ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4113.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4113/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Shell Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, IČO 15890554, proti žalovanému RSDr. J. H. , zastoupenému JUDr. Janem Michalcem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická 10, o zaplacení částky 2 322 934,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 24/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 28 Co 375/2007-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. března 2007, č. j. 27 C 24/2001-121, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 250 985,10 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 2 250 985,10 Kč od 30. 8. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), dále uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem II) a zamítl žalobu co do částky 71 949,10 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 7,1 % ročně z částky 2 100 000 Kč a dále ve výši 6,9 % ročně z částky 8 300,10 Kč a s příslušenstvím ve výši 7,1 % z částky 81 949,10 Kč (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o provozování a předání servisní stanice Shell v Praze 5 (smlouva o servisní stanici ze dne 30. 9. 1998), ve které si účastníci vymezili práva a povinnosti stran smlouvy. K převzetí čerpací stanice žalovaným došlo dne 1. 4. 1997, k předání zpět žalobkyni došlo dne 3. 3. 1999. Soud dále zjistil, že žalovanému byla dne 1. 4. 1997 žalobkyní zaslána částka 2 600 000 Kč. Dne 26. 11. 1998 proběhlo mezi žalobkyní a žalovaným jednání, jehož předmětem byla mj. též „dohoda o poskytnutí ze strany žalovaného celkové analýzy hospodaření čerpací stanice ve vztahu ke staničním kartám a poskytnuté záloze ve výši 2 100 000 Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně zaplatila na účet žalovaného celkem částku 2 600 000 Kč, žalovaný žalobkyni vrátil 500 000 Kč. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému půjčku podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Smlouva o půjčce byla uzavřena konkludentně, není změnou smlouvy o čerpací stanici. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že i kdyby smlouva o půjčce nebyla uzavřena, měl by žalovaný povinnost částku 2 100 000 Kč žalobkyni vrátit podle §454 obč. zák. z titulu bezdůvodného obohacení, neboť k plnění této částky nedošlo podle mezi účastníky uzavřené smlouvy o servisní stanici. Smlouva o servisní stanici včetně jejích příloh nepředpokládala „vkládání peněžních prostředků“ na provoz čerpací stanice, jak uváděl na svou obranu žalovaný, naopak mezi stranami bylo sjednáno ručení žalovaného za prodej na úvěr. Proto soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 100 000 Kč s příslušenstvím.
Ve vztahu k částce 150 985,10 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že ji za žalovaného uhradil nový nájemník čerpací stanice T. U., který o tyto částky ponížil následně tržby odváděné žalobkyni, proto na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat. Co do částky 71 949,10 Kč soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož žalobkyně neprokázala, že by tato částka za spotřebu elektrické energie byla za žalovaného uhrazena, proto nárok z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni nevznikl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ve výroku označeným změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím věcném výroku tak, že žalobu zamítl co do částky 150 985 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této částky od 30. 8. 2004 do zaplacení, jinak jej ve výrocích pod bodem I a II potvrdil (prvý výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a ohledně částky 2 100 000 Kč s příslušenstvím věc posoudil správně též po právní stránce. Odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že na účet žalovaného složila dne 1. 4. 1997 částku 2 600 000 Kč. Tuto částku nelze spojovat se smlouvou o provozování čerpací stanice a s celkovým vyúčtováním vyplývajícím z této smlouvy a z jejího ukončení ke dni 3. 3. 1999, jak činil žalovaný. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce podle §657 obč. zák. ve spojení s ustanovením §261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jelikož bylo zjištěno, že ve prospěch žalobkyně bylo vráceno 500 000 Kč, zbývá žalovanému povinnost vrátit žalobkyni částku 2 100 000 Kč. Celkové vyúčtování ze smlouvy o čerpací stanici nelze spojovat se žalovanou částkou. Nárok žalobkyně není promlčen. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně částky 150 985 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaný byl ve smluvním vztahu se společnostmi Pražská energetika, a. s., a SPT Telecom, a. s. T. U. (následný provozovatel čerpací stanice) uhradil za žalovaného žalovanou částku, o kterou ponížil tržby odváděné žalobkyni. Částky neplatila za žalovaného žalobkyně, proto žalobkyni vznikl nárok požadovat tyto částky po následném provozovateli čerpací stanice, nikoli po žalovaném. Proto odvolací soud žalobu co do výše 150 985 Kč s příslušenstvím zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním. Dovolatel se v obsahu dovolání nevyjadřuje k jeho přípustnosti, ve vztahu k důvodům namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“] a dále namítá, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel v obsahu dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a poukazuje na vady řízení při provádění dokazování soudy nižších stupňů. Odvolací soud navíc skutkové závěry posoudil nesprávně po stránce právní, když žalobkyní poskytnuté plnění žalovanému ve výši 2 600 000 Kč posoudil nesprávně jako smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák. Dovolatel namítá, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce a to ani tzv. konkludentně. Nezpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů o poskytnutí plnění ve výši 2 600 000 Kč žalobkyní na účet žalovaného, projevy vůle účastníků však nesměřovali k uzavření smlouvy o půjčce. Pokud by šlo o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, poukazuje dovolatel na námitku promlčení, kterou v řízení uplatnil, a na běh subjektivní promlčecí doby.
Dovolatel má dále za to, že soudy nižších stupňů neposoudili všechny důkazy o tom, že žalobkyni se dostalo všech finančních prostředků za prodané pohonné hmoty, včetně žalované částky. Poukazuje na provedenou inventuru u žalovaného, přehled došlých plateb od odběratelů pohonných hmot. Tyto důkazy však soudy nižších stupňů nebyly provedeny, řízení tak bylo zatíženo vadou. Dovolatel také polemizuje s dalšími skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Částka 2 100 000 Kč byla žalobkyní vložena do systému provozování úvěrových staničních karet. Žalobkyně měla i k této částce jednostranné inkasní oprávnění, mohla tak získat převedené prostředky ihned zpět. Částka 500 000 Kč byla žalobkyní inkasována z účtu, s kterým disponovala.
Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel ve svých podáních namítal vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nedostatku věcné příslušnosti soudů nižších stupňů rozhodujících ve věci.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, žalovaný neprokázal vrácení poskytnutého plnění žalobkyni, nárok žalobkyně není promlčen, dovolání je proto nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel napadl dovoláním podle jeho obsahu rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není subjektivně přípustné v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem I ohledně částky 150 985 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této částky od 30. 8. 2004 do zaplacení). Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003).
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, na nichž rozhodnutí spočívá.Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (k tomu srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Výhrady dovolatele v poměrech projednávané věci neotevírají žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolatel v dovolání toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů.
Dovolatelem zpochybňované závěry odvolacího soudu (který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) o právní povaze plnění žalobkyní poskytnutého žalovanému nejsou v rozporu s hmotným právem ani judikaturou Nejvyššího soudu.
Vyslovené závěry odvolacího soudu o účastníky uzavřené smlouvě o servisní stanici a dále o samostatně uzavřené smlouvě o půjčce jsou plně v souladu s principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1.
Závěry odvolacího soudu o uzavřené smlouvě o půjčce jsou také v souladu s judikaturou o reálné (nikoli jen konsensuální) povaze půjčky (§657 obč. zák.), přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka, zde žalovaného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003). Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Otázku zásadního právního významu nepředstavují ani dovolací námitky žalovaného směřující do nesprávného posouzení námitky promlčení žalovaného vznesené žalovaným v průběhu řízení. K otázce promlčení nároku ze smlouvy o půjčce uzavřené do 31. 12. 2000 (ve znění občanského zákoníku k tomuto datu) se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, které bylo uveřejněno pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, v němž dovodil, že promlčecí doba ohledně pohledávky z půjčky trvá tři roky a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 občanského zákoníku). Podle ustálené judikatury se u půjčky poskytnuté do 31. 12. 2000 promlčení vždy řídilo občanským zákoníkem, a to i v případě, že její účastníci byli podnikateli a k půjčce došlo při jejich podnikatelské činnosti. Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává, že nárok žalobkyně by nebyl promlčen ani v případě posouzení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku (ve znění občanského zákoníku k 31. 12. 2000) a promlčecí doba je tedy čtyřletá (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 26, ročník 2004).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatel uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
K podáním žalovaného, kterými namítal vadu řízení (věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6), Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet nemohl, neboť tomu brání ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř., jelikož tato podání dovolatel učinil po uplynutí dovolací lhůty. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání nebylo možno k případným vadám řízení přihlížet ani z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto existenci této tvrzené vady řízení nezkoumal.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že procesně neúspěšnému žalovanému (dovolateli) náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu