ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1786.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1786/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČEZ, a.s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Jarmilou Ponikelskou, advokátkou, se sídlem v Psárech, Nad Soutokem 288, proti žalované Pražská energetika, a.s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, PSČ 100 05, identifikační číslo osoby 60193913, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 762/62, o zaplacení částky 54,096.489,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 359/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010, č. j. 2 Cmo 122/2009-431, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 178.002,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. 14 Cm 359/97-248, v pořadí třetím, rozhodl tak, že v části o zaplacení částky 4,919.380,- Kč se řízení zastavuje (výrok I.), v části o zaplacení 17% úroku z prodlení z částky 54,096.489,- Kč od 30. září 1998 do zaplacení se řízení zastavuje (výrok II.), žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 49,177.109,- Kč včetně náhrady nákladů řízení ve výši 1,127.340,- Kč (výrok III.) a dále že žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 15.673,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán právním názorem Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, vysloveným v jeho zrušovacím usnesení ze dne 18. dubna 2002, č.j. 2 Cmo 271/2001-123.
Soud prvního stupně při posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení částky 54,096.489,- Kč, jako úroku z prodlení ve výši 12,13 % za prodlení s placením peněžité náhrady za dodávku elektrické energie za období květen 1996 až prosinec 1996 vycházel ze skutkových zjištění, že mezi účastníky řízení nebyla pro rozhodné období platně uzavřena kupní smlouva. Přestože kupní smlouva uzavřena nebyla, žalobkyně dodávala elektrickou energii a žalovaná ji odebírala. Objem dodávek nebyl mezi stranami sporný. Žalobkyně dodávala žalované elektrickou energii od ledna do října roku 1996 za cenu 1.064,49 Kč/MWh a od října do prosince roku 1996 za cenu 1.091,- Kč/MWh. Faktury, jimiž byla vyúčtována cena elektrické energie, byly žalované doručeny a vyúčtovaný úrok z prodlení odpovídal požadované částce. Délka prodlení s platbou jednotlivých faktur nebyla mezi účastníky sporná. Dne 27. ledna 1997 byla mezi účastníky uzavřena dohoda označená jako „Smlouva o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996“.
Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jako nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení, ke kterému se v důsledku prodlení žalované váže i nárok z titulu úroku z prodlení podle ustanovení §369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně se řídil pokyny Vrchního soudu a zabýval se otázkou stanovení výše peněžité náhrady za získané bezdůvodné obohacení za období květen až prosinec 1996, neboť požadovaný nárok z titulu úroku z prodlení dle ust. §369 odst. 1 obch. zák. je možno v oprávněné výši přiznat pouze poté, kdy je zjištěna délka prodlení a výše peněžitého závazku, s jehož úhradou se dlužník dostal do prodlení.
Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dle znaleckého posudku ČVUT v Praze, fakulty elektrotechnické, ze dne 31. srpna 2003 (dále jen „znalecký posudek“), jeho dodatku ze dne 14. dubna 2004 (dále jen „dodatek“) a výslechu znalce činí peněžitá náhrada za získané bezdůvodné obohacení částku 1.032,58 Kč/MWh.
Žalobkyně s ohledem na závěry znaleckého posudku vyčíslila uplatněný nárok ve výši 49,177.109,- Kč. Ve zbytku uplatněného nároku vzala žalobkyně žalobu zpět. Žalovaná se zpětvzetím části nároku vyslovila souhlas, soud prvního stupně řízení dle ustanovení §96 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil.
V návaznosti na závěry znaleckého posudku uplatnila žalovaná v řízení před soudem prvního stupně, námitku započtení podle ustanovení §98 o. s. ř. Pohledávka žalované namítaná k započtení představuje částku 54,707.117,10 Kč, jakožto rozdíl (resp. přeplatek žalované) mezi platbami žalovanou zaplacenými v rozhodném bezesmluvném období roku 1996 žalobkyni za dodávky elektrické energie a výší peněžité náhrady tohoto plnění stanoveného znalcem. Žalobkyní byla tato námitka započtení uplatněna v rámci obrany pouze do výše nároku žalobkyně.
Soud prvního stupně k námitce započtení nepřihlédl s odůvodněním, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 2 Cmo 460/99-67 neshledal dohodu mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 27. ledna 1997 privativní novací dle ustanovení §570 obč. zák., neboť neobsahuje dohodu o zániku předešlého závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud žalobkyně přepočítala úrok z prodlení na částku 49,177.109,- Kč tak, že při výpočtu vycházela z peněžité náhrady stanovené znalcem, pak není námitka započtení žalobkyně důvodná.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ve výši 49,177.109,- Kč vyhověl.
K odvolání žalované proti vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem, v pořadí čtvrtém, v záhlaví označeném rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. mění tak, že žaloba se zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále že se týž rozsudek ve výroku IV. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok II.), a konečně že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 355.284,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud přitom rozhodoval po zrušení jeho předchozího rozsudku ze dne 26. ledna 2006, č.j. 2 Cmo 16/2005-307, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, č.j. 23 Odo 954/2006-368. Odvolací soud při novém projednání věci dospěl k závěru, že námitka započtení žalovanou uplatněná v řízení je podle ustanovení §580 obč. zák. důvodná. Odvolací soud přitom toto své rozhodnutí založil na závěrech znaleckém posudku a jeho dodatku. Ve zrušovacím rozsudku ze dne 29. ledna 2009, č. j. 23 Odo 954/2006-368, Nejvyšší soud konstatoval, že ze znaleckého posudku se však nepodává, že jde o obvyklou cenu elektrické energie dodávanou distribučním společnostem v daném místě a čase a za obvyklých podmínek, tudíž odvolací soud učinil svůj právní závěr na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Po zrušení věci dovolacím soudem odvolací soud při novém projednání věci opakoval dokazování Smlouvou o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997 (dále jen „Smlouva o vypořádání“), tabulkou č. 2, smlouvou o dodávce elektřiny z roku 1995, faxovou zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. února 1997.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně ve spojení se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, učiněnými ze shora označených důkazů. Shodně se soudem prvního stupně setrval odvolací soud na skutkovém závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy na dodávku elektrické energie pro rok 1996. Smlouva na dodávku elektrické energie pro rok 1995, která byla platně uzavřena, obsahovala ujednání stran o tom, že v případě, že pro rok 1996 nebude uzavřena smlouva na dodávku elektrické energie, budou platit v rozhodném období ustanovení smlouvy pro rok 1995 tak, jak jsou uvedena v bodě 8 a následujících smlouvy. Podle zjištění soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil, předmětná ujednání smlouvy pro rok 1995 neobsahují dohodu o předmětu smlouvy, jako podstatné náležitosti pro vznik smlouvy pro rok 1996. Při opakovaném posouzení otázky prodlení na straně žalované s úhradou částek požadovaných žalobkyní za dodávky elektrické energie v roce 1996 zohlednil odvolací soud závěry dovolacího soudu a zabýval se především obsahem a důsledky Smlouvy o vypořádání ze dne 27. ledna 1997. Odvolací soud dospěl k tomu, že účastníci si touto smlouvou dohodli konečnou výši a způsob vypořádání dodávek elektrické energie při respektování regulace státu. Až následně nedodržením termínů a výše částek podle této smlouvy by se žalovaná mohla dostat do prodlení a byla by povinna platit žalobkyni sankce, pro tento účel ve smlouvě sjednané. Prodlení žalované však v tomto smyslu nenastalo. Odvolací soud uzavřel, že k prodlení žalované za platby předcházející Smlouvě o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 nedošlo. Není rozhodující, že Smlouva o vypořádání není podle obsahu privativní novací podle ustanovení §570 obč. zák. Odvolací soud Smlouvu o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 posoudil jako smlouvou nepojmenovanou uzavřenou podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak bylo uvedeno shora.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm.a), b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka předně upozorňuje, že se odvolací soud, zcela v rozporu s dříve provedeným dokazováním soudu prvního i druhého stupně, při svém rozhodování omezil pouze na důkaz provedený Smlouvou o vypořádání dodávek elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997, a hodnocením ostatních důkazů se nezabýval.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že Smlouva o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 byla mezi účastníky uzavřena až následně po uplynutí roku 1996 a představuje pouze dohodu o způsobu konečného vypořádání. Podle názoru žalobkyně se v průběhu roku 1996 měly strany řídit ustanoveními uvedenými v čl. V odst. 8 a násl. Smlouvy o dodávce elektřiny v roce 1995 (jež dovolatelka cituje), které si sjednaly pro případ, že mezi nimi nebude uzavřena smlouva o dodávce elektřiny pro rok 1996. Pokud odvolací soud tvrdil, že ustanoveními obsaženými v čl. V bodě 8 smlouvy pro rok 1995 se účastníci snažili „v předstihu řešit způsob plateb a výpočet ceny elektrické energie pro rok 1996, pro případ, že nebude k dispozici cenová regulace ceny elektrické energie pro rok 1996 jako ceny věcné usměrňované“, pak je toto jeho tvrzení dle dovolatelky v rozporu s uvedeným důkazem, neboť dle něj (uvozující ustanovení bodu 8 Smlouvy o dodávce elektřiny v roce 1995) si účastníci smlouvy sjednali způsob fakturace pro případ, že mezi nimi nedojde k podpisu smlouvy pro rok 1996.
Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že není pro závěr o právní povaze Smlouvy o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 rozhodující, že tato není podle obsahu privativní novací podle ustanovení §570 obč. zák. Namítá, že pokud uvedená smlouva nemá charakter privativní novace a nenahrazuje tedy dosavadní závazek závazkem novým, nemohly zaniknout závazky přijaté dříve a obsažené v čl. V dobu 8 Smlouvy o dodávce elektřiny v roce 1995. Podle názoru žalobkyně se již porušením těchto závazků dostala žalovaná do prodlení a žalobkyní uplatněný úrok z prodlení je po právu. Názor odvolacího soudu, že se žalovaná mohla dostat do prodlení až nedodržením termínů a výše částek stanovených ve Smlouvě o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997, považuje žalobkyně za nesprávný.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s dokazováním provedeným v předchozích řízeních při svém rozhodování nevzal v úvahu tabulku č. 2 (Přehled fakturované elektřiny a její úhrady) a vůbec nepřihlédl ke znaleckému posudku.
Vzhledem k uvedenému proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání předně vyjadřuje tak, že řízení před odvolacím soudem nebylo postiženo žádnou vadou, že právní posouzení věci, na němž je rozhodnutí založeno, je správné a vychází ze správných skutkových zjištění opírajících se ve smyslu §132 o. s. ř. o provedené dokazování. Námitku dovolatelky, že se odvolací soud při svém rozhodování omezil pouze na důkaz provedený Smlouvou o vypořádání, považuje žalovaná za nepravdivou, neboť odvolací soud v souladu s pokynem Nejvyššího soudu a v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. opakoval dokazování i dalšími (žalovanou jmenovanými) listinami. Žalovaná uvádí, že z napadeného rozsudku je zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci mělo zásadní význam posouzení „platebních podmínek pro rok 1996“ ze smlouvy o dodávce elektřiny na rok 1995 a Smlouvy o vypořádání ze dne 27. ledna 1997, nikoliv posouzení důkazů tabulky 2 a znaleckého posudku. Podle názoru žalované je logické, že odvolací soud nepřihlížel ke skutečnosti, že Smlouva o vypořádání ze dne 27. ledna 1997 není privativní novací, jelikož napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že žalovaná neměla v roce 1996 vůči žalobkyni žádné závazky z titulu smlouvy z roku 1995. To však neznamená právní irelevanci této smlouvy. Jedná se o finální zcela určitý právní akt, kterým se strany vypořádaly, a pro vypořádání dodávky elektrické energie v roce 1996 smluvního typu „privativní novace“ zapotřebí nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo těmito vadami zatíženo.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka napadá správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že ustanovení obsažená v čl. V bodu 8 smlouvy o dodávce elektřiny pro rok 1995 nemají náležitosti platné kupní smlouvy. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že jeho skutková zjištění jsou v rozporu s důkazem provedeným smlouvou o dodávce elektřiny pro rok 1995. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 106/2011).
Dovolatelka nijak konkrétně nenapadá způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem. Obecným způsobem polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. V posuzované věci odvolací soud svůj skutkový závěr o tom, že smlouva na dodávku elektrické energie pro rok 1996 nebyla mezi účastníky uzavřena, založil zejména na listinném důkazu – na smlouvě pro rok 1995, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí tento důkazy označil a přitom vysvětlil, jaké skutkové zjištění z něj učinil. Zpochybňované skutkové zjištění (závěr), z něhož odvolací soud při právním posouzení vyšel, má tedy oporu v provedeném důkazu. Dovolatelka nenamítá, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nýbrž své výhrady soustřeďuje do způsobu hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem. Protože dovolací soud žádný logický rozpor či jiné pochybení v hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal, je nutno uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů nesprávného právního posouzení Smlouvy o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 uzavřené dne 27. ledna 1997. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že tato smlouva nahradila dřívější závazky stran a není v tomto ohledu podstatné, že se nejedná o privativní novaci podle §570 obč. zák., ale o smlouvou nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák.
Není pochyb o tom, že mezi žalobkyní a žalovanou byl uzavřen závazkový právní vztah, jehož předmětem byla povinnost žalobkyně dodávat elektrickou energii žalované a povinnost žalované za odebranou elektřinu zaplatit stanovenou cenu. Množství dodané energie nebylo mezi účastníky sporné. Spornou však byla cena dodávané energie, kterou žalovaná fakturovala v rozhodném období roku 1996. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, podle obsahu spisu vyplývá, že pro měsíc leden až duben 1996 žalovaná odsouhlasila provizorní cenu 1.604,49 Kč/MWh, tuto však počínaje měsícem květnem 1996 zpochybnila. Od května 1996 tedy nedošlo k oboustranné souhlasné dohodě o ceně dodávané elektrické energie a tato situace trvala až do listopadu 1996, kdy nabyl účinnosti cenový výměr č. 06/96. Žalobkyně v tomto období fakturovala dodávky elektrické energie za cenu 1.091,- Kč/MWh, se kterou žalovaná nesouhlasila a faktury vracela.
Podle ustanovení §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).
Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Spornost či pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k jejímu odstranění. Právo je sporné, pokud je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů účastníků.
Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Účelem narovnání ve smyslu §585 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny všechny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnost týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků, apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002).
Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem - právním důvodem vzniku závazku. Po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z původního závazku, nýbrž jen plnění z nového závazku z dohody o narovnání. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu.
V daném případě byla předmětem pochybností (sporu) účastníků výše pohledávky žalobkyně za žalovanou za odebranou elektrickou energii v roce 1996, konkrétně cena za tuto odebranou elektrickou energii, včetně splatnosti této ceny. Účelem dohody o narovnání z roku 1997 bylo zjevně tuto spornost mezi účastníky odstranit, a to výslovně „způsobem směřujícím k jeho uzavření“, jak účastníci v dohodě výslovně uvedli.
Z výše uvedeného je vyplývá, že dohodu o vypořádání z roku 1997 je nutno posuzovat jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. Dosavadní závazek mezi účastníky zanikl a byl nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Přitom nový závazek povinné smluvní strany spočívá v úhradě jejího nedoplatku za dodanou, resp. odebranou elektřinu v roce 1996 (který vznikne zúčtováním dodávky elektřiny za rok 1996 za nově stanovenou cenu a sumou dříve realizovaných plateb za tuto dodávku), a to v novém termínu splatnosti.
Právní posouzení Smlouvy o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 odvolacím soudem jako smlouvy nepojmenované, nic nemění na správném věcném závěru odvolacího soudu, že si účastníci řízení touto smlouvou dohodli konečnou výši a způsob vypořádání dodávek elektrické energie při respektování regulace státu a žalovaná by se mohla dostat do prodlení až následně nedodržením termínů plnění podle této dohody.
Namítá-li dále dovolatelka, že dohoda učiněná mezi stranami obsažená v čl. V bodu 8 a násl. Smlouvy o dávce elektřiny pro rok 1995 ze dne 29. prosince 1995 je smlouvou inominátní, pak dovolací soud musí konstatovat, že tato skutečnost není v dané věci rozhodná. Není podstatné, zda Smlouva o vypořádání dodávek elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997 vypořádává dřívější závazek mezi účastníky vzniklý ze smlouvy či z jiného právního důvodu. Případné uzavření inominátní smlouvy z roku 1995 tak nic nemění na závěru, že dohodou o narovnání v roce 1997 došlo k vypořádání vzájemných práv a povinností (ať už vzniklých ze smlouvy či na základě jiného právního titulu).
Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení §241a odst. 2 písm a) o. s. ř.]
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze úspěšně uplatnit jen tehdy, je -li řízení postiženo procesní vadou (jinou než uvedenou v §229 o. s. ř.); současně musí být splněna podmínka, že tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka napadá postup odvolacího soudu, který se dle jejího mínění při svém rozhodování omezil pouze na důkaz provedený Smlouvou o vypořádání dodávek elektřiny v roce 1996 uzavřenou dne 27. ledna 1997, a hodnocením ostatních důkazů se nezabýval.
Námitka dovolatelky však není opodstatněná, jelikož jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud postupem podle §213 o. s. ř. zopakoval dokazování těmito listinami: Smlouvou o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 ze dne 27. ledna 1997, tabulkou č. 2, smlouvou o dodávce elektřiny z roku 1995, faxovou zprávou Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. února 1997. Tyto provedené důkazy odvolací soud zhodnotil a poté přijal skutkový závěr, na němž vybudoval své rozhodnutí. Proč se již nezabýval znaleckým posudkem, resp. jeho revizí, odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 148.035,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod 6, §10 odst. 3, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), dani z přidané hodnoty z nákladů právního zastoupení ve výši 29.667,- Kč, celkem ve výši 178.002,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo ve věci samé zamítnuto, dovolací soud ji podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 178.002,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu