálním území M.“, zamítá (výrok I. rozsudku), v napadeném zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku).
Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která doplnil třemi znaleckými posudky z oboru stavebnictví, stavební dokumentací a vlastním šetřením na místě samém. Ohledně pozemku p. č. 77/3 se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o pozemek ve vlastnictví žalobců. Ohledně sporné kolny pak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tento objekt postavený na pozemcích p. č. 77/2 a 77/1 je přístavbou domu č. p. 16, a tudíž sdílí právní osud této hlavní věci, z čehož vyplývá, že přechází na nabyvatele vždy bez dalšího, i když není výslovně uvedena a identifikována ve smlouvě o převodu věci. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že kolna postavená na pozemku p. č 77/2 je příslušenstvím domu č. p. 19 a nemohla být v roce 1961 převedena na Jednotu, lidové spotřební družstvo. Na základě revizního znaleckého posudku učinil vlastní právní závěry o tom, že předmětná kolna je součástí nemovitosti č. p. 16, která je nyní ve vlastnictví žalobců. Podle provedených znaleckých zjištění uzavřel, že v případě, že by byla odstraněna severní stěna kůlny, která je společná s domem č. p. 16, došlo by k jeho znehodnocení jako hlavního objektu. V souladu s revizním znaleckým posudkem tento závěr opřel odvolací soud o provozní propojenost domu č. p. 16 s objektem kolny a na rozdíl od znaleckých posudků i o skutečnost, že dům č. p. 16 je propojen s kolnou inženýrskými sítěmi, tj. prostřednictvím vodovodu a rozvodu elektřiny, neboť závěry všech znaleckých posudků v tomto směru považoval za nepřesvědčivé. Přestože odvolací soud dospěl ke shora uvedeným závěrům ohledně vlastnictví žalobců ke sporným nemovitostem, žalobě žalobců na vyklizení pozemku p. č. 77/3 a části kolny postavené na pozemku p. č. 77/2 nevyhověl z důvodu, že výkon práv žalobců je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr odůvodnil délkou užívání sporné části objektu kolny a pozemku p. č. 77/3 žalovanou a jejím manželem a také vysokým věkem žalované. Dále tím, že uvěřil žalované, že spolu se svojí sestrou neměla v úmyslu žalobcům prodat spornou část kolny a pozemku p. č. 77 (nyní pozemek p. č. 77/3) nacházející se v prostoru před touto kolnou. Žalobkyně se po dobu téměř čtyřiceti let chovala jako vlastnice předmětných nemovitostí, a to včetně placení daně za část užívané kolny. Po uzavření dohody o vydání věci dne 10. května 1991 se žalovaná stala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a mohla tak rozhodovat o jejich dalším osudu. S přihlédnutím k tomuto specifickému vývoji a „okolnostem, za kterých žalobci nabyli vlastnické právo“, nadřadil odvolací soud práva žalované jako uživatelky nad práva žalobců jakožto vlastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. a) a b), případně podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítají, že postup odvolacího soudu, který učinil závěr, že výkon vlastnického práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy, a na základě něho žalobu žalobců v celém rozsahu zamítl, představuje porušení zásady dvojinstačnosti řízení, když soud prvního stupně se rozporem s dobrými mravy ve svém posledním rozhodnutí nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného – zpravidla zajištění bydlení (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 2859/2004). Podle názoru žalobců o takovou výjimečnou situaci v projednávané věci nejde, neboť využití kolny ze strany žalované se nedá srovnat s potřebou zajištění bydlení. Na straně žalobců pak podmínka nedostatku odpovídajícího prospěchu rovněž není dána, protože žalobci kupovali nemovitosti od žalované se záměrem jejich přestavby, který mohli s ohledem na probíhající spor se žalovanou realizovat pouze částečně. Závěry odvolacího soudu ohledně rozporu výkonu vlastnického práva žalobci pak podle názoru dovolatelů nejsou podloženy žádnými konkrétními zjištěními. Podle dovolatelů odvolacím soudem provedená interpretace a aplikace §3 odst. 1 obč. zák. vedla k praktické eliminaci ústavně zaručeného vlastníkova užívacího a dispozičního práva. Tím došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny a potažmo práva na spravedlivý proces podle čl. 36, neboť byla poskytnuta právní ochrana někomu, komu podle zákona nepřísluší. Z důvodu procesní opatrnosti žalobci formulují rovněž otázku zásadního právního významu pro případ, že by přípustnost dovolání byla posuzována v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tak, zda je možné odepřít vlastníkům nemovitostí, kteří nemohou více než šestnáct let užívat zakoupené nemovitosti v zamýšleném rozsahu a provést při koupi zamýšlené úpravy, ochranu jejich vlastnického práva, směřující k povinnosti žalované vyklidit kolnu a část přilehlého pozemku, s poukazem na rozpor s dobrými mravy, dovozovaný pouze z věku žalované, předchozí délky užívání nemovitostí žalovanou, specifický vývoj a okolnosti, za nichž žalobci nabyli vlastnické právo, bez konkrétního věcného zdůvodnění úvahy o rozporu s dobrými mravy a bez zohlednění situace vlastníků a dalších kritérií vyplývajících např. z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2859/2004. S ohledem na uvedené dovolatelé navrhli, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Závěr o přípustnosti dovolání toliko podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. učinil dovolací soud ve vztahu k oběma výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé z důvodu, že ačkoliv odvolací soud ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně sice potvrdil, jeho posouzení práv a povinností účastníků bylo od soudu prvního stupně odlišné. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalobci vlastníky uvedené kůlny nejsou, odvolací soud učinil názor opačný, žalobu však zamítl pro výkon práv žalobců v rozporu s dobrými mravy.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2859/2004, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 3999, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2001, pořadové č. 126).
Zamítnutí žaloby odůvodnil odvolací soud rozporem výkonu práva žalobců s dobrými mravy, přičemž tento rozpor opřel zejména o okolnost, že žalovaná sporné nemovitosti užívá a ve vztahu k nim se chová jako vlastnice takřka čtyřicet let, včetně placení daně z nemovitosti, dále o vysoký věk žalované a okolnost, že žalobkyně spolu se svojí sestrou neměla v úmyslu žalobcům prodat spornou část kolny a pozemek p. č. 77/3 nacházející se v prostoru před touto kolnou. Za další významnou okolnost považoval odvolací soud fakt, že žalovaná se v minulosti stala spoluvlastnicí sporných nemovitostí, a mohla tak rozhodovat o jejich dalším osudu. Uvedený skutkový vývoj a rovněž tak okolnosti, za nichž žalobci získali své vlastnické právo k nemovitostem, pak odvolací soud považuje za důvod pro nadřazení užívacího práva žalované nad vlastnické právo žalobců.
V souzené věci jde o řešení otázky, nakolik lze odepřít ochranu výkonu vlastnického práva, který je v rozporu se zájmy uživatelky věci jako její původní spoluvlastnice, která věc po léta užívala a chovala se k ní jako ke své vlastní věci v rámci užívání svého sousedícího domu a v důsledku svého tvrzeného omylu, sporné nemovitosti platně převedla v rámci převodu jiných nemovitostí současným vlastníkům, kteří se nyní domáhají jejich vyklizení.
Podle názoru dovolacího soudu ve smyslu shora uvedené ustálené judikatury nelze okolnosti, které odvolací soud uvedl jako důvody a okolnosti pro odepření ochrany vlastnického práva žalobcům ve prospěch žalované, považovat bez dalšího za natolik výjimečné, aby odůvodňovaly tento postup. Navíc, i kdyby byl znak výjimečnosti těmito důvody naplněn, odvolací soud se podle obsahu odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval kritériem, zda uložení vyklizení nemovitostí vážně poškodí uživatelku věci za současného splnění požadavku, že vlastníkovi nepřinese odpovídající prospěch, resp., že by z jeho strany šlo v podstatě o zneužití výkonu práva. Dále je třeba se zabývat tím, zda vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalované, za který judikatura považuje zpravidla zajištění bydlení. Užívání sporných nemovitostí jako kolny a skladovacího prostoru k uložení paliva pro vytápění vlastního domu bez dalšího nepředstavuje okolnost, která by v případě ztráty této možnosti vážně poškodila žalovanou a dotýkala se jejího významného zájmu, a to zvláště za situace, kdyby bylo prokázáno, že žalovaná má možnost palivo k vytápění svého domu skladovat na své nemovitosti (nebo ve svých nemovitostech). Ani z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval.
Jelikož se uvedenými skutečnostmi odvolací soud při svých úvahách o rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy nezabýval, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je navíc nepřezkoumatelný z hlediska obecného odkazu na „okolnosti, za nichž žalobci získali své vlastnické právo k nemovitostem“, který odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku učinil v rámci úvah o rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy, aniž tyto okolnosti jakkoliv blíže vysvětlil. Toto pochybení pak naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Naproti tomu není důvodná dovolací námitka vytýkající postupu odvolacího soudu nepředvídatelnost a existenci tzv. překvapivého rozhodnutí.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Jestliže se však odvolací soud v odvolacím řízení zabýval posouzením věci z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. k výslovné námitce žalované, nemůže být jeho rozhodnutí překvapivým potud, že žalobcům muselo být zřejmé, předmětem úvahy odvolacího soudu může být i otázka případného výkonu práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Nicméně tato okolnost nemá vliv na obsah rozhodnutí dovolacího soudu, který z jiných důvodů shledal podmínky pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.), v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu