ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4118.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4118/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) MUDr. E. Š. , b) Mgr. M. P. a c) Mgr. Ing. J. H., proti žalovaným: 1) J. Z. a 2) M. Š. , zastoupeným JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 219/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 35 Co 52/2008-128, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 26. 7. 2005 se žalobci jako podíloví spoluvlastníci domu (tehdy byla spoluvlastnicí i MUDr. O. C.) domáhali přivolení k výpovědi z nájmu níže specifikovaného bytu žalovaných z důvodu, že žalobce c) potřebuje byt, který má větší podlahovou výměru, pro sebe /§711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. účinnou od 31. 3. 2006 - dále „obč. zák.“/.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem z 19. 6. 2007, č. j. 23 C 219/2005-100, ve znění opravného usnesení z 19. 12. 2007, č. j. 23 C 219/2005-118, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 1284 v k. ú. N., a to žalobkyně a) v rozsahu ideální 1/4, žalobkyně b) v rozsahu 1/8, a žalobce v rozsahu ideálních 5/8. Žalovaní manželé jsou společnými nájemci předmětného bytu v prvním patře domu o rozloze 60 m2, který byl žalovanému přidělen rozhodnutím z 2. 3. 1988, dohoda o jeho užívání byla uzavřena 31. 3. 1988. V přízemí domu žalobkyně a) přenechala dva byty o rozloze 40,6 m2 a 25,9 m2 přenechala své příbuzné paní H. a panu Š. V budoucnu by tam měli bydlet její vnuk a vnučka. V prvním patře domu se nachází volný byt po zemřelé paní D. o rozloze 51,7 m2, ve třetím patře po C. o rozloze 106,4 m2 a ve čtvrtém patře po panu P. o rozloze 69,5 m2. Dále jsou v domě čtyři byty pronajaty na dobu určitou, které již „doběhly“. Z těchto bytů mají tři rozlohu kolem 20 m2 a čtvrtý byt ve druhém patře domu chce sestra žalobce žalobkyně b) do budoucna připojit ke svému bytu. Žalobce sám užívá byt ve čtvrtém poschodí o rozloze 41,7 m2. Byt žalovaných chce rekonstruovat stejně jako jeho sestra, která bydlí v totožném bytě o patro výše, a do budoucna spojit s bytem po paní D. Kromě toho má byt okna do ulice a jeho umístění v prvním patře mu více vyhovuje, neboť dům nemá výtah. Žalobce je rovněž podílovým spoluvlastníkem domu na V. v rozsahu ideální 1/16, ale žádný z bytů, které se v něm nachází, není právně volný. Žalobci se jako spoluvlastníci dohodli, že uvolněný byt po žalovaných bude užívat žalobce. Žalovaný je plně invalidní s diagnózou arter. hypertense III. st. Hodně času tráví na chatě u B., do P. se vrací dvakrát měsíčně pro důchod a na kontrolu k lékaři, na zimu a pokud mu není dobře. Žalovaná zatím pracuje, avšak chystá se do starobního důchodu. Dříve chtěli vyměnit předmětný byt s dcerou, který bydlí u vinohradské nemocnice, kde je žalovaný v případě nutnosti hospitalizovaný, ale spoluvlastníci domu s tím nesouhlasili. Jako odstupné jim nabízeli částku 100.000,- Kč, kterou odmítli jako nepřiměřenou. Rozsudkem soudu prvního stupně ze 4. 6. 2004, č. j. 21 C 193/2001-232, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaných z důvodu, že jej neužívají bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívají jen občas podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Rozsudek byl potvrzen rozhodnutím odvolacího soudu ze 3. 11. 2004, č. j. 58 Co 497/2004-266.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď žalobců z nájmu bytu žalovaných obsažená v žalobě splňuje stanovené náležitosti, a konstatoval, že podle soudní praxe je bytová potřeba pronajímatele dána v případech, že nemá vlastní byt, bydlí v bytě o menší podlahové výměře, hůře vybaveném, než je byt nájemce, bydlí v místě vzdálenějším od pracoviště či města anebo jako vlastník či spoluvlastník chce realizovat své vlastnické právo. V dané věci se jedná o byty ve stejném domě, čímž odpadají úvahy o jejich poloze a vybavenosti. Byt užívaný žalobcem má o 18,3 m2 menší podlahovou výměru než byt užívaný žalovanými, nicméně žalobce je mladý svobodný muž, jemuž by stávající byt měl stačit. Naproti tomu žalovaní jsou starší manželé, žalovaný je invalidním důchodcem, v bytě žije dlouho a stěhování by pro něj s manželkou mohlo být stresující. V domě jsou navíc další volné byty od garsonky až po sloučený byt po C. Byty po paní D. a panu P. jsou rozlohou podobné bytu žalovaných a žalobkyně a) má v přízemí pronajaté dva byty, jež sama neužívá. Žalobce má možnost vybrat si mezi nimi a upravit si je podle svého přání. Vzhledem k tomu soud prvního stupně nezkoumal obsazenost domu na V. Jestliže žalobce za této situace trvá na výpovědi žalovaných, je jeho jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 18. 3. 2008, č. j. 35 Co 52/2008-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k „výpovědi nájmu bytu č. 7, II. kategorie, o velikosti 1+1, sestávajícího z jednoho pokoje, jedné kuchyně a příslušenství, ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. 1284, B. ze Š. 12, v P. 4, kterou dali žalobci žalovaným žalobou z 25. 7. 2005“, určil, že „nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, a že „žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zmínil jako jeden z případů, kdy je dána bytová potřeba pronajímatele, popř. dalších osob, situaci, kdy tyto osoby bydlí v bytě o menší podlahové výměře než nájemce. Z provedeného dokazování vyplývá, že tak je tomu rovněž v posuzované věci, a proto byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/1999). Soud ani v takovém případě nemusí žalobě vyhovět s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák., avšak závěry soudu prvního stupně nemohou obstát. V takovém případě je třeba zabývat se důvody na straně žalobců i žalovaných, u nichž se přihlíží zejména k jejich věku, zdravotnímu stavu a důsledkům změny prostředí. Žalovaní namítali šikanózní jednání žalobců s poukazem ohledem na předcházející soudní spory, nicméně skutečnost, že se žalobci domnívali, že byly naplněny výpovědní důvody a obrátili se na soud, nelze jejich jednání považovat za šikanózní, zejména když k výpovědi z nájmu bytu bylo nutné přivolení soudu a žaloby byly zamítnuty pro neunesení důkazního břemene. Bezpředmětná je i námitka, že v domě se nachází volné byty, neboť žalobci jako podíloví spoluvlastníci domu mají právo zvolit si k vlastnímu bydlení byt, který jim vyhovuje, a nelze jim vnucovat jiné způsoby řešení jejich bytové situace. Nebylo prokázáno, že změna prostředí bude mít nepříznivý vliv na zdravotní stav žalovaného, a to i s přihlédnutím k jeho výpovědi, že pobývá půl roku na chalupě mimo Prahu, kam bez problémů dvakrát měsíčně cestuje. Žalovaní jsou starší nikoliv staré osoby, přičemž sami se nebránili smírnému řešení sporu, pokud jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a dříve navrhovali výměnu bytu za byt jejich dcery.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky naplnění důvodu přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a výkonu práva žalobců v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Vzal v úvahu jen nepatrně menší výměru bytu užívaného žalobcem, aniž přihlédl k dalším okolnostem. Blíže nezkoumal, zda rozdíl ve výměře obou bytů je skutečně takový, že spolu s rekonstrukcí bytu umožní způsob bydlení, který naplní uvedený výpovědní důvod. Spokojil se pouze s tvrzením žalobce, že chce byt přestavět stejně jako žalobkyně b), aniž zkoumal dispozice bytu po přestavbě a jaké změny může z pohledu kvality žalobci přinést. Z dokazování navíc vyplynulo, že jejich byt neumožňuje provést stejné úpravy jako v bytě sestry žalobce, neboť ten je daleko větší. Velikost bytu nevypovídá také sama o sobě o jeho kvalitě a odvolací soud nezjišťoval, zda žalobci nelze zajistit lepší kvalitu bydlení v jiném volném bytě v domě. Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. tak nebyl naplněn. Žalobce je jako spoluvlastník domu vázán nájemní smlouvou i dalšími závazky mezi pronajímatelem a nájemcem a jeho vlastnické právo neplatí absolutně. Bylo prokázáno, že v domě se nachází několik volných bytů, z nich některé jsou nesporně větší než byt, který užívají. Výpověď je tak v rozporu s dobrými mravy, a to i vzhledem ke zdravotnímu stavu žalovaného. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé v této souvislosti pouze uvedli, že závěry odvolacího soudu týkající se aplikace §3 odst. 1 obč. zák. nemají oporu ve skutkových zjištěních, aniž by konkretizovali, o které závěry se jedná a v čem má spočívat jejich rozpor v provedeném dokazování. Kromě toho od tvrzení, že dotčené byty mají totožnou výměru, žalovaní po provedeném dokazování sami upustili, skutečnosti, že žalovaní vůči nim v minulosti vedli soudní řízení a že v domě se nachází další volné byty, nikdo nesporoval a zdravotní stav žalovaného by zjištěn z lékařské zprávy.
Dovolatelé dále uplatili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s tím, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Soudní praxe nezaznamenala odklon od právního názoru, že ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je naopak třeba chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy pronajímatel má vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě, jehož je vlastníkem, a o dům také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě hodlá si vylepšit své bytové poměry ve vlastním domě bydlením v dalším bytě. Smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. tedy je i to, aby bylo pronajímateli umožněno (kvalitnější) bydlení ve vlastním domě a tím mohl lépe realizovat své vlastnické právo k domu (srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1209/2002). Je-li smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. umožnit pronajímateli bydlení ve vlastním domě (aby pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo), nelze podle názoru dovolacího soudu neexistenci bytové potřeby pronajímatele odůvodnit ani tím, že je nájemcem jiného bytu.
Při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. nelze na neexistenci bytové potřeby pronajímatele usoudit ani v situaci, kdy pronajímatel má ve svém domě jiný právně volný byt; žalobce jako spoluvlastník předmětného domu má právo zvolit si ve svém domě k vlastnímu bydlení byt, který mu vyhovuje, a nelze mu vnucovat jiné způsoby řešení jeho bytové situace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 26 Cdo 87/99). Skutkové zjištění, že v předmětném domě je volný jiný byt (jiný než ten, vůči jehož nájemcům uplatnili pronajímatelé výpověď z nájmu bytu), je tedy bez právního významu pro posouzení otázky bytové potřeby pronajímatele [ve smyslu §711 odst. 1 písm. a) obč. zák.], ale může se uplatnit při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., což připadá v úvahu i v případě výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) dovodila, že ani v případě, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. bude dán, nemusí soud (mimořádně) žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, pod pořadovým číslem 36). V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. i v rozsudcích z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 13. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004.
Z uvedeného je zřejmé, že bytová potřeba pronajímatelů, spoluvlastníků domu, je dána i v případě, že mají zájem na vylepšení svých současných bytových potřeb (ať už všech nebo jednoho z nich), a to v souvislosti s realizací svého vlastnického práva. V daném případě vyplývá tato potřeba z úmyslu zajistit pro většinového spoluvlastníka bydlení v bytě o větší podlahové výměře a výhodněji situovaného z hlediska jeho polohy v domě i možnosti rekonstrukce, v budoucnu i v souvislosti s dalším bytem (pouze k doplnění byty žalobce a jeho sestry jsou totožné, neboť se nachází přímo nad sebou). Dovolací soud dále souhlasí se závěry odvolacího soudu, že okolnosti na straně nájemců nejsou natolik závažné, aby odůvodňovaly odepření výkonu práva žalobců pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o. s. ř. I když se v domě nacházejí jiné volné byty, žádný z nich nesplňuje požadavky žalobce – rozloha, patro a postup rekonstrukce. Navíc zdravotní stav žalovaného není tak závažný, aby nesnesl změnu prostředí. Žalovaní v řízení několikrát uvedli, že na předmětném bytě nelpí a jsou ochotni jej vyměnit za byt rovnocenný.
Protože se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu