ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1273.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1273/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Avalcom, a. s. , se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Kopeční 1009/12, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 25 63 54 33, zastoupené Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 16, PSČ 710 00, proti žalované JUDr. J. D. , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně CHIRANA Praha, a. s., identifikační číslo osoby 45 27 27 19, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 148/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2008, č. j. 13 Co 165/2008-190, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2008, č. j. 13 Co 165/2008-190 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 2008, č. j. 12 C 148/2006-155, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. července 2008, č. j. 13 Co 165/2008-190, potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna 2008, č. j. 12 C 148/2006-155, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1. Dne 30. září 2002 uzavřeli Mgr. T. H., jako správce konkursní podstaty úpadkyně CHIRANA Praha, a. s. (jako prodávající) a SENAP TRADE, s. r. o., identifikační číslo osoby 25 87 40 21 (po změně obchodní firmy Chirana X-RAY, s. r. o., Chirana X-RAY, a. s. a následně Douglas capital, a. s.) [jako kupující] smlouvu o prodeji věcí, práv a jiných majetkových hodnot tvořících část podniku úpadkyně (dále jen „smlouva o prodeji části podniku“), přičemž převáděná část podniku zahrnovala mimo jiné pozemek p. č. 253
a budovu bez čp/če, průmyslový objekt, na pozemku p. č. 253, nacházející se v k. ú. Modřany, obci Praha (dále jen „nemovitosti“), na kterých ke dni prodeje (zpeněžení majetku konkursní podstaty) vázla zástavní práva.
2. Vlastnické právo kupující bylo do katastru nemovitostí zapsáno 6. srpna 2003, s právními účinky vkladu dnem 3. října 2002.
3. Dne 13. srpna 2004 uzavřely Chirana X-RAY, a. s. (jako prodávající) a TRANSPORTSERVIS Český Těšín, s. r. o., identifikační číslo osoby 25 87 66 19 (jako kupující – dále jen „společnost“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti, s tím, že účinky vkladu vlastnického práva kupující nastaly ke dni 1. září 2004.
4. Společnost byla ke dni 18. července 2005 vymazána z obchodního rejstříku, když zanikla bez likvidace fúzí sloučením s přechodem jmění na nástupnickou společnost Avalcom, a. s.
5. Dne 6. ledna 2005 uzavřely společnost (jako budoucí prodávající)
a COLORLAK, a. s. (jako budoucí kupující) smlouvu o smlouvě budoucí, podle které budoucí prodávající má zájem prodat a budoucí kupující má zájem koupit nemovitosti, a to za předpokladu, že „dojde k výmazu zaniklých zástavních práv, která jsou v katastru nemovitostí zapsána a která zanikla v souladu s ustanovením §28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), zpeněžením na základě smlouvy o prodeji části podniku. Společnost se zavázala zajistit, aby zástavní práva byla z katastru nemovitostí vymazána nejpozději 30. dubna 2005. V případě, že společnost nezajistí výmaz zaniklých zástavních práv z katastru nemovitostí, byla budoucí kupující mimo jiné oprávněna od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit. V bodě III smlouvy o smlouvě budoucí je dále obsažen text kupní smlouvy, kterou by smluvní strany měly v budoucnu uzavřít.
6. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí sjednaným dne 11. dubna 2005 se smluvní strany dohodly na změně smlouvy o smlouvě budoucí potud, že společnost
se zavázala zajistit, aby nejpozději do 10. května 2005 byl u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha podán návrh na výmaz zástavních práv k nemovitostem, a to včetně nutných příloh uvedených v ustanovení §36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb., (dále jen „vyhláška“) a aby do 30. listopadu 2005 byla tato zástavní práva z katastru nemovitostí vymazána, s tím, že v případě nesplnění závazku má budoucí kupující mimo jiné právo od smlouvy odstoupit.
7. Dopisem ze dne 21. června 2005 COLORLAK, a. s. (budoucí kupující) odstoupila od smlouvy o smlouvě budoucí, jelikož společnost porušila závazek dle smlouvy o smlouvě budoucí, když ke katastrálnímu úřadu nepodala spolu s návrhem na výmaz zástavních práv potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy.
8. Usnesením ze dne 14. srpna 2003, č. j. 88 K 42/99-418, zprostil Městský soud v Praze Mgr. T. H. funkce správce konkursní podstaty a novou správkyní ustavil JUDr. J. D. Toto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 1 Ko 360/2003-481, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; soud prvního stupně následným usnesením ze dne 17. března 2004, č. j. 88 K 42/99-523, opětovně zprostil Mgr. T. H. funkce správce konkursní podstaty a novou správkyní konkursní podstaty ustavil JUDr. J. D.
9. Dopisem ze dne 21. března 2005 požádala společnost žalovanou, aby podepsala potvrzení o tom, že došlo k zániku zástavních práv zpeněžením zástavy (nemovitostí)
a současně žalovanou upozornila, že nemovitosti jsou předmětem smlouvy o budoucí kupní smlouvě s tím, že budoucí kupující má zájem tyto nemovitosti získat pouze za předpokladu, že zaniklá zástavní práva budou z katastru nemovitostí vymazána do 30. dubna 2005. Dále dopis obsahuje upozornění na možné uplatnění nároku na náhradu škody, která nevystavením potvrzení případně vznikne.
10. Dopisem ze dne 12. dubna 2005 požádala společnost Chirana X-RAY, a. s. žalovanou o podpis potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitostem v důsledku zpeněžení majetku bývalým správcem konkursní podstaty, a to za účelem výmazu zaniklého zástavního práva z katastru nemovitostí.
11. Podáním datovaným 5. května 2005, doručeným Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu dne 10. května 2005, společnost požádala o provedení záznamu v katastru nemovitostí, a to výmazu zástavních práv k nemovitostem, když tato zástavní práva zanikla, v souladu s ustanovením §28 odst. 5 ZKV. Z podání dále plyne, že jeho přílohou bylo usnesení Městského soudu v Praze obsahující souhlas konkursního soudu s prodejem části podniku.
12. Dne 28. června 2005 žalovaná vystavila „potvrzení správce konkursní podstaty“ o zániku zástavních práv na nemovitostech, a to v důsledku zpeněžení nemovitostí smlouvou o prodeji části podniku, ke kterému došlo se souhlasem konkursního soudu, přičemž současně požádala o výmaz zástavních práv z katastru nemovitostí. Listina byla odeslána Katastrálnímu úřadu Praha – město 29. června 2005.
Na takto ustanoveném skutkovém základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o nedůvodnosti žaloby, zdůrazňuje, že povinnost oznámit změny, tj. i zánik zástavních práv, k němuž došlo v důsledku zpeněžení nemovitostí v rámci konkursního řízení podle ustanovení §28 ZKV, tíží v intencích ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 244/1992 Sb. (správně „344/1992 Sb.“), o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), vlastníka a jiné oprávněné. Takovými osobami – pokračoval odvolací soud – byli ke dni 30. září 2002 tehdejší správce konkursní podstaty Mgr. T. H., případně též úpadkyně Chirana Praha, a. s. a nabyvatelka nemovitostí SENAP TRADE, s. r. o. „Ani jeden z těchto subjektů své zákonné povinnosti nedostál a neučinil v tomto směru ani žádné kroky. Nejinak tomu bylo i u příležitosti dalšího převodu vlastnictví na společnost, která rovněž nevyvinula ani sebemenší aktivitu k zápisu změn do katastru“. Uvedenou zákonnou oznamovací povinnost, která byla povinnými subjekty zcela opomíjena po dobu dvou a půl roku, nelze přenášet na žalovanou, jež byla do funkce správkyně konkursní podstaty úpadkyně ustavena poprvé až rok poté, kdy byly nemovitosti zpeněženy a kdy předmětná zástavní práva zanikla. „Po dobu, kdy žalovaná vykonávala funkci správkyně konkursní podstaty, k právní skutečnosti zániku zástavních práv, jež měla být oznámena katastru nemovitostí, nedošlo a žalovaná tedy zákonnou oznamovací povinnost nezanedbala a ani neporušila svoji povinnost počínat si při výkonu své funkce s odbornou péčí. V době, kdy byla do funkce správkyně ustanovena, již předmětný pozemek dlouhou dobu nebyl součástí konkursní podstaty, a nebyl uskutečněn ani žádný právní úkon s tímto pozemkem související, takže nelze ani dovodit, že by byla žalovaná nejednala s řádnou odbornou péčí, tedy že by nevěnovala dostatečnou pozornost konkursní podstatě či že by jakkoli zasahovala
do případných práv věřitelů či jiných oprávněných osob. K porušení žádné povinnosti vyplývající pro žalovanou z titulu její funkce ze zákona o konkursu a vyrovnání tedy nedošlo. Žalovaná ovšem neporušila ani jinou zákonnou povinnost, neboť jí jako správkyni podstaty, jež byla ustanovena do funkce až dlouhou dobu poté, kdy nastala uvedená změna, žádný právní předpis neukládá oznamovací povinnost, tím méně, aby jí k takovému úkonu stanovil jakoukoli lhůtu. Jestliže tedy žalovaná na výzvu, jíž obdržela dne 23. března 2005, reagovala tak, že po zajištění potřebných listin (potvrzení soudu o tom, že byla ustanovena do funkce správkyně konkursní podstaty) a po zjištění rozhodných skutečností se zániku zástavních práv, předložila katastru nemovitostí potvrzení o zániku zástavních práv dne 29. června 2005, nelze v jejím počínání spatřovat zásadní pochybení, tím méně porušení právní povinnosti. Pouze
na základě skutečnosti, že žalovaná nereagovala tak rychle, jak žalobce, respektive jeho právní předchůdce, očekával, nelze dovodit, že by jednání žalované naplňovalo znaky protiprávnosti. Jestliže právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě s podmínkou výmazu zástavních práv z katastru nemovitostí, aniž by si reálnost a časový horizont splnění této podmínky předem zajistil, pak podle mínění odvolacího soudu vstupoval
do nepřiměřeného podnikatelského rizika, za jehož důsledky je nucen nést sám odpovědnost. Pokud by alespoň bezprostředně právní předchůdce žalobce, společnost TRANSPORTSERVIS Český Těšín, a. s., dbala o splnění oznamovací povinnosti bezprostředně po koupi pozemku, k níž došlo 13. srpna 2004, pak by situace, jež dala vzniknout tomuto sporu, zřejmě vůbec nebyla nastala“.
Konečně odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dodal, že prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě a životnímu prostředí. „Jde o zákonné ustanovení, jehož účelem je ochrana takových základních hodnot, jakými jsou zdraví, osobní integrita člověka, jeho majetku, přírody a životního prostředí. K těmto hodnotám lze jen stěží přiřadit také ušlý zisk. Zisk je totiž hodnota, kterou má konkrétní subjekt teprve možnost v budoucnu získat v důsledku postoupení určitého většího či menšího podnikatelského rizika. Nejde tedy o hodnotu, která by již existovala a která by měla, či spíše mohla být chráněna preventivním ustanovením §415 obč. zák. V opačném případě by se totiž každý subjekt, jenž nedosáhne pro něj očekávaného zisku, mohl domáhat proti jiným subjektům, s nimiž vstoupil do jakéhokoli jednání či vztahu, které neproběhlo podle jeho představ, náhrady škody z titulu porušení prevenční povinnosti. Takový postup by byl ve svých důsledcích zcela absurdní“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka především polemizuje se závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle něhož se ustanovení §415 obč. zák. „nevztahuje na škodu ve formě ušlého zisku“. Podle názoru žalobkyně škoda na majetku může mít povahu jak skutečné škody, tak ušlého zisku; přitom není rozumného důvodu, aby se ustanovení §415 obč. zák., vyjadřující generální zásadu občanskoprávní prevence jako jednu ze základních zásad civilního práva, nevztahovalo i na jednání, v jehož důsledku dojde ke škodě ve formě ušlého zisku. Ušlý zisk je právní teorií i judikaturou definován jako ušlá majetková újma, spočívající „v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“.
Přitom podle názoru žalobkyně žalovaná zcela určitě ustanovení §415 obč. zák. porušila, neboť svým neodůvodněným odmítavým postojem ohledně výmazu zástavních práv si nepočínala tak, aby ke vzniku škody na straně žalobkyně nedošlo, když na možnost vznikající škody byla žalovaná výslovně upozorňována. Obstrukční jednání žalované spočívalo – pokračuje dovolatelka – i v tom, že nereagovala v obvyklé a v přiměřené době na výzvy žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, ohledně výmazu zástavních práv z katastru nemovitostí, respektive podepsání potvrzení správce konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb., které si právní předchůdce žalobkyně nebyl schopen zajistit sám, a které nikdo jiný než žalovaná nemohl učinit. Dále dovolatelka polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy a dovozuje, že nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení a objektivně rovnocenného přístupu, když ignoroval skutečnosti, které v řízení byly prokázány a jsou v neprospěch žalované a skutečnosti, které v řízení nebyly prokázány a které byly žalobkyní i následným jednáním žalované vyvráceny, považoval za prokázané.
Žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, podle něhož podepsala-li by žalovaná včas v obvyklé a přiměřené lhůtě potvrzení o zániku zástavních práv, respektive by sama podala návrh na výmaz zástavních práv z katastru nemovitostí, společnost COLORLAK, a. s. by neměla důvod k odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí a žalobkyně by za pravidelného běhu věcí obdržela kupní cenu ve výši 33,000.000,- Kč a dosáhla by tak zisku ve výši rozdílu mezi pořizovací a prodejní cenou v částce 5,000.000,- Kč.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a potud má dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – ve výkladu ustanovení §415 obč. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle ustanovení §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Podle ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle ustanovení §28 ZKV věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitostí, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5).
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, vlastníci a jiní oprávnění jsou povinni ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá; tuto povinnost vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru, vyplývajících z listin, které jsou příslušné státní orgány povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k zápisu do katastru.
Podle ustanovení §36 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění účinném do 28. února 2007, záznamem se do katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy k nemovitostem, a) předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do katastru, nebo b) přiložených k ohlášení vlastníka či jiného oprávněného (odstavec 1). Zánik zástavního práva zpeněžením podle zvláštního předpisu se zapíše do katastru záznamem podle ohlášení doloženého a) při prodeji způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem na základě pravomocného rozhodnutí soudu o udělení příklepu, b) při prodeji mimo dražbu na základě usnesení o souhlasu soudu s prodejem mimo dražbu a potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy (odstavec 12).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku uveřejněném pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a znovu pak pod bodem XIX. stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ve sporu, v němž vystupuje správce konkursní podstaty z titulu své funkce (jako správce konkursní podstaty), má (musí) být takto (vedle svého jména, příjmení a bydliště) též označován („správce konkursní podstaty úpadce XY“).
K tomuto názoru se opětovně přihlásil v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dále uzavřel, že zmíněný postup není samoúčelný, když vede k odlišení těch sporů, v nichž označená osoba uplatňuje nebo brání (z titulu funkce správce konkursní podstaty konkrétního úpadce) zájmy konkursní podstaty, od sporů, v nichž vystupuje jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (typicky ve sporu o náhradu škody, kterou měla taková osoba způsobit při výkonu funkce správce konkursní podstaty). Nepřehlédnutelná je v této souvislosti vazba na řízení o výkonu rozhodnutí nebo na exekuční řízení. Na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce), totiž nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby (majetek správce konkursní podstaty). Tento závěr
je součástí ustálené judikatury týkající se pohledávek za podstatou. Tak v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že po zrušení konkursu přechází závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se k tomu dodává, že byla-li exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li o pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle tohoto exekučního titulu pasivně legitimován úpadce.
V poměrech projednávané věci je pak z obsahu spisu zřejmé, že soudy nižších stupňů neposuzovaly, zda zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím žalobkyně požaduje po žalované jako po správkyni konkursní podstaty s důsledky pro majetek konkursní podstaty nebo po žalované jako fyzické osobě s důsledky pro majetkovou sféru této osoby. Skutečnost, že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, je v tomto směru bez právního významu, když posouzení shora uvedené otázky je zásadní i z hlediska výroku o náhradě nákladů řízení, tj. v poměrech dané věci pro to, zda přiznaná náhrada nákladů řízení je pohledávkou žalované jako fyzické osoby nebo pohledávkou žalované, jako správkyně konkursní podstaty, tj. „nárokem podstaty“. Jinak řečeno, je-li předmětem sporu „určení“ osobní majetkové odpovědnosti žalované za tvrzené protiprávní jednání, pak je vyloučeno přičítat to konkursní podstatě úpadkyně tím, že žalovaná je v záhlaví rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávně označována jako reprezentant konkursní podstaty (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně). A naopak, měl-li by výsledek sporu jít (podle označení žalované v rozhodnutích soudů nižších stupňů) k tíži konkursní podstaty úpadkyně, pak by byly nesprávné jakékoli úvahy opírající případné přiznání pohledávky o ustanovení §8 odst. 2 ZKV.
Nesprávným pak Nejvyšším soud shledává rozhodnutí odvolacího soudu i co do výkladu ustanovení §415 obč. zák.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zmiňované ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat a její nedodržení představuje protiprávní jednání. Aplikace §415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, není-li tu konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Porušení prevenční povinnosti, jež znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák., je tedy jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu (viz Švestka, J., Jehlička,
O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 696 – 697). Ustanovení §415 obč. zák. se pak plně uplatní – s ohledem na ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – i pro oblast obchodních vztahů.
Ušlý zisk přitom právní teorie praxe definuje jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Z výše uvedeného je nepochybné, že porušení prevenční povinnosti podle ustanovení §415 obč. zák. je současně porušením právní povinnosti dle ustanovení §420 obč. zák., tj. jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu. Zmíněné ustanovení totiž nezakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, když porušení prevenční povinnosti, které není současně porušením konkrétní zákonné či smluvní povinnosti, je protiprávním jednáním, které může mít (je-li příčinnou škody) za následek vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. Určuje-li občanský zákoník ohledně způsobu a rozsahu škody v ustanovení §442 odst. 1, že se hradí skutečná škoda
a ušlý zisk, není pochyb o tom, že takto určené pravidlo platí i v případě, kdy škoda vznikla v důsledku porušení prevenční povinnosti podle ustanovení §415 obč. zák. Argumentace jazykovým výkladem ustanovení §415 obč. zák., ústící v závěr opačný (viz právní posouzení věci odvolacím soudem), je pak nepřípadná již proto, že to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), má nepochybně dopad do majetkové sféry poškozeného a v konečném důsledku představuje škodu na majetku (viz ustanovení §415 obč. zák.).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je zčásti – co do řešení otázky, zda žaloba směřuje proti žalované jako fyzické osobě s důsledky pro její majetkovou sféru nebo proti žalované jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně s dopadem na majetek podstaty – neúplné a zčásti – ve výkladu ustanovení §415 obč. zák. ve spojení s ustanovením §420 a §442 obč. zák. – nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně poté, co vyhodnotí otázku postavení žalované v řízení, především posoudí, zda: 1) k výmazu zápisu zástavních práv z katastru nemovitostí bylo nezbytné potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy, 2) žalovaná měla povinnost takové potvrzení společnosti (její právní předchůdkyni) vydat (a odkdy), 3) chování žalované lze posuzovat jako porušení prevenční povinnosti dle §415 obč. zák., 4) v příčinné souvislosti s takovým porušením povinnosti žalobkyni (její právní předchůdkyni) vznikla škoda v podobě ušlého zisku a 5) jaká případně byla míra (spolu)zavinění žalované na takto vzniklé škodě.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. ledna 2011
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu