ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4068.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4068/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D., ve věci žalobkyně Czech production s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 1/19, PSČ 150 00, IČO 26509741, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem v Praze – Karlíně, Sokolovská 5/49, proti žalované Kadeřnické studio LORMA spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Korunní 58, PSČ 120 00, IČO 26729695, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, V Tůních 3/1637, o zaplacení částky 159 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 221/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 240/2007-211, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 240/2007-211, se v části týkající se zaplacení částky 115 095 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně
od 16. února 2004 do zaplacení zrušuje včetně souvisejících výroků o nákladech řízení
před soudy obou stupňů a v tomtéž rozsahu včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení
se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006,
č. j. 28 Cm 221/2004-167 a věc se vrací v tomto rozsahu posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006,
č. j. 28 Cm 221/2004-167, uložil žalované zaplatit žalobkyni na úhradu vynaložených nákladů, jež jí vznikly do odstoupení od uzavřené smlouvy o dílo žalovanou částku
115 095 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající části požadavku žalobkyně na úhradu vynaložených nákladů vzniklých v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo, a to co do částky 14 590 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a dále zamítl požadavek žalobkyně
na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím uplatněný z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku odstoupení žalované od uzavřené smlouvy o zprostředkování (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 240/2007-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 115 095 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně
od 16. února 2004 do zaplacení a ve výrocích II, III, a IV (první výrok). V části výroku I, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 115 095 Kč od 16. února 2004 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil
a žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok třetí).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Při právním posouzení věci dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 22. 7. 2003 uzavřena inominátní smlouva podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou
se žalobkyně zavázala ke kompletnímu produkčnímu zajištění večerní kadeřnické show
pro žalovaného s bližší specifikací práv a povinností účastníků vymezených ve smlouvě. Žalovaná využila práva předpokládaného smlouvou a dopisem ze dne 31. 10 2003 od smlouvy odstoupila. Žalobkyni tak podle smlouvy v případě odstoupení vzniklo právo na vynaložené náklady na odměny poskytnuté spolupracujícím osobám a mzdy zaměstnanců žalobkyně
ve výši 115 095 Kč. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který pro určení výše nároku žalobkyně aplikoval ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť výši vyúčtování nákladů lze zjistit a prokázat, jak uzavřel soud prvního stupně, pouze s nepoměrnými obtížemi, nemohla by být určena ani případným znaleckým posudkem. Podle odvolacího soudu vynaložení nákladů žalobkyní bylo prokázáno fakturami vystavenými na žalobce jeho externími spolupracovnicemi Z. J.
a Ing. L. S. Nepřiznaná výše nákladů se pak týkala vyúčtování telefonních poplatků a jízdného, které měly být zahrnuty do odpracované činnosti žalobkyně
při zajišťování realizace akce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 115 095 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 16. února 2004 do zaplacení, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Dovolatelka namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nesprávné, neboť přiznávají náhradu nákladů žalobkyni, aniž by z nějakého právního důvodu tato povinnost žalované vznikla. Odvolací soud se nezabýval projevem vůle stran (obsahem objednávky ze dne
16. 7. 2003 předcházející uzavřené inominátní smlouvě ze dne 22. 7. 2003), ze kterého podle dovolatelky jednoznačně vycházelo, že pokud by žalobkyně nezařídila sponzoring
na kadeřnickou show, neuzavírala by s ní žalovaná předmětnou inominátní smlouvu. Je navíc podle mínění dovolatelky otázkou, zda smlouva byla uzavřena „právoplatně“ podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka je také toho názoru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zkrátil žalovanou na jejích procesních právech, když při jednání při přednesu odvolání a závěrečného návrhu vyzval k přednesu nejprve žalovanou a až potom žalobkyni a měl přitom postupovat opačně a konečně namítá, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle §118a o. s. ř., ač tak postupovat měly. Závěrem dovolatelka namítá, že nebyly dány předpoklady pro postup soudů obou stupňů podle ustanovení §136 o. s. ř., poukazuje na to, že na straně jedné nebyla přiznána část nákladů na telefonní poplatky a jízdné, na straně druhé postupem podle §136 o. s. ř. byly přiznány ostatní náklady, i když nebyly žalobkyní prokázány.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Aplikace ustanovení §136 o. s. ř. odvolacím soudem není v posuzovaném případě správná a námitka dovolatelky směřující proti aplikaci tohoto ustanovení je důvodná, což zároveň zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, je-li jistý právní základ nároku a dále musí být výše nároku zjistitelná s nepoměrnými obtížemi, popř. není zjistitelná vůbec. Soud nemůže výši nároku určit volnou úvahou, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu skutečnosti, které mohou sloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007).
Pokud soud aplikuje ustanovení §136 o. s. ř. musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006).
Ustanovení §136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle své úvahy v případech, kdy lze jejich výši zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, je vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. v poměru speciality. I takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1141/1997).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně nevyložil jak naplnění předpokladů aplikace ustanovení §136 o. s. ř., tak následného postupu soudu při určení výše nároku. Ustanovení §136 o. s. ř. je možno aplikovat toliko tehdy, je-li nárok prokázán
co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nepoměrné obtíže při zjišťování nároků, které soudy nižších stupňů v projednávané věci shledaly, mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku (např. nákladné znalecké dokazování), které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Následné určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle ustanovení
§136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však dostatečný výklad důvodů aplikace ustanovení postrádá, jeho právní závěry jsou neúplné, tudíž nesprávné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně prokázala jí vynaložené náklady na předmět smlouvy vzniklé do odstoupení
od smlouvy. Tyto náklady měly odpovídat rozsahu odměn poskytnutých spolupracujícím osobám a mzdám zaměstnanců. Uvedené prokazovaly faktury vystavené dodavateli žalobkyně a výslechy svědkyň J. a S. Odvolací soud se však dostatečně nevypořádal
s výší těchto vynaložených a žalobkyní prokázaných nákladů, jak ji žalobkyně uplatňovala. Vyúčtováním ze dne 28. ledna 2004 z celkové částky 115 095 Kč, která je předmětem přezkumu, žalobkyně požadovala 12 600 Kč za 42 hodin práce po 300 Kč (tzv. Company direktor), 89 725 Kč za 485 hodin práce po 185 Kč (Production manager), 11 770 Kč
za 107 hodin práce po 110 Kč (Marketing manager) a 1 000 Kč za 10 hodin práce po 100 Kč (Modeling manager). Byl-li prokázán rozsah provedených prací, bylo na soudech nižších stupňů, aby se vypořádaly s požadavky kladenými zákonem na aplikaci ustanovení
§136 o. s. ř. a odůvodnily v čem jsou dány nepoměrné obtíže při zjišťování výše těchto nákladů a z jakého důvodu k určení jejich výše není možné např. nařídit důkaz znaleckým posudkem. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu současně postrádá vysvětlení úvahy určení výše, která by měla být založena na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Právní závěry odvolacího soudu jsou v uvedeném rozsahu neúplně a tudíž nesprávné.
Dovolatelka se dále naopak mýlí, zpochybňuje-li právní závěry odvolacího soudu o právní povaze smlouvy uzavřené mezi účastníky jako smlouvy nepojmenované, uzavřené podle §269 odst. 2 obch. zák. Tuto dovolací námitku navíc dovolatelka blíže nerozvíjí. Přitom závěry odvolacího soudu nejsou rozporné s hmotným právem ani judikaturou Nejvyššího soudu. Účastníci jako podnikatelé uzavřeli při své podnikatelské činnosti (§261 obch. zák.) smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy v části třetí obchodního zákoníku (§269 odst. 2 obch. zák), přičemž vzhledem k vymezení předmětu smlouvy nejde o smlouvu o dílo, byť je takto smlouva označena (§536 a násl. obch. zák.). Práva a povinnosti smluvních stran se řídí především ustanoveními uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98). Ve smlouvě účastníci určili předmět svých závazků, včetně povinnosti dovolatelky plnit žalobkyni v případě odstoupení od smlouvy v rozsahu vynaložených nákladů podle vyúčtování žalobkyně. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o povinnosti dovolatelky plnit žalobkyni podle ujednání účastníků ve smlouvě, je tento závěr rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o principu autonomie smluvních stran, povaze soukromého práva a s ní spojené společenské a hospodářské funkci smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 434/2006).
Rovněž nedůvodnou je polemika dovolatelky se závěry soudů nižších stupňů
o významu objednávky ze dne 16. 7. 2003 předcházející uzavřené inominátní smlouvě ze dne 22. 7. 2003. K uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo na základě objednávky dovolatelky (srov. ustanovení §275 odst. 4 obch. zák.), ale až projevy vůle účastníků, kteří vymezili svá práva a povinnosti v písemně uzavřené smlouvě ze dne 22. 7. 2003.
Dovolací soud se vzhledem k závěrům o nesprávnosti právních závěrů odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. nezabýval námitkami dovolatelky týkající
se tvrzených vad řízení, kdy při přednesu odvolání a závěrečného návrhu podle dovolatelky odvolací soud vyzval k jejich přednesu nejprve žalovanou a až potom žalobkyni a měl přitom postupovat opačně a námitkami, že soudy nepostupovaly podle §118a o. s. ř., ač tak postupovat měly.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit a poněvadž důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 citovaného ustanovení).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu