ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1507.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1507/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně obce Brodek u Přerova, se sídlem Masarykovo nám. 13, PSČ 751 03, identifikační číslo osoby 00 30 10 78, zastoupené JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem, se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, PSČ 768 11, proti žalovaným 1) Ing. L. N. a 2) Y. N. , oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palladium, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 19/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2010, č. j. 7 Cmo 466/2007-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2010, č. j. 7 Cmo 466/2007-158, odkazuje na ustanovení §222a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podání ze dne 12. října 2010, jímž vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět, zrušil rozsudek ze dne 13. září 2007, č. j. 27 Cm 19/2006-69, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2005, č. j. 27 Sm 252/2005-14, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 154.265,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 514,- Kč a náklady řízení, dále zrušil i shora označený směnečný platební rozkaz a řízení zastavil a uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 84.402,- Kč.
Výše zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo vydáno poté, co rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 29 Cdo 368/2009-134, Nejvyšší soud k dovolání žalovaných zrušil potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2008, č. j. 7 Cmo 466/2007-97 a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že „důvody vedoucí žalované k vyjádření nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a návrhem žalobkyně na zastavení řízení nelze označit za závažné“, když „tvrzení žalovaných, že do směnečného textu bylo bez jejich vědomí zasahováno, za situace, kdy žalovaní zaplatili doplatek kupní ceny, k jejímuž zajištění předmětná směnka sloužila, ztrácí své opodstatnění“. „Pokud žalované k vyslovení nesouhlasu vedla úvaha, že za daného stavu věci by jim měly být vráceny všechny náklady, které v řízení vynaložili, pak tuto okolnost nelze kvalifikovat jako závažný důvod, neboť tímto je právní či jiný zájem na meritorním rozhodnutí, ovšem současně za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci, jak se v daném případě stalo“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „směnečná žaloba byla podána důvodně a vyjádřené důvody nesouhlasu žalovaných se zpětvzetím žaloby nelze považovat za závažné důvody ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř. Vyjadřujíce přesvědčení, že předpokladem pro důvodnost podané směnečné žaloby je v první řadě existence platné směnky, akcentují, že „otázka, zda změněná směnka po jejím podpisu je způsobilá přivodit negativní následky pro žalované spočívající v pravomocném přiznání nároku na plnění z této neplatné směnky včetně příslušenství, je otázkou zásadního právního významu“. „Byla-li podána žaloba na plnění z neplatné směnky jako abstraktního závazku, lze učinit jediný závěr, že se jednalo o žalobu nedůvodnou od samého počátku, a to bez ohledu na skutečnost, že došlo k úhradě kauzální pohledávky, která nebyla předmětem řízení“. „Rovněž soud učinil předčasný závěr, že byla uhrazena kauzální pohledávka, když uzavírá, že zaplacením dluhu zanikla směnka. O skutečnosti, že dlužníci platili a priori na směnku po právní moci a vykonatelnosti rozsudku ve věci a nikoli na kauzální pohledávku, svědčí fakt, že současně se směnečnou sumou byly hrazeny i náklady řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo placeno po právní moci a vykonatelnosti rozsudku ve věci, nelze učinit skutkové zjištění odůvodňující přiznání nákladů řízení, a to že dlužná částka byla uhrazena po zahájení a tedy v průběhu řízení, jak je předvídáno ustanovením §146 odst. 2, čímž by účastníci zavinili skončení řízení, když řízení bylo v době placení skončeno nabytím právní moci a vykonatelnosti rozsudku ve věci“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení Nejvyšší soud bez dalšího jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2003“).
Dovolání žalovaných proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byla rozhodnutí soudu prvního stupně zrušena a řízení zastaveno, je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož podmínku, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, má Nejvyšší soud za obsolentní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904; není však důvodné.
Podle ustanovení §222a o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2). Ustanovení odstavce 2 neplatí, jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není, anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství (odstavec 3).
Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu má žalovaný (jiný účastník) v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (např. v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a navrhovatel (žalobce) se zpětvzetím návrhu snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. To, že má vážné důvody, tvrdí a prokazuje ten, kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Tato osoba také nese pro ni nepříznivé následky vyplývajícího z toho, že vážné důvody přes výzvu soudu netvrdila nebo neprokázala (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 425).
Otázkou, co lze považovat za vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, se v rozhodovací praxi Nejvyšší soud zabýval např. v usneseních ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99 a ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod číslem 54 a č. 1, ročník 2002, pod číslem 17.
V prvním z těchto rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení) a pokračovat ve sporu. V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným.
Ve druhém z výše citovaných rozhodnutí dále doplnil, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu, podpořenou argumentem, že v opačném případě nebude mít strana žalovaná jistotu, zda podobná žaloba nebude v budoucnu podaná znovu. Jestliže by totiž žalovaný mohl vyloučit účinky zpětvzetí žaloby, k němuž došlo po vydání meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně, pouze na základě tvrzení, že meritorní rozhodnutí bude do budoucna zakládat překážku věci rozsouzené, pak by úprava obsažená v ustanovení §208 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) pozbyla smyslu. Skutečnost, že zde nebude překážky věci rozsouzené, je totiž pojmovou vlastností pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle výše zmíněného ustanovení
V poměrech projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – žalobce vzal žalobu zpět u odvolacího jednání dne 12. října 2010 (srov. protokol o jednání č. l. 152, jakož i podání žalobce č. l. 148) s odůvodněním, že dne 30. května 2008 (tj. v době předcházející vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 368/2009, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2008, č. j. 7 Cmo 466/2007-97, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 13. září 2007, č. j. 27 Cm 19/2006-69, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2005, č. j. 27 Sm 252/2005-14) byla uhrazena směnkou zajištěná pohledávka i „směnečná odměna a v žalobě požadovaný úrok z prodlení“. Žalovaní sice potvrdili, že „kupní cenu z kupní smlouvy, k níž se směnka vztahovala, zaplatili“, nicméně se zpětvzetím žaloby nesouhlasili, jelikož podle jejich názoru „bylo do směnky zasahováno“.
Dovolací argumentace žalovaných, podle níž plnili na směnku a nikoli na směnkou zajištěnou pohledávku, tak obsahu spisu zjevně neodpovídá.
Byla-li směnkou zajištěná pohledávka vskutku žalovanými zaplacena a žalobce vzal za této situace žalobu spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu zpět, odvolací soud po právu neshledal vážné důvody pro nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby (§222a odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Skutečnost, že žalovaní ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnili (vedle námitek kauzálních) i výhradu „nepřípustného zásahu do směnky, spočívající v dodatečném dopsání slova tisíc v části směnky, ve které je směnečná suma vepsána slovy“, přitom nemá na shora uvedený závěr vliv.
Tato procesní obrana žalovaných totiž mohla mít význam pouze pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, tj. pro přijetí závěru, zda byly dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první nebo věty druhé o. s. ř. Nejvyšší soud potud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie vést dokazování v tom směru, zda bylo do textu směnky neoprávněně zasahováno“, když nezbytnost takového dokazování, byť jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je dána právě obsahem námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, kdy vedle námitky kauzální byla uplatněna i námitka ryze „směnečná“. Jinými slovy, byla-li by důvodná např. námitka neplatnosti směnky, potom by ani v situaci, kdy by byla směnkou zajištěná pohledávka zaplacena a žaloba z tohoto důvodu vzata zpět a řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno, nebyl důvod rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.; nelze totiž odhlédnout od toho, že by nebylo plněno na směnečnou pohledávku, nýbrž na pohledávku směnkou zajištěnou, která předmětem řízení nebyla (k tomu, že plněním na směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky, srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zmíněné pochybení odvolacího soudu, projevivší se (jen) ve výroku o náhradě nákladů řízení, ovšem Nejvyšší soud „napravit“ nemohl (viz opět R 4/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu