ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4662.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4662/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph. D., ve věci žalobkyně Ž. L. , bytem v A., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované Severomoravské plynárenské, a. s. , se sídlem v Ostravě, Plynární 6, zastoupené JUDr. Stanislavem Mouralem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 150/2663, o odstranění části stavby, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 27 C 355/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2009, č. j. 56 Co 89/2009-627, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2009, č. j. 56 Co 89/2009-627, a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 8. listopadu 2008, č. j. 27 C 355/98-592, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2008, č. j. 27 C 355/98-592, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované „odstranit na vlastní náklady stavby plynovodu S. s odbočkou na S. a A., která se nachází na pozemcích orná půda a zahrada, kdy všechny pozemky jsou ve vlastnictví Ž. L. a nacházejí se v katastrálním území A. u Č., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště K., a to konkrétně tři trasové uzávěry, kterou tvoří 51,9 m dlouhá plynovodní stavba směr obec S. o průměru 500 mm a nacházející se 1,5 až 2,5 m hluboko pod povrchem pozemku - orná půda, dále 34,26 m dlouhá plynovodní stavba směr obec H. o průměru 500 mm a nacházející se 1,5 až 2,5 m hluboko pod povrchem pozemku – orná půda a 3,87 m dlouhá plynovodní stavba směr obec Ž. o průměru 500 mm a nacházející se 1,5 až 2,5 m hluboko pod povrchem pozemku – zahrada, jakož i plynovodní (šoupátkový) uzel nacházející se pod povrchem pozemku – orná půda, v hloubce 3 m, o celkové výměře 192 m2, včetně jeho zařízení nacházejícího se na povrchu pozemku – orná půda, a to 3 ks odfukových rour o průměru 100 mm, 1 m vysokých, 9 ks poklopů a 1 ks vodorovné roury o průměru 100 mm, sloužící jako zábrana vstupu na pozemek, přičemž v jejich blízkosti se nacházejí orientační sloupky“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v kat. území A. u Č. T., po nichž vede trasa dnes již nefunkčního plynovodu, nyní označeného S. – Ž. s odbočkou na S. a A.. Stavba tohoto plynovodu byla povolena rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství rady ONV v Č. T. ze dne 14. prosince 1959 a kolaudována byla dne 20. ledna 1960. Stavební povolení bylo vydáno ve prospěch Východomoravských plynáren Ostrava. Z protokolu ze dne 11. září 1959, sepsaného na podkladě místního šetření, soud zjistil, že podle zástupce MNV v A. nebylo „z hlediska místních zájmů veřejných“ zásadních námitek proti udělení povolení ke stavbě projednávaných plynovodů, kdy stavba se dotýkala i pozemků J. B., otce žalobkyně. Podle §867 občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a §498 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. soud prvního stupně věc posuzoval podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a zákona č. 177/1934 Sb., o plynárenských podnicích požívajících výhod, vládního nařízení č. 53/1936 Sb. k provedení §1 a §5 zákona č. 177/1934 Sb., zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon) a zákona č. 79/1957 Sb., elektrizační zákon. Dospěl k závěru, že předmětný plynovod není stavbou neoprávněnou ani tzv. černou, ale že jde o stavbu postavenou v souladu s právní úpravou platnou v době vzniku stavby. Dovodil, že právní mocí stavebního povolení „ze zákona vzniklo žalované právo věcného břemene a strana žalovaná měla jednoznačně právo na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobkyně plynovod zřídit a dále jej i provozovat, resp. udržovat v souladu s platnou právní úpravou vždy s přihlédnutím k veřejnému zájmu“. Pro rozhodnutí bylo nevýznamné, že v závěru řízení předmětný plynovod pozbyl funkčnosti.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 56 Co 89/2009-627, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že uvedená zjištění nebyla mezi účastníky sporná, a to ani skutečnost, že část označeného plynovodu vede po pozemcích ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Ztotožnil se zcela s právním posouzení věci soudem prvního stupně, že věcné břemeno spočívající v oprávnění právního předchůdce žalované vést a provozovat na cizích pozemcích (mj. na pozemcích nyní ve výlučném vlastnictví žalobkyně) plynovodní sítě vzniklo ze zákona a každý vlastník těchto pozemků zatížených věcným břemenem je povinen výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni trpět, a to v mezích rozhodnutí o přípustnosti stavby plynovodní sítě. Oprávnění k provozování plynovodních sítí na cizích pozemcích zaniká teprve zrušením vedení. Při posuzování věci vycházel především z §22 a §25 odst. 1 zákona č. 67/1960 Sb., (plynárenský zákon), ve vztahu k příslušným ustanovením zákona č. 79/1957 Sb., (elektrizační zákon). Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 8. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, v němž Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že „plynárenský zákon i elektrizační zákon vážou vznik věcného břemene zřídit a provozovat na cizím pozemku síť na stavební povolení; zánik tohoto břemene však nespojují se zrušením tohoto povolení, ale až se zrušením vedení“. Dále uvedl, že „stavba plynovodu na označených pozemcích byla zřízena za účinnosti tzv. středního občanského zákoníku (zák. č. 141/1950 Sb.) a speciálního zákona č. 177/1934 Sb. Ten stanovil podmínky výkonu práva plynárenských podniků užívat cizí nemovitosti pro jejich úředně schválená díla v §3 s tím, že o zřízení užívacích práv rozhodovaly okresní úřady. V řízení nebylo tvrzeno a ani zjištěno, že příslušný okresní úřad, resp. okresní národní výbor, rozhodnutí ve smyslu posledně citovaného ustanovení v souvislosti se stavbou předmětného plynovodu vydal, avšak absence takového rozhodnutí o oprávnění Východomoravských plynáren, n. p. (právního předchůdce žalované) užívat cizí nemovitosti není s ohledem na další vývoj právní úpravy v oblasti plynárenství právně významná.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Setrvala na svém stanovisku, že část stavby plynovodu nacházející se na jejích pozemcích je stavbou neoprávněnou, neboť právnímu předchůdci žalované podle zákona č. 141/1950 Sb. nesvědčilo právo stavby
na těchto pozemcích. Uvedla, že žalovaná neprokázala, že by jejímu právnímu předchůdci byly tyto pozemky odevzdány do trvalého užívání podle §158 zákona č. 141/1950 Sb., nebo že by mu podle §2 odst. 1 zákona č. 177/1934 Sb. bylo přiznáno právo užívat cizí nemovitost. Podle §3 odst. 6 zákona č. 177/1934 Sb. o zřízení těchto užívacích práv rozhodoval v té době okresní úřad. Rozhodnutí o povolení stavby takovéto rozhodnutí nemůže zastoupit, navíc za situace, kdy předmětná část plynovodu je na pozemcích žalobkyně vedena v rozporu se stavebním povolením. Trasa plynovodu podle stavebního povolení měla vést mimo pozemky žalobkyně. Touto skutečností se odvolací soud nezabýval. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný. Zjištění soudů, že rozhodnutí o povolení stavby plynovodu ze dne 14. prosince 1959 nebylo mezi účastníky sporné, je v rozporu s jejími tvrzeními uvedenými již v žalobě. Tím, že vedení je nefunkční, je podle názoru žalobkyně vedení zrušeno a žalovaná má přímo ze zákona povinnost tuto stavbu odstranit. Nesouhlasí s názorem soudů, že ukončení funkčnosti plynovodu postrádá právní význam. Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy nezjišťovaly a nezabývaly se „okolnostmi rozhodnými pro řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou žalobkyní, shledal že je také přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., poněvadž rozsudek odvolacího soudu rozhodnou právní otázku řešil v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud odůvodnil správnost zamítnutí žaloby především poukazem na znění přechodného ustanovení §25 odst. 1 ve spojení s ustanovením §22 zákona č. 67/1960 Sb. (plynárenského zákona). Podle těchto ustanovení vzniklo od 1. 1. 1961 právo provozovat na cizích pozemcích, v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí o přípustnosti stavby , plynovodní sítě také těm provozovatelům sítí, které byly zřízeny (tedy postaveny a provozovány) před uvedeným datem, kdy plynárenský zákon nabyl účinnosti. Dovolací soud proto souhlasí s tím, že uvedené právo vzniklo dosavadním provozovatelům plynovodních sítí, bez ohledu na to, zda jim do té doby bylo či nebylo rozhodnutím příslušného správního orgánu podle §3 odst. 6 zákona č. 177/1934 Sb., o plynárenských podnicích, zřízeno užívací právo ke stavbou plynovodu dotčeným pozemkům. S přihlédnutím ke správně použitému §22 odst. 3 elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb. těmto provozovatelům skutečně vzniklo ze zákona právo odpovídající věcnému břemeni (právo užívat cizí pozemek v nezbytném rozsahu)
jen na základě povolení ke stavbě, resp. povolení k provozování stavby. Potud jsou právní závěry odvolacího soudu správné. Podle názoru dovolacího soudu by však uvedené závěry v daném sporu svědčily ve prospěch žalovaného jen v případě, že předmětnou část plynovodní sítě vystavěl na pozemcích k tomu určených ve stavebním povolení, resp. územním rozhodnutí o trase plynovodu. Jestliže jsou předmětné pozemky žalobkyně, z nichž mají být odstraněny stavby žalovaného, uvedeny ve zmiňovaných správních aktech jako nemovitosti, které budou trvale dotčeny stavbou plynovodní sítě, pak by žaloba po právu nebyla. Naopak by žaloba byla opodstatněná, pokud by z uvedených správních rozhodnutí vyplynulo, že předmětné stavby žalovaného měly být postaveny jinde než na pozemcích žalobkyně. To také dovolatelka tvrdí v dovolání a tvrdila již v nalézacím řízení, např. v jednání konaném u soudu prvního stupně dne 27. října 2000, viz. č. l. 214 p. v. nebo v odvolání podaném dne 13. prosince 2001 proti rozhodnutí soudu prvního stupně, viz. č. l. 265 jinde. Tato námitka však v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu ani v předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně není ani zmíněna. Podle dovolacího soudu platí, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění o existenci předpokladů naplňujících hypotézu právní normy, kterou soud v daném případě právem aplikoval, pak soud posoudil věc po právní stránce nesprávně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Jde o jeden z možných případů tzv. neúplného právního posouzení.
Odvolací soud tedy na danou věc aplikoval výše citované ustanovení §22 odst. 1 plynárenského zákona, aniž se zabýval dodržením rozsahu práva právního předchůdce žalovaného zřídit na cizích pozemcích stavby plynovodní sítě z hlediska jejich lokalizace podle stavebně-právních rozhodnutí, tedy tím, zda mezi cizí pozemky, na nichž měl právo stavět, patřily i dotčené pozemky žalobkyně. Pokud by předchůdce žalovaného v rozporu s takovým rozhodnutím, a tedy neoprávněně, předmětnými stavbami zastavěl pozemky žalobkyně, byl by žalobou uplatněný nárok na odstranění staveb v zásadě opodstatněn. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, poněvadž
k jeho správnosti (ke správné aplikaci ustanovení plynárenského zákona) jsou nezbytná další skutková zjištění. Teprve poté, co budou učiněna, může být spor posuzován kvalifikovaně.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. František B a l á k
předseda senátu