Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.09.2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1580.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1580.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1580/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatobroská 363, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 34, 602 00, o zaplacení částky ve výši 117.221,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1392/1999, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2010, č.j. 28 Co 273/2008-299, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7.770,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oldřicha Navrátila, advokáta zastupujícího žalobce. Odůvodnění: (§243c odst. 2 o. s. ř.) Žalobce se žalobou podanou dne 23. 7. 1999 domáhal po žalovaném zaplacení částky 117.221,- Kč. Uvedl, že žalovaný prováděl stavební rekonstrukci v budově Masarykovy základní školy ve Ždánicích. Na základě ústní dohody z května 1996 pro žalovaného provedl instalatérské práce, které řádně vyúčtoval a vyfakturoval v konečné výši 147.221,- Kč. Uvedl, že od žalovaného obdržel pouze zálohu na provedené práce ve výši 30.000,- Kč, zatímco zbývajících 117.221,- Kč žalovaný nezaplatil. Žalovaný učinil nesporným, že žalobce pro něj provedl instalatérské práce, které představovaly subdodávku v rámci smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 1996, č. 0296, uzavřené mezi žalovaným jako zhotovitelem a Městem Ždánice jako objednatelem. Dále však uvedl, že se jednalo o práce dokončovací, za které žalobci zaplatil částku 30.000,- Kč odpovídající rozsahu provedených prací. Nadto uvedl, že materiál pro stavební práce nedodal žalobce. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 8. 2003, č. j. 14 C 1392/99-106, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné právo je s ohledem na §107 obč. zák. promlčeno. K odvolaní žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 10. 2005, č. j. 28 Co 187/2004-144, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky řízení je vztahem obchodněprávním, na nějž dopadá §397 obch. zák., které stanoví čtyřletou promlčecí lhůtu. V těchto intencích uzavřel, že žalobcem uplatněné právo promlčené není a soudu prvního stupně uložil, aby zjistil, zda se žalovaný na úkor žalobce obohatil a v jakém rozsahu. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2008, č.j. 14 C 1392/1999-238, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 117.221,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce v řízení prokázal, že rozsah prací i objem dodaného materiálu odpovídal vyfakturovaným částkám v celkové výši 147.221,- Kč. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, neboť tito se nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy. Z uvedeného důvodu se žalovaný na úkor žalobce ve shora zjištěném rozsahu provedených prací a objemu dodaného materiálu bezdůvodně obohatil a je povinen získané bezdůvodné obohacení vydat formou peněžité náhrady. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně posuzoval rozsah bezdůvodného obohacení, neboť namísto hodnoty provedených prací a dodaného materiálu měl vycházet z částky odpovídající zhodnocení příslušných prostor v budově základní školy. Dále namítal, že ve vztahu k uplatněnému nároku není pasivně věcně legitimován, když obohaceným je Město Ždánice jako vlastník budovy základní školy. Žalovaný konečně namítal i nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, když zdůraznil, že žalobce práce činil v rámci sdružení bez právní subjektivity ve smyslu §829 a násl. obč. zák. společně s J. H. a F. K. V této souvislosti uvedl, že pokud by byla žaloba důvodná, mohl žalobce požadovat nejvýše 1/3 částky odpovídající rozsahu zjištěného bezdůvodného obohacení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č.j. 28 Co 273/2008-299, rozsudek soudu prvního stupně co do částky ve výši 102.306,- Kč potvrdil, a co do částky ve výši 14.915,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je osobou aktivně legitimovanou k uplatnění nároku v celé výši, neboť v rámci sdružení bez právní subjektivity s přihlédnutím k přiměřenému výkladu §835 odst. 2 obč. zák. vystupuje z pozice solidárních věřitelů. Odvolací soud dále uvedl, že za situace, kdy je mezi účastníky nesporné, že práce vykonané žalobcem včetně dodávky materiálu byly součástí díla, které se žalovaný zavázal smlouvou ze dne 1. 7. 1996 vykonat pro Město Ždánice, není obohaceným vlastník zhodnocené budovy, ale ten, kdo se takové zhodnocení smluvně zavázal dodat a za tuto dodávku obdržel odměnu, tedy žalovaný. Ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení pak odvolací soud s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že výše peněžité náhrady se musí odvíjet od nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění. V daném směru pak odvolací soud uzavřel, že žalobce prokázal, že provedl práce v jím tvrzeném rozsahu, což bylo doloženo i znaleckým posudkem Ing. Františka Dobiáše. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod žalovaný uvedl nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle §241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že: a) odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, jelikož v řízení nebylo a nemohlo být prokázáno, že rozhodující část instalatérských prací provedl žalobce, b) pokud mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření smlouvy, je pasivně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení Město Ždánice jako vlastník budovy základní školy, která byla stavebními pracemi zhodnocena, c) rozsah bezdůvodného obohacení se odvíjí nikoliv od rozsahu provedených prací a objemu dodaného materiálu, ale od zhodnocení nemovitosti, kterého bylo takovými pracemi dosáhnuto, d) vzhledem k tomu, že žalobce práce provedl v rámci sdružení bez právní subjektivity společně s J. H. a F. K., je aktivně legitimován k vymáhání pouze 1/3 žalované částky, neboť členové takového sdružení nemají postavení solidárních věřitelů. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v rámci podaného dovolání pouze opakuje argumentaci, s níž se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání jako nedůvodné odmítl. Dovolací soud nejprve posoudil otázku, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení. Navíc mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92; příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1879). Jinými slovy o případ tzv. skryté diformity zakládající přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se nejedná, pokud zrušující rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje takový závazný právní názor ve věci samé, jímž by byl soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 826/2007). V souzené věci došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 28 Co 187/2004-144, se závěrem, že právo uplatněné žalobcem není promlčeno a že bude na soudu prvního stupně, aby posoudil otázku vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně nebyl při posuzování otázky vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení (tedy otázky, jež je předmětem dovolacího přezkumu) omezen závazným právním názorem odvolacího soudu. Dovolací soud proto uzavřel, že v souzené věci se o případ skryté diformity, která by založila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nejedná. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolání však není přípustné. 1/ K otázce nesprávných skutkových zjištění (ad a) Z ustanovení §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že pokud se dovolací soud zabývá otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., pomocí nějž je možné poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, je k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4056/2009, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3713/2008). Napadá-li přitom dovolatel správnost závěru odvolacího soudu, o tom, že žalobce provedl stavební práce v celém tvrzeném rozsahu a sám opatřil i stavební materiál, a tvrdí-li dovolatel opak, totiž že žalobce v řízení neprokázal provedení rozhodující části stavebních prací ani dodávku materiálu, směřují jeho výtky především ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, jež však dovolacímu soudu při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřísluší přezkoumávat (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Dovolací soud proto k uvedeným dovolacím námitkám týkajícím se skutkových zjištění zaujatých odvolacím soudem nemohl přihlédnout. Protože přípustnost dovolání může být v souzené věci založena pouze prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolací soud předesílá, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem a že musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1127/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009). V souzené věci tak dovolací soud vyšel ze zjištění o tom, že mezi žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena smlouva, a že žalobcem provedené práce byly součástí díla, jež se žalovaný na základě smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 1996, č. 0296, zavázal dodat pro Město Ždánice jako objednatele a jež rovněž objednateli vyúčtoval. V rámci takto vymezeného skutkového stavu pak dovolací soud dospěl k následujícím právním závěrům: 2/ K otázce pasivní věcné legitimace (ad b) Podle §451 odst. 1 obč. zák. musí „ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, obohacení vydat.“ Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „[p]odmínkou získání bezdůvodného obohacení nemusí být skutečnost, že věc, na které byly provedeny určité úpravy, tvořící základ majetkového prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil. Pokud budou úpravy např. dále vyúčtovány tím, pro něhož byly prováděny, vlastníku věci, jakožto odměna za jejich provedení, je bezdůvodně obohaceným ten, pro něhož byly úpravy prováděny, tj. v tomto případě žalovaný.“ Uvedený závěr plně respektuje, že bezdůvodné obohacení může vznikat pouze tomu, kdo majetkový prospěch získal, aniž by pro to existoval právem aprobovaný důvod. V souzené věci je odpovědnost za bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení budovy základní školy na straně Města Ždánic jako vlastníka budovy vyloučena již proto, že ke zhodnocení došlo na základě smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 1996, č. 0296, uzavřené mezi Městem Ždánice a žalovaným. Navíc sám žalovaný připustil, že práce provedené žalobcem byly zahrnuty do vyúčtování díla a takto byly Městem Ždánice žalovanému proplaceny. V takovém případě se plně uplatní závěry zaujaté v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, a to s tím důsledkem, že v souzené věci je obohaceným na úkor žalobce právě žalovaný. Protože odvolací soud posoudil shora položenou otázku v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dovolací soud projednání této otázky nepřipustil. 3/ K otázce rozsahu bezdůvodného obohacení (ad c) Podle §458 odst. 1 obč. zák. „musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Dovolací soud předně odmítl argumentaci dovolatele, který poukazoval na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 odo 871/2004. Je sice pravdou, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu (vedle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 odo 871/2004, též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005) vychází z právního názoru, že „v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost, je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou domu před adaptací a po ní [zhodnocení nemovitosti].“ Uvedená judikatura však na souzenou věc nedopadá, neboť vychází z odlišného skutkového základu. Dovolatel přehlíží, že předmětem řízení v souzené věci není bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nemovitosti – v daném případě budovy základní školy, za něž by její vlastník neposkytl zhotoviteli odpovídající peněžitou náhradu (ostatně tomu odpovídá i zdůvodnění otázky pasivní věcné legitimace pod bodem 2/ tohoto rozhodnutí), ale naopak, že předmětem řízení je bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představující stavební práce a materiál dodané žalobcem, které žalovaný jako zhotovitel vyúčtoval vlastníku nemovitosti jako objednateli na základě smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 1996, č. 0296. Rozsah obohacení žalovaného se tak neodvíjí od zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví objednatele, ale vychází z ocenění plnění, které žalobce žalovanému poskytl. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/1999, uvedl, že „[i]nstitut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák. Bezdůvodné obohacení vzniká tomu, komu se na úkor druhého dostalo majetkové hodnoty, jež se projevila zvýšením jeho aktiv či snížením pasiv, a to např. i plněním bez právního důvodu. [...] Protože jde o plnění ve výkonech (stavební činnost), jež není možné dobře vrátit, je [obohacený] povinen zaplatit peněžní náhradu odpovídající majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že nevynaložil žádné náklady na provedení příslušných stavebních prací; při posouzení výše této náhrady je proto třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by musel vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění.“ Obdobně pak dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, k závěru, že „[p]ři posuzování výše peněžité náhrady [za subdodávku stavebních prací] je třeba vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění.“ Pokud v souzené věci soudy nižších stupňů vycházely při posouzení rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného z obvyklé ceny provedených stavebních prací a dodaného materiálu zjištěné znaleckým posudkem (viz č. l. 177 a násl.), je jejich právní posouzení v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dovolací soud z uvedeného důvodu projednání shora položené otázky nepřipustil. 4/ K otázce aktivní věcné legitimace (ad d) Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit ani otázka předložená dovolatelem ve vztahu k aktivní věcné legitimaci žalobce, tj. zda členové sdružení ve smyslu §829 a násl. mají postavení solidárních věřitelů, a zda je tudíž žalobce, který předmětné stavební práce poskytl společně s J. H. a F. K., oprávněn uplatňovat nárok z bezdůvodného obohacení v celé výši. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, a z poslední též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010) platí, že účastníci sdružení (včetně sdružení zaniklého) „jsou z právních úkonů týkajících se majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení oprávněni a povinni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou, tj. solidárně,“ přičemž „[v]e sporech s jinými osobami ohledně takového majetku má každý z věřitelů své samostatné právo k uplatnění pohledávky (popř. části pohledávky) a nezávisle na ostatních ji může uplatnit žalobou u soudu.“ Jak správně uvedl v souzené věci odvolací soud, aktivní solidarita členů sdružení při uplatňování majetkových práv vzniklých při výkonu společné jejich činnosti přetrvávající do doby po zániku sdružení ostatně zajišťuje též žádoucí rovnováhu práv a povinností členů sdružení s přihlédnutím k jejich pasivní solidaritě vyplývající z ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006). Protože odvolací soud i v tomto případě respektoval závěry zaujaté v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, dovolací soud projednání položené otázky nepřipustil. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 14 C 1392/1999, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 102.306,- Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 6.175,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) bez DPH (subjekt není plátcem DPH). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 13. září 2011 JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/13/2011
Spisová značka:28 Cdo 1580/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1580.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Přípustnost dovolání
Společná práva
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§451 obč. zák.
§458 odst. 1 obč. zák.
§835 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25