ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3812.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3812/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Městská část Praha 17 , se sídlem v Praze 6, Řepy, Žalanského 12b/291, zastoupena JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovaným: 1) Z. B. , a 2) L. B. , oba zastoupeni JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jablonecká 413, o zaplacení 45.837,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 144/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 39 Co 121/2010-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. června 2009, č.j. 14 C 144/2004-106, v jeho vyhovujícím výroku I, jímž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.837,- Kč (výrok I), současně změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně příslušenství pohledávky tak, že žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 2,5 % z částky 45.837,- Kč od 16. 7. 2003 do zaplacení, a ohledně úroku z prodlení za období od 1. 7. 2000 do 15. 7. 2003 a od 16. 7. 2003 do zaplacení ve výši přesahující 2,5 % žalobu zamítl (výrok II); dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé jsou upraveny v ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzovaném případě je dovoláním napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto o nároku žalobkyně ve výši 45.837,- Kč, tedy o peněžitém plnění, které nepřevyšuje 50 000 Kč. Proti takovému rozsudku dovolání objektivně přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a žalobkyni v tomto řízení náklady potřebné k účelnému uplatňování práva nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu