ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2193.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2193/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. R. , zastoupené JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Veslařský ostrov 62, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Marcelou Lehnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 27/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č. j. 13 Co 155/2010-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladany Tikalové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2010, č. j. 40 C 27/2008-51, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. dubna 2010, č. j. 40 C 27/2008-62, uložil žalovanému povinnost, aby na vypořádání společného jmění účastníků zaplatil žalobkyni částku 1,389.890,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j. 13 Co 155/2010-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že pod bodem I. výroku určil, že „ze společného jmění manželů připadá žalovanému do výlučného vlastnictví členský podíl v bytovém družstvu NOVA 01, se sídlem Praha 4, Cuřínova 587/8, vztahující se k bytové jednotce č. 21 o velikosti 3+1 nacházející se v 7. podlaží domu v P. – Kamýk, Cuřínova 585/4“ a pod bodem II. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 700.000,- Kč do 31. srpna 2011. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Žalovaný opírá přípustnost dovolání především o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací soud svým rozhodnutím ve věci samé změnil pod bodem II. výroku rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výši vypořádacího podílu, kterou je žalovaný povinen vyplatit žalobkyni, neboť oproti soudu prvního stupně, jenž žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit částku 1,389.890,- Kč, činila povinnost stanovená odvolacím soudem žalovanému vůči žalobkyni 700.000,- Kč. V části rozdílu mezi uvedenými částkami je sice rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím co do výše 689.890,- Kč, ale dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu není subjektivně přípustné.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7).
V části měnícího rozsudku ve výši 689.890,- Kč tak není žalovaný subjektivně legitimován k podání dovolání, neboť mu nebyla způsobena újma odstranitelná zrušením napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, když částka připadající na vypořádací podíl je rozhodnutím odvolacího soudu nižší než částka stanovená rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve zbylé části výroku odvolacího soudu o výši vypořádacího podílu, tj. ohledně částky 700.000,- Kč, je dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 5042.
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Zpochybňuje především skutková zjištění nalézacích soudů, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a z odlišných skutkových závěrů dovozuje svůj jiný názor ohledně částky, kterou by měl vyplatit žalobkyni na její vypořádací podíl. Rovněž namítá, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci (matka a otec žalovaného) a že nemohl z důvodu pracovní neschopnosti vypovídat před odvolacím soudem, neboť nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Takové pochybení však nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu. Dovolatel svými námitkami ve skutečnosti uplatňuje jednak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., ale také vadu řízení a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Těmito důvody však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 bodu 5 (z částky 700.000,- Kč), §4 odst. 1 a odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. září 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu