ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4390.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4390/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Obce Rovná, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti žalovanému Lesům České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 255/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2006, č. j. 12 Co 483/2005-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2006, č. j. 12 Co 483/2005-169, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27.11.2000 u Okresního soudu v Sokolově domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže popsaným v petitu žaloby.
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, č. j. 16 C 255/2000-67, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 7.4.2003, č.j. 12 Co 97/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 16 C 255/2000-144 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 20.7.2005, č. j. 16 Co 255/2000-146, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti - pozemkové parcely p.č. 1370, blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci II. určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí - pozemkových parcel p.č. 346/4, p.č. 89/2, p.č. 94/1, p.č. 95/1, p.č. 347/2, p.č. 4/3, st.p.č. 21, p.č. 123/2, p.č. 4/4, p.č. 80/3, p.č. 346/3, blíže specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň v odstavci III. určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí - pozemkových parcel, blíže popsaných ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zaujal předně závěr, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., neboť prostřednictvím určovací žaloby je možno vytvořit pevný základ pro správný a odpovídající zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud jde o otázku vlastnictví těchto nemovitostí, uzavřel soud, že žalobkyně prokázala splnění podmínek, s nimiž zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění, v ustanovení §2 odst. 1 – 5, spojuje přechod vlastnictví k vyjmenovaným věcem z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když bylo prokázáno, že obce Vranov, Milíře a Čistá byly ku dni 31.12.1949 vlastníky předmětných pozemků a že žalobce je nástupcem zaniklých obcí, jejichž nemovitosti, které výše označení obce vlastnily k 31.12.1949, tvoří v současné době území žalobce.
K odvolání žalovaného odvolací soud poté rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 12 Co 483/2005-169, změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že zamítl žalobu na určení , že žalobkyně je vlastnicí pozemků, blíže specifikovaných ve výrocích I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
Podle odvolacího soudu zákon č. 172/1991 Sb ., ve znění novely zákonem č. 114/2000 Sb a naposledy zákonem č. 320/2002 Sb. k tomu, aby se žalobce jako právní nástupce Čistá, Vranov a Milíře stal vlastníkem těchto pozemků , stanovil podmínku prokázání vlastnictví předmětných pozemků těchto tří obcí ke dni 31. 12. 1949 . Důkazní břemeno tížící žalovaného, tento unesl. Podařilo se mu v řízení prokázat, že na předmětných pozemcích byl zřízen Ministerstvem národní obrany Československé republiky nejprve Vojenský výcvikový tábor Císařský les, jenž byl později zahrnut do Vojenské újezdu Prameny zřízeného podle zákona č. 169/1949 Sb.
Předloženými důkazy bylo prokázáno, že na předmětných historických pozemcích všech tří obcí bylo uvažováno již bezprostředně po skončení II. světová války o zřízení Vojenského výcvikového tábora v Císařském lese, a to podle návrhu hlavního štábu Ministerstva národní obrany ze dne 10.9.1945 předloženého Vojenské radě při úřadu předsednictva vlády. Tento vojenský výcvikový tábor byl zřízen usnesením vlády ze dne 17. 9. 1946 a zahrnoval Kohlin (Milíře) a Vranov, jež v té době náležely pod okres Falknov nad Ohří. Obec Čistá (Litrbach) byla za války zcela zničena. Tato skutečnost byla zjištěna ze složky Ministerstva národní obrany č.j. 61290 označená jako „důvěrná“ IV/4 odst. 1949, jež byla evidována pro pozdější právní útvar Vojenský újezd Prameny, v níž se pod bodem ad 1) tyto skutečnosti uváděly a podle přiložené mapy, která vyznačovala červeně hranici Vojenského výcvikového tábora Kynžvart v Císařském lese je zřejmé, že pozemkové parcely všech tří obcí se na území Vojenského výcvikového tábora nacházely . Historické území, které dříve náleželo do majetku těchto tří obcí, bylo tedy již v období těsně po skončení II. světové války prohlášeno za prostor, který je důležitý pro obranu státu, jak o tom svědčí i výměre Okresního národního výboru Falknov nad Ohří ze dne 31.12.1947 č.j.729/47, vydaný na základě rozhodnutí Ministerstva národní obrany v Praze podle §37 zákona č. 131/1936 Sb, o obraně státu, a usnesení vlády ze dne 17.91946 a 30.10.1946, kterým bylo vyhověno žádosti Zemského národního výboru v Praze, aby prostor tzv. Císařského lesa byla prohlášen za obvod míst důležitých pro obranu státu podle §35 zákona č. 131/1936 Sb. Na podkladě této žádosti se konalo dne 25.3.1947 u Okresního národního výboru ve Falknově nad Ohří komisionelní jednání, na němž byly vytčeny hranice tohoto prostoru v obvodu ONV ve Vláknově, takže toto rozhodnutí se týkalo obcí Vranov Kohling (Milíře), a to celého území, které k těmto dvěma obcím náleželo.
Již dne 5.2.1948 oznámilo ředitelství Vojenských lesů a statků Lázně Kynžvart za obce, které se nacházely v obvodu Vojenského výcvikového tábora Císařský les, adresovaného Okresnímu finančnímu ředitelství v Karlových Varech, že historický movitý (zřejmě správně nemovitý) majetek u předmětných obcí byl i kromě jiných obcí převzat tímto ředitelstvím postupně od 1.7.1946 podle přiloženého seznamu obcí tomto prostoru tak, že Kohling byl převzat 16.7. 1946, Vranov 128.7.1946 a Litrbach dne 23.10.1946 . O tom, že předmětné rozhodnutí o zřízení Vojenského výcvikového tábora Císařský les bylo vydáno, svědčí i sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 29.6.1947, č.j. 55.617/47-IX-B-22, z něhož je zřejmé, že ke zřízení Vojenského výcvikového tábora Císařský les byla půda k tomuto účelu rezervována již od roku 1945 a během roku 1946 vojenské správě i odevzdána. Ministerstvo zemědělství nemělo zájem na zrušení tohoto tábora, neboť po téměř celoroční správě vojenské oblasti došlo k tomu, že nebyly obdělávány pozemky a obstarávány ani budovy bez mrtvého a živého inventáře, takže nemělo ani výhrad proti provozu Vojenského výcvikového tábora.
K námitce žalovaného, že zákon č. 169/1949 Sb . , o vojenských újezdech, nabyl účinnosti dříve než v r. 1950, a to již dne 2.7.1949, dospěl odvolací soud k závěru, že účinnost uvedeného zákona ze dne 21.6.1949 byla stanovena podle §28 zákona dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Ten byl vyhlášen v částce č. 49 dne 2.7.2949 . Přitom podle §26 odst. 1 zákona mají usnesení vlády a usnesení Sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností tohoto zákona (tj. před 2.7.1949 Sb.) účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle §odst. 1 tohoto zákona.
Odvolací soud konečně dodal, že ze sdělení Ministerstva národní obrany ze dne 16.6.1951 je zřejmé, že dne 12.6.1951 při jednání na KNV v Karlových Varech bylo projednáno přesné vytýčení hranic Vojenského újezdu Prameny, a to tak, že hranice jsou dány stavem zakresleným na zmenšených fotokopií katastrálních map, které předložila vojenská správa a tyto mapy byly shledány v pořádku. Šlo tedy pouze o formální zjištění hranic vytýčených již dříve, ověřením předložených zmenšených fotokopií katastrálních map dotčeného území. Odvolací soud tak uzavřel, že Krajský národní výbor v Karlových Varech stanovil podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/12949 Sb., že do oboru vojenské správy přecházejí nemovitosti a práva k vodám na území újezdu náležející, státu nejpozději od 1. 7. 1951. Proto podle odvolacího soudu bylo tak prokázáno, že na historických pozemcích zmíněných tří obcí Čistá, Vranov a Milíře, byl zřízen Vojenský výcvikový tábor v hranicích přesně vytýčených podle mapy uložené u správce Vojenského úřadu Lázních Kynžvart již dne 17. 9. 1946 a toto území plynule přešlo pod Vojenský újezd Prameny (od 1.7.1950). Proto ke dni 31.12.1949 nemohly předmětné tři obci být vlastníky těchto pozemkových parcel, neboť v té době byl jejich vlastníkem stát.
Zápis v pozemkové knize podle odvolacího soudu nebyl v této věci rozhodný když podle §2 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb, obce, jejichž území bylo zcela pojato do území újezdu, resp. Vojenského výcvikového tábora, zanikly a jejich práva a závazky přešly na stát. Újezd nebyl právnickou osobou (§1 odst. 1 tohoto zákona) a vnitřní správu vykonával zvláštní úřad. Nemovitosti podle §8 odst. 1 téhož zákona měly přejít do působnosti vojenské správy dnem vytčení hranic, v daném případě podle 26 odst. 1 zákona č.169/1949 Sb., po vytčení hranic Vojenského výcvikového tábora V uvedeném ustanovení byla vyjádřena zásada zpětné účinnosti zákona tak, že usnesení vlády o zřízení Vojenského výcvikového tábora před účinností tohoto zákona, má účinky usnesení vlády o zřízení újezdů. Vojenský výcvikový tábor byl zřízen usnesením vlády ze dne 17.9.1946, jeho hranice byly vytčeny dne 25.3.1947 při jednání u Okresního národního výboru ve Falknově nad Ohří, které se konalo na základě již zmíněné žádosti Ministerstva národní obrany Československé republiky uplatněné u Zemského národního výboru v Praze. Odepsání parcel ležících území újezdu bylo upraveno nařízením ministra spravedlnosti č. 21/1950 Sb. tak, že vojenská správa mohla žádat pouze jedinou žádostí odepsání všech parcel, i když byly zapsány v různých vložkách nebo i v různých katastrálních území v obvodu téhož knihovního soudu a nebylo třeba předkládat ani geometrický plán ani mapu. Odepsání se provádělo pouze podtržením parcely (buď plnou čarou nebo přerušovanou čarou v případě, že se týkalo pouze části parcely) a odkazem na ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 169/1946 Sb.. Nebylo tedy u těchto parcel ani vyznačeno, že přešlo do vlastnictví Československé republiky.
V této souvislosti odvolací soud zmínil, že okolnost, zda vojsko hospodařilo a předmětných pozemkových parcelách nebylo v této věci podstatné. Soud prvního stupně měl zkoumat, zda vojenský výcvikový tábor měl režim vojenského újezdu a tato skutečnost byla v řízení prokázána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, a to do všech výroků, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila s názorem, že obce, které byly pojaty do území újezdu, resp. Vojenského výcvikového tábora, zanikly již v roce 1946. Podle dovolatelky ke zrušení obcí de iure mohlo dojít teprve až ke dni zřízení vojenského újezdu Prameny, tj. 1. červenci 1950. Dále tvrdila, že ke dni 31.12.1949 obce nejenže nezanikaly, ale musely vlastnit i určitý nemovitý majetek. Namítala, že samotným vytyčením hranic Vojenského výcvikového tábora nemohlo dojít k přechodu majetku obcí na vojenské správy. Namítala, že ustanovení §26 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech se týká zřízení výcvikových táborů a dalších organizačně správních opatření a neřeší otázky majetku a vlastnictví k němu. Poukazovala na skutečnost, že obce jako veřejnoprávní korporace zanikly, resp. vymizely ze státního zřízení Československa ke dni 1.1.1950. Podle dovolatelky zákonodárce zvolil jako rozhodné datum pro restituci obecního majetku stav 31.12.1949, přičemž jeho záměrem bylo, aby zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí byl restitučním předpisem vztahujícím se na obecní majetek, jehož účel spočíval v nápravě pokřivených vlastnických vztahů. Též připomněla, že v analogické soudní věci vedené pod sp. zn. 12 C 416/92 (spor o historický majetek města Loket) Okresní soud v Sokolově žalobě vyhověl, přičemž následně Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil . Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci s hledal v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není dílem opodstatněné, dílem je nepřípustné.
Poukázal na znění ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., podle něhož dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
Dovolací soud pak uvedl, že nemá důvodů odchýlit se od správnosti závěrů odvolacího soudu, podle nichž ke dni 31.12.1949 nemohly být obce Čistá, Vranov a Milíře vlastnicemi předmětných pozemků, neboť jejich vlastníkem v té době byl stát. V podrobnostech přitom odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Základní otázkou, kterou řešil odvolací soud, bylo, zda žalobkyně jako právní nástupce shora uvedených obcí držela a byla vlastnicí sporných pozemků ku dni 31. 12. 1949.. Odvolací soud si toto otázku vyřešil s odkazem na tehdy platný zákon č. 131/1936 Sb. a následně příslušná ustanovení zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. V případě prvně citovaného zákona nelze pochybovat o tom, že šlo o normu, která byla součástí obnoveného platného právního řádu Československé republiky. Pod tímto zorným úhlem hodnotil dovolací soud kvalifikaci odvolacího soudu opírající se o dostupné listinné materiály. Z nich učinil odvolací soud přiléhavé a právu odpovídající závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje.
Ve vztahu k ustanovení §26 odst. 1 zákona č.169/1949 Sb. podotkl dovolací soud, že svým obsahem nejde o ustanovení zakládající zpětnou účinnost, nýbrž jde o přechodná ustanovení řešící platnost opatření zakládajících někdejší vojenské výcvikové tábory. Mechanismus vyznačení rozlohy takových výcvikových táborů odpovídal předpisům citovaným v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. To se vztahuje jednak k závěru, že vytyčením hranic takového prostoru přešla práva a povinnosti k nim se vztahující na stát. Nepřisvědčil proto dovolatelce, že by po vyznačení hranic vojenského výcvikového tábora bylo zapotřebí provádět či zahájit nějaké řízení o majetkovém vypořádání mezi někdejšími obcemi a státem.
Dovolací soud připomněl, že obecně nelze vyloučit, že i za účinnosti obecního zřízení, mohla být obec zbavena svého majetku na základě zvláštního zákona, v dané věci zákona č. 131/1936 Sb. O takový případ jde v této věci. Pak ovšem pouhý údaj v pozemkové knize svědčící žalobkyni, jako právní nástupkyni zmíněných tří obcí, skutečně – v souladu s hodnocením odvolacího soudu – není právně významný. Proto se dovolací soud přiklonil k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích dovolacího přezkumu správné.
Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu v tom, že v důsledku aplikace shora citovaných ustanovení zákona č. 169/1946 Sb. je třeba za rozhodující považovat skutečnost, že na území historického majetku zmíněných obcí, jejichž právním nástupcem je dnešní žalobkyně, byl zřízen původně Vojenský výcvikový tábor v době plynoucí ze shora citovaných listinných pramenů. Režim tohoto tábora pak podle §26 odst. 1 zákona č. 169/1946 Sb. sledoval osud vojenského újezdu, přičemž vytčením jeho hranic došlo podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1946 Sb. k přechodu nemovitostí a práv k vodám na území náležejícím státu do oboru vojenské správy. Nelze ani namítat rozpor s ustanovením zákona, který výslovně stanovil v §26 odst. 1, že usnesení vlády a usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností zákona (tj. před 2.7.1949) neslo s sebou účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle §1 odst. 1 citovaného zákona. Při skutkových zjištěních, která plynou z přehledného odůvodnění odvolacího soudu, je tak zřejmé, že právní posouzení odvolacího soudu o vynětí historického majetku v rozsahu posuzovaném v této věci, z majetku bývalých zmíněných obcí, je třeba považovat za správné, neboť ku dni 31.12.1949, nebyly tyto obce (a dnes jejich právní nástupce – žalobkyně) již vlastníky zmíněného historického majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu třeba považovat za správné.
Z těchto důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání žalobkyně do druhého, třetího a čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
Shora uvedený rozsudek dovolacího soudu byl k ústavní stížnosti obce Rovná zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. září 2009, č.j. IV. ÚS 738/09, (bod I. výroku nálezu, který zní: „Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2009, č.j. 28 Cdo 1565/2006-185, se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované čl. š8 odst. 1 Listiny základní práv a svobod.“).
Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu (bod 19), poukázal na skutečnost, že: Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 , vyslovil právní názor, podle něhož: „Odvolací soud svůj závěr postavil na ustanovení §26 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb., který však naznačený věcněprávní dopad mít nemůže, neboť uvedená ustanovení toliko přiznávají účinky usnesení vlády o zřízení vojenského újezdu předpokládaném §1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., také usnesením vlády a usnesením Sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů učiněných přede dnem účinnosti zákona, a dále účinky těm – z povahy faktickým – opatřením učiněným přede dnem účinnosti zákona, jejich obsah odpovídá jeho ustanovením (zejména pak opětovným vytyčováním hranic u dosavadních vojenských výcvikových táborů), účinky předpokládané §4 nebo §8 zákona č. 169/1949 Sb. však těmto opatřením nepřiznává. Pokud tedy byl zákonem stanoveným způsobem den účinnosti přechodu nemovitého majetku ze zanikající obce na stát stanoven na 1. července 1950 (§4), pak prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 (s následky výše uvedenými) nemůže založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených subjektů, a stejně tak ani následné unesení vlády ze dne 18. října 1949 o úředním názvu vojenských újezdů (§1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.) tyto účinky nemá. Ke shodnému závěru, že Vojenský újezd Prameny byl zřízen až po 31. prosinci 1949, došel dovolací soud také e svém rozhodnutí ze dne 3. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 1087/2003 , byť se nejednalo o otázku v daném řízení meritorní.“ Z tohoto právního názoru vycházejí i některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007 Nejvyšší soud uvedl: „Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1087/2003 a zejména pak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 k věci zcela konkrétně judikoval, že rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případě Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. 1. červenec 1950 (§4) jako den vyhlášený tehdejším ministerstvem vnitra v Úředním listě . Šlo obec, jejíž území bylo zcela pojato do území vojenského újezdu (§2 odst. 1 a 3, §4 zákona č. 169/1949 Sb.). Věcněprávní dopad nemohlo mít usnesení vlády o zřízení vojenského újezdu, předpokládané v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., a ani usnesení Sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, učiněné přede dnem účinnosti zmíněného zákona. Prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 nemohla založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených subjektů, ani usnesení vlády ze dne 18. 10. 1949 o úředním názvu vojenského újezdu (§1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.) tyto účinky nemá.“ Nelze rovněž přehlédnout citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1087/2003, který se k věci rovněž – byť toliko okrajově- vyjádřil.
Ústavní soud proto (bod 20. odůvodnění svého nálezu) konstatoval, že v nyní přezkoumávaném rozsudku, který byl vydán až po přijetí citovaných rozhodnutí byl formulován – jak z uvedeného patrno – právní závěr zcela opačný, totiž, že „ Dovolací soud se zbožňuje s právním posouzením odvolacího soudu v tom, že v důsledku aplikace shora citovaných ustanovení zákona č. 169/1946 Sb. je třeba za rozhodující považovat skutečnost, že na území historického majetku zmíněných obcí, jejichž právním nástupcem je dnešní žalobkyně, byl zřízen původně Vojenský výcvikový tábor v době plynoucí ze shora citovaných listinných pramenů. Režim tohoto tábora pak podle §26 odst. 1 zákona č. 169/1946 Sb. sledoval osud vojenského újezdu, přičemž vytčením jeho hranic došlo podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1946 Sb. k přechodu nemovitostí a práv k vodám na území náležejícím státu do oboru vojenské správy. Nelze ani namítat rozpor s ustanovením zákona, který výslovně stanovil v §26 odst. 1, že usnesení vlády a usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností zákona (tj. před 2.7.1949) neslo s sebou účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle §1 odst. 1 citovaného zákona. Při skutkových zjištěních, která plynou z přehledného odůvodnění odvolacího soudu, je tak zřejmé, že právní posouzení odvolacího soudu o vynětí historického majetku v rozsahu posuzovaném v této věci, z majetku bývalých zmíněných obcí, je třeba považovat za správné, neboť ku dni 31.12.1949, nebyly tyto obce (a dnes jejich právní nástupce – žalobkyně) již vlastníky zmíněného historického majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu třeba považovat za správné.“ Tento rozsudek se přitom zabýval stejným vojenským újezdem jako shora citovaná rozhodnutí.
V důsledku toho Ústavní soud dovodil (bod 21. odůvodnění nálezu), že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zřetelně odchýlil od dřívějšího rozsudku sp.zn. 28 Cdo 3569/2006 (jehož závěry byly potvrzeny i v dalších citovaných rozsudcích), podle něhož rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případech týkajících se území Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. až 1. červenec 1950.
Z uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zrušil.
Za této procesní situace rozhoduje nyní Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací o posouzení důvodnosti dovolání podaného žalobkyní obcí Rovná, a to proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (jako soudu odvolacího) ze dne 18. ledna 2006, č. j.12 Co 483/2005-169.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval tím, zda je přípustné.
Dovolání bylo přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci Nejvyšší soud dochází k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož některé (dále uvedené) právní otázky, jež jsou pro rozhodnutí ve věci samé určující, řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou.
Uvedené měnící rozhodnutí odvolacího soudu spočívá totiž na právním posouzení, vycházejícím ze skutkových zjištění, podle nichž „žalovanému (rozuměj Lesům ČR, s.p.) se podařilo předloženými listinami prokázat, že na historických pozemcích zmíněných tří obcí Čistá, Vranov a Milíře byl zřízen Vojenský výcvikový tábor v hranicích přesně vytýčených podle mapy uložené u správce Vojenského úřadu v Lázních Kynžvart již 17. 9. 1946, a toto území plynule přešlo pod vojenský újezd Prameny (1.7.1950), a proto ke dni 31. 12. 1949 nemohly být předmětné tři obce vlastníky těchto pozemkových parcel, neboť jejich vlastníkem v té době byl stát. Zápis v pozemkové knize není v této věci rozhodný.“
Uvedený závěr odvolacího soudu ovšem z důvodů dále uvedených nelze považovat za správný.
Senát Nejvyššího soudu, příslušný k rozhodování o dovolání v této věci, dospívá k závěru, který odpovídá dnes již konstantní judikatuře dovolacího soudu, jak na to ostatně upozornil stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti a jak to výstižně a přehledně zrekapituloval Ústavní soud v odůvodnění svého (shora uvedeného) nálezu, jímž bylo dřívější rozhodnutí dovolacího soudu zrušeno. Ve světle těchto skutečností neshledává senát dovolacího soudu už závěr o nutnosti předložit tuto věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soud (§20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Respektoval přitom závěry odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu (srov. bod 23. odůvodnění), poukazující na podmínky, za nichž nebyl dán důvod k výluce z tohoto postupu podle ustanovení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Naopak, příslušný senát respektuje dosavadní judikatorní tendence vyjádřené ve svém rozhodování (počínaje již zmíněným prvotním rozsudkem ve věci sp. zn. 28. Cdo 1087/2003, jakož i k meritorním rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 3569/2006, sp. zn. 28 Cdo 3211/2007), a to vzhledem k přesvědčivosti tam zaujaté argumentace, její vnitřní skloubenosti a logice závěrů tam uvedených, které vycházejí nejen z gramatického výkladu, ale i ze smyslu tam zmíněných zákonných norem. Pak ovšem není dán důvod nejen k postupu podle shora uvedeného zákonného ustanovení o nutnosti předložit věc k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, nýbrž je třeba konstatovat, že za otázku zásadního právního významu v posuzované věci je třeba považovat opakovaně uvedený závěr, podle něhož „ rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případech týkajících se území Vojenského újezdu Prameny podle zákona č. 169/1949 Sb. až 1. červenec 1950.“ Nevyhnutelným důsledkem z toho se nabízejícím je ovšem závěr, že odlišné posouzení věci odvolacím soudem v této věci nelze považovat za správné a odpovídající náležitému a správnému výkladu hmotného práva.
Dovolací soud za této situace přistoupil ke zrušení měnícího rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu (podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o.s.ř., §243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu