ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2235.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2235/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně IMATECH, spol. s. r. o. , se sídlem v Mostě, Topolová 1234, IČ: 250 11 294, zast. JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalovanému M. Š. , zast. JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, SNP 1872, o zaplacení částky 120.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 203/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 282/2009-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „ soud prvého stupně “) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 61 Cm 203/2003-113 zastavil řízení ohledně zaplacení 1% úroku z prodlení p. a. z částky 120.000,- Kč od 8. 2. 2001 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.802,- Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. od 27. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky 116.198,- Kč s 10% úrokem z prodlení p. a. z částky 120.000,- Kč od 8. 2. 2001 do 26. 3. 2003 a se 7% úrokem z prodlení p. a. z částky 116.198,- Kč od 27. 3. 2003 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 101.270,- Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č. j. 6 Cmo 282/2009-146, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku III., dále jej ve výroku II. v části týkající se příslušenství změnil tak, že žalovaným je povinen zaplatit žalobkyni částku 3.802,- Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení od 28. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a výrok IV. rozsudku soudu prvého stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 84.443,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného, a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 36.139,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že skutková zjištění a závěry o skutkovém stavu učiněná soudem prvého stupně jsou v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci správná a stejně je tomu v případě právních závěrů, jež soud na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil. K zásadním odlišnostem, jež vyplynuly z výslechu účastníků řízení (statutárních orgánů žalobkyně) a z výslechu svědka (směnového vedoucího p. K.), odvolací soud uvedl, že z ust. §131 o. s. ř. a důvodové zprávy k zák. č. 30/2000 Sb. vyplývá, že je nutné při hodnocení výpovědi účastníka řízení vždy pečlivě zvažovat, zda zjištění učiněná z výslechu účastníka jsou součástí logického a nenarušeného důkazního řetězce. Z tohoto důvodu odvolací soud nevycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný podle uzavřené smlouvy o dílo vůbec neplnil, jež zůstalo bez návaznosti na ostatní provedené důkazy, a žalobkyně proto měla od ní před podáním žaloby písemně odstoupit. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný dle uzavřené smlouvy o dílo, dle které měl dodat 3.5000 kusů ve smlouvě blíže specifikovaných hranolů, částečně plnil a dodal 3.310 kusů hranolů. Žalobkyně průběžně reklamovala vady díla a domáhala se dodání kompletního díla ve stanovené lhůtě do 7. 2. 2001, k čemuž nedošlo.
Odvolací soud shledal správným názor soudu prvého stupně, jenž dovodil, že poté, co žalobkyně neprokázala, že od smlouvy o dílo odstoupila před podáním žaloby, jak tvrdila, žalobkyně řádně od předmětné smlouvy odstoupila úkonem učiněným v žalobě. Dále odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně konstatoval, že smlouva o dílo nezanikla, jak se domnívala žalobkyně, z důvodu nemožnosti plnění kvůli odsouzení žalovaného k trestu zákazu činnosti, když žalovanému byla zakázána činnost pro obor koupě zboží z účelem jeho dalšího prodeje a prodej pro příbuzné obory a nikoli pro předmět podnikání v řemesle živnosti – truhlářství. Zanikl-li závazek žalovaného plnit v dohodnuté lhůtě odstoupením od smlouvy, nemohl být žalovaný v prodlení s dodržením dohodnuté lhůty a není povinen po jejím uplynutí platit úroky z prodlení tak, jak se domáhala žalobkyně. Úroky z prodlení bylo možné po žalovaném požadovat až v souvislosti s nesplněním jeho povinnosti vydat poskytnuté plnění po zániku povinností ze smlouvy odstoupením. Shodně se soudem prvého stupně odvolací soud poukázal na nadbytečnost provádění dalších, žalobkyní navržených, důkazů, neboť rozhodné skutečnosti vyplynuly z řady jiných důkazů.
Dle názoru odvolacího soudu soud prvého stupně správně posoudil věc z hlediska charakteru poskytnutého plnění. Tvrdila-li žalobkyně, že nadále nedrží část díla – 3.310 kusů hranolů v ceně místně obvyklé (29,50 Kč bez DPH za kus), nebyla možná naturální restituce, a proto soud prvého stupně správně přikročil k peněžnímu vypořádání dle zásad bezdůvodného obohacení.
Protože výrok soudu prvého stupně týkající se jistiny shledal odvolací soud věcně správným, tak jej potvrdil, a změnil rozsudek soudu prvého stupně ohledně příslušenství a přiznal žalobkyni právo na zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 3.802,- Kč ode dne 28. 3. 2003, protože se žalovaný dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení až 28. 3. 2003 a nikoli 27. 3. 2003.
Dovoláním ze dne 19. 4. 2010 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že rozhodnutí činí po právní stránce zásadně významným chybné posouzení otázky plnění a prokazování plnění ze smlouvy o dílo a rozhodnutí o ní v rozporu s konstantní judikaturou.
V odůvodnění dovolání žalobkyně odvolacímu soudu zejména vytkla pochybení ohledně přenášení důkazního břemene. Namítla, že to byl žalovaný, jenž měl prokázat, že jí dodal 3.310 kusů (z celkem 3.500 kusů) hranolů, tj. že částečně splnil svůj závazek. Dovolatelka od počátku tvrdila, že žalovaný neplnil ze závazkového vztahu ničeho, a proto nemohla a ani neměla prokazovat toto negativní tvrzení. Dále brojila proti závěru odvolacího soudu, že v řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný nezhotovil kompletní dílo v rozsahu 3.500 kusů hranolů, ale vyrobil pouze 3.310 kusů a žalobkyně reklamovala průběžně vady díla. Takové skutkové zjištění dílem nemá oporu v provedeném odkazování a dílem jde o skutkové zjištění zcela nové.
Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně ve výroku III. a IV. a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání, jak je zřejmé z předkládací zprávy soudu prvého stupně a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé částečně potvrzen (tj. do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 116.198,- Kč s 10% úrokem z prodlení p. a. z částky 120.000,- Kč od 8. 2. 2001 do 26. 3. 2003 a 7% úrokem z prodlení p. a. z částky 116.198,- Kč od 27. 3. 2003 do zaplacení) a částečně změněn (ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3.802,- Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení od 28. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku).
Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ust. §220 odst. 1 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným pak není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl II. 1. vydání 2009 . C. H. BECK, Praha, s. 1877 – 1878).
S ohledem na uvedené je nutné konstatovat, že rozhodl-li soud prvého stupně ve výroku II. svého rozsudku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3.802,- Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení od 27. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a odvolací soud o téže povinnosti (zaplatit žalobkyni částku 3.802,- Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení) s tím, že počátkem prodlení je den 28. 3. 2003 a nikoli 27. 3. 2003, lze uzavřít, že odvolací soud pro posouzení otázky, zda jde o měnící či potvrzující rozsudek při hodnocení přípustnosti dovolání, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3.802,- Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení od 28. 3. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (měnícím je pouze výrok v části týkající se úroku z prodlení za den 27. 3. 2003).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (tj. do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 116.198,- Kč s 10% úrokem z prodlení p. a. z částky 120.000,- Kč od 8. 2. 2001 do 26. 3. 2003 a 7% úrokem z prodlení p. a. z částky 116.198,- Kč od 27. 3. 2003 do zaplacení), popř. potvrzující části výroku o úroku z prodlení (viz předchozí odstavec), se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, poněvadž ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2008, č. j. 6 Cmo 207/2008-80, se podává, že odvolací soud soudu prvého stupně vytkl v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008, č. j. 61 Cm 203/2003-60, zejména nedostatečné odůvodnění odmítnutí provedení důkazů, takže jeho závěry o neunesení důkazního břemene žalobkyní a zamítnutí jejího nároku byly předčasné.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V posuzovaném případě není námitka žalobkyně o vadném přenesení důkazního břemene ohledně prokázání skutečnosti nesplnění (a to ani částečného) závazku žalovaného dodat žalobkyni 3.500 kusů ve smlouvě o dílo specifikovaných hranolů případné, neboť žalobkyně polemizuje s hodnocením důkazů provedeným soudy obou stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Potud ovšem není odvolacímu soudu dovoláním vytýkáno ničeho.
Účinně tak nelze uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak, jak činí dovolatelka (pro úplnost lze dodat, že stejně je tomu v případě dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nejvyšší soud taktéž opakovaně ve svých rozhodnutích (viz např. rozhodnutí ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 834/2009) uvedl, že součástí hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. jsou též úvahy nalézacího soudu o zatížení té či oné procesní strany důkazním břemenem. Dovolací soud však není oprávněn v rámci dovolacího přezkumu do tohoto postupu nižší instance zasahovat a je jím vázán. Výjimkou je stav, při němž je důkazní břemeno upraveno hmotněprávní normou.
V souzené věci soudy obou stupňů dospěly po zhodnocení provedených důkazů (zejména účastnických výslechů p. M. Š., M. H. a výslechů svědků V. K. a J. Š. a listiny – obalu ze školních desek sešitu č. 544) mimo jiné k závěru, že žalovaný žalobkyni dodal 3.310 kusů hranolů z celkem 3.500, k jejichž dodání se dle smlouvy o dílo zavázal. Dovodily, že tvrzení žalovaného o částečném plnění bylo prokázáno provedeným dokazováním a všechna zjištění učiněná soudy (zejména pak soudem prvého stupně) zapadají do řetězce ostatních zjištění učiněných z dalších důkazů. V souzené věci soudy uzavřely, že bylo prokázáno tvrzení žalovaného o částečném plnění z předmětné smlouvy o dílo, tzn. dodání 3.310 kusů hranolů a jejich předání žalobkyni. Při hodnocení důkazů soudy s ohledem na skutková zjištění, jež vyplynuly z provedeného dokazování, neuvěřily tvrzením žalobkyně jako účastníka řízení, že dílo nebylo ani částečně zhotoveno a předáno, a to i vzhledem k tomu, že žalobkyně tvrdila, že pro neplnění žalovaného dle smlouvy o dílo musela v mezidobí, kdy žalovaný jí neměl dodat zcela ničeho, tj. v období ledna a února 2001, splnit své závazky vůči společnosti Sibex a odebrat tak hranoly od jiného dodavatele (společnosti SUBEKO CZ, s. r. o.). Z dokladů předložených právě žalobkyní však vyplynulo, že žalobkyně odebrala hranoly u uvedeného dodavatele SUBEKO CZ, s. r. o., až v dubnu a květnu 2001 a to v počtu o 1.000 kusů menším.
Nesprávný je tedy závěr žalobkyně, že soud nesprávně přenesl důkazní břemeno o prokázání uvedeného negativního tvrzení o nedodání jakékoli části díla na ní.
Dovolatelka se mýlí, pokud v dovolání dovozuje, že žalovaný neprokazoval své tvrzení o částečném plnění z předmětné smlouvy o dílo, tzn. dodání 3.310 kusů hranolů a jejich předání žalobkyni, resp. fyzickému předání jednateli žalobkyně Ing. S., jenž v souladu se smlouvou o dílo si odebíral hranoly v provozovně žalovaného, jež mu byly nakládány do jím přistaveného vozidla Škoda Felicia kombi „ tmavší lahvové“ barvy. Jak je zřejmé z obsahu spisu a rozhodnutí soudů, žalovaný k tomuto tvrzení navrhoval důkazy (mj. svědeckými a účastenskými výpověďmi (žalovaného, J. K., K. P., J. H., J. K.), videozáznamem z provozovny žalovaného). Soudy po zhodnocení všech důkazů dospěly k závěru, že shora uvedené tvrzení žalovaného bylo prokázáno (mimo shora uvedeného a část návrhu na provedení žalovaným navržených důkazů byla pro nadbytečnost zamítnuta. Argumentace právními názory obsaženými v dovolatelkou uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu tak není v souzené věci případná, neboť soudy se řídily zásadou, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence daných skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 92/2001), a žalovaný, jenž tvrdil, že část díla splnil a žalobkyni dodal, navrhoval k tomuto tvrzení důkazy, jež soudy hodnotily dle ust. §132 o. s. ř., tj. dle své úvahy a každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Dovozuje-li žalobkyně z aplikace a výkladu ust. §131 o. s. ř. provedeného dovolacím soudem a jeho závěru o tom, že osamocené a bez návaznosti na ostatní provedené důkazy zůstalo tvrzení žalobkyně, že žalovaný nesplnil dle smlouvy o dílo ničeho, to, že soud přenesl důkazní břemeno ohledně prokázání neprovedení a nedodání jakékoli části díla na ní, není její názor správný. Odvolací soud v této části svého rozhodnutí (str. 4 rozsudku) poukázal na nutnost pečlivého hodnocení zjištění, jež vyplynuly z výslechu účastníka řízení. Bylo tomu tak proto, že toto tvrzení bylo v řízení vyvráceno jiným skutkovým zjištěním (o dodání 3.310 kusů hranolů žalobkyni přímo v provozovně žalovaného) a toto zjištění nebylo v návaznosti ani na další tvrzení žalobkyně (ohledně nutnosti zajištění celé dodávky hranolů od jiné společnosti, když žalovaný nedodal ničeho).
Lze přitakat námitce dovolatelky, že formulace uvedená str. č. 5 rozsudku odvolacího soudu („ Za situace, kdy nebylo sporu o tom, že žalovaný nezhotovil kompletní dílo v rozsahu 3.500 kusů hranolů, ale vyrobil pouze 3.310 kusů hranolů, /…/ byla věc správně posouzena /…/ “ ) není zcela správná, neboť žalobkyně tvrdila, že žalovaný na plnění smlouvy nedodal ničeho. Vada řízení může představovat důvod, jímž lze účinně brojit proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, II. ÚS 182/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07), avšak to především za situace, kdy tato vada by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), avšak tak tomu v souzené věci není. Odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, že žalovaný částečně splnil, vyrobením a dodáním 3.310 kusů hranolů z celkových 3.500 kusů, žalobkyni svůj závazek. Nepovažoval tvrzení o vyrobení 3.310 kusů hranolů ve smyslu ust. §120 odst. 4 o. s. ř. za nesporná, o čemž svědčí celé odůvodnění jeho rozsudku, v němž odvolací soud, jak výše uvedeno, vysvětlil, z jakých důkazů vyšel a jak hodnotil sporná tvrzení účastníků o dodání části díla, kdy žalobkyně tvrdila, že žalovaný jí dle smlouvy o dílo nedodal ničeho a žalovaný naopak tvrdil a navrhoval ke svému tvrzení důkazy, že vyrobil a žalobkyni dodal část smluveného díla. Pakliže odvolací soud vyšel z těchto sporných tvrzení a v řízení se jimi zabýval, nelze přijmout závěr, že nepřesná formulace uvedená v odst. 3 na str. 5 rozsudku by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud považuje za potřebné k tomu dodat, že dovolatelka sice v dovolání uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak nepředestřela žádné námitky proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně příslušenství, tj. úroků z prodlení, a proto se Nejvyšší soud, jenž dle §242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání, nemohl správností těchto závěrů zabývat.
Zbývá dodat, že dovolatelka dále výslovně v dovolání napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů řízení. Přehlíží však, že přípustnost dovolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože se žalobkyni přípustnost dovoláním napadeného rozhodnutí prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů založit nepodařilo, nezbylo dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobkyně není ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) v návaznosti na §243c odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně neúspěšné dovolatelce náhrada nákladů nepřísluší a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu