ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.173.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 173/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně CPI Reality, a.s., IČ: 281 83 436, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1601/47, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1601/47, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 308/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 53 Co 174/2010-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č.j. 53 Co 174/2010-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. listopadu 2009, č.j. 9 C 308/2008-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 9 C 308/2008-60, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území B. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost V. , dopisem ze dne 30. března 2001 požádala žalovanou podle ustanovení §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na vlastnictví; žádost odůvodnila tím, že pozemek je zastavěn budovou v jejím vlastnictví a na něj navazující pozemky s provozem této budovy bezprostředně souvisejí a byly spotřebnímu družstvu V. (předchůdkyni žadatelky) odevzdány do trvalého užívání podle §70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Stalo se tak na základě hospodářské smlouvy, uzavřené mezi tímto spotřebním družstvem a československým státem (v písemné formě) dne 15. 12. 1981, pod č.j. TU/HS 654/81, jíž za spotřební družstvo podepsal jeho tehdejší předseda K. S.
Shledávaje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na žádaném určení práva (§80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných pozemků žalobkyně není. Řídil se přitom právním názorem, že k platnosti hospodářské smlouvy o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání – jež se podle §23 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. obligatorně uzavírala v písemné formě – bylo třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob (§104 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb.). Jelikož v daném případě hospodářskou smlouvou za družstvo podepsal pouze jeho předseda, jde o smlouvu neplatnou, která nemohla mít za následek vznik práva trvalého užívání a nemohlo proto dojít k jeho transformaci na právo vlastnické (§879c odst. 1 obč. zák.). Závěr o neplatnosti hospodářské smlouvy – podle názoru odvolacího soudu – plyne i ze stanov družstva, podle nichž bylo třeba k platnosti písemných právních úkonů podpisů předsedy (nebo místopředsedy) družstva a dalšího člena představenstva družstva. Právo trvalého užívání pozemků nemohla žalobkyně (její právní předchůdkyně) nabýt ani vydržením, neboť jde o právo závazkové a nikoliv věcné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně pak zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že její právní předchůdkyni – výrobnímu družstvu V. – nevzniklo právo trvalého užívání pozemků. Hospodářskou smlouvu o jeho zřízení pokládá za platný právní úkon a dovozuje, že pokud předseda družstva při podepisování smlouvy překročil zákonné zmocnění, podle §22 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb. platí, že družstvo svým dalším jednáním tento úkon schválilo. Uzavírání hospodářských smluv o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání – podle názoru žalobkyně – patřilo k běžné činnosti družstva a ke sjednání smlouvy postačoval proto pouze podpis předsedy družstva. K řečenému žalobkyně dodala, že družstvo, jež pozemky oprávněně užívalo od roku 1981, bylo se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu právo trvalého užívání patří, a proto je mohlo (jako oprávněný držitel) nabýt i vydržením. Podle ustanovení §879c odst. 1 obč. zák. se pak toto právo změnilo na právo vlastnické. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté změny rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci shledává dovolací soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v otázce vzniku práva trvalého užívání podle §70 odst. 1 hospodářského zákoníku (jež se za daných skutkových okolností mělo transformovat v právo vlastnické; §879c odst. 1 obč. zák.), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním označených právních otázkách (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 30. 4. 1990, části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským.
Podle §879c obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby,
v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnost tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnické právo osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.
Otázkou vzniku práva trvalého užívání pozemku (jako podmínky pro jeho transformaci na právo vlastnické) se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, v němž, mimo jiné, dovodil, že k odevzdání majetku do trvalého užívání ve smyslu §70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, mohlo dojít již na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace, tedy nikoliv výlučně na základě hospodářské smlouvy, dvoustranného právního úkonu vyžadujícího ke své platnosti písemného projevu vůle obou subjektů. Zdůraznil přitom, že zatímco pro převody správy národního majetku (§68 HZ) a převody národního majetku do vlastnictví jiných socialistických organizací než státních (§69 HZ) byla povinnost uzavřít hospodářskou smlouvou zakotvena přímo v zákoně, v případě odevzdání majetku do trvalého užívání podle §70 odst. 1 HZ (tedy dle zákonem užité dikce úkonu jednostranného) tomu tak není. A protože cit. ustanovení neobsahuje zákonné zmocnění k úpravě postupu při těchto převodech prováděcími předpisy, nelze aplikovat ustanovení §10 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správně národního majetku (tedy ani obsahově totožnou úpravu v §10 vyhlášky č. 156/1975 Sb., která vyhlášku č. 104/1966 Sb. s účinností od 1. 1. 1976 nahradila), jíž znění je v rozporu s cit. ustanovením zákona (srov. čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky).
Závěr o platnosti hospodářské smlouvy nemusí být tedy pro posouzení otázky vzniku práva trvalého užívání k předmětným pozemkům v dané věci určující, jestliže ke vzniku tohoto práva podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, mohlo dojít již na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace (z další judikatury řešící posuzovanou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 940/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3817/2009). Přitom toliko posouzení účastníky uzavřené smlouvy jako neplatné vedlo odvolací soud v dané věci k závěru, že právo trvalého užívání pozemků předchůdkyni žalobkyně nevzniklo (a netransformovalo se v právo vlastnické), ač té byly pozemky odevzdány do trvalého užívání již v roce 1981, od kdy je s tímto vědomím pokojně užívala.
V rovině ústavněprávní lze pak poukázat zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, v nichž Ústavní soud – akcentuje princip právní jistoty jako jeden ze základních pilířů právního státu podle čl. I Ústavy – dochází k závěru, že pokud si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. K těmto závěrům se pak Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/07, v němž řešil stejnou právní otázku, o kterou jde i v nyní posuzované věci, a to sice otázku platnosti převodní smlouvy podepsané na straně nabyvatele toliko jedinou oprávněnou osobou. Tyto závěry pak byly reflektovány i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 540/2009, usnesení ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3855/2008, nebo rozsudek ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1547/2008), kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu správný není; proto jej Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu