Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2011, sp. zn. 22 Cdo 3174/2009 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3174.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3174.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3174/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. L. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti žalované: SEDONA s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, Stará Louka 18, identifikační číslo osoby 252 17 488, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o vyklizení části sklepních prostor a obnovení původního stavu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 195/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2009, č. j. 11 Co 527/2008–107, takto: I. Dovolání se z a m í t á . II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslava Krůška. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2008, č. j. 11 C 195/2006–67, zamítl „návrh žalobkyně na vyklizení části sklepního prostoru č. 1222/5 v prvním podzemním podlaží domu pod adresou K. V., N. 1222/19 o výměře 6,3 m²“ (výrok I.), zamítl „návrh žalobkyně na povinnost žalovaného obnovit ohrazení sklepního prostoru žalobkyně pevně zakotvenou laťkovou přepážkou, a to způsobem popsaným v návrhu z 6. 2. 2008“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl (zejména na základě svědeckých výpovědí svědka J. R. a M. M.) k závěru, že žalobkyně, která se domáhala vyklizení části sklepního prostoru užívaného žalovaným s tvrzením, že se jedná o její sklepní prostor, nemůže být se svým nárokem úspěšná, neboť neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že je vlastníkem části poslední místnosti v levé části suterénních prostor, když sama v průběhu řízení uváděla, že vždy užívala a do svého vlastnictví nabyla místnost předposlední, která je podle zjištění soudu prvního stupně v současné době volná a není nikým užívaná. Tvrzení, že je vlastníkem levé části poslední sklepní místnosti, uplatnila žalobkyně až v průběhu řízení, a to po provedení místního šetření soudem. Tuto změnu postoje k označení sklepní prostory, jejíhož vyklizení se žalobkyně domáhá, soud prvního stupně označil za nevěrohodnou. I kdyby žalobkyně prokázala své vlastnictví, v úvahu by přicházela pouze náprava stavu naturální restitucí, o čemž byla v průběhu řízení poučena. Jelikož žalobkyně neprokázala své vlastnické právo k popsanému prostoru, nebylo možno vyhovět ani její žalobě na obnovení původního stavu. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. března 2009, č. j. 11 Co 527/2008–107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že „žalovaný je povinen vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni sklepní prostor v podzemním podlaží domu čp. 1222/19 v K. V., ulice N., který je ve schématu připojeném k dohodě spoluvlastníků shora uvedené budovy ze dne 28. 1. 2005 jako její součást označen číslem 1222/5, a který je v současnosti tvořen prostorem o podlahové ploše 6,30 m², situovaným od dělící zdi místnosti blíže k přístupovému schodišti do chodby, v poslední místnosti na levé straně chodby z pohledu od přístupového schodiště do chodby. Žalovaný je povinen vydat žalobkyni klíč od vstupních dveří tohoto prostoru a strpět, aby žalobkyně tento prostor užívala.“(výrok I.), a ve výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně týkajících se vlastnického práva žalobkyně ke sklepnímu prostoru a posouzení, zda tento prostor neoprávněně užívá žalovaný. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně provedené důkazy ne zcela správně zhodnotil a nevyvodil z nich logické skutkové závěry. V řízení bylo zjištěno, že dům byl původně ve spoluvlastnictví několika osob, přičemž dohodou ze dne 28. ledna 2005 bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, že v předmětné dohodě jsou mimo jiné uvedeny i výměry sklepů, které náleží k jednotlivým bytovým jednotkám, na něž byl dům rozdělen. Žalobkyně se podle této dohody stala vlastnicí bytové jednotky č. 1222/5, k níž patří sklep o výměře 6,30 m², žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. 1222/6, k níž podle uvedené dohody patří sklep o výměře 6,80 m². Ve schématu prvního nadzemního podlaží domu, jež bylo přílohou dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, došlo k chybě v číslování sklepů, neboť v něm byly označeny dva sklepy číslem 1222/3 a žádný nebyl označen číslem 1222/6. Žalovaný a další dva vlastníci bytových jednotek se následně dohodli na opravě této chyby ve schématu. Uvedená oprava se přitom nijak nedotkla sklepa č. 1222/5 ve vlastnictví žalobkyně. V rámci šetření na místě samém učiněném soudem prvního stupně byly pouze spočítány dveře v levé části suterénní chodby a bylo konstatováno, že právě z počtu těchto dveří vyplývá, že ve vlastnictví žalobkyně je sklep, do něhož vedou předposlední dveře. Z dalšího šetření na místě samém, při němž byly zjišťovány rozměry sklepů, nepochybně vyplývá, že za prvními dvěma dveřmi jsou bývalé úklidové komory a teprve za nimi následují sklepy [v opraveném schématu označené čísly 1222/1, 1222/10, 1222/5 (sklep žalobkyně) a 1226/6 (sklep žalovaného)]. Při porovnání situace před rekonstrukcí části sklepních prostor žalovaným a současné situace je zřejmé, že sklepy č. 1222/5 a 1222/6 byly rekonstrukcí „spojeny“ v jeden prostor, o čemž jednoznačně svědčí jeho současná rozloha. Setrval-li soud prvního stupně za tohoto stavu na pouhém formalistickém počítání dveří, aniž přihlédl k výměře sklepních prostor v dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a ke skutečnosti, nelze jeho skutkové závěry označit za logické zhodnocení provedených důkazů. Podle názoru odvolacího soudu se naopak jeví logickým tvrzení žalobkyně, že jí vlastnicky náleží předposlední sklepní místnost, neboť svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že prostor, jenž má v současné době pod uzavřením žalovaný, měl jedny společné vstupní dveře, za nimiž byl rozdělen na dvě sklepní kóje pravděpodobně laťovou přepážkou, přičemž první z nich, blíže ke vchodu do suterénu (fakticky tedy předposlední v řadě), užívala žalobkyně a následně se stala i jeho vlastnicí a druhou kóji (fakticky poslední v řadě všech sklepních prostor) užívali právní předchůdci žalovaného a žalovaný je vlastníkem tohoto prostoru. Užívá-li žalovaný v současné době i prostor ve vlastnictví žalobkyně, činí tak protiprávně. Podle odvolacího soudu je tedy dán prostor pro aplikaci odvolacího důvodu podle §205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), neboť soud prvního stupně, který, byť to výslovně v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, nesprávně aplikoval §126 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu nemohlo dojít ke změně vlastnických práv, jichž nabyla žalobkyně dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakoukoliv pozdější dohodou některých vlastníků jiných bytových jednotek a k nim náležejících sklepních prostor. Vyplývá-li dále ze souboru fotografií, které byly pořízeny soudem prvního stupně při šetření na místě samém a které byly v odvolacím řízení provedeny k důkazu, že sklepní prostor, vlastnicky náležející žalobkyni, je zaplněn věcmi žalované a žalovaná to ani nepopírala, žalobkyně uplatnila svoji žalobu na vyklizení uvedeného prostoru, vydání klíčů od přístupových dveří k těmto prostorám a uložení povinnosti žalovanému strpět užívání těchto prostor žalobkyní, po právu. Také vymezení těchto prostor žalobkyní považuje odvolací soud za správné. Na základě uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na obnovení předešlého stavu, konstatoval, že prozatím nelze z provedených důkazů učinit skutkové závěry, které by tvořily spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci. V této části (výrok II.) proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti prvému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, podle nichž žalobkyně prokázala, že jí svědčí vlastnické právo k předmětné sklepní prostoře. Namítá, že žalobkyně se domáhá vyklizení sklepní kóje, tj. prostoru, jenž netvoří ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, příslušenství bytu započitatelné do celkové plochy bytu, tj. prostoru, k němuž žalobkyni nesvědčí podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vlastnické ani jakékoliv jiné právo. Podle žalované je žalobkyně pouze vlastnicí sklepa o výměře 6,3 m2, nikoliv sklepní kóje, jejíž umístění a charakter není nikde specifikován, ale jejíhož vyklizení se domáhá. Žalobkyně si sice určitou specifikaci sama vytvořila v průběhu řízení, avšak tato neodpovídá provedenému dokazování. Ani z prohlášení vlastníka nevyplývá, že by žalobkyní nárokovaná sklepní kóje byla žalobkyni určena k výhradnímu užívání. Žalobkyně je v daném případě vlastnicí sklepa a nemůže se domáhat vyklizení a obnovení sklepní kóje. Takový postup je v rozporu s dohodou ostatních vlastníků bytových jednotek a nepochybně by tím došlo k zásahu do výkonu vlastnického práva některého jiného vlastníka bytové jednotky. S ohledem na uvedené odvolací soud jednoznačně pochybil a svým postupem naplnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť nezkoumal zásadní otázku, zda žalobkyni vůbec svědčí vlastnické právo k prostoru, jehož vyklizení se domáhá. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů a označila námitky dovolatelky za nedůvodné. Navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle §121 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (odst. 1). Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány (odst. 2). Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle §2 písm. b) zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž část sklepního prostoru, nyní užívaného výlučně žalovanou, ve výměře 6,30 m² náleží k bytu žalobkyně č. 1222/5. Tuto skutečnost dovodil jak z dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak zejména z fotografií z místního šetření a z jeho písemného záznamu, v němž jsou uvedeny zjištěné výměry sklepů. Uvedené důkazy podporují tvrzení žalobkyně, že sklepní kóje žalobkyně byla původně umístěna ve sklepním prostoru užívaném nyní žalovanou, jehož současná výměra neodpovídá výměře sklepního prostoru náležejícího k bytu žalované č. 1222/6, která byla stanovena v dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (6,80 m²). Dovolací soud se ztotožňuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož uvedená situace vznikla tak, že žalovaná v rámci rekonstrukce svého sklepního prostoru pod označením č. 1222/6 k němu neoprávněně připojila i sousední sklepní prostor žalobkyně č. 1226/5, který se nacházel v téže místnosti se společným vstupem, tj. v poslední místnosti po levé straně od vstupních dveří do sklepních prostor domu, tím, že odstranila její pravděpodobně laťkovou kóji a společný vstup do místnosti, kde byla tato kóje žalobkyně spolu s kójí žalovaného umístěna, opatřila vlastním uzamykatelným uzavřením. Žalovaná tak fakticky zamezila žalobkyni její sklepní prostor č. 1222/5 užívat. Správně poznamenal odvolací soud, že závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněna užívat sklepní prostor, do něhož ústí předposlední dveře na levé straně chodby při pohledu od vstupu do sklepních prostor, nejsou logické, neboť z celkového počtu pěti dveří po levé straně chodby od vstupu do sklepních prostor jsou první dvě úklidové komory a teprve za nimi následují sklepy v opraveném schématu označené čísly 1222/1, 1222/10, 1222/5 a 1222/6. Z toho je zřejmé, že při počtu zbývajících tří dveří musely být poslední dva sklepní prostory (příslušející k bytu žalobkyně a žalované) umístěny v jedné místnosti s jedním vstupem ze zmíněné chodby. Tato pro posouzení věci z hlediska hmotného práva stěžejní skutková zjištění odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud tudíž neshledal, že by ze strany odvolacího soudu při provádění dokazování a hodnocení důkazů došlo k jakémukoliv pochybení. Dovolatelka dále argumentuje, že sklepní kóje netvoří ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, příslušenství bytu započitatelné do celkové plochy bytu; tato námitka není pro správné posouzení žalobního nároku žalobkyně na vyklizení tohoto sklepního prostoru, jakožto jediného jeho oprávněného uživatele, významná. Podle závěrů odborné literatury sklepní kóje, byť tvoří součást společných částí domu, a nezapočítává se do podlahové plochy jednotky, současně tvoří právně příslušenství bytu (§121 odst. 2 obč. zák.), a může ji tudíž výhradně užívat jen vlastník příslušného bytu (k tomu srovnej: Dvořák, T.: Vlastnictví bytů a nebytových prostor, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 61 - 62.). Tento názor ohledně sklepní kóje jakožto možného příslušenství bytové jednotky akceptuje i aktuální soudní praxe (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1455/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6286 a v časopise Právní rozhledy č. 3, ročník 2009). Osoba, které svědčí právo sklepní kóji jako příslušenství bytu užívat, je současně oprávněna tento sklepní prostor, který není pod společným uzavřením bytu, jako takový užívat i výlučně. Okolnost, že se do výměry podlahové plochy jednotky nezapočítává výměra sklepní kóje, je tudíž z hlediska posouzení oprávnění žalobkyně nerušeně a výlučně užívat předmětný sklepní prostor a domáhat se ochrany těchto oprávnění irelevantní. Žalobkyně je výlučně oprávněnou osobou k užívání přiloženým situačním schematickým zákresem se stanovenými výměrami reálně vymezené části sklepního prostoru jako sklepní kóje. Jestliže žalovaná tuto reálně vymezenou část společných sklepních prostor, která byla podle zjištění odvolacího soudu pravděpodobně ohrazena laťovou přepážkou, užívá tím, že ji „sloučila“ se svojí reálně vymezenou částí společných sklepních prostor, užívá ji protiprávně a z tohoto důvodu je povinna ji vyklidit. Z uvedených důvodů právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu práva žalobkyně domáhat se vyklizení uvedeného sklepního prostoru prostřednictvím ochrany vlastnictví podle §126 odst. 1 obč. zák. vychází z učiněných skutkových zjištění a je i věcně správné, neboť i právo na ochranu výlučného práva užívání reálně vymezené sklepní kóje je možno podřadit pod tento režim vlastnické ochrany. S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. správné a uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 3 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. d), po snížení ve smyslu §18 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 %], přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto rozsudkem uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. června 2011 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2011
Spisová značka:22 Cdo 3174/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3174.2009.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Příslušenství bytu
Vlastnictví bytů
Dotčené předpisy:§121 odst. 1 obč. zák.
§126 odst. 1 obč. zák.
§2 odst. 1 písm. b) předpisu č. 72/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25