ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4113.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4113/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) D. K., b) A. N., zastoupené JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Generála Svobody 788, proti žalovaným: 1) V. P., a 2) I. P., zastoupeným JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Pokratická 185, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 91/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 12 Co 1078/2006-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 12 Co 1078/2006-47, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. července 2006, č. j. 16 C 91/2006-22, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. července 2006, č. j. 16 C 91/2006-22, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným povinnost „vyklidit dům čp. 10 na stavební parcele 23/2 s jeho příslušenstvím, v obci a katastrálním území H. T., okres Litoměřice, a vyklizený jej předat žalobkyním do 15. 11. 2006“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení. Nárok žalobkyň vycházel z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 5. 2003, č. j. 6 C 68/93-145, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2003 a kterým bylo v restitučním řízení rozhodnuto, že vlastnické právo mimo jiné k předmětnému domu přechází z M. P., matky žalovaného 1), do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé v rozsahu ideální poloviny. Žalovaní odvozovali právo užívat byt v domě od původní vlastnice M. P.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní užívají dům žalobkyň od 5. 7. 2003 bez právního důvodu. Návrhu žalovaných, aby vyklizení bylo vázáno na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) na poskytnutí bytové náhrady, nevyhověl, a to s poukazem na ustálenou judikaturu soudů, podle které není přípustné podle tohoto ustanovení obč. zák. právo založit, ale lze jen odepřít ochranu jeho výkonu. Nepřisvědčil argumentům žalovaných, že mají nárok na bytovou náhradu proto, že mají dvě nezletilé děti a nemají dostatek finančních prostředků na zajištění vlastního bydlení. Poukázal na to, že dům je již tři roky ve vlastnictví žalobkyň, přičemž tato skutečnost je žalovaným po celou dobu známa. Za celé tři roky nedošlo mezi účastníky k dohodě, zejména k uzavření nájemní smlouvy, a to hlavně kvůli neshodám ohledně výše nájemného, neboť žalovaní požadovanou výši nájemného 6 000,- až 8 000,- Kč měsíčně nejsou schopni žalobkyním ze svých příjmů platit. Žalovaní neplnili povinnosti, jaké mívá nájemce, tedy zejména neplatili žalobkyním za užívání nemovitostí, a nemohou očekávat ochranu, jaké se dostává nájemci v podobě náhradního bytu v případě výpovědi z nájmu bytu. Pro omezení ochrany vlastnického práva žalobkyň k předmětnému domu podle §3 odst. 1 obč. zák. nejsou předpoklady splněny, neboť výkon jejich vlastnických práv není v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 12 Co 1078/2006-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, kromě výroku o lhůtě k plnění, ve kterém ho změnil tak, že žalovaní jsou povinni nemovitosti vyklidit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a stejně jako on dospěl k závěru, že v dané věci nejde o výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. Okolnosti případu neodůvodňují, aby žalovaným byla výjimečně poskytnuta bytová náhrada; měli dosti času na řešení svého bydlení, uzavření nájemní smlouvy odmítli a není povinností žalobkyň řešit jejich sociální a bytovou situaci. Podle judikatury Ústavního soudu nelze podle §3 odst. 1 obč. zák. založit dosud neexistující právo, a tudíž ani přiznat bytovou náhradu. Změnil pouze lhůtu stanovenou rozsudkem soudu prvního stupně, do které mají žalovaní povinnost nemovitosti vyklidit, neboť tato již uplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují, jak uvádějí, dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [podle obsahu dovolání jde však o důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Domnívají se, že vyklizení mělo být vázáno na přidělení bytové náhrady. Namítají nesprávnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. s tím, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu skutečnosti týkající se jejich tíživé sociální situace (nízký výdělek, nezaměstnanost, nezletilá dcera se zdravotním postižením), které v řízení vyšly najevo. Uvádějí, že danou situaci nezpůsobili; došlo k ní tak, že matka žalovaného po „letitém sporu“, ve kterém byla dvakrát úspěšná, přišla na základě znaleckého posudku o dům. Navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku – aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. v případě žaloby na vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení - v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a tudíž i hmotným právem.
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod - LPS). Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§126 odst. 1 obč. zák. ). Právo na bydlení je základním lidským právem (viz nález pléna Ústavního soudu, publikovaný pod č. 231/2000 Sb.). Rodina a zejména nezletilé děti jsou pod zvláštní ochranou státu, jak to vyplývá z čl. 32 LPS, z §31 a násl. zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák. ).
Především nelze přisvědčit názoru, že vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení nelze vázat s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady. Ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, Cpjn 6/2009, publikovaném v čísle 1-2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 6, ve znění opravy uveřejněné v čísle 6/2010 této sbírky, se uvádí: „Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát)“. Z tohoto stanoviska vychází také judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 19. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2909/2010, z 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3301/2010, a z 8. 3. 2011, sp. zn . 26 Cdo 3135/2010).
Z hlediska aplikace §3 odst. 1 obč. zák. soudy pominuly dvě právně významné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo; jednak to, že jde o vyklizení rodiny s dětmi, z nichž jedno je dosud nezletilé a podle tvrzení žalovaných i zdravotně postižené, a dále že jde o vyklizení domu, ve kterém žalovaní nebydleli neoprávněně a právní důvod k bydlení ztratili až po vydání domu žalobkyním v restituci. Matka žalovaného 1) M. P. koupila dům v roce 1963 spolu s manželem, který v roce 1982 zemřel, a žalovaná 2) se jako manželka žalovaného 1) do domu přistěhovala v roce 1991.
V rozsudku ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2059, Nejvyšší soud uvedl: „Pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém bydlí žalovaní s nezletilým dítětem, a žalovaní nemají možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy by nešlo jen v případě, že by žalovaní poškozovali svévolně práva žalobce. Práva a právem chráněné zájmy osob, které ztratily vlastnické právo k domu, ve kterém bydlí, je třeba vždy poměřovat s právem vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Pokud by důsledkem vyklizení domu žalovaným bylo, že by žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení, že by se z členů jeho rodiny stali „bezdomovci“ a vznikly by i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí, nebylo by možno dát přednost majetkovým právům žalobce před realizací shora uvedených základních lidských práv žalovaných“.
Za svévolné poškozování práv žalobce soud prvního stupně (který uvedené rozhodnutí zmínil), patrně považoval to, že žalovaní odmítli uzavřít nájemní smlouvu, podle které by nájemné činilo 8 000,- Kč, resp. 6 000,- Kč měsíčně. Právní posouzení je však neúplné, pokud se soud nezabýval otázkou, zda požadované částky jsou vzhledem k místu a době přiměřené. Dále žalovaní uváděli, že jejich sociální situace je taková, že by tyto částky nebyli schopni platit. Pokud by tomu tak objektivně bylo (touto otázkou se soudy nezabývaly), nebylo by odmítnutí uzavření smlouvy možno považovat za „svévolné poškozování práv žalobkyň“. To zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaní spojovali řešení své bytové situace se zaplacením náhrady za zhodnocení domu matce žalovaného 1) M. P. Při jednání odvolacího soudu žalovaní uvedli, že žalobkyním bylo uloženo zaplatit jí částku 798.820,- Kč pravomocným rozsudkem a že je vymáhána v exekučním řízení.
Ani skutečnost, že žalovaní měli po dobu vedení sporu možnost svou bytovou situaci řešit, ještě nevylučuje postup podle §3 odst. 1 obč. zák.; vzhledem k zde citované judikatuře totiž nelze označit vedení sporu za zjevně bezdůvodné a vytýkat žalovaným, že najisto nepočítali s neúspěchem ve sporu. Při rozhodování je též třeba vzít do úvahy celkovou situaci na trhu s byty z toho hlediska, zda žalovaní mají možnost si sami přiměřené bydlení zajistit.
Lze souhlasit s tím, že povinností žalobkyň není řešit bytovou či sociální situaci žalovaných; v případě, že by v místě obvyklé nájemné přesahovalo majetkové možnosti žalovaných, nelze jim dlouhodobě poskytovat časově neomezenou ochranu. Je třeba zkoumat, co vede žalobkyně k tomu, že M. P. nezaplatily částku 798.820.- Kč, se kterou žalovaní spojují možnost získat jiné bydlení.
Protože odvolací soud podle uvedených pravidel nepostupoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolání je důvodné.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu