Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2011, sp. zn. 26 Cdo 4075/2008 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4075.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4075.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4075/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně HELP reality s. r. o. , IČ: 63482801, se sídlem v Brně, Ladova 1809/21, zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalovaným: 1) Ing. M. P. , 2) K. B. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Šidlem, advokátem se sídlem v Brně, Panská 12/14, 3) S. D. , 4) M. Š. , o zaplacení částky 33.012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 49/2000, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2008, č. j. 38 Co 10/2006-156, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se původně domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 70.899,20 Kč s příslušenstvím. Uzavřela s nimi smlouvu o nájmu 78,8 m2 nebytových prostor v jejich domě, kterou bylo sjednáno nájemné 3.206,35 Kč za m2 pronajaté plochy (21.055,- Kč měsíčně). Následně zjistila, že ve skutečnosti užívala nebytové prostory jen o výměře 69,65 m2. Za 28 měsíců od září 1997 do prosince 1999 však zaplatila za užívání nebytových prostor částku 21.055,- Kč měsíčně a žalovaní se tak na její úkor bezdůvodně obohatili o 2.444,80 Kč měsíčně, celkem o 70.899,20 Kč. V průběhu řízení uvedla, že užívala nebytové prostory o výměře 74,39 m2 a žalovaným tedy náleželo nájemné ve výši 19.876,- Kč měsíčně. Za uvedené období tak zaplatila o 33.018,- Kč více. Požadovala, aby jí žalovaní tuto částku spolu s úroky z prodlení zaplatili, a ohledně částky 37.887,- Kč vzala žalobu zpět. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem z 21. 6. 2005, č. j. 29 C 49/2000-130, ve znění doplňujícího usnesení z 21. 6. 2007, č. j. 29 C 49/2000-146, řízení o zaplacení částky 37.887,- Kč s příslušenstvím zastavil, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 33.012,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako spoluvlastníci uzavřeli se žalobkyní 1. 9. 1997 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly nebytové prostory v jejich domě č. p. 5 na ulici Mezírka v Brně. Žalobkyni přenechali k užívání nebytové prostory vymezené jako „obchodní a kancelářské prostory v rohovém přízemí“ o výměře 78,8 m2. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 3.206,35 Kč za m2 ročně, tj. celkem 21.055,- Kč měsíčně a 252.660,- Kč ročně. Podle znaleckého posudku znalkyně JUDr. Dany Kalinové činila výměra pronajatých 2 kanceláří, kuchyně, WC, spíže a koupelny 72,30 m2 a 3 souvisících výkladů 2,09 m2, celkem 74,39 m2, čemuž odpovídá nájemné za užívání těchto nebytových prostor 19.876,- Kč měsíčně (3.206,35 Kč za m2). Dále žalobkyně užívala společné prostory domu 17,50 m2, dvůr 18,80 m2, dveřní ústupek (vstup do provozovny) 0,77 m2, plochu zabranou výkladem a reklamou na plášti domu 8,85 m2 a reklamním poutačem kolmo k plášti domu 0,50 m2. Částka účtovaná žalovanými za užívání nebytových prostor a reklamu, je v místě obvyklá. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně ve smyslu §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) nedošlo. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem z 24. 1. 2008, č. j. 38 Co 10/2006-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 33.012,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 22. 2. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně zaplacení dalších úroků z prodlení rozsudek soudu prvního potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování zprávou Úřadu městské části Brno–střed k závěru, že k uzavření předmětné nájemní smlouvy nebylo třeba předchozího souhlasu obce podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor a že smlouva obsahuje veškeré náležitosti stanovené §3 odst. 3 tohoto zákona. Dále konstatoval, že ze znaleckého posudku JUDr. Dany Kalinové vyplývá celková plocha nebytových prostor užívaných žalobkyní 74,39 m2 a při sjednané výši nájemného 3.206,35 Kč za m2 jde o částku 19.876,- Kč měsíčně. Přitom s pronájmem plochy domu k umístění reklamy není ve smlouvě uvažováno a společné prostory nelze zahrnout do užívané plochy, neboť se na ně zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor nevztahuje. Protože žalobkyně hradila nájemné za užívání domu ve výměře 78,8 m2 namísto skutečně užívaných 74,39 m2, požaduje po žalovaných právem rozdíl ve výši 1.179,- Kč měsíčně, tj. za 28 měsíců celkem částku 33.012,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ten jí přísluší ode dne doručení žaloby poslednímu ze žalovaných a jeho výše je odvozena z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Proto ohledně úroků z prodlení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud pochybil, neboť nerespektoval vůli účastníků společně projevenou v platné nájemní smlouvě obsahující ujednání o celkové výměře nebytových prostor v rozsahu 78,8 m2. Smlouva byla uzavřena na žádost žalobkyně, která provozuje realitní kancelář a která nyní napadá ujednání smlouvy, jež sama navrhla a do smlouvy zapracovala. Z textu smlouvy plyne, že strany označily pronajímanou plochu v celkové výměře, nikoliv podlahové. Žalobkyně užívala podle vypracovaného znaleckého posudku v domě žalovaných plochu v celkové výměře vyšší než 120 m2. Závěr odvolacího soudu, že v celkové výměře 78,7 m2, uvedené v nájemní smlouvě, nebylo uvažováno s reklamními či jinými žalovanou užívanými plochami, nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná 1) se s dovoláním žalovaného 2) ztotožnila. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence těchto vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává. Podle §241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009., s. 1920-1921). Nelze ani přehlédnout, že podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že např. účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Účastníci sjednali v nájemní smlouvě z 1. 9. 1997 výši nájemného násobkem pevné částky za užívání celkové výměry pronajatých nebytových prostor, přičemž tímto způsobem provedli výpočet ročního a měsíčního nájemného. Z písemného obsahu nájemní smlouvy je proto zřejmá jejich vůle vázat výši nájemného na konkrétně užívanou plochu. Současně předmětem nájmu byly určeny „nebytové prostory ve výše uvedené nemovitosti, a to kancelářské a nebytové prostory v rohovém přízemí“, nikoliv tedy společné prostory domu nebo plocha jeho pláště. Jestliže skutečná výměra specifikovaných nebytových prostor činila 74,39 m2 , pak z této plochy bylo nájemné sjednáno a nic na tom nemění, že ve smlouvě byla uvedena výměra vyšší. Protože se dovolateli nepodařilo prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. ledna 2011 JUDr. Marie R e z k o v á, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/27/2011
Spisová značka:26 Cdo 4075/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4075.2008.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dokazování
Výklad projevu vůle
Dotčené předpisy:§35 odst. 2 obč. zák.
§132 obč. zák.
§243b odst. 2 o. s. ř.
§243b odst. 6 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25