ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.346.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 346/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D., ve věci žalobkyně JUDr. J. Z., správkyně konkurzní podstaty společnosti Kvartet, spol. s r.o., se sídlem v Oknech 90, PSČ 471 62, IČ 62740474, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, proti žalovanému Ing. R. K. , o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 259/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. ledna 2007, č. j. 30 Co 272/2006-243, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 30. března 2006, č. j. 9 C 259/2005-174, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. dubna 2006, č. j. 9 C 259/2005-190, určil, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ohledně nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v České Lípě na listu vlastnictví č. 4923 pro katastrální území Česká Lípa, a to objektu bydlení č. p. 1946 se st. p. č. 1351 o výměře 456 m2, je neplatná (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 32 Odo 1008/2003-101, zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2003, č. j. 30 Co 238/2003-83, neboť odvolací soud vyslovil jiný právní názor než okresní soud a vycházel přitom z důkazů, které nehodnotil okresní soud za významné. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 30 Co 155/2005-106, zrušil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. února 2003, č. j. 9 C 94/2002-65, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení přijal příslušná skutková zjištění ohledně vážnosti projevu vůle účastníků řízení při uzavírání kupní smlouvy.
V předchozím řízení bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 1. 6. 1999 kupní smlouvu o prodeji shora označených nemovitostí a poté dne 4. 1. 2000 smlouvu o budoucí kupní smlouvě o prodeji totožných nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že dne 9. 2. 2000 zaslal žalovaný konkurznímu soudu cenovou nabídku na nemovitost č. p. 1946/32 v České Lípě ve výši 2 600 000 Kč s tím, že peníze bude mít do 30 dnů od projednání jeho nabídky u ČMHB, a. s., pobočka Liberec. Dne 31. 3. 2000 sdělila žalobkyně konkurznímu soudu, že žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva, ale že se nejedná o řádně uzavřenou kupní smlouvu, nebyla uhrazena kupní cena.
Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) shledal soud prvního stupně v tom, že ohledně předmětných nemovitostí byla dále uzavřena mezi žalobkyní a T. P. dne 20. 4. 2000 další kupní smlouva a u obou kupních smluv byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí vyjádřili účastníci podle závěru soudu prvního stupně svoji vůli nebýt vázáni původní kupní smlouvou a nahradili ji tímto novým ujednáním. Předmětnou kupní smlouvu ze dne 1. 6. 1999 posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neboť nebylo možno podle §14 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona provést započtení kupní ceny nemovitosti, tj. majetku patřící do podstaty, oproti pohledávce vůči úpadci. Smlouvu o postoupení pohledávky vůči úpadci předloženou žalovaným posoudil soud prvního stupně jako nevěrohodnou.
V novém řízení dospěl soud prvního stupně po doplnění dokazování k závěru, že podpis žalobkyně na kupní smlouvě ze dne 1. 6. 1999 nelze považovat za vážně míněný právní úkon. Vyšel přitom z toho, že žalobkyně dne 1. 6. 1999 podepsala jedno vyhotovení kupní smlouvy, přičemž musela vědět, že to pro řízení o vkladu není dostačující, nenechala podpisy ověřit a nepřijala kupní cenu, která měla být zaplacena při podpisu kupní smlouvy. Žalobkyně se kupní smlouvou necítí být zavázána, sama své počínání zhodnotila jako pomocné, aby usnadnila potenciálnímu kupci získání finančních prostředků formou úvěru. Žalobkyně dále sdělila dne 8. 11. 1999, 31. 3. 2000 a 1. 4. 2000 konkurznímu soudu, že k prodeji nemovitosti nedošlo, potvrzuje to i podání žalovaného konkurznímu soudu ze dne 26. 6. 2000, kde konstatuje, že vlastníkem nemovitostí je T. P. Závěr soudu prvního stupně podporuje i fakt, že žalovaný ujišťoval po 16. 11. 1999 zástupkyni věřitelů, paní Mgr. V., o jeho vážném zájmu o koupi předmětné nemovitosti, tak se však podle soudu prvního stupně nechová ten, kdo již vlastníkem věci je. Z toho lze dovodit, že ani on nemohl považovat kupní smlouvu ze dne 1. 6. 1999 za vážně míněný a projevený úkon schopný vyvolat s ním spojené právní účinky, a z toho důvodu se jím necítil být vázán. Pokud oba účastníci řízení uzavřeli dne 4. 1. 2000 smlouvu o budoucí smlouvě kupní ohledně totožných nemovitostí jako smlouvu ze dne 1. 6. 1999, pak dali oba ve vztahu ke smlouvě ze dne 1. 6. 1999 najevo, že tuto smlouvu neuzavírali vážně. Pro absenci vážné vůle u obou účastníků řízení při uzavírání kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999 soud prvního stupně uzavřel, že tato smlouva je podle §37 ObčZ neplatná. Na tom nemění nic ani oznámení žalobkyně nájemníkům ze dne 3. 6. 1999, že dne 1. 6. 1999 přešla vlastnická práva na žalovaného, ani její sdělení jednomu z nájemníků dne 9. 8. 1999, že se realizuje prodej nemovitostí. Výzvu žalobkyně žalovanému ze dne 4. 7. 2003 k zaplacení kupní ceny nemovitostí z titulu kupní smlouvy soud prvního stupně chápal jako jednání učiněné pro případ nepřijatelných rozhodnutí soudu, aby zabránila vzniku škod. Z těchto důvodů soud prvního stupně určil, že předmětná kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 je neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. ledna 2007, č. j. 30 Co 272/2006-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ohledně shora označených nemovitostí je neplatná (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval dokazování všemi listinnými důkazy, které prováděl soud prvního stupně po dovolacím řízení, opětovně vyslechl svědkyni Mgr. H. V., dále provedl důkaz potvrzením J. N. ze dne 11. 1. 2006 a dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, tj. že kupní smlouva na prodej nemovitostí byla uzavřena platně. Vyšel zejména z okolností, které byly časově blízké uzavření smlouvy dne 1. 6. 1999. Těsně před uzavřením kupní smlouvy dne 13. 5. 1999 učinil žalovaný konkurznímu soudu nabídku na prodávanou nemovitost v částce 3 900 000 Kč, dne 31. 5. 1999 oba účastníci písemně potvrdili, že krajský soud souhlasí s vydáním získaného zpeněžení pro oddělené věřitele ve výši 3 500 000 Kč. Usnesením konkurzního soudu ze dne 23. 3. 1999, č. j. 27 K 22/98-114, byl správkyni konkurzní podstaty (žalobkyni) dán souhlas s prodejem předmětných nemovitostí mimo dražbu.
V kupní smlouvě ze dne 1. 6. 1999 jsou sjednány podstatné náležitosti, obsah smlouvy i podpisy stran na ní svědčí o vážnosti vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu, která odpovídá předchozí nabídce žalovaného. Odvolací soud je toho názoru, že tento závěr lze zvrátit jen zcela mimořádným důkazem. Pochybnosti o vážnosti projevu vůle nelze dovodit ani z bezprostředně následujících úkonů účastníků. Dopisem ze dne 3. 6. 1999 oznamuje žalobkyně společně s žalovaným nájemníkům v prodávaném domě, že dnem 1. 6. 1999 přešla vlastnická práva k nemovitosti na žalovaného. Dopisem ze dne 21. 6. 1999 žádá žalobkyně konkurzní soud o souhlas k vydání zpeněžené konkurzní podstaty, a to předmětných nemovitostí, ve výši 3 500 000 Kč. Vážnost projevu vůle dokládá i dopis žalobkyně ze dne 8. 11. 1999 adresovaný konkurznímu soudu, v němž žalobkyně oznamuje, že kupující předložil k podpisu dne 1. 6. 1999 kupní smlouvu, ale ta nebyla realizovaná, neboť peněžní ústav neposkytl úvěr žalovanému. O vážném úmyslu uzavřít smlouvu svědčí i dva jednostranné právní úkony odstoupení od smlouvy adresované žalobkyní žalovanému, a to dne 1. 3. 2000 a 21. 6. 2000, vždy z důvodu nezaplacení kupní ceny. Vážnosti vůle účastníků svědčí i chování žalovaného, který vystupoval vůči nájemníkům jako vlastník, a skutečnost, že se žalovaný zajímal o možnost poskytnutí hypotečního úvěru.
Odvolací soud dále dovodil, že z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí na prodej předmětných nemovitostí mezi žalobkyní a žalovanou za cenu 3 000 000 Kč nevyplývá nic, co by zpochybňovalo předchozí projev vůle obou, rozhodně z ní nelze dovodit, že by strany projevily tímto úkonem vůli nahradit původní smlouvu. S ohledem na to, že žalovaný neměl právnické vzdělání, mu nelze vyčítat, že později uzavíral se žalobkyní smlouvu o smlouvě budoucí a znovu se zajímal o prodej těchž nemovitostí u Mgr. V., zástupce věřitelů.
Z provedených důkazů dle odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně měla v úmyslu uzavřít kupní smlouvu se žalovaným a měla za to, že nezaplacením kupní ceny v daném případě nedochází k platnému uzavření smlouvy. To lze dovodit i ze skutečnosti, že žalobkyně začala zpochybňovat vůli účastníků předmětnou smlouvu uzavřít až poté, kdy bylo zřejmé, že cena nebude žalovaným zaplacena. Případná účastníkova neznalost práva, že při nezaplacení kupní ceny se smlouva automaticky neruší, nemá na tento závěr žádný dopad. Důkazy svědčící ve prospěch žalobkyně sice v řízení existují, ale jsou ojedinělé. Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně v dovolání vyslovuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999. Tato kupní smlouva je neplatná podle §37 odst. 1 ObčZ, neboť tento úkon nebyl učiněn vážně. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, pokud je zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 9 C 1702/2000, na rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 1. 2001, č. j. 9 C 1702/2000-58, a zejména na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2001, č. j. 29 Co 247/2001-95, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaného na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2000 uzavřené mezi žalobkyní a kupujícím T. P. V tomto řízení bylo pravomocně konstatováno, že kupní smlouva ze dne 20. 4. 2000 mezi žalobkyní a T. P. je platná a že uzavřením nové smlouvy ze dne 4. 1. 2000 ohledně shodného předmětu plnění mezi stejnými účastníky došlo k zániku závaznosti původní smlouvy ze dne 1. 6. 1999, neboť účastníci smlouvy nahradili původní závazek novým závazkem.
Dovolatelka dále polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Namítá, že žalovaný cenu podle kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999 nezaplatil ani před podpisem, ani po jejím podpisu, k zániku pohledávky nedošlo ani splynutím, ani započtením. K datu 1. 6. 1999 nemohla přejít vlastnická práva k nemovitostem na žalovaného, jak je uvedeno v dopise ze dne 3. 6. 1999, neboť nebyl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Žalobu na zaplacení kupní ceny 3 900 000 Kč podala žalobkyně jen v souvislosti s tím, že v dané věci není dosud pravomocně rozhodnuto, a učinila tak pouze z opatrnosti ve vztahu k ustanovení občanského zákoníku o promlčení.
Dovolatelka dále poukazuje na jednání žalovaného se svědkyní Vedralovou jako zástupkyní věřitelů, s níž po 16. 11. 1999 jednal jako vážný zájemce o koupi nemovitostí. Pokud by žalovaný považoval smlouvu ze dne 1. 6. 1999 za vážně míněný projev vůle, pak by s tím svědkyni nepochybně seznámil. Zcela nevěrohodné je pak tvrzení žalovaného ve snaze docílit slevu z kupní ceny, o což se snažil smlouvou o smlouvě budoucí ze dne 4. 1. 2000 a dále nabídkou ze dne 9. 2. 2000. Ta nemůže být žádostí o slevu z kupní ceny, jelikož se jedná o reakci na usnesení konkurzního soudu ze dne 23. 2. 1999, v níž žalovaný předkládá cenovou nabídku na nemovitost č. p. 1946/32 v České Lípě ve výši 2 600 000 Kč. Dovolatelka konečně upozorňuje i na listinu ze dne 26. 6. 2000 doručenou téhož dne konkurznímu soudu, v níž žalovaný uvádí, že žalobkyně prodala předmětné nemovitosti panu T. P. a žalovaný se domáhá dohledu soudu, jelikož žalobkyně nedisponuje nemovitostí ani finančními prostředky za prodej. Pokud by žalovaný vnímal smlouvu ze dne 1. 6. 1999 jako vážně míněný projev vůle, pak je dle dovolatelky zcela logické, že by touto skutečností argumentoval. Z dopisu žalobkyně ze dne 4. 2. 2000 žalovaný věděl, že žalobkyně eviduje dalšího vážného zájemce o koupi nemovitosti, a tak zneužil listiny ze dne 1. 6. 1999 a s odstupem mnoha měsíců dne 27. 3. 2000 podal s návrhem na vklad práva katastrálnímu úřadu.
Z výše uvedeného dovolatelka dovozuje, že soud prvního stupně dospěl po právu k závěru, že projevy vůle obou účastníků ve smlouvě ze dne 1. 6. 1999 nesměřovaly vážně ke způsobení a přivození právních účinků, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Oproti tomu odvolací soud dospěl k opačnému závěru, přičemž dle dovolatelky jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) přípustné, není však důvodné.
Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. , popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( §242 odst. 3 o. s. ř.)
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999, která nebyla uzavřena ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. dostatečně vážně. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř Současně dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, které podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud se vážností vůle k právnímu úkonu zabýval již v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99 , v němž dovodil, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr. Ke stejnému názoru se přihlásil i v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003 .
Otázka, zda úkon byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007).
V projednávané věci odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou v případě pochybností o vážnosti vůle účastníků při uzavírání smlouvy ze dne 1.6.1999 posuzoval konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladě a z hlediska jejich vzájemných souvislostí učinil závěr o tom, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 1.6.1999 není neplatná pro nedostatek vážných projevů vůle smluvních stran.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který pro posouzení projednávané věci hodnotil jako nejvýznamnější konkrétní okolnosti případu spadající do doby blízké před uzavřením a po uzavření předmětné smlouvy, nikoli ty okolnosti, k nimž došlo po delším časovém úseku, zejména v důsledku toho, že kupní cena žalovaným nebyla uhrazena.
Rozhodujícími pro posouzení vážnosti vůle v projednávané věci proto byly zejména skutkové závěry odvolacího soudu o jednání účastníků bezprostředně před a po uzavření předmětné smlouvy. Jde tak zejména o sdělení žalovaného konkurznímu soudu dne 13. 5. 1999, že činí cenovou nabídku na prodávané nemovitosti, souhlasné potvrzení obou účastníků datované 31. 5. 1999, že konkurzní soud souhlasí s vydáním získaného zpeněžení pro oddělené věřitele, dopis obou účastníků ze dne 3. 6. 1999, kterým oznamují nájemníkům v domě, který byl předmětem uzavřené kupní smlouvy ze dne 1.6.1999, že došlo prodeji domu žalovanému jako nabyvateli vlastnického práva, žádost žalobkyně ze dne 21. 6. 1999, jako správkyně konkurzní podstaty o souhlas k vydání zpeněžené podstaty, korespondence žalobkyně s konkurzním soudem ze dne 8. 11. 1999, kterým sděluje konkurznímu soudu, že nabídka žalovaného na uzavření kupní smlouvy byla dne 1.6.1999 akceptována a byla uzavřena kupní smlouva.
Pro posouzení vážnosti projevů vůle účastníků je významným rovněž logický závěr odvolacího soudu o důvodech dalšího jednání účastníků v delším časovém odstupu, kdy účastníci uzavřeli k předmětným nemovitostem smlouvu o smlouvě budoucí kupní, neboť se pro nezaplacení kupní ceny žalovaným zřejmě necítili být již uzavřenou kupní smlouvou vázáni, event. ji považovali z tohoto důvodu za neplatnou. Neznalost právních následků uzavřené kupní smlouvy účastníky není z hlediska vážnosti projevů vůle při jejím uzavření významná. Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na určení, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 je neplatná, proto dovolatelkou nastolené otázky platnosti dalších smluv, tedy smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené následně účastníky k předmětným nemovitostem dne 4. ledna 2000 či kupní smlouvy uzavřené dne 20.4.2000 mezi dovolatelkou a T. P. ke stejným nemovitostem, nepovažoval při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu věci za rozhodující.
Z tohoto důvodu a výše popsaných závěrů o rozhodujících okolnostech pro uzavření předmětné smlouvy časově blízkých okamžiku jejího uzavření je proto rovněž nepřípadný poukaz dovolatelky na další důkazy provedené odvolacím soudem, které mají svědčit pro závěr o nedostatku vážných projevů vůle účastníků. Tyto výhrady mají podle obsahu dovolání charakter uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. , protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod.
Dovolatelka netvrdí žádný z důvodů nesprávného skutkového zjištění, jímž by mohl být naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. , polemizuje pouze se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů a nabízí vlastní výklad hodnocení důkazů.
Výše popsaná skutková zjištění o okolnostech uzavřené kupní smlouvy ze dne 1.6.1999, jako i o následném jednání stran krátce po uzavření smlouvy a o jednání účastníků v delším časovém odstupu, kdy smlouvu považovali za neplatnou pro nezaplacení kupní ceny, má oporu v provedeném dokazování. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu