ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1242.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1242/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, PSČ 120 00, proti žalovanému Bytovému družstvu Dejvice čp. 335 v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Václavkova 335/18, identifikační číslo osoby 60194855, zastoupenému JUDr. Alenou Dvořáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Vršovická 817/5, PSČ 101 00, o určení vlastnického práva a o uložení povinnosti převést bezplatně jednotku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 258/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 11 Cmo 127/2009-132, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 11 Cmo 127/2009-132, se v rozsahu, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 39 Cm 258/2006-91 potvrzen ve věci samé ve výroku II. a změněn ve výroku III. o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 39 Cm 258/2006-91, zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem ve výroku označené jednotky (nebytového prostoru – dále jen „sporná jednotka“ nebo „sporný nebytový prostor“) a s ní spojeného spoluvlastnického podílu na budově č. p. 335 na pozemku parc. č. 185 v katastrálním území Dejvice, obci Praha (výrok I.), jakož i žalobu o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem ve výroku specifikovanou smlouvu o převodu sporné jednotky na žalobce (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil jej ve výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobce uzavřela dne 1. září 1991 s tehdejším vlastníkem (Lidovým bytovým družstvem Praha) smlouvu o nájmu sporného nebytového prostoru.
2) Dopisy ze dne 28. ledna 1992 a ze dne 27. července 1992 požádala vlastníka o bezplatný převod sporného nebytového prostoru do jejího vlastnictví.
3) Lidové bytové družstvo Praha zaniklo rozdělením a jedním z jeho právních nástupců je i žalovaný. Na žalovaného přešlo vlastnické právo ke spornému nebytovému prostoru.
4) Po vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí převedl žalovaný spornou jednotku na vlastníky ostatních jednotek v budově. (Spolu)vlastnické právo vlastníků ostatních jednotek v budově ke sporné jednotce bylo vloženo do katastru nemovitostí.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že žaloba o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce nesměřuje proti všem v katastru nemovitostí zapsaným spoluvlastníkům sporné jednotky a proto není splněna ani podmínka pasivní věcné legitimace, ani předpoklad naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [potud odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1997, pod číslem 71]. Nedůvodnou pak odvolací soud shledal žalobu i v části, v níž se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu sporné jednotky, a to taktéž pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť rozhodnutí o této žalobě by „založilo právní důsledky nejen pro žalovaného, ale i pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v budově (jejich podíly by doznaly změny), jinými slovy bylo by rozhodováno o právním postavení osob, proti nimž žaloba nesměřuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel výslovně uvádí, že proti závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace ve vztahu k žalobě o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce ničeho nenamítá.
Nicméně ve vztahu k žalobě o nahrazení projevu vůle dovolatel považuje závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace za nesprávný. Dovolatel se domáhal uložení povinnosti uzavřít s ním smlouvu o převodu sporné jednotky pouze vůči žalovanému. Tato povinnost svědčí pouze žalovanému, přičemž smlouvy, jimiž jednotku převedl na třetí osoby, dovolatel považuje za neplatné pro rozpor s ustanoveními §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Otázka, zda je žalovaný vlastníkem sporné jednotky, tak měla být řešena jako předběžná.
Dovolatel připouští, že uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o převodu sporné jednotky ovlivní „postavení osob, které jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci“, nicméně má za to, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace není správný.
Žalovaný považuje dovolání žalobce za nepřípustné, zdůrazňuje, že smlouvu o převodu sporné jednotky nemůže uzavřít, neboť není „vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí a takový výrok by byl nevykonatelný“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovoláním – posuzováno podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – nebylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno ve výroku o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce; proto rozsudek odvolacího soudu zůstal v tomto rozsahu dovoláním nedotčen a Nejvyšší soud závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace v řízení žalobě o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce nepřezkoumával.
Dovolání směřující proti té části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu sporné jednotky, Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. neboť řešení otázky pasivní věcné legitimace přijaté odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace na úvaze, podle níž by rozhodnutí o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu sporné jednotky „založilo právní důsledky nejen pro žalovaného, ale i pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v budově (jejich podíly by doznaly změny), jinými slovy bylo by rozhodováno o právním postavení osob, proti nimž žaloba nesměřuje“.
Z úvahy, podle níž by v případě úspěchu dovolatele „doznaly“ spoluvlastnické podíly vlastníků ostatních jednotek na společných částech budovy změny, lze usuzovat, že odvolací soud vycházel z toho, že (spolu)vlastníky sporné jednotky jsou vlastníci ostatních jednotek v budově (jinak by se převod sporné jednotky jejich práv dotknout nemohl). Jinými slovy odvolací soud – posuzuje otázku vlastnictví sporné jednotky jakožto otázku předběžnou (neboť povinnost převést spornou jednotku dovolateli lze uložit toliko osobě, která je jejím vlastníkem) – vyšel bez dalšího ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, aniž se vypořádal s argumentací dovolatele, podle níž nedošlo k platnému převodu vlastnického práva ke sporné jednotce na třetí osoby a vlastníkem je stále žalovaný.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000, str. 142) vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti (§1 odst. l, §2 odst. l zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky kdo je vlastníkem od stavu zapsaného v katastru. Možnost, že vlastníkem nemovitosti je subjekt jiný, než který je v katastru zapsán, vyplývá z §11 posledně označeného zákona, který stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po l. l. 1993 (účinnost zákona č. 265/1992 Sb.), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 3561/2009, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud tudíž pochybil, vyšel-li při posuzování vlastnického práva ke sporné jednotce pouze ze stavu zápisu v katastru nemovitostí a nezabýval-li se argumenty dovolatele, podle nichž tento stav neodpovídá skutečnosti a vlastníkem sporné jednotky je žalovaný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí, zda žalovaný je vlastníkem sporné jednotky, přičemž se vypořádá i s argumenty dovolatele o neplatnosti smlouvy o jejím převodu na vlastníky ostatních jednotek v budově, jakož i s námitkou žalovaného, podle níž jsou ostatní vlastníci v budově od roku 1995 v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo ke sporné jednotce. Dospěje-li k závěru, podle něhož vlastnické právo ke sporné jednotce svědčí žalovanému, posoudí, zda dovolateli svědčí i právo na její převod.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu