Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 01.12.2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3763.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3763.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3763/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. L. , bytem M., proti žalovanému R. K. , bytem M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krupičkou, advokátem se sídlem Praha 4, Holčovická 2924, o zaplacení částky 270 563 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 269/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, č. j. 53 Co 112/2010-309, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.) : Žalovaný (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 20. 9. 2010 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010, č. j. 53 Co 112/2010-309, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2009, č. j. 5 C 269/2002-274. Dovolatel v dovolání neuvádí, v čem spatřuje přípustnost nebo důvodnost svého dovolání. S ohledem na skutečnost, že dovolatel učinil za pomocí odkazů součástí svého dovolání i své odvolání založené ve spise a přiloženou závěrečnou řeč pronesenou před odvolacím soudem, je v jeho podání jen velmi omezeně reflektováno odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které jako jediné může být dovoláním napadeno (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Za těchto okolností není zcela zřejmé, z jakých konkrétních důvodů dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá nebo v čem přesně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Přesto však lze dovodit, že dovolatel nesouhlasí především se způsobem, jakým soudy nižších stupňů posoudily vzájemné závazky účastníků řízení (resp. dovolatele a právního předchůdce žalobce, neboť původní žalobce dne 9. 9. 2010, tedy po vydání rozsudku odvolacího soudu, zemřel, a jeho procesním nástupcem se stal jeho syn, srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2011, č. j. 5 C 269/2002-339) a jak se vypořádaly se vznesenou námitkou promlčení. Dále pak dovolatel namítá, že právní předchůdce žalobce nejednal v dobré víře a soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily jeho pohnutky a motivaci. Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení /§241a odst. 2 písm. b)/. Pokud by proto dovolatel ve svém dovolání zpochybňoval skutková zjištění provedená soudy nižších stupňů, přípustnost dovolání tím být založena nemůže. V posuzované věci vycházely soudy nižších stupňů z následujících skutečností, které nebyly dovoláním zpochybněny (a v rozsahu, v jakém se jedná o skutková zjištění ani zpochybněny být nemohly). Právní předchůdce žalobce uzavřel dne 1. 9. 1992 s dovolatelem nájemní smlouvu, na základě které dovolatel v období od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994 provozoval hostinskou činnost v nemovitostech v k. ú. M. náležejících do vlastnictví právního předchůdce žalobce (dále jen „předmětné nemovitosti“). Nájemní vztah měl trvat pět let, přičemž část nájemného měla být splacena měsíčními splátkami ve výši 2.000,- Kč a zbývající část tím způsobem, že si dovolatel vezme úvěr ve výši 750.000,- Kč, který bude řádně splácet, a získanou částku předá právnímu předchůdci žalobce. Nájemní smlouva nebyla sjednána platně (jednak z důvodu neurčitého ujednání o výši nájmu, jednak proto, že při jejím uzavření chyběl souhlas příslušného orgánu státní správy). Dne 13. 4. 1992 uzavřel právní předchůdce žalobce s Bankovním domem SKALA, a. s. zástavní smlouvu, kterou se zavázal k zajištění závazku dovolatele, jenž si na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 4. 1992 půjčil od této banky 750.000,- Kč; právní předchůdce žalobce dal do zástavy předmětné nemovitosti. Tato zástavní smlouva rovněž nebyla sjednána platně (z důvodu nedostatku souhlasu spoluvlastníka). Právní předchůdce žalobce následně v souladu s nájemní smlouvou převzal od dovolatele částku 794.000,- Kč (750.000,- + 22 x 2.000,- Kč). Dovolatel přestal plnit podmínky úvěrové smlouvy (dne 26. 7. 1993 přestal splácet úroky a dne 6. 12. 1993 i jistinu) a právní předchůdce žalobce, aby předešel postižení své zástavy – předmětných nemovitostí, složil dne 4. 10. 1994 Bankovnímu domu SKALA, a. s. 800.000,- Kč, z nichž 782 409 Kč bylo použito na úhradu dluhu dovolatele (590.000,- Kč ve prospěch jistiny, 192.409,- Kč ve prospěch příslušenství, 17.591,- Kč bylo vráceno právnímu předchůdci žalobce) a vyrovnal tak veškeré závazky dovolatele vůči Bankovnímu domu SKALA, a. s. Hodnota užívání předmětných nemovitostí za období od 1. 9. 1992 do 15. 6. 1994 činí 222.973,49 Kč. Ke způsobu, jakým je třeba v posuzované věci vypořádat plnění, která si účastníci poskytli na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992, jakož i plnění, které právní předchůdce žalobce namísto dovolatele poskytl Bankovnímu domu SKALA, a. s., se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000 (k dispozici rovněž na www.nsoud.cz). Od právního názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se odchýlit a pokud dovolatel navrhuje jiný, dle jeho názoru spravedlivější způsob, jak by měly být závazky účastníků vypořádány, nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že se nejedná o řešení odpovídající platné právní úpravě. Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle §457 odst. 1 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §458 odst. 1 musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000 v souvislosti s plněními, která si účastníci poskytli na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992 uvedl, že plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy jde u obou účastníků o plnění ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění jednoho či obou účastníků má charakter nehmotný, takže takové plnění nelze vydat (ustanovení §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně stanoví, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného (včetně přijatých záloh) a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Přijetí částky 794.000,- Kč na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992 založilo bezdůvodné obohacení na straně právního předchůdce žalobce, které byl povinen vydat, a to oproti vydání prospěchu 222.973,49 Kč, jež dosáhl užíváním předmětných nemovitostí dovolatel. Jelikož kompenzace těchto nároků se provádí bez návrhu, právní předchůdce žalobce se v důsledku plnění získaného na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992 obohatil na úkor dovolatele o částku 571.026,- Kč (794 000,- – 222 973,-). Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Jak bylo řečeno výše, právní předchůdce žalobce zaplatil Bankovnímu domu SKALA, a. s. na úhradu dluhu dovolatele částku ve výši 782.409,- Kč, přičemž jak Nejvyšší soud uvedl již ve výše citovaném rozhodnutí, právní předchůdce žalobce takovou povinnost neměl, a je tedy třeba nároky plynoucí z úhrady dluhu bance žalobcem ve prospěch žalovaného (dovolatele) posuzovat podle ustanovení §454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení . S ohledem na vznesenou námitku započtení soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že dovolatel se na úkor právního předchůdce žalobce v konečném důsledku bezdůvodně obohatil o částku 211.383,- Kč (782.409,- Kč – 571.026,- Kč). Podle §458 odst. 2 obč. zák. musí být s předmětem bezdůvodného obohacení vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že právní předchůdce žalobce nejednal v dobré víře. K této námitce je v první řadě třeba uvést, že k získání bezdůvodného obohacení se nevyžaduje protiprávní úkon, nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Jinak řečeno, otázka zavinění je z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení bez významu. Stejně tak i dobrá víra obohaceného má jen velmi omezený význam a je relevantní jen z pohledu §458 odst. 2 obč. zák. (dále pak rovněž z §459 obč. zák.), nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení. Kromě toho ani nelze přisvědčit námitce dovolatele, že právní předchůdce žalobce nejednal v dobré víře. Dobrou vírou se rozumí přesvědčení obohaceného, že nejedná bezprávně, tedy že oprávněně získal předmět bezdůvodného obohacení a že mu po právu náleží, a zároveň toto jeho přesvědčení musí být vzhledem ke všem okolnostem daného případu důvodné. Dobrá víra se presumuje a platí tudíž, že nedostatek dobré víry obohaceného prokazuje ten, kdo se ho dovolává. Zároveň platí, že dobrá víra, jakožto přesvědčení, nemůže být sama o sobě předmětem dokazování. Tím mohou být jen skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek (srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. aj. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 1 200). Nedostatek dobré víry ze strany právního předchůdce žalobce nelze spatřovat v ujednání nájemní smlouvy, na základě kterého dovolatel prostřednictvím úvěru uhradil právnímu předchůdci žalobce část nájemného dopředu, ani v tom, že účastníci uzavřeli neplatnou nájemní smlouvu (k čemuž je možno uvést, že obsahové nedostatky této smlouvy mohly být dovolateli známy stejně jako právnímu předchůdci žalobce). K tíži právního předchůdce žalobce nelze přičítat ani to, že podnikatelské výnosy dovolatele nedosahovaly jeho očekávání a on tak nebyl schopen splácet úvěr. Konečně, pokud dovolatel spatřuje nedostatek dobré víry právního předchůdce žalobce v tom, že za něj zaplatil jeho dluh u Bankovního domu SKALA, a. s., ač k tomu nebyl povinen, nezbývá než zopakovat, že tímto plněním se bezdůvodně obohatil nikoliv právní předchůdce žalobce, ale dovolatel. Z pohledu §458 odst. 2 obč. zák. (které pamatuje toliko na situace, kdy v dobré víře nejednal bezdůvodně obohacený) a nároku právního předchůdce žalobce na vydání bezdůvodného obohacení tak tato skutečnost nemůže být relevantní. Pro úplnost lze uvést, že za situace, kdy právní předchůdce žalobce vycházel ze skutečnosti, že dluh dovolatele je zajištěn zástavním právem váznoucím na nemovitostech v jeho vlastnictví, dovolatel tento dluh více než rok řádně nesplácel (přičemž úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 17 % p. a. a banka byla oprávněna účtovat dovolateli sankční úroky ve výši 33 % p. a.), nelze na jednání právního předchůdce žalobce shledat nic nepochopitelného nebo dokonce zavrženíhodného. Podle §107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Jak již bylo uvedeno výše, kompenzace nároků, které si právní předchůdce žalobce a dovolatel poskytli na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1992, se provádí bez návrhu. Do 4. 10. 1994, kdy právní předchůdce žalobce uhradil za dovolatele jeho dluh u Bankovního domu SKALA, a. s., právnímu předchůdci žalobce proti dovolateli žádný nárok z bezdůvodného obohacení nepříslušel (naopak dovolateli příslušel nárok z bezdůvodného obohacení vůči právnímu předchůdci žalobce ve výši 571.026,51 Kč). Až ve chvíli, kdy právní předchůdce žalobce zaplatil za dovolatele jeho dluh u Bankovního domu SKALA, a. s. ve výši 782.409, tedy dne 4. 10. 1994, se postavení účastníků řízení obrátilo a proto také teprve od následujícího dne, kterým je den 5. 10. 1994, mohla právnímu předchůdci žalobce začít běžet promlčecí doba. Jelikož však právní předchůdce žalobce podal žalobu již dne 1. 4. 1996, tj. ve dvouleté subjektivní promlčecí době, k promlčení jeho nároku dojít nemohlo. Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalovaného jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 1. prosince 2011 JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/01/2011
Spisová značka:28 Cdo 3763/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3763.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§451 obč. zák.
§457 obč. zák.
§458 obč. zák.
§107 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26