Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2011, sp. zn. 29 Cdo 1417/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1417.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1417.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1417/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, PSČ 288 02, proti žalovaným 1) Městu Kolínu , se sídlem v Kolíně, Karlovo nám. 78, zastoupenému JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Karolíny Světlé 150, PSČ 280 02, a 2) J. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, PSČ 280 02, o určení vlastnictví k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 246/2005, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2009, č. j. 27 Co 195/2009-151, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce. III. První žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem změnil odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 23. října 2008, č. j. 11 C 246/2005-121, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu o určení, že ve výroku označená bytová jednotka (dále jen „sporná bytová jednotka“) je ve vlastnictví prvního žalovaného, o uložení povinnosti druhému žalovanému uzavřít se žalobkyní smlouvu o prodeji ideální jedné poloviny sporné bytové jednotky, a o určení, že smlouva o převodu sporné bytové jednotky ze dne 9. prosince 2003 je neplatná, tak, že určil, že sporná bytová jednotka je ve vlastnictví prvního žalovaného. Vyšel přitom z toho, že: 1) Dne 29. října 1997 uzavřeli žalobkyně a druhý žalovaný za trvání manželství jako nájemci a první žalovaný jako pronajímatel nájemní smlouvu o nájmu sporné bytové jednotky. 2) Žalobkyně se v březnu roku 2002 ze sporné bytové jednotky odstěhovala. 3) Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. října 2002, č. j. 7 C 1129/2002-7, bylo manželství žalobkyně a druhého žalovaného rozvedeno. 4) Dne 26. června 2003 učinil první žalovaný v souladu s ustanovením §22 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nabídku k převodu sporné bytové jednotky druhému žalovanému. Žalobkyni nabídka učiněna nebyla. 5) Dne 9. prosince 2003 uzavřeli první žalovaný jako převodce a druhý žalovaný jako nabyvatel smlouvu o převodu sporné bytové jednotky (dále jen „smlouva o převodu“). Vlastnické právo nabyvatele bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26. února 2004. Na takto ustaveném základě odvolací soud – shledávaje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na určení vlastnictví prvního žalovaného ke sporné bytové jednotce – nejprve posuzoval, zda měl první žalovaný zákonnou povinnost v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nabídnout žalované spornou bytovou jednotku ke koupi. Po doplnění dokazování a částečném opakování důkazů výslechem svědků odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že důvodem odchodu žalobkyně ze společné domácnosti s druhým žalovaným bylo nevhodné chování druhého žalovaného a jeho časté opíjení (jež vyústilo v závislost na alkoholu). Žalobkyně odchod ze společné domácnosti nepovažovala za trvalé řešení, následně se také do sporné bytové jednotky vrátila. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 37), odvolací soud shledal, že s ohledem na okolnosti projednávané věci nelze dovodit, že by žalobkyně trvale opustila společnou domácnost ve smyslu ustanovení §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) a tedy že by došlo k zániku společného nájmu bytu. Jelikož po rozvodu jejich manželství nedošlo ke zrušení společného nájmu bytu (§705 odst. 1 obč. zák.), trval společný nájem bytu žalobkyně a druhého žalovaného i v roce 2003, kdy první žalovaný učinil druhému žalovanému nabídku na koupi bytu (sporné bytové jednotky). Nenabídl-li za této situace první žalovaný převod sporné bytové jednotky oběma společným nájemcům, tj. žalobkyni i druhému žalovanému, porušil ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a smlouva o převodu bytové jednotky, kterou uzavřel s druhým žalovaným, je pro rozpor s označeným ustanovením absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu „v podstatné části“ oporu v provedeném dokazování (uplatňuje tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel předně zpochybňuje naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť „nebyla účastníkem smlouvy o převodu bytové jednotky a na její právní postavení nemůže mít určení, že vlastníkem bytu je první žalovaný, žádný vliv“. Zdůrazňuje, že „v současné době žalobkyně není nájemkyní předmětného bytu. Odhlédnuto od skutečnosti, že žalobkyně nebyla nájemkyní bytu ani v době převodu bytové jednotky (….), jsou nyní žalobkyně a druhý žalovaný rozvedení a každý vede svou vlastní domácnost. Požadovaným určením nedojde k obnovení původně uzavřené nájemní smlouvy a rozhodně nemůže vzniknout společný nájem bytu manželů. Pokud by tedy měl první žalovaný byt opětovně prodávat, je povinen jej nabídnout opětovně druhému žalovanému jako jedinému oprávněnému nájemci“. Nesprávná skutková zjištění pak dovolatel spatřuje „v závěru, že žalobkyně opustila byt pouze dočasně a nedošlo k trvalému opuštění domácnosti s právními následky, které jsou s takovým úkonem spojovány“. Žalobkyně se z bytu vystěhovala v březnu 2002 poté, kdy se vrátila z dovolené. Za dalších několik měsíců proběhl rozvod, návrh na rozvod přitom podala právě žalobkyně. Šlo o „promyšlený a naplánovaný krok vedoucí k trvalému rozchodu s dovolatelem a ukončení manželství účastníků“. Dovolatel dále „popírá, že by doma vytvářel nevhodnou atmosféru, která by přinutila žalobkyni k odstěhování“ Dle názoru dovolatele „nemůže být z časového průběhu událostí, tj. odstěhování a následného rozvodu, nejmenších pochyb o tom, že žalobkyně opustila trvalou domácnost natrvalo a definitivně. Z provedených důkazů je rovněž zřejmé, že tak učinila dobrovolně a bez nátlaku, když o opaku svědčily pouze osoby žalobkyni blízké, které tím patrně sledují její zájmy“. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozsudku a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.) na určení, že vlastníkem sporné bytové jednotky je první žalovaný, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že nenabídne-li vlastník bytu (domu) převod bytu nájemci podle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, je následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Dosavadnímu nájemci pak svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k bytové jednotce. Uvedené závěry pak platí i pro opomenutého společného nájemce; v takovém případě může být „jinou osobou“, které byl byt do vlastnictví převeden, i druhý ze společných nájemců jako výlučný nabyvatel (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003, ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004 či ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). K námitce, podle níž žalobkyně není nájemkyní sporné bytové jednotky (a proto určení vlastnictví nemůže na jejím postavení ničeho změnit), Nejvyšší soud poznamenává, že nedošlo-li mezi žalobkyní a druhým žalovaným k dohodě o zrušení práva společného nájmu bytu, nezrušil-li společný nájem bytu soud (§705 odst. 1 obč. zák.) a nenastala-li ani jiná skutečnost, s níž zákon spojuje zánik nájmu bytu, trvá – bez ohledu na rozvod manželství žalobkyně a dovolatele – jejich společný nájem bytu (sporné bytové jednotky). Námitkami, které podřazuje dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., dovolatel ve skutečnosti pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jak je uvedeno již výše, samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není, a závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně s ohledem na okolnosti případu odchodem z bytu (sporné bytové jednotky) neopustila trvale domácnost, odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle ustanovení §132 o. s. ř. Přitom právní závěr, který z takto zjištěného skutkového stavu dovolací soud učinil (totiž že odchodem žalobkyně z bytu nedošlo k zániku společného nájmu bytu) je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 37, popř. rozsudky ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2786/2006, nebo usnesení ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2494/2004, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo zamítnuto, prvnímu žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §5 písm. b/ a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 30. listopadu 2011 JUDr. Petr Šuk předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2011
Spisová značka:29 Cdo 1417/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1417.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Byt
Neplatnost právního úkonu
Smlouva o převodu bytu nebo nebytového prostoru (jednotky)
Společný nájem bytu manžely
Vlastnictví bytů
Dotčené předpisy:§80 písm. c) o. s. ř.
§22 předpisu č. 72/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26